Mistr Nágárdžuna a učení o prázdnotě

[ryunin]

Chtěl bych se v tomto vlákně podrobněji zabývat mistrem Nágárdžunou a jeho učením, především jeho učením o prázdnotě, protože to je termín, který je velmi často špatně chápán.

Abychom měli ponětí, kdo byl mistr Nágárdžuna, kopíruju krátkou informaci z wikipedie:

"Nágárdžuna (నాగార్జునా) (asi mezi lety 150 n. l. – 250 n. l., některými autory je uváděno 100 n. l. - 165 n. l., ale to je zřejmě nepravdivé) byl indický filozof, zakladatel školy Madhjamaka mahájánového buddhismu a pravděpodobně nejvlivnější buddhistický myslitel po samotném Buddhovi Gautamovi.

Jeho spisy byly základem pro vytvoření školy Madhjamaka (Střední cesta), která byla přenesena do Číny pod názvem škola Tří pojednání (San-lun, TZ: 三論 ZZ: 三论). Je mu přisuzováno prohloubení filozofického systému pradžňápáramitových súter. Vyvinul dialektickou metodu, která je založenána na dovedení antiteze ad absurdum."

Tak tolik základní info o mistru Nágárdžunovi.

Co se týká jeho dialektické metody, je to to, co sám ve zkratce používám a co je základem filozofie celého Zenu.
Totiž že nelze tvrdit, že A je B, ani že A není B, ani to, že (!!!) nelze tvrdit, že A je B a že A není B.

To znamená, že můžeme tvrdit co chceme, ale nikdy tím nevyslovíme pravdu. Na druhou stranu tu je velmi přesná filozofická metoda, jak ukázat směrem k pravdě pomocí slov. Z toho by se trochu mohlo zdát, že můžeme plácat páté přes deváté a bude to ukazovat směrem k pravdě. Ale jak se ukázalo v historii buddhismu, některá, šikovně volená slova, skvělá filozofie jako je třeba filozofie mistra Nágárdžuny, pomohla mnohým mistrům dosáhnout pravdy za slovy. Takže má smysl zabývat se přesně a důsledně učením nějaké filozofie, pokud ta sama má schopnost k pravdě ukázat. Pokud nemá, nemá smysl se o to samozřejmě snažit. Jsem přesvědčen, že filozofie mistra Nágárdžuny může někomu pomoct dosáhnout pravdy a nemusí to být přímo filozofie Nágárdžuny, ale zprostředkovaně v učení jakéhokoliv autentického učitele buddhismu. Např. to, co učí mistr Dogen, je jeho vlastní forma nebo práce filozofická, která ovšem přesně vychází z filozofie Nágárdžuny. Filozofie mistra Nágárdžuny byla přijata a předávána pouze ve školách mahájány, nikoliv ve školách theravády. Když to zjednoduším, tak tvrzení že samsára a nirvána je totéž nemá ve škole theravády místo. Je to typické učení mistra Nágárdžuny.

Jinými slovy, všechny filozofická tvrzení jsou jen relativní nástroje, které se snaží někam ukázat, ale nikdy nejsou pravdou samotnou. To je až ta rána holí nebo doušek čaje.

--------omlouvám se, ale komentáře, které s tímto tématem naprosto nesouvisí, budu mazat, děkuju za pochopení------------

[ryunin]

V kapitole Čtyři vznešené pravdy Nágárdžunova filozofického spisu nazvaného Múlamadhjamakakáriká (čárky správně nad slabikami po mně fakt nechtějte - a příště už to budu nazývat zkratkou MMK), což znamená Základní moudrost střední cesty,
píše Nágádžuna o prázdnotě - šúnjatá - toto:


Pokud na všechny existující věci pohlížíte jako na něco, co má svou vlastní podstatu, pak musíte na všechny věci pohlížet jako na něco, co nemá příčinu ani podmínky.

Pokud je taková filozofie (o podstatách věcí) pravdivá, pak nemůžou být žádné příčiny, žádné výsledky, žádní jednatelé, žádné činy, žádné podmínky, žádné vznikání, žádné zanikání a žádné následky činů.

Cokoliv se objevuje z procesu závislého vznikání nazýváme prázdnotou. Považovat závislé vznikání za prázdnotu je základní praxe těch, kdo následují střední cestu. (Moje poznámka - Střední cesta je filozofie buddhismu, která existenci věcí ani nepopírá, ani nepotvrzuje).

Protože nejsou žádné věci, které by vznikly nezávisle na jiných věcech, vyplývá z toho, že není nic, co by nebylo prázdné - čili co by mělo nějakou podstatu.


Pokud by všechny věci nebyly bez podstaty (prázdné), pak by nic nemohlo vzniknout ani zaniknout.

Kdyby všechny věci nevznikly v závislosti na jiných věcech, pak by nebylo utrpení. Utrpení je dočasné a nemůže existovat jako něco, co má vlastní podstatu.

Něco, co má vlastní podstatu, nemůže vzniknout. Proto pokud popíráte prázdnotu, nemůže nic vzniknout.

Kdyby utrpení mělo vlastní podstatu, nebylo by žádného konce utrpení. Podstata je něco, co nemůže přestat existovat.

Kdyby čtyři vznešené pravdy měli vlastní povahu (podstatu), pak by nebylo možné ji následovat. Protože cesta je něco, co
následujeme, nemůže mít vlastní podstatu.

Kdyby utrpení, vznikání a zanikání neexistovalo, pak by nebyla žádná cesta vedoucí k zániku utrpení.

Kdyby nevědomost měla podstatu, pak vědomost by byla nemožná. Podstata je něco trvalého.

Z toho samého důvodu, vzdání se, uskutečnění, následování cesty, a čtyři plody dosažení by taky nebyly možné.

Navíc, pokud čtyři plody jsou podstaty, které nejsou dosaženy, jak bychom jich mohli dosáhnout?

pak následuje několik dalších veršů, kde Nágárdžuna rozvíjí tuto filozofii a nakonec dochází k těmto závěrům:

Ve světě věcí, které mají vlastní podstatu, by se nikdy nic nezměnilo, neměnily by občas okolnosti, a nic by ani nezačalo ani neskončilo.

Pokud je vše bez podstaty, jak tvrdím, pak vzdání se všech činů a světských náklonností, ukončení utrpení a dosažení osvícení - to vše je možné.

Ten kdo vidí závislé vznikání vidí i utrpení, vznik a zánik téhož a Vznešenou osmidílnou stezku.





Tolik Nágárdžuna o prázdnotě všeho.

Když to shrnu: Nic nemá svou vlastní podstatu. Kdyby něco mělo svou vlastní podstatu, nemohlo by to ani vzniknout, ani zaniknout, protože podstata se nemění. Vezměte si například dítě, když se narodí. Mohli byste říct, že to bylo i dítě ještě v břiše maminky. Jenže pokud podstata dítěte je neměnná, kde ji najdeme ve chvíli, kdy spolu muž a žena souloží? Kde tam je neměnná podstata dítěte? Mohli bychom říct, že neměnná podstata dítěte je ve spermii muže a vajíčku ženy, ale to by byly dvě podstaty a nikoliv jedna. Dítě by bylo v podstatě dvě věci - spermie a vajíčko. A pak - kde je rozdíl mezi dítětem a dospělým člověkem? Mohli bychom říct, že dospělý člověk je v podstatě dítě, ale dítě je v podstatě spermie a vajíčko, takže dospělý člověk je v podstatě spermie a vajíčko, což je nesmysl. Tak vidíme, že nic nemá vlastního "ducha", neměnný základ.
Jediný neměnný základ celého vesmíru je tato prázdnota bez podstaty. V buddhismu je takové poznání zdrojem úplného uspokojení v přítomnosti a umožňuje probuzení v přítomnosti.

A ještě - když je to tak, jak říká Nágárdžuna, jak může tvrdit, že tu je osvícení a čtyři vznešené pravdy? Mohlo by nás napadnout, co to teda je to osvícení, když tu není nic, co nemá vlastní podstatu?

Osvícení skutečně není věc, která by měla vlastní podstatu, je to něco prázdného, jako všechno. Ale je to určitý aspekt, dočasná vlastnost reality, a říkáme jí osvícení. Podobně utrpení - nemá žádný vlastní pevný základ, přesto si všímáme, že tu je. Ano, ale není tu trvale a nelze ho umístit v čase a prostoru jako něco pevného, neměnného. Tak utrpení i štěstí jsou pomíjivým zábleskem, jakýmsi úhlem pohledu na skutečnost, která je bez podstaty.

Pokud chceme dosáhnout takové svobody bytí bez fixních pojmů, stačí právě v tomto prázdném okamžiku něco prázdného udělat. Pak si možná všimnete, že nemáte vlastní podstatu a že váš čin neměl vlastní podstatu. Realita je nezachytitelná, ale rozhodně je uskutečnitelná. Probuzení, ač bez podstaty, je možné a skvělé!