Pro Evu II

[miroslav]

Trochu se nám to na původním vlákně vydalo poněkud jiným směrem, tak pokračování zde :-)

Navarová - pěkné, vášnivé, ale zatím bohužel čistě sebestředné - "miluj mne", "já chci do nebe" atd. Na tom většina žen bohužel ve svém vznětu bohužel končí.
Pravda je moc nezajímá, ale po čem "baží" je koupání se v iluzorní (sebestředné) lásce, přijetí takové jaká jsem atd., atd.
Tedy život - samsáro - partner, děti, kouzla a okouzlení, zábava, povznesení a pod.

Znát ten pocit Krásy, čistoty, nezatíženosti vlastí sebestřednosti, požehnání je důležité znát. Jako STOPU, abychom si ji mohli připomenout, třeba v časech, kdy nám je ouvej.
Může to být, jak píšeš, stav povznesení (do jiné krajiny, než je ta, ve které povětšinou žijeme, dualitou, starostmi, radostmi, povinnostmi...)
Nevím, jak to mají muži, ale pro ženu je hodně důležité vědět, že je milována, přijímána taková, jaká je. Když toto vnímá v partnerství, je šťastná, když toto vnímá v Božství, je božská (nebojím se toho slova...) a takovou ženu zase miluje muž, který si ji "zaslouží" a jsou šťastni oba.

Žena je svým založením ta, která přijímá a muž ten, který dává....

Vztah je důležitý, učí nás jak ano a jak ne, učí nás pokoře.

Skrze lásku k lásce...

Nevím, Miroslave, jak jinak chceš nalézt pravdu, která osvobodí. U mne určitě ne naukou, dodržováním nějakých pravidel, čtením doporučených knih atd. Musí to být moje cesta a myslím si, že cesta ženy je jiná, než cesta muže.
U mne je to skrze lásku...., vzlety a pády.... a pochopením....

Jak kdosi řekl: "Není smysluplné, aby ženy kráčely cestou disciplíny a tvrdého tréninku. Možná je to přivede na vrchol, ale ne domů."

[miroslav]

Cesta k Pravdě nevede přes disciplínu a tréning. To jsou když tak jen podpůrné prostředky na cestě osvobozování se od závislostí.
Cesta k Pravdě spočívá čistě jen v pochopení, uvidění. Pochopení a uvidění našich závislostí, zatemnění, motivací a jejich vnitřních příčin.
Úplně primitivní příklad: Když vidíme to, co nás láká, že je jedovaté, že nám po tom bude akorát špatně, tak nás ta chuť přirozeně přejde a už se neobjeví. Většinou je to uvidění až na základě předchozí špatné zkušenosti.

"Marnost nad marnost, všechno je marnost a trápení ducha" (Šalamoun)
Když toto vidíme, opravdu vidíme, ne jen že zrovna se nám nedaří, tak máme depku, ale když to uvidíme s radostí poznání skutečnosti, odvrátíme se přirozeně od toho co bylo a otevřeme se neznámému, novému čerstvému, které s naším dřívějším pohledem a prožíváním sebe a světa - tedy tím vším, co je marné a trápení ducha - nemá nic společného.

Krishnamurti říkal (volně interpretováno), že jediné svobodné konání je vidění, uvědomění. Jinak jen přehazujeme písek z jedné hromady na druhou a naopak a nic skutečného vlastně neděláme ať se snažíme sebevíce.
Říkal Freedom is not the act of decision but the act of perception. The seeing is the doing. (Vidění(pochopení) je činnost)
A jinde říká (volně interpretováno): "Když pochopíme proces sebestředné mysli, sama se přirozeně zastaví, ustane."

[Tara]

Není to tak jednoduché, jak se zdá.
I když vidíš, vnímáš, že to není ok, sáhneš po té droze.

[Tara]

Zkusím navázat (aby řeč a osvobození nestálo) :-)

Píšeš, že jedině pochopení a uvidění stačí, abychom znovu nesáhli po droze.

Kdysi jsem psala o své závislosti na kouření, nejdříve jsme kouřili i s manželem, s kamarády u karet, pak se kamarádi odstěhovali, manžel přestal silou vůle kouřit ze dne na den a já v této závislosti zůstala sama. Tehdy naše asi tříletá dcera byla ve věku, kdy co na srdci, to na jazyku a když mě viděla na balkoně kouřit, dávala mi to pěkně sežrat výčitkami. "Maminko, nekuř, umřeš". Jo, to se lehce řekne, přestaň, není to zdravé, vlastní dítě ti říká takové věty a ty prostě nemůžeš přestat. Nemám pevnou vůli, abych si něco přikázala a pak to dodržela a věděla jsem, že bych měla přestat, chtěla jsem přestat a nevěděla jsem jak. Byla jsem sama ze sebe zhnusená a neuměla si pomoct. Až potom přišel večer, kdy jsem znovu šla na balkon, až celá rodina usnula , tam si dřepla, zapálila jsem si, a kouřila. Resp. někdo kouřil, někdo pozoroval dým, v absolutní kapitulaci.... a od té doby nekouřím. Už je to hodně let, 15 určitě. V této záležitosti, závislosti ke mě sestoupila Milost a od této závislosti mne osvobodila. Ona. Ne já.

Musím si to asi vyžrat až do samotného dna. U mužů to asi zase funguje jinak. Můj manžel se ze dne na den rozhodl, že přestane a taky přestal. Já tu povahu nemám. Já to mám tak, že buď mě to zabije nebo nezabije..., přemůže nebo nepřemůže....

Samozřejmě mám další závislosti a uvidíme, jak to dopadne...

Díky, že jsi, dobře se mi s tebou povídá a třeba to bude i někomu jinému ku prospěchu.

[miroslav]

Musím si to asi vyžrat až do samotného dna.

Ano, teprve pak to člověk uvidí. Uvidí sebe. Tu část sebe, která s danou záležitostí souvisela. A to je velká Milost. Ale ta přichází jen ve stavu úplné pokory. Ne hrané, umělé, pokory za nějakým účelem, aby něco bylo nebo nebylo, ale teprve když člověk se svým chtěním zcela kapituluje.

[miroslav]

[miroslav]

[Tara]

Myslíš, že je VZTAH důležitý pro duchovní cestu? Možná jak u koho, podle toho, kdo jak to má.
Vztah partnerský, vztah učitel - žák, vztah k Bohu, Buddhovi vede ke vztahu (lépe řečeno měl by vést) k jediné Pravdě...
Jak to vidíš ty, Miroslave, co se týká VZTAHU. ?

Je to dobrý učitel, ale špatný pán :-)

Naplnění skrze vztah? Pomocí vztahu? Opravdu? Funguje to? Mě příjde, že spíše ne...., že dříve nebo později stejně zbydou jen oči pro pláč a nic...

To je s tebou jako s tím cukrem a bičem.... a možná tak dlouho, dokud to bude fungovat, že se mne to bude stále dotýkat, vnitřně, jako i dnes opět a stejně vím, že to je jen fatamorgána na poušti, která láká a když ji chceš následovat, nevíš, kudy a nevíš jak a zase znavený lehneš do písku s vědomím, že to byla halucinace (jak naše kdysi malá dcera říkala halucucanice) :-)

Hele, místo toho pokoušení, neměli bychom být spokojeni s tím, co máme? Máme kde bydlet, co jíst, máme vedle sebe životního partnera, děti, vnoučata, práci, no a až se čas naplní, tož nás nasypou do plechovky a je to.

Zlehčuji, já vím. Jenom o tom asi život není..., no ale je, měl by být o něčem více. A opravdu by měl být o něčem více? o čem? Co je více, než spokojenost s tím, co "máme".... A jsme spokojeni s tím co máme? Jak kdo...., já ne. Ach jo. A proč ne? Máš všechno, a jak je mé oblíbené rčení, vždycky může být ještě hůř, tak proč ta nespokojenost, neklid. Hlad. Proč?

Protože osoba, vědomí ztotožněné s představou, že jsem individuální, oddělenou jednotkou má stále ještě navrch. Proto. I když už spoustu věcí chápu, vnímám, cítím, stále ta osoba převažuje, stále ona je středobodem vesmíru, jak říkává Krishnamurti - se všemi patřičnými důsledky, pocity.


Nedávno jsem četla takový příběh. Za Dalajlámou přišel vysoce postavený člověk, známý snad na celém světě, kouč, který vedl přednášky v hodně zemích na téma osobního rozvoje. Měl tisíce posluchačů, stoupenců, obdivovatelů, tisíce, možná miliony peněz, z přednášek, vydaných knih, autorských práv. Když přijel na návštěvu k Jeho Svatosti, přijel v konvoji aut, v limuzíně s potemnělými skly. Když vstoupil do místnosti, kde ho Dalajláma čekal, bylo znát, že přijela Persona! Důležitost, osobní charisma, vzpřímený postoj, jasný zrak a když promluvil, sebejistota prostoupila místnost a nikdo nebyl na pochybách, že do místnosti vstoupil Někdo. Dalajláma ho přivítal a jak je jeho zvykem, dopřál hostu, ať se projeví. Proč přišel, co by chtěl říct a naslouchal... Pan Někdo nejdříve s nadšením vykládal o tom, co dělá, jak se mu daří více a více lidí přibližovat ke štěstí a Jeho Svátost se jen zadumaně usmívala, mnouc si bradu.

A pak přišla pomlka. Ticho. Host se odmlčel a mlčel i Dalajláma. A najednou se náš host začal "měnit". Jakoby propadat. Ten tam byl zvučný hlas, vzrušené, zapálené oči, hrdé držení těla. Ta tam byla (osobní) sebejistota. Najednou v křesle seděla hromádka neštěstí, která tichým hlasem začala povídat o tom, že i přes to všechno, čeho dosáhl, udělal, přes veškerý majetek a bohatství, slávu vlastně není šťastný. A rozhodl se, že s osobním koučinkem přestane a trochu si odpočine. Jeho manželce se to ale nelíbilo, ta chtěla být stále ve víru slávy a návštěv, tak ho opustila. A on zůstal sám. A neví, neumí sám sobě poradit, co s tím. Radil tisícům lidí, jak se stát úspěšnými, šťastnými a sám je nešťastný a sám. A že pochybuje o tom, že všechno, co celý život dělal, čemu se věnoval, se zápalem a nadšením, mělo smysl.

Když domluvil, Dalajláma mu taktéž tichým hlasem odpověděl. Že vše má a mělo smysl, i ta cesta osobního rozvoje. Pokud bylo pomáháno, aby lidé žili pozitivněji, pak to bylo k dobru věci. Nebezpečí osobního seberozvoje ale spočívá v tom, že může dojít k přílišné sebestřednosti, omámení sebeláskou atd. To už dobré není. "Období, které nyní prožíváte, je pro vás hodně bolestné, to je mi líto, ale později uvidíte, že to, co nyní prožíváte, je to nejlepší, co se vám mohlo přihodit. Nespokojenost s materiálním světem je klíčová pro duchovní rozvoj. Vidíte, že ani peníze, ani sláva ani láska, ani milostný vztah vás neudělali šťastným. Protože všechno toto patří do světského života, který pomíjí. Vše toto pomíjí.... Musíte najít skutečný zdroj štěstí a ten si musí najít každý sám. Ale existují určité obecné principy. Prvním je přání rozdávat druhým štěstí, což buddhisté nazývají láskou a druhým principem je přání pomáhat druhým, aby se osvobodili od nespokojenosti a utrpení, což nazýváme soucitem..... Jak vidíte, hlavní posun je v tom, že do středu našich myšlenek nestavíme sebe, ale druhé. A je to takový paradox, čím více se zaměřujeme na druhé, aby byli šťastni, tím i nám samotným je lépe.
Vždyť si sám u sebe povšimněte, kdy jste cítil největší spokojenost - když jste myslel na druhé. A na koho jste myslel, když jste prožíval největší nespokojenost, zoufalství...
Takže osobní rozvoj má své hranice...., ale dál už vede jen rozvoj pro druhé...."

Volně mnou převyprávěno....

Tož tak je to s těmi vztahy, nenaplněnými touhami, námi a Pravdou....

[Tara]

Poslouchám video o Krishnamurtim. Díky. Vzácně k tomu mám nerušenou příležitost.
Od 17. minuty je hovořeno o stavu, který není stavem..., škoda, že tys to nedokázal slovy vyjádřit, i když se dá.... pokud se něco nedokáže vyjádřit slovy, aby zafungoval přenos (pro připravené), většinou to znamená, že to "nemáš", v sobě jako prožitek, jako stopu....

Jdu poslouchat dál...

[Tara]

"Tvrdím, že pravda je země bez značených cest a že se k ní nelze přiblížit nějakou cestou, nějakým náboženství v některé sektě. Tento názor zastávám absolutně a bezpodmínečně. Pravda je bez hranic, bez podmínek. Je nedosažitelná kteroukoli cestou. Nelze ji nijak organizovat, nelze ani vytvořit nějakou organizaci, která by lidi vedla nebo přinutila jít po nějaké konkrétní cestě. ... Mým jediným zájmem je, aby člověk byl absolutně a bezpodmínečně svobodný..."

♥

[Tara]

Nooo a od cca 35 minuty je to krásně o VZTAZÍCH.... :-)

[Tara]

Nadčasový učitel.

[miroslav]

Mám z tebe radost :-)
A to doopravdy, není to nějaké bohorovné hodnocení. Zkrátka mám opravdu radost...

[Tara]

A co já s tím, a co já s tím :-)

[miroslav]

No já bych na Tvém místě měl radost, že má ze mne někdo radost :-)
Krásně jsi se zamyslela na životem, nad jeho smyslem.
Oživla jsi zase.
A jak se říká, jaká otázka taková odpověď.
Bez živé (palčivé) otázky nemůže přijít živá odpověď.

[Tara]

No já bych na Tvém místě měl radost, že má ze mne někdo radost :-)

No tak to bys mě, hochu zklamal, že nejsi tím, za koho tě vnímám :-)

Ani stébélko se nepohnulo, snad jen se zavrtěla hlava ze strany na strany, v údivu, co to píšeš :-)

[Tara]

Jj, oživla, díky tobě.
Ale nevím, jak to bude dál...

Dnes jsem začala číst Tribunovu Sútru šestého patriarchy. Pěkně se to čte. Je to příběh...

Jak krásně rozdílné jsou ty dvě gáthy:

"Tělo mé je stromem bódhi
Srdce jak čistého zrcadla rám
Často je pilně čistím otírám
Aby naň nesedal špinavý prach."

(To mi připomnělo Návštěvníka odsud, který stále pozoruje a přijímá a rozpouští ty emoce....)

A druhá gátha:

"Tak jako bódhi nemá strom
Zrcadlo jasné nemá rám
Povahou Buddha je stále čist
Kdeže je místo a na něm prach?

Srdce je tím stromem bódhi
Tělo je zrcadla rám
Je-li však zrcadlo čisté
Odkud prach vymetat mám?"

[miroslav]

No já bych na Tvém místě měl radost, že má ze mne někdo radost :-)

No tak to bys mě, hochu zklamal, že nejsi tím, za koho tě vnímám :-)

Ani stébélko se nepohnulo, snad jen se zavrtěla hlava ze strany na strany, v údivu, co to píšeš :-)

No vidíš, jak se člověk může ve druhých mýlit. Já mám opravdu radost, když má ze mně někdo radost, z toho, že jsem někomu blízký. To bys koukala, jak při mé nesmiřitelnosti s iluzorními povznešeními druhých (i svých), je opravdu málo lidí, kteří mají ze mne - z toho jak na ně působím - radost.
Ty, když si budu hodně fandit, tak jsi tady asi jediná.

[Tara]

No já bych na Tvém místě měl radost, že má ze mne někdo radost :-)

No tak to bys mě, hochu zklamal, že nejsi tím, za koho tě vnímám :-)

Ani stébélko se nepohnulo, snad jen se zavrtěla hlava ze strany na strany, v údivu, co to píšeš :-)

No vidíš, jak se člověk může ve druhých mýlit. Já mám opravdu radost, když má ze mně někdo radost, z toho, že jsem někomu blízký. To bys koukala, jak při mé nesmiřitelnosti s iluzorními povznešeními druhých (i svých), je opravdu málo lidí, kteří mají ze mne - z toho jak na ně působím - radost.
Ty, když si budu hodně fandit, tak jsi tady asi jediná.

Asi je to slovníkem. Já bych to radostí nenazvala - tu mám spojenou s osobou a navíc jako podmíněnou něčím.

Já bych nemohla říct, že mám radost z toho, jak působíš a že mám radost z toho, že jsi - protože v tom vnímám vyzdvihování právě té osoby. Tvé osoby.

Ale jsem vděčná za to, že se tu nachází někdo, kdo mi je blízký, s kým jsme si blízcí...

Vnímám v těch vyjádřeních rozdíl, právě pro tu existenci osoby coby středobodu (která má radost, protože, i když) a vděčností s možností návratu....

[Tara]

Mám z tebe radost :-)
A to doopravdy, není to nějaké bohorovné hodnocení. Zkrátka mám opravdu radost...

Ještě se vrátím k tomu, co jsi včera napsal, že máš ze mě radost :-)

Na radosti není nic špatného, ale podívej se, jaxi to napsal, že máš ze mě radost, ne že máš radost a v tom vidím rozdíl. Tím říkáš, že jsi před tím ze mě radost neměl a teď máš.

Cítíš to, o čem to je? To není o soucitu, lásce, ale o radosti z toho, že někdo (na chvíli :-) něco napsal dle tebe pěkného, nebo že jsem konečně (díky tobě a kdo ví, na jak dlouho :-) oživla. To ti udělalo radost.


Radost, hm...

Zkus tuto příhodu popsat nebo dát přečíst ženě, co ona na to, jak to ona, coby žena a tobě blízká osoba (třeba sestra, manželka, někdo blízký) řekne, jak ona to bude cítit.
Není v tom i něco jako tvůj neuvědomělý postoj: jsem někdo výš, no vidíš, že to jde a td., něco v tom smyslu. Mám z tebe radost říká pan učitel žákovi u tabule, když umí. Není to přístup rovného k rovnému. Nějak si nedovedu představit, že by totéž řekl žák učiteli. Mám z vás radost, pane učiteli....., cítíš to, jak to není ok...?