Jelikož jsem tou dobou věděla a znala mnohem víc než on,
Sebe vidím v lepším světle, než jeho.
jednu dobu mi i na čas onemocněl
Vnímám ho jako své vlastnictví.
já jsem se mu vyznávala
mi řekl, že mě nemiluje
Můj vztah k němu je jednostranná záležitost.
když už jsem jej za toho muže fakt měla
Ale jen ve svých představách, kterým jsem věřila.
Soustředím se právě na to přátelství a pracovní partnerství. Od začátku jsem ho prosila, že s tím budu potřebovat pomoct. A on mi příliš nepomáhal.
Nebyla to jeho povinnost mi pomáhat s něčím, o co evidentně nestál.
Už si stěžoval na mě i řediteli, že se mnou nemůže pracovat, já se vůči tomu ohrazovala, byli jsme tam spolu. Namísto toho, aby se mě zastal a měla jsem tu jeho podporu, aby si to v sobě zpracoval a za tu parťačku mě opět přijal, je to teď celé v troskách, jsme teď v troskách.
Bude i on beze mě v troskách? Nebo jsou v troskách jen představy o našem vztahu, který fakticky nikdy neexistoval?
Ztratila jsem ho už dvakrát jako potencionálního a jak jsem věřila, budoucího manžela.
Jaký důvod by měl pro manželství se mnou někdo, kdo mi otevřeně řekl, že mě nemiluje?
A úplně nejhorší je, že tu práci původně navíc, to, co jsem si na sebe vše postupem času nabalovala, jsem dělala kvůli němu
Když něco nedělám z čisté nezištné lásky a radosti, že mě to baví a dělám to ráda, ale dělám to, protože něco za to chci, a nedostanu to, tak z toho může vzniknout pocit sebeobětování. Mělo by nějakou logiku vyčítat komukoliv cokoliv, co bylo dělané skutečně z nezištné lásky?
V úterý jsem psala řediteli a ještě jednomu vedoucímu, jestli by se za mě nepřimluvili.
Je nějaká šance, aby mě začal mít rád člověk, který mi řekl, že mě nemiluje, když si na něj budu stěžovat u nadřízených?
Prostě jsem to dávno brala jako naše, tedy i moje.
Je pro mě tedy důležitý pocit vlastnictví.
A měla jsem tu důvěru a starala se o to pracoviště, o ty lidi tam, dělala si tam pořádek ve věcech a věděla, kde co mám a měla celkový přehled a prostě jsem to tam řídila.
Vyhovoval mi pocit moci, pocit, že jsem nadřízená nad těmi lidmi, které jsem řídila.
Bylo to něco úplně jiného, člověk tím žil, naplňovalo ho to. Teď jen poslouchám pokyny, do ničeho nevidím, nic nevím a to co vím a vidím, radši ani nechci vidět, protože s tím stejně nemohu nic dělat a nemám vůbec žádnou motivaci, ubíjí mě to.
Jsem na tom stejně jako ti lidé, které jsem řídila?
Jsem odstavená, zrazená, zapomenutá..
Ublížená...
Vzetí na milost by vypadalo tak, že by vyšel ze svojí nenávisti a dal nám šanci pokračovat spolu dál, nechal mě zase pracovat, pustil by mě zase k sobě, svěřil mi opět důvěru. Změnilo by to všechno. Konečně bychom měli šanci to všechno napravit, dostat se přes to a být zase přátelé a hlavně bych měla zpět svoji práci, kterou jsem si zatím tak oblíbila a věřím, že i dobře a zodpovědně konala.
Teď jde o to, jestli můj přínos v tomhle pracovním kolektivu dokáži lépe ohodnotit já, nebo mí nadřízení.
Má celková bilance je, že ten, koho jsem viděla jako svého manžela se mým manželem nestane. V práci, kde jsem se cítila nepostradatelná, se beze mě podle všeho obejdou.
Mám teď na výběr, buď být z toho všeho v troskách. Nebo začít od nuly a možná objevit něco, co všechny mé představy o tom, jak by měl vypadat můj šťastný život, přesahuje.