P.N. píše:Když kdysi čet tvůj rohovor s Nikdenikdem, byly jste oba ohnivý. Tak neuhasni, čoveče
Tak jsem se podíval o čem jsme si to s Nikdenikým psali před deseti lety a jsou tam k problematice vztahu docela pěkně popsané zkušenosti a postřehy.
Takže na úvod tohoto vlákna něco z toho, co jsem tam psal, sem ocituji.
Vnitřní a vnější od Miroslava:
"Dokud hledáme svůj opačný pól venku,..."
Když ho - ten pól - hledáme venku, pak je to výraz nějaké potřeby, nikoliv toho mít ho/ji rád.
S tímto hledáním a s tím spojeným úsilím, se běžně setkáváme, dokud člověk není dospělý, zralý.
Nejprve muž hledá ženu, pak ji najde a po čase - když už ji našel, když už ji má a je "zralý" tj. nezakomplexovaný, nepotřebuje si nic prostřednictvím ženy či žen dokazovat, může ji začít mít rád, a když ji má rád, začne se přirozeně zajímat o její duši o její bytost, o ten jev oddělenosti dvou bytostí, když stále více cítí s druhou bytostí rostoucí vnitřní jednotu. Přirozeně tíhne k splynutí a to splynutí je možné jen objevením - zkušeností společného zdroje. Poznání skutečné druhé fyzicky oddělené a zároveň vnitřně neoddělené bytosti mu umožní právě jeho vnitřní anima. Zkušenost jednoty vnějšího a vnitřního.
Spojením vnitřní animy a anima ustává nenaplněnost jen na úrovni vnitřního světa. Spojení - sjednocení dvou fyzicky oddělených bytostí je uskutečněním jednoty i na úrovni vnějšího "hmotného" světa.
Uskutečnění jednoty vnitřního a vnějšího.
Není to věc nějakého úsilí či záměru.
Nesnažíme se něco poznat, ale přirozeně nás zajímá, co máme rádi, stejně jako řeka teče s hor do údolí až do oceánu a není k tomu třeba žádná snaha.
Konec osobní "snahy" vůbec neznamená konec poznávání.
Považovat "vnější" za iluzi a "vnitřní" za skutečnost je naprosto chybné a vyplývá to z chybného pochopení hlubších duchovních nauk, když jsme k nim ještě nedorostli. Máme pak tendenci považovat naše pocity, "cítění", vidění za skutečné a nadřazovat je vnějším jevům. To je ještě zmatenější pohled, než považovat vnější objekty a jevy za nezávisle skutečné. Vnější objekty jsou neutrální, prázdné, ale to co v nás vyvolávají, jejich "významy", osobní interpretace tvoří náš "vnitřní svět" a ten je základem iluze - ega. Když zavřu oči, nepřestane bytost, která přede mnou stála, existovat. Maximálně přestane pro mne představa o ní a moje problémy s ní spojené existovat.
Vše je iluze - vnitřní svět i vnější svět a zároveň obojí skutečně existuje. Protože ta iluze skutečně existuje, je zažívána.
A dále myšlenky z následující diskuse
Člověk soudí podle sebe. Když vidí, jak se někdo projevuje, dosazuje si za daný projev motivaci, kterou on by měl, kdyby se sám takto projevoval.
Dokud nepřekročí hranice své osoby a myslí si, že může dojít osvobození nezávisle na ostatních, dokud zušlechťuje svoji osobu, až k její "neexistenci" místo aby sám sebe obětoval pro druhé, pak se z tohoto omezení nevymaní a vidí svět jen "svýma" očima a čichá je "svým" nosem ;-)
Rčení "překročit svoji osobu" je metafora.
Dost dobře nelze to, co by mělo být obsahem, slovy přímo sdělit.
Takže tvoje nelibost či podiv je zcela na místě.
Zatím mne nenapadá nic moc životnějšího.
Snad by dalo říci, že se jedná o poznání, že není jen moje osoba, můj vnější a vnitřní svět a moje prázdnota, moje "dosažení", (můj) Celek, ale že je opravdu i něco druhého.
Zní to sice na první poslech trochu ne-advaitisticky, ale to jen zdání.
Nedvojnost v sobě zahrnuje mnohost, jinak by to byla jen "jednost".
Zevnitř osoba není vidět, nekonfrontuje-li se naše bytí s něčím opravdu "druhým", pokud je zde jen svět Já a ono a ne svět Já a Ty (jak to hezky zformuloval Buber), můžeme tedy snadno podlehnout iluzi, že naše osoba neexistuje, protože ji už nevidíme, nepociťujeme a že je zde to, co nazýváme Celek. To je past "jednosti" ve které je většina sebestředných advaitistů chycena, v této pasti vcházejí, vycházejí, povídají si mezi sebou zenovými příběhy, přivoňují k druhým či se s odporem odvracejí, posuzují, poučují, obhajují svůj "stav" atd. a nevědí proč a zač to vlastně dělají.
"Jednost", jak jsem to označil, "je to popis mysli uzavřené v osobním vnímání" jak píšeš ty.
S tím plně souhlasím a zde se mi snad konečně podařilo pro tebe srozumitelně popsat, jak může vzniknout klamné zdání konce "osoby", zkušenost "dosažení", absolutní harmonie, "Celku" nekonečného bytí apod. a to jednoduše tím, že vyloučíme vnější svět. Toto je past sebeklamu, do které se může snadno upadnout následovník advaity, nemá-li kvalifikovaného osobního učitele, který by ho z této slepé uličky hned vyvedl. Ale i když nemá učitele, po čase ho vyvede z tohoto uvíznutí sám život, obvykle nějakým větším životním utrpením.
V buddhistické terminologii je tato fáze cyklu ega označována jako říše bohů.
Charakteristickým znakem tohoto stavu je absence soucitu, který zde logicky nemá místo.