Návštěvník píše:Absolutno nikdo neoblafne, i kdyby človíček své snahy o jeho dosažení, neustále zabaloval do pozlátka "nechtěníí".
Buď opravdu o to dosažení netouží, nechce to - pak ale ani nijak nestojí o to, neustále z duchovních knih něco vypreparovávat a přehazovat v to diskusních forech vidlemi jak hnůj v Augiášově chlévě.
A jestliže opravdu touží po tom osvícení, přečetl o tom kila knih, vedl o tom řeči s těmi, co o tom něco ví - tak proč si to nepřiznat a pravdivě to nepředložit tomu Absolutnu? Proč neudělá vše, co je možné, co je v jeho silách, aby se k němu přiblížil?
Protože mu někdo omílá něco o nechtění, o neusilování?
Když po Něm celou duší touží, začne rozpoznávat, že i tou touhou se vyděluje z přirozeného stavu Bytí, kterým Je. Dokud něco chci, po něčem toužím, právě tou touhou se vytváří a vyčleňuje osobní já.
Nejdřív se učíme rozlišovat chtění od záměrů, rozpoznávat svoje chtění usilující o nějaký výsledek i jejich příčiny, a karmajogou se výsledků vnitřně vzdávat. Postupně rozpoznáváme svá jemnější a jemnější chtění, a nakonec člověk s úžasem uvidí, že i duchovním chtěním, touhou dosáhnout Boha, se upíná na Něco, co - jak cítí - tu teď není. Tady může být velkou pomocí advaita, přináší pochopení, že existuje jen Ono, čisté Bytí, a hraje Samo se Sebou Svou Hru na vyčleňování se.
Teprve vzdáváním všeho, i své touhy po Něm Jemu, Milovanému, na každém kroku, dochází k sebeodevzdávání a ke sjednocování. Mizí poslední překážka, toužící já. Mistr Eckhart to nazval "Vzdát se Boha pro Boha". Je to sjednocení bhakti a džnány.
ryunin píše:
konečná pravda je to to, v čem všichni neustále žijeme, je to to, co vyjadřují stromy, řeky, mraky, skály
