Proč se bojíme být prostí

[ryunin]

Proč je na forech tak typické, že se lidé baví v hádankách, hrajou spolu jakési podivné psychologické hry, kterým jsem nikdy nerozuměl? Kritizují tak komplikovaně, že místo toho, aby někomu řekli, čouhá ti z kapsy peněženka, pozor, aby ti nevypadla, tak napíšou - jsou na světě bytosti, jimž cosi čouhá od někud, jako by to byla kapsa, jako by to nebyla kapsa, je to tak, že někdy vypadne z takové věci něco, co by mohlo mít hodnotu pro někoho, kdo tu věc měl v kapse, ale já nic neříkám, nebot je lepší mlčet, než něco pořád říkat....


Bože!!!! Takhle moudrý člověk nemluví. Moudrý člověk řekne - Franto, vole, vypadne ti z kapsy peněženka.

Tihle lidé, co nemluví přímo k věci, jsou horší než "hateři", kteří přímo nadávají a aspoň upřímně řeknou, že vás nenávidí.

Není ničí povinnost vyznat se v podivných, neupřimných komentářích - jak příznačné, upřímnost je od slova přímost, čili vyjadřovat se přímo, nikoliv nepřímo, neupřimný člověk vám neřekne přesně, co si myslí, pouze naznačuje, aby s vámi a vašim zmatkem mohl svobodně manipulovat.

Když se chceme učit buddhismus, nezbývá než být neskutečně upřímný a nehrát si na chytrýho.

Všiml jsem si, že s mým učitelem, kdykoliv někdo začne takhle blufovat a chodit kolem horké kaše, on dykcy obrací oči v sloup... nětkdří jeho žáci se postupně naučili upustit od takové neupřímnosti a začali se vyjadřovat víc přímo a tázat se přímo. Zjistili, že není ostuda nerozumět, není ostuda se zeptat, ale na forech skoro nikdo není schopen říct, nevím, ptám se, hledám , potřebuju poradit. Proto mi tu skoro každý říká, co je osvícení, co je zazen, co je buddhismus, ačkoliv se u žádného učtele buddhismu léta neučili a nezískali od něho důvěru, aby něco učil a druhým radil.

Je mi jasný, že je tu minimum lidí, kteří by měli upřímný zájem o to, co tu chci vysvětlit, ale občas tu někdo takový je a ti lidé se někdy pak přijdou podívat a cvičí zazen se mnou. Proto to dělám a píšu tady, nikdo netuší, kdo to může číst a co mu to může dát. Ale každopádně jen upřímný člověk, který si přiznal, že dosud neví, že hledá, může začít studovat pravdu. Bez přiznání si svého zmatení to nejde. Takže nebojme se být prostí a říct - nevím, hledám.