Diktátor svobody

[ryunin]

Je paradoxní, že pokud chceme poznat konečnou svobodu, nebýt uvěznění v pojmech, představách, touhách, potřebujeme učitele, který bude velmi autoritativní a nesmlouvavý.

Je to paradoxní, ale pokud nás nebude někdo občas poněkud hrubě postrkovat dopředu, nedojdeme k pravdě, která je současně i svobodou.

Lidé se tu brání diktátorskému zacházení, ale to je tradiční zacházení se žáky v buddhismu. Nemluvím o skutečném násilí. mluvím o takovém tom drcnutí, i když někteří učitelé v Číně bylo dost brutální, a tahali žáky za nos nebo je kopali do zadku. Ale jak byli ti žáci pak vděční za ty kopance a urážky, když konečně poznali pravdu! To pak šli za tím učitelem a vyjádřili svou vděčnost a pochopili, že on je tak miloval, tak mu záleželo na tom, aby prozřeli, že byl tak krutý někdy. Můj učitel mě nikdy neuhodil, ale jeho slova byla někdy dost nepříjemná, vlastně hodně hodně nepříjemná. Ale vím, že mi to velmi pomohlo.

Tak paradoxně, ten, co působí arogantně a krutě, diktátorsky a nemá smysl pro demokracii, vám může dát něco, za co mu budete do smrti vděční, totální osvobození od skutečných diktátorů, od autorit, od hierarchie a totality.

Takže dnes mám svůj vlastní život a nemusím se ptát svého učitele, co mám dělat, co by mi schválil a co ne. Nemusím si nic myslet, nic cítit, můžu si dělat, co chci. A to jen proto, že jsem se podřídil autoritě učitele, že jsem jí dal důvěru, aby mě vedla ke svobodě.


Jsou dva škodlivé extrémy. Jeden extrém je slabost, kdy chceme, aby nás někdo celý život vedl. Potřebujeme silného gurua, který za nás bude rozhodovat celý život. Určí, co máme jíst, koho si máme vzít za muže, za ženu, zda máme cestovat nebo ne, kde máme bydlet, jakou máme dělat práci. A tihle lidé se chtějí podřizovat celý život, nemají za sebe zodpovědnost, on za ně má zodpovědnost, to je velmi pohodlné, ale tihle lidé nepoznají pravdu a zřejmě o to ani nestojí, jejich smysl života je podřizovat se někomu vyššímu. Tohle ovlivnilo velkou část celého buddhismu, kde místo pravdy se učí podřizovat se ideám súter, učení Buddhy, nemám vlastní život, všechno je jen směřování k výšinám dokonalého Buddhy, kam stejně nikdy nedosáhnu. To není buddhismus, ale slabost a odmítání zodpovědnosti za svůj život. Tihle lidé potřebují 350 pravidel jak žít a ani ve snu je nenapadne, že morální život je v nich samotných, ale ten lze objevit pouze poznáním vlastní podstaty sebe, ne pomocí podřizování se nesmyslným pravidlům.

A druhý extrém je pocit, že nám do života nemá nikdo co kecat a že tu není žádný učitel, který by mohl vést a že si můžeme dělat co chceme, najdeme si vlastní cestu atd. Takže neuznáváme autoritu učitele, ačkoliv sami nemáme uplně jasno, co je život, co je smrt, co jsme my. To je trochu arogantní, protože tihle lidé se tváří, že nepotřebují poučit, že jsou dost chytří na to, aby si udělali názor sami. Mám pár takových studentů ve škole - nejlépe vědí, jak se učí a neučí angličtina, přitom jim je 10 let a v životě nikoho anglicky neučili. A to samé platí pro některé rodiče. To je skutečná arogance. Tihle lidé do všeho kecají, vědí všechno lépe a mají přesné informace o kvalitě různých učitelů, přitom nemají potuchy, co v podstatě tihle učitelé učí.


Střední cesta je nechat se poučit, vést a pak opustit učitele - ne v tom fyzickém smyslu, ale v tom smyslu, že na něm nejsme závislí, jdeme vlastní cestou, i když zdánlivě to vypadá jako kopírování cesty toho učitele. Filozofie je sice stejná, ale život máme každý jiný. Můj učitel mi otevřel dveře k pravdě a svobodě a nepotřebuje, abych se ohlížel a ptal se ho, zda souhlasí s tím, že příští týden pojedu do Francie nebo kolik mám peněz nebo jestli jsem se zamiloval nebo ne. To je moje věc. Takže k tak úplné svobodě může vést, když se necháme někým vést ke svobodě.