Proč je zen jiný...
Napsal: pát 13. črc 2012 23:56:18
Už jsem tu dávno nic nepsal, ale mezitím jsem praktikoval, studoval, prožíval a přemýšlel jsem, proč je Buddhova zkušenost sice naprosto univerzální, paradoxně ale odlišná od filozofií různých náboženství včetně buddhistických škol a různých hinduistických filozofií a praxí.
Nedávno jsem zabrousil na nějaké stránky advaity a pídil se potom, proč ječ tak velký rozdíl mezi zenem a advaitou, ačkoli většina lidí na takových forech, jako je toto, budou nesouhlasit, a tvrdit, že Buddha, Ježíš, Maháriši atd. jsou všechno učitelé téhož. A že různí lidé potřebují různé přístupy, aby došli k témuž. Ale pokud tedy došli k témuž, proč učí něco jiného? Namítnete, protože to jsou jen různé cesty k témuž.
OK tak se na to "téže" podívejme zblízka. Před chvílí jsem se díval na video a s nějakým tibetským mnichem, který radí lidem, jak se zbavit strachu, jak dosáhnout mysli beze strachu. Je to naprosto vynikající psychoterapie, o tom není sporu. Když budete poctivě praktikovat takové věci, dosáhnete velmi klidné mysli. Přesto to ale není to, co objevil Buddha. Taky jsem četl nějaký článek ženy, která navštívila nějakého jogína v Indii. On zářil celou místností, psala, kdykoliv jsem ho spatřila, zmocnil se mě blažený klid. Byl to naprosto božský člověk a kam vstoupil, tam přinesl nebe... a podobně. V zenu se nic takového nedočtete. Zenoví mistři jsou "drze normální". Když mám hlad, jím, když jsem unaven, spím. Samozřejmě někteří zenoví mistři mají určité charisma a tak mají určité kouzlo osobnosti, ale viděl jsem i zenové mistry, kteří skoro žádné kouzlo osobnosti neměli, a přesto učili a prožívali tentýž zen...
Proč je tedy zen jiný? Neučí totiž že bychom měli dosáhnout nějakých vynikajících vlastností mysli, ale učí nás vrátit se do přítomnosti, do akce. Zen neučí, že jednou dosáhneme osvícení, i když to někteří učitelé říkají, pak to popřou a omlouvají se, že pouze chtěli povzbudit žáky, kteří nerozumí, že už jsou osvícení. Zen učí, že už jsme osvícení a nemusíme ničeho dosahovat.
A přesto je možné v zenu udělat jakýsi pomyslný pokrok, je možné se toho hodně naučit a pak to vše odhodit. Opravdový zenový mistr není vůbec nápadný, nemůžete ho na ulici poznat, ztratí se mezi obyčejnými lidmi, dělá jen to, co všichni ostatní. Až na to, že je možná jinak oblečen, možná má vyholenou hlavu a na sobě kesa.
Zásadní filozofický rozdíl mezi zenem, čili BUddhovou zkušeností, a ostatními školami buddhismu a hinduismu a křesťanství, je ten, že tu není žádná definitivní kvalita. Na tomto fou se často mluví o lásce, o štěstí, o nirváně, o osvícení, o trvalém klidu mysli, o mysli, která je trvale probuzená atd. Ale v tom je právě ten diametrální rozdíl.
V zenu není nic definitivního. OSvícení není něco, co můžete oddělit od vás, od přírody, od vesmíru a říct, hele, tohle je osvícení. Nemůžete osvícení umístit do něčí hlavy a nebo z jeho hlavy osvícení vyjmout. A tak je to i s klidem, štěstím, utrpením... Není tu definitivní kvalita zvaná utrpení, je tu jen okamžitý stav, ostatní jsou představy a koncepty. Můžeme mluvit o utrpení včera, zítra, ale jsou to jen představy. Můžeme říkat, že někdo je šťastný a jiný neš´tastný, ale to štěstí a neštestí nelze dohledat. Nelze ho separovat a dát pod mikroskop. A tak nelze separovat nirvánu jako něco, co lze oddělit od trávy, brouků, špíny, vody, mraků, zlosti, emocí, mozku, srdce, kostí a svalů. Nirvána není "něco" a není to "nic". Je to pouze zástupný pojem pro stav v přítomnosti, kde nic neulpívá. Pokud v tom stavu nic neulpívá, neulpívá v něm ani stav nirvány. A pokud stav nirvány neulpívá ani ve stavu nirvány, nemá smysl o stav nirvány usilovat. Pokud nelze dosáhnout osvícení, nelze o osvícení usilovat, leda ve snu, v iluzích. Ale to neznamená, že tu není nic, co bychom neměli dělat proto, abychom se probudili. Když se probouzíme, probouzíme se do skutečnosti, ne do konceptů o skutečnosti. Když jsme skutečnost, není tu jednota ani oddělenost, ani já, ani druzí, ale není tu ani ne-já a ne-druzí. Když se snažíme dosáhnout štěstí, představujeme si, eže někde ve vzduchu visí kvalita zvaná štěstí, kteoru bychom rádi dostali do své hlavy, pokud možno natrvalo. Ale když přestaneme tuto představu živit ve své mysli, automaticky a okamžitě jsme šťastní. Když se podíváme do své minulosti, vidíme obrazy, sebe, druhých, pamatujeme si různé stavy sebe a druhých, ale to jsou všechno myšlenky v naší hlavě, ne skutečnost. I když jsem v tomto okamžiku zmatený, smutný nebo naštvaný, pokud se snažím tuto kvalitu najít ve své mysli, jak vědí skvělí tibetští psychologové buddhismu, nic tam nemůžu najít. Ale na rozdíl od psychologie tibetského buddhismu zen, nebo Buddhova zkušenost, neusiluje o vyčistění mysli, protože čistá mysl je pouze další představa, která nemá vlastní kvalitu, substanci. Proto místo úsilí o čistou mysl je v zenu prostý návrak ke každodenním činnostem. Když přestaneme hledat věci jako klid, osvícení, čistotu mysli, okamžitě se vracíme do stavu, který by se dal nepřesně nazvat klidem, osvícením atd.
Zen tedy netvrdí ,že existuje osvícení jako něco odděleného od vás, od vesmíru, od lidí, od zvířat. Není tu vynikající kvalita mysli, jen obyčejná , každodenní mysl. Naprosté osvobození je tu jen v přítomnosti. Jakékoliv snahy o budoucí osvobození jsou marné. Ale jako lidé oblouzení bychom se měli snažit vrátit do přítomnosti. Můžeme si říct a povzbudit se, zítra ráno vstanu a budu cvičit zazen, probudím se. Ale když to uděláme upřímně, takové rozhodnutí, už teď jsme svobodní a buddhové. Když si nařídím alarm na sedmou ráno, nedělám to proto, abych zítra ráno dosáhl svobody, ale svou aktivitou v přítomnosti uskutečňuju zkušenost probuzení. V tom se velmi zen liší od jiných škol a tradic. Nejsou tu žádní svatí, osvobození lidé, žádní osvícení, jen učitelé, kteří nás vrací zpátky na zem, když létáme ve vzduchu a hledáme tam různé stavy mysli a těla. Proto Buddha řekl, spolu se mnou dosáhli osvícení všechny bytosti. Viděl, že jsou všichni už teď dokonale osvícení, jen o tom většinou nemají potuchy.
Neznám mnoho lidí, kteří se osvobodili od učení buddhů tím, že studovali učení buddhů, neznám mnoho lidí, kteří dosáhli větší svobody, než je svoboda relativní a dosažená jednotlivcem. Neznám mnoho lidí, kteří našli svobodu v prosté činnosti, aniž by někoho ohromovali svými duchovními zážitky. Ale znám mnoho mnoho osvícených, kteří tento stav ukazují denně mnohokrát, mnohokrát, ale nemají o tom ani ponětí.
Můžeme najít pravdu. Ale nemůžeme ji najít v konceptech a dogmatech. Nemůžeme ji nikdy uzavřít do jakéhokoliv pojmu nebo do něčí hlavy. Teprve když opustíme koncept pravdy, otevře se přímo před námi. Proto zen není duchovní spirituální, zbožný, nerozlišuje mezi obyčejným dřeborubcem a zenovým mistrem. Zenový mistr možná vysvětlí dobře teorii a ukáže kde je skutečnost. Dřevorubec to žije v tomto okamžiku.
Nedávno jsem zabrousil na nějaké stránky advaity a pídil se potom, proč ječ tak velký rozdíl mezi zenem a advaitou, ačkoli většina lidí na takových forech, jako je toto, budou nesouhlasit, a tvrdit, že Buddha, Ježíš, Maháriši atd. jsou všechno učitelé téhož. A že různí lidé potřebují různé přístupy, aby došli k témuž. Ale pokud tedy došli k témuž, proč učí něco jiného? Namítnete, protože to jsou jen různé cesty k témuž.
OK tak se na to "téže" podívejme zblízka. Před chvílí jsem se díval na video a s nějakým tibetským mnichem, který radí lidem, jak se zbavit strachu, jak dosáhnout mysli beze strachu. Je to naprosto vynikající psychoterapie, o tom není sporu. Když budete poctivě praktikovat takové věci, dosáhnete velmi klidné mysli. Přesto to ale není to, co objevil Buddha. Taky jsem četl nějaký článek ženy, která navštívila nějakého jogína v Indii. On zářil celou místností, psala, kdykoliv jsem ho spatřila, zmocnil se mě blažený klid. Byl to naprosto božský člověk a kam vstoupil, tam přinesl nebe... a podobně. V zenu se nic takového nedočtete. Zenoví mistři jsou "drze normální". Když mám hlad, jím, když jsem unaven, spím. Samozřejmě někteří zenoví mistři mají určité charisma a tak mají určité kouzlo osobnosti, ale viděl jsem i zenové mistry, kteří skoro žádné kouzlo osobnosti neměli, a přesto učili a prožívali tentýž zen...
Proč je tedy zen jiný? Neučí totiž že bychom měli dosáhnout nějakých vynikajících vlastností mysli, ale učí nás vrátit se do přítomnosti, do akce. Zen neučí, že jednou dosáhneme osvícení, i když to někteří učitelé říkají, pak to popřou a omlouvají se, že pouze chtěli povzbudit žáky, kteří nerozumí, že už jsou osvícení. Zen učí, že už jsme osvícení a nemusíme ničeho dosahovat.
A přesto je možné v zenu udělat jakýsi pomyslný pokrok, je možné se toho hodně naučit a pak to vše odhodit. Opravdový zenový mistr není vůbec nápadný, nemůžete ho na ulici poznat, ztratí se mezi obyčejnými lidmi, dělá jen to, co všichni ostatní. Až na to, že je možná jinak oblečen, možná má vyholenou hlavu a na sobě kesa.
Zásadní filozofický rozdíl mezi zenem, čili BUddhovou zkušeností, a ostatními školami buddhismu a hinduismu a křesťanství, je ten, že tu není žádná definitivní kvalita. Na tomto fou se často mluví o lásce, o štěstí, o nirváně, o osvícení, o trvalém klidu mysli, o mysli, která je trvale probuzená atd. Ale v tom je právě ten diametrální rozdíl.
V zenu není nic definitivního. OSvícení není něco, co můžete oddělit od vás, od přírody, od vesmíru a říct, hele, tohle je osvícení. Nemůžete osvícení umístit do něčí hlavy a nebo z jeho hlavy osvícení vyjmout. A tak je to i s klidem, štěstím, utrpením... Není tu definitivní kvalita zvaná utrpení, je tu jen okamžitý stav, ostatní jsou představy a koncepty. Můžeme mluvit o utrpení včera, zítra, ale jsou to jen představy. Můžeme říkat, že někdo je šťastný a jiný neš´tastný, ale to štěstí a neštestí nelze dohledat. Nelze ho separovat a dát pod mikroskop. A tak nelze separovat nirvánu jako něco, co lze oddělit od trávy, brouků, špíny, vody, mraků, zlosti, emocí, mozku, srdce, kostí a svalů. Nirvána není "něco" a není to "nic". Je to pouze zástupný pojem pro stav v přítomnosti, kde nic neulpívá. Pokud v tom stavu nic neulpívá, neulpívá v něm ani stav nirvány. A pokud stav nirvány neulpívá ani ve stavu nirvány, nemá smysl o stav nirvány usilovat. Pokud nelze dosáhnout osvícení, nelze o osvícení usilovat, leda ve snu, v iluzích. Ale to neznamená, že tu není nic, co bychom neměli dělat proto, abychom se probudili. Když se probouzíme, probouzíme se do skutečnosti, ne do konceptů o skutečnosti. Když jsme skutečnost, není tu jednota ani oddělenost, ani já, ani druzí, ale není tu ani ne-já a ne-druzí. Když se snažíme dosáhnout štěstí, představujeme si, eže někde ve vzduchu visí kvalita zvaná štěstí, kteoru bychom rádi dostali do své hlavy, pokud možno natrvalo. Ale když přestaneme tuto představu živit ve své mysli, automaticky a okamžitě jsme šťastní. Když se podíváme do své minulosti, vidíme obrazy, sebe, druhých, pamatujeme si různé stavy sebe a druhých, ale to jsou všechno myšlenky v naší hlavě, ne skutečnost. I když jsem v tomto okamžiku zmatený, smutný nebo naštvaný, pokud se snažím tuto kvalitu najít ve své mysli, jak vědí skvělí tibetští psychologové buddhismu, nic tam nemůžu najít. Ale na rozdíl od psychologie tibetského buddhismu zen, nebo Buddhova zkušenost, neusiluje o vyčistění mysli, protože čistá mysl je pouze další představa, která nemá vlastní kvalitu, substanci. Proto místo úsilí o čistou mysl je v zenu prostý návrak ke každodenním činnostem. Když přestaneme hledat věci jako klid, osvícení, čistotu mysli, okamžitě se vracíme do stavu, který by se dal nepřesně nazvat klidem, osvícením atd.
Zen tedy netvrdí ,že existuje osvícení jako něco odděleného od vás, od vesmíru, od lidí, od zvířat. Není tu vynikající kvalita mysli, jen obyčejná , každodenní mysl. Naprosté osvobození je tu jen v přítomnosti. Jakékoliv snahy o budoucí osvobození jsou marné. Ale jako lidé oblouzení bychom se měli snažit vrátit do přítomnosti. Můžeme si říct a povzbudit se, zítra ráno vstanu a budu cvičit zazen, probudím se. Ale když to uděláme upřímně, takové rozhodnutí, už teď jsme svobodní a buddhové. Když si nařídím alarm na sedmou ráno, nedělám to proto, abych zítra ráno dosáhl svobody, ale svou aktivitou v přítomnosti uskutečňuju zkušenost probuzení. V tom se velmi zen liší od jiných škol a tradic. Nejsou tu žádní svatí, osvobození lidé, žádní osvícení, jen učitelé, kteří nás vrací zpátky na zem, když létáme ve vzduchu a hledáme tam různé stavy mysli a těla. Proto Buddha řekl, spolu se mnou dosáhli osvícení všechny bytosti. Viděl, že jsou všichni už teď dokonale osvícení, jen o tom většinou nemají potuchy.
Neznám mnoho lidí, kteří se osvobodili od učení buddhů tím, že studovali učení buddhů, neznám mnoho lidí, kteří dosáhli větší svobody, než je svoboda relativní a dosažená jednotlivcem. Neznám mnoho lidí, kteří našli svobodu v prosté činnosti, aniž by někoho ohromovali svými duchovními zážitky. Ale znám mnoho mnoho osvícených, kteří tento stav ukazují denně mnohokrát, mnohokrát, ale nemají o tom ani ponětí.
Můžeme najít pravdu. Ale nemůžeme ji najít v konceptech a dogmatech. Nemůžeme ji nikdy uzavřít do jakéhokoliv pojmu nebo do něčí hlavy. Teprve když opustíme koncept pravdy, otevře se přímo před námi. Proto zen není duchovní spirituální, zbožný, nerozlišuje mezi obyčejným dřeborubcem a zenovým mistrem. Zenový mistr možná vysvětlí dobře teorii a ukáže kde je skutečnost. Dřevorubec to žije v tomto okamžiku.