Žvanění je k ničemu

[Návštěvník]

Jaký je rozdíl mezi pouhým kostatováním příčin a možného důsledku položeného v budoucnosti a často skrytým přáním představy něčeho, co by si mysl přála a tak dosáhnutí podmiňuje něčím.?

Jak se to pozná?

Je zřejmé, že v obou případech je používáno podmiňujících výrazů, které nastokují čas: teprve když, až, tak potom, apod.

[Návštěvník]

Operující mysl tak formuluje souvislosti, které se projevují jako přírodní zákonitosti nejen ve fyzice, ale i ve všech ostatních oblastech:

"Přemítající mysl se neustále zabývá tím, jak v budoucnosti dosáhnout toho, co si přejeme."

Ano. Viz. "Když zmizí potřeba mnohomluvně poučovat, je možné spolu tiše pobýt."
Je tu podmínka: teprve když, potom teprve - je tu čas, cíl, resp. představa cíle v budoucnosti.

Obecně řečeno: Výrok "Když zmizí potřeba mnohomluvně poučovat, je možné spolu tiše pobýt" je konstatováním, že když se změní příčiny (tj. když zmizí potřeba poučovat), změní se odpovídajícím způsobem i důsledky (otevírá se prostor pro tiché společné pobývání). To platí obecně, v každém prostředí. Výrok neobsahuje přání, aby... a je tudíž konstatováním operující mysli.

Aby byl dílem přemítající mysli, musel by obsahovat nějaké přání, touhu: "Kdybys konečně přestal poučovat, mohli bychom spolu tiše pobýt."
Přibyla představa žádoucího osobního cíle.

Operující mysl při praktickém řešení a popisu souvislostí bere v úvahu čas, minulost i budoucnost - viz
Balsekar: "To neznamená, že byste se neměli nezabývat řešením praktických záležitostí, při kterém se nutně musí vzít v úvahu i časové souvislosti – minulost a budoucnost."

Rozdíl mezi přáním a konstatováním, tady je jasný. Poznám ho ale jen když druhého nepodezírám z osobního zájmu a přání. Jinak se mi to všechno splete dohromady a ve všem vidím jen osobní zájem.

[Návštěvník]

Jen když, to je určitě taky jen konstatování :-)

Stejné, jako všechna teprve když :-)

Bylo by zajímavé zkusit je nepoužívat v našich reakcích, ty podmiňující výrazy. Že to jde lze vidět na dnešní reakci ryunina.
Čistě věcné zamyšlení, nereagující tím, že teprve když, tak potom tu bude skutečné soubytí.

Co to je za soubytí, které musí být něčím podmíněno?

[Linda]

Jaký je rozdíl mezi pouhým kostatováním příčin a možného důsledku položeného v budoucnosti a často skrytým přáním představy něčeho, co by si mysl přála a tak dosáhnutí podmiňuje něčím.?

Jak se to pozná?

Nejlíp podle vlastní reakce, když třeba něco takového napíšu a druhý i přes tohle konstatování klidně poučuje dál, jako by se nechumelilo.
Buď mi to nevadí, pak v tom nebylo přání. Jen operující mysl.
Nebo mě to podráždí, a míra mého odporu a nesouhlasu odráží míru mého přání - nesplněného , které jsem si do toho promítla.
Přidala se přemítající mysl. To se může docela dobře stát.

Balsekar: "Operující mysl se zabývá svou prací a přemítající mysl přijde, zasahuje a vyrušuje....A tak operující mysl pak pochopitelně nemůže být patřičně výkonná... Když je tu přesvědčení, že nemám žádnou moc nad tím, jaký bude výsledek mé činnosti, pak přemítající mysl postupně ztrácí prostor k uplatnění, všeho se plně ujímá operující mysl a perfektně pracuje, protože přemítající mysl se do toho nevměšuje.

Jak probíhá duchovní vývoj, přemítající mysl ubývá a stále více pozornosti se věnuje operující mysli. Přemítající mysl, „já,“ neustále ustupuje a operující mysl začne převládat."

[Linda]

Jen když...

Je vyjádření souvislosti "když - tak potom", nic jiného v tom není.

Saša:
"Dobrej skutek je nezištná záležitost – jen když pravá ruka neví to, co činí levá, jak říká Ježíš..."
"...Jen když si tohle opravdu uvědomíme, tak nám to ulehčí odevzdávání a přijímání změn v životě a osvobodí to naši mysl."

Balsekar:
"Koncept se může změnit v pravdu, jen když se prověří v ohni vlastní zkušenosti."
"V této fázi tedy vyvstane otázka, co Buddha přesně mínil ´ustáním utrpení´? Zřejmě tím mínil to, co lze jasně vypozorovat ze způsobu, jakým mudrc prožívá svůj každodenní život: plní svoje denní povinnosti, dělá svou každodenní práci, aby si vydělal na živobytí, a okamžik za okamžikem si užívá běžných radostí a podstupuje obvyklé bolesti. Při tom ale jasně vidíme, že jeho tvář má normální výraz beze stop úzkosti, že je uvolněný a že má evidentně ´dobrou náladu´. Zdá se, že lidé nevyhledávají jeho společnost jen proto, aby si s ním popovídali; často můžeme vidět, že za ním přicházejí, protože se potřebují poradit o problémech svého každodenního života. Shledají, že jim nabídne radu, jen když o ni požádají – s udivující pokorou, spojenou se soucítěním, někdy i s náklonností. Vidí, že je to člověk naprosto otevřený, bez jakékoliv záludnosti, a přece to očividně není žádný prosťáček! Možná, že právě to je význam vznešených slov „Pevně zakotvený v míru a harmonii“. Návštěvník jasně poznává, že mudrc se ani v nejmenším nepokouší radit, pokud ho ale někdo o radu požádá, poradí s naprostou samozřejmostí, přesvědčivostí a nejhlubší pokorou."

Rámakrišna: "Člověk se může plně probudit k Božské Přítomnosti, jen když se cítí bytostně osvobozený od jakékoliv omezené, egocentrické motivace, ať už tato motivace souvisí s rodinnými záležitostmi, nebo s duchovním snažením."

Na závěr jedno české přísloví: Smrt může být přátelská, ale jen když přijde v pravý čas

[Linda]

Lindo, není to tak dávno, když jsi na JZ psala něco o podmiňujících výrazech, přemítající mysli, která ráda uvozuje slůvky: až, tak teprve, teprve když, tak apod.

U všech slov, která používáme, záleží vždycky na kontextu: stejná slova, jako mysl operující, která popisuje, používá i mysl přemítající, plná přání.
Dokud do něčeho promítáme svoje představy, svoje osobní sympatie a antipatie, nevidíme to, co je, ale co si myslíme o něčem nebo o tom někom. Přisuzujeme tomu svoje představy a připadají nám jako objektivní skutečnost.

V něčem jiném můžeme vidět pozoruhodně přesně - tak to prostě chodí

Dobrou

[Návštěvník]

Ano, z kontextu lze hodně vyvnímat.

Jednou přijdu v probíhající diskuzi s reakcí na reakce, že podmiňující výrazy jsou nástroji přemítající mysli něco pro sebe nastolit, podruhé reaguji v diskuzi reakcí na reakci tak, že se může jednat o pouhé konstatování, popis operativní mysli.

Souhlasím, že obé může být.

Kdy je ve hře koříst = malá domů, ťafka, obrana, útok a kdy je ve hře pouhé konstatování, že ..... (skutečné spolubytí může nastat, až...připomeňme, že tento stav sounáležitosti podmiňuji změnou toho, co je) - je otázka každého vnímajícího a jeho citu pro sounáležitost.


Dobrou noc.
A děkuji.

[Návštěvník]

Dokud do něčeho promítáme svoje představy, svoje osobní sympatie a antipatie, nevidíme to, co je, ale co si myslíme o něčem nebo o tom někom. Přisuzujeme tomu svoje představy a připadají nám jako objektivní skutečnost.

V něčem jiném můžeme vidět pozoruhodně přesně - tak to prostě chodí

Pěkně řečeno. Ano.

Jak rozpoznám, že to, co nyní právě vidím, vidím pozoruhodně přesně - vidím, jaké to je - vidím jasně a je to tedy tak a tak (je tu pouhé konstatování operující mysli, že) a jindy je mé vidění překryto clonou, barevným filtrem - zaujetím osobní mysli, namotáním osobní mysli v důsledku přání kořisti této mysli něco získat (až se usměješ, dostaneš bonbón).

Kdo nebo co určí, že toto je vidění přesné, jasné, vidění bez filtru osobní mysli a toto je vidění skrze filtr osobní mysli, která to tak chce vidět.

"Bude-li tu úsměv, bude tu bonbón." - pouhé konstatování vidící, operující mysli. ?

"Teprve když se usměje, bude tu bonbón" - taky pouhé konstatování operrující mysli. ?

Řekl bych, že toto není pouhé konstatování operující mysli. Toto je velmi umně skryta přemítající mysl, která má svůj zisk uložený v budoucnu a nastane, až když tu bude úsměv. Pracuje s časem. Pracuje s osobou coby subjektem a objektem v čase, pracuje s dějem, děj vždy probíhá v čase, pracuje s ekvivalentem času a to tak, že cíl se nachází v budoucnu - a právě nyní je jen představou přemítající mysli.

Pouhá operující mysl, která konstatuje, je:

"Není tu úsměv."
"Je tu úsměv".
"Není tu bonbon".
"Je tu bonbon".

Toto je čisté konstatování stavu věci která je právě nyní taková, jaká je.

[Návštěvník]

Obecně řečeno: Výrok "Když zmizí potřeba mnohomluvně poučovat, je možné spolu tiše pobýt" je konstatováním, že když se změní příčiny (tj. když zmizí potřeba poučovat), změní se odpovídajícím způsobem i důsledky (otevírá se prostor pro tiché společné pobývání). To platí obecně, v každém prostředí. Výrok neobsahuje přání, aby... a je tudíž konstatováním operující mysli.

Aby byl dílem přemítající mysli, musel by obsahovat nějaké přání, touhu: "Kdybys konečně přestal poučovat, mohli bychom spolu tiše pobýt."
Přibyla představa žádoucího osobního cíle.

Operující mysl při praktickém řešení a popisu souvislostí bere v úvahu čas, minulost i budoucnost - viz
Balsekar: "To neznamená, že byste se neměli nezabývat řešením praktických záležitostí, při kterém se nutně musí vzít v úvahu i časové souvislosti – minulost a budoucnost."

Linda

To, že výrok neobsahuje přání aby, nebo obsahuje přání aby, je věc diskutabilní :-)
Je přítomno přání, aby nebo není přítomno přání, aby?

Byla tu řeč o kontextu řečeného, psaného.

Výrok "Když zmizí potřeba mnohomluvně poučovat, je možné spolu tiše pobýt" pronesená jako reakce na reakci jiného Návštěvníka - je pouhým konstatováním stavu, kýženého někde v budoucnosti za splnění jistých podmínek ( v současnosti to je tedy představa, možná přání?) nebo je tu přítomno i přání, popř. doporučení, že když, tak teprve.

[Návštěvník]

Kdo nebo co určí, že toto je vidění přesné, jasné, vidění bez filtru osobní mysli a toto je vidění skrze filtr osobní mysli, která to tak chce vidět.

"Bude-li tu úsměv, bude tu bonbón." - pouhé konstatování vidící, operující mysli. ?

"Teprve když se usměje, bude tu bonbón" - taky pouhé konstatování operrující mysli. ?

Řekl bych, že toto není pouhé konstatování operující mysli. Toto je velmi umně skryta přemítající mysl, která má svůj zisk uložený v budoucnu a nastane, až když tu bude úsměv.

Nojo jak jde o něco v budoucnu, je to představa přemítající mysli a kdo si myslí něco jiného se plete
I Maharadž na http://www.advaita.cz/article/3407.sri- ... ady-a-ted/
´Takže, pokud aspoň na chvíli budete jednat podle pravdy, kterou jste přijal, velice brzy se dostanete k dalšímu kroku. Je to jako když lezete potmě na strom – můžete se chytit další větve teprve tehdy, když jste pevně usazen na té předcházející.´

Chudák Maharadž nepochopil že
´ Pracuje s časem. Pracuje s osobou coby subjektem a objektem v čase, pracuje s dějem, děj vždy probíhá v čase, pracuje s ekvivalentem času a to tak, že cíl se nachází v budoucnu - a právě nyní je jen představou přemítající mysli.´

[Návštěvník]

Zkus psát ze sebe, Maharadže z toho chudáka vynech.
On za nic nemůže.

[Návštěvník]

Dokud do něčeho promítáme svoje představy, svoje osobní sympatie a antipatie, nevidíme to, co je, ale co si myslíme o něčem nebo o tom někom. Přisuzujeme tomu svoje představy a připadají nám jako objektivní skutečnost.

Takového člověka nic nepřesvědčí je to ztráta času

[Návštěvník]

Jak rozpoznám, že to, co nyní právě vidím, vidím pozoruhodně přesně - vidím, jaké to je - vidím jasně a je to tedy tak a tak (je tu pouhé konstatování operující mysli, že) a jindy je mé vidění překryto clonou, barevným filtrem - zaujetím osobní mysli, namotáním osobní mysli v důsledku přání kořisti této mysli něco získat (až se usměješ, dostaneš bonbón).

Kdo nebo co určí, že toto je vidění přesné, jasné, vidění bez filtru osobní mysli a toto je vidění skrze filtr osobní mysli, která to tak chce vidět.

K rozlišení pomůže jedině zkušenost přirozeného stavu vědomí.
Je zde však ale jedno úskalí. Tuto zkušenost máme všichni, leč pro mnohé je to stav zcela nedůležitý, často nepovšimnutý, neatraktivní, tedy ho vlastně ani neznáme.
Vše důležité je pro nás postaveno na atraktivitě, zajímavosti, vyjímečnosti - pro osobu. Osobní prožitky, osobní dovednosti, osobní umy, osobní dosaženosti jsou tím hlavním, které je pro nás )osobu) zajímavé, atraktivní, to se cení.

A jsme u jádra odpovědi.

Pokud je tu přivlastnění si - např. krásy stromu, jaký je krásně zelený (to pro nás), , nádherně rostlý (to pro nás), nebo jeho ošklivosti - chudák ubožáček, schne, asi atd. - pokud je ve hře uchopení viděného, přivlastnění si subjektu, jeho ohodnocení ať tak nebo onak, nelze o přirozeném, tedy nevinně pozorujícím - stavu vědomí být ani řeči.

Vidím, že jsme tu dva
a přec se tolik máme,
že zmizelo přání poslední
tě vlastnit.

Odpověď je v neuchopení.

[Návštěvník]

Dokud do něčeho promítáme svoje představy, svoje osobní sympatie a antipatie, nevidíme to, co je, ale co si myslíme o něčem nebo o tom někom. Přisuzujeme tomu svoje představy a připadají nám jako objektivní skutečnost.

Takového člověka nic nepřesvědčí je to ztráta času

Tak tys chtěl přesvědčovat!
Máš pravdu, ztráta času :-)

[Návštěvník]

Dokud do něčeho promítáme svoje představy, svoje osobní sympatie a antipatie, nevidíme to, co je, ale co si myslíme o něčem nebo o tom někom. Přisuzujeme tomu svoje představy a připadají nám jako objektivní skutečnost.

Takového člověka nic nepřesvědčí je to ztráta času

Tak tys chtěl přesvědčovat!
Máš pravdu, ztráta času :-)

Zkusit to ale může.


O čem chtěl někoho jiného přesvědčit?
O tom, že on si nepromítá do jiného své představy ...a co je tedy toto: "Takového člověka nic nepřesvědčí. je to ztráta času." Není to náhodou jeho představa o někom jiném, o tom, co on si o něm myslí?

[Návštěvník]

Jejda, tak to se ho budeš muset zeptat.

Dobrou.

[Návštěvník]

A přece je možná reakce, která je spíše nereakcí.
Jen tiše spolubýt.

to jde
teprve když zmizí horečnatý nutkání vášnivě poučovat o co go

Teprve když, až když, stačí když :-)
Málo vyvolených, hodně povolaných hlásat, že stačí když, až, potom teprve

To je hlavně obraz přemítající mysl, ne operující. Která si dopředu vytváří obrázek toho, jak to má být, aby bylo podle jejího přání, které je samozřejmě pouhou představou.

Přemítající mysl říká: voda přestane téct, teprve když se zavře kohoutek

ad absurdum ... dobře vytaženo ...

[Návštěvník]

Ten důsledek - změní-li se vstup,. bude i odpovídající výstup - může být na úrovni pouhého konstatování nebo může být důsledkem přání, v každém případě je tu podmínka, která upozorňuje na to, že až, tak teprve.

Až přestaneš poučovat, můžeme skutečně spolubýt. I toto se za tím může skrývat.

V každém případě je výsledek : přání , - uložen v budoucnosti.

Tedy je to pouhá předtsava stavu, která může a nemusí být: změní-li se podmínky, jak píšeš, pak teprve, možná, snad.

Není nepřehlédnutelné, jakoby ty podmínky byly "vyžadovány" po druhé straně. Ať už tu větu napsal kdokoli s jakýmkoli záměrem, je to podmínka, která vyžaduje něco, aby něco.

Až se přestaneš bát, bude tu láska.
Až to skutečně uvidíš, nebude tu iluze.
Zbav se strachu, zažiješ nirvánu.
Zbavit se starchu znamená žít láskou.

Těmito (jakoby skrytě doporučujícími) slogany se hýří nemálo často na tzv. duchovních forech.



A pod.

aha, bál bych se kamenování to už si vážně tady mezi duchovňákama zahráváš

[Návštěvník]

Jak rozpoznám, že to, co nyní právě vidím, vidím pozoruhodně přesně - vidím, jaké to je - vidím jasně a je to tedy tak a tak (je tu pouhé konstatování operující mysli, že) a jindy je mé vidění překryto clonou, barevným filtrem - zaujetím osobní mysli, namotáním osobní mysli v důsledku přání kořisti této mysli něco získat (až se usměješ, dostaneš bonbón).

Kdo nebo co určí, že toto je vidění přesné, jasné, vidění bez filtru osobní mysli a toto je vidění skrze filtr osobní mysli, která to tak chce vidět.

K rozlišení pomůže jedině zkušenost přirozeného stavu vědomí.
Je zde však ale jedno úskalí. Tuto zkušenost máme všichni, leč pro mnohé je to stav zcela nedůležitý, často nepovšimnutý, neatraktivní, tedy ho vlastně ani neznáme.
Vše důležité je pro nás postaveno na atraktivitě, zajímavosti, vyjímečnosti - pro osobu. Osobní prožitky, osobní dovednosti, osobní umy, osobní dosaženosti jsou tím hlavním, které je pro nás )osobu) zajímavé, atraktivní, to se cení.

A jsme u jádra odpovědi.

Pokud je tu přivlastnění si - např. krásy stromu, jaký je krásně zelený (to pro nás), , nádherně rostlý (to pro nás), nebo jeho ošklivosti - chudák ubožáček, schne, asi atd. - pokud je ve hře uchopení viděného, přivlastnění si subjektu, jeho ohodnocení ať tak nebo onak, nelze o přirozeném, tedy nevinně pozorujícím - stavu vědomí být ani řeči.

Vidím, že jsme tu dva
a přec se tolik máme,
že zmizelo přání poslední
tě vlastnit.

Odpověď je v neuchopení.

tak, tak ...

[Návštěvník]

"Není to náhodou jeho představa o někom jiném, o tom, co on si o něm myslí?

není ... je to představa zrcadlení co má sám o sobě