Je pravda příjemná?

[ryunin]

Někdo píše, že pravda je blaho, že žít v pravdě je blaho.

Nejsem si jist, jestli mistr Dogen něco takového někde psal. Určitě občas používal velmi nadšené výrazy pro poznání pravdy. Ale co se týká pocitu, když jsme v pravdě, upozorňoval na to, že to už není já jako něco, co se liší od celého vesmíru.

Když je naše tělo a mysl v rovnováze, je to rozhodně příjemné. Ale je to příjemné asi jako když vás přestane bolet hlava. Necítíte místo bolesti rozkoš. Ale cítíte úlevu, takže máte dobrou náladu a mít dobrou náladu je vždycky příjemné. Ale jsou i jiné situace, které tak příjemné nejsou, aniž bychom byli odděleni od skutečnosti a aniž by naše tělo bylo odděleno od mysli.

Zamyslel jsem se nad tím, jestli tělo a mysl v rovnováze znamená pokaždé dobrou náladu.
Není tomu tak. Můžete být v napětí, jako brankář, který se soustředí před pokutovým kopem. Rozhodně bych neřekl, že má v tu chvíli dobrou náladu, ani že cítí rozkoš. Spíš je naprosto, dokonale soustředěný, jako kočka, která číhá na svou kořist. V tu chvíli ten brankář nevnímá, že ho bolí koleno, nevnímá, že má naražený bok, a nezajímá se o problémy učení buddhismu. V tu chvíli ho zajímá pouze míč a fotbalista před ním. V tu chvíli je buddhou, zcela probuzeným člověkem, zcela ve skutečnosti. Někdo bude protestovat – nic nepoznal, na jaké duchovní úrovni je fotbalista? Ale i kdyby ten brankář byl velmi pokročilým adeptem nějaké duchovní školy, v okamžiku, kdy má chytat penaltu, moudrý učitel by mu doporučil, aby byl pouze tady a teď a nezajímal se o žádné duchovní teorie. A tak ten brankář je v určitém napětí a je to tak přirozené. A jeho tělo a mysl vlastně odpadly, je to buddha, který je zcela v jednotě s tím, co se děje v univerzu.

Pak tu je situace, kdy je nám smutno, pláčeme. Můžeme plakat oklamaně, nebo moudře. Oklamaně pláčeme tehdy, když máme pocit, že nám někdo ublížil. Naše ego je tady a ten, co nás zranil, je tamhle. To je pláč oklamaného člověka. Je to dost nepříjemný pocit. A nebo můžeme plakat jako buddha. To je tehdy, kdy necháme slzy volně stékat a necháme smutek, aby naplnil celý vesmír. To je něco, co už není záležitostí odděleného já, je to záležitost vesmíru, je to pláč buddhy. I když pláčeme, pokud pláčeme jako buddha, naše tělo a mysl je také v rovnováze. Je to tak, že v tu chvíli neřešíme sebe, neřešíme někoho jiného, pouze pláčeme.

Pak tu je situace, kdy je něco nepříjemného, cítíme bolest nebo nepříjemný fyzický pocit. Nedávno jsem byl na karaoke s několika přáteli a ti kamarádi, co tam zpívali, mě požádali, abych je natočil na video. Musel jsem stát velmi blízko reproduktoru. Zvukař udělal chybu a z reproduktoru se ozval strašlivý, vysoký tón, který mi málem propíchl ucho. Ještě několik minut mě uši svědily a možná jsem si poškodil sluch. Ale nerozčílil jsem se, nezlobil jsem se, protože z nějakého důvodu bylo moje těla a mysl v rovnováze. Ten nepříjemný pocit pronikl mýma ušima, mým mozkem, mým tělem, ale nerozdělil mě na tělo a mysl, jinými slovy zůstal jsem celkem v klidu. Mé uši to nakonec asi přežily. Ale ve chvíli, kdy zažijete fyzicky nepříjemný pocit, nemusíte ztrácet svou buddhovskou zkušenost. Můžete zůstat v klidu a zjistit, že ta bolest je jakýsi neurčitý tvar bez podstaty. Jako u zubaře. Tehdy je mysl a tělo v rovnováze, prostě necháte bolest bolestí. A je to pak bolest celého vesmíru. Ale rozhodně to není příjemný pocit.


Lidé běžné vyhledávají příjemné pocity. Vyhledávají činnosti, kde by mohli zapomenout na své osobní problémy. Hrajou karty, chodí na fotbal, dívají se na seriály, vaří, jedí, pijou, a doufají, že ten svůj strašný život nějak dotáhnou zdárně do konce. Ve chvíli, kdy někdo, jehož život je zoufalý, hraje prostě karty, nemá zoufalý život, je to zkušenost buddhy. Je to příjemné. Když se nadšeně díváte na fotbal, je to příjemné, je to hra, nejde o nic, ale vy se radujete z gólu. Legrační je, když tato hra skončí a lidé pláčou, jako by šlo o život. Nebo běhají po městě a slaví. No pokud chápou, že to je pořád ještě jen hra, proč ne. Problém je, když je smyslem našeho života vyhledávání rozkoše. Pak se náš život může stát nevyváženou honičkou za penězi nebo sexem, kdy nikdy nejsme zcela uspokojeni danou situací. To je život naprosto oklamaného člověka a takový člověk se ani necítí šťastný. Jen tu a tam utrhne chvilku pomíjivé extáze v sexu nebo když získá spoustu peněz. Pak ho ale zase přepadá strašná zoufalost. Nikdy nemá dost. Cesta k vyváženému životu nevede přes takové honění se za penězi a sexem. Ale pokud peníze vyděláme, není to problém. Pokud sex je, není to problém, měli bychom se naučit radovat se z toho, co je. A chodit do práce někdy znamená hodně vydělávat, ale to nemusí být nutně honba za ziskem. Prostě chodíte v klidu do práce a máte za to hodně peněz. Nebo máte milence, aniž byste se snažili mít jich víc. Prostě si nestěžujete. Touha není sama o sobě špatná, mít chuť na pivo nebo na sex je přirozené a neznamená to nutně, že vaše tělo a mysl ztratí svou rovnováhu. Buddha má taky chuť na vychlazenou dvanáctku, když je vedro. Ale znám osobně ten rozdíl mezi příjemnou touhou, která mě těší a touhou, která mě ničí. Velmi dobře to znám. Když je naše tělo a mysl v rovnováze a před námi stojí krásná nahá dívka, která se s námi chce milovat, je přirozené toužit po ní, bez námitek a bez stížnosti. Horší je, když stojíte na tramvajové zastávce, před vámi stojí krásná polonahá dívka (což je někdy víc sexy než nahota) a vy nemůžete dělat nic, pouze čekat na tu pitomou tramvaj. Taková touha je na překážku. Když jste ale před tím hodinu cvičili zazen, nemáte problém. Místo toho, abyste si stěžovali, že vás ta dívka rozptyluje, prostě si říkáte vesele – hmm, pěkná kulatá prsa, hmm… To je celé, nemáte problém, není tu touha, protože vy jste spokojení a máte dobrou náladu. Co je skutečnost? Někdy je to rána holí po hlavě, jindy to jsou pěkná kulatá prsa na zastávce tramvaje. Někdy je skutečnost nepříjemná, jindy příjemná a jindy je to prostě tak, jak to je, ani příjemné, ani nepříjemné.

Co je opravdu příjemné ex post je uvědomit si, že jsme dostali možnost žít život buddhy, vracet se do skutečnosti znovu a znovu a nalézt v ní úplnou svobodu a úplné naplnění života.
Je příjemné si tohle uvědomit, protože to neuspokojuje pouze ego, ale celý vesmír je tím uspokojen. Je to odhození těla a mysli, dosažení pravého já. Když o tom tak přemýšlím, je to to nejlepší, co člověk může udělat se svým životem.