Šíření buddhismu

[ryunin]

Jak tu někdo před časem namítal, že tu zbytečně exhibuju a šířím zbytečně něco, co se má kdesi v lese samo vyzařovat a to pak přiláká srnky a zajíčky... tak jsem v poslední době četl pár knížek o buddhismu, různé kousky, co už jsem četl dřív... a došlo mi, jaký to je nesmysl, co ten člověk tady psal.

Ono totiž zen je součástí mahájány a tam je jaksi prvotní pomáhat ostatním dosáhnout pravdy, teprve pak se člověk má zabývat vlastním spasením. Takže je v historii mahájány naprosto běžné, že se nejrůznějšími způsoby šíří učení Buddhy. Popularizace byla vždycky na programu mahájány, na druhou stranu není to nějaká povinnost buddhisty, aby za každou cenu něco šířil. V theravádě je to trošku jinak - tam se člověk uchýlí někam do lesa, odejde do ústranní, hledá útočiště u osvíceného učitele a pěstuje si především pokoru, skromnost, tichost... což není ani dobré, ani špatné, ale není to styl v zenu. V zenu je nejdůležitější něco dělat. Akce je primární. Není to misijní činnost, nejde o to získat na svou stranu nějaké zájemce, nadšence. Just do it, just write, just talk, just explain just pracitce zazen. Don't worry. A tak zenoví učitelé něco psali a publikovali, pokud už byl třeba knihtisk, na dřevěné desky třeba, věnovali se psaní a přednášení. Kodo Sawaki jezdil po Japonsku skoro celý život a přednášel o buddhismu a ukazoval zazen. A když se objevil internet, objevila se nová forma šíření dharmy. Můj učitel má se svou skupinou webové stránky, jeho kolega Brad Warner má webové stránky a donedávna psal blog. Oba publikovali několik knih. Skoro všechna zenová centra na světě mají svůj web a možnost přečíst si tam jejich texty, přednášky jejich učitelů. Slavný profesor Daisetz Suzuki se proslavil v USA jako velký intelektuál a expert přes zen a zen velmi popularizoval v USA. Takže je spíše nezvyklé, pokud někdo, kdo se léta zabývá zen buddhismem, že by nic nepsal, nepořádal přednášky, neučil... to je skoro vyjímečné, pokud to tak je. Ale pokud se někdo rozhodne nic nikde nepsat, nikomu nepovídat o buddhismu, je to jeho věc, není to vyloženě špatně, ale jedno z přikázání buddhismu, které jsem slíbil oficiálně a byl mi při té příležitosti ustříhnut pramen vlasu, že budu štědře, bez lakoty šířit dharmu, dělit se o moudrost Buddhova učení s ostatními a nenechám si to pro sebe. To jsem slíbil. To je mahájánový slib.

Takže psát tad něco o buddhismu je zcela běžná praxe v zenu. Když se podíváte na různé zenové školy na youbube, budete tam mít desítky videoklipů, záznamů z přednášek různých učitelů.

Takže šířit nen problém. Ovšem to neznamená přemlouvat, snažit se zalíbit, snažit se získat peníze, fondy... Kdysi jsem praktikoval s takovou zenovou skupinou v Praze a tam se pořád řešilo, kde vzít peníze na nájem, a tak jsme se měli pořád snažit získat víc lidí, bylo to frustrující a tomu učiteli jsem pak přestal důvěřovat. Z mnoha různých důvodů. Mluvilo se pořád jen o penězích.

Je krásné přijít do Lotusu a nemuset řešit, jeslti tam jsem sám nebo s dvaceti dalšími lidmi, je to naprosto irelevantní. A zrovnatak je jedno, jestli tohle čte jeden člověk nebo tisíc lidí, je to naprosto jedno. A je jedno, jestli někdo souhlasí nebo nesouhlasí, jde o to to udělat, napsat něco a pak už to nechat svému osudu.

[ryunin]

Taky mě napadlo, proč to dělám tak nestylově a tak, že to na někoho působí jako exhibice a vyčerpávání energie pro nic za nic. Proč nemám web, kde by bylo pár mých článečků o buddhismu, nějaký úvod do zazenu a adresa místa, kde lze se mnou praktikovat zazen.

Tak to asi bude tak za dvacet třicet let, až budu tak starý, že nebudu mít chuť psát něco na nějaká fora, možná budu mít víc práce s psaním aktuálních knih.

Jenže to, čeho tu jste svedky, je jakási dílna, workshop, nechce se mi psát do šuplíku, to by byla ta onanie, baví mě to psát pro lidi, kdo to čte, ne pro sebe do šuplíku. A mohli byyste namítnout, že bych mohl psát pěkně na pc svou knížku a nikomu nic neukázat, až tepreve bby to četl vydqvatel. Ale tohle je proces. Sleduju reakce mého učitele, mých přátel a spousty neznámých lidí z celého světa - to je na tom blogu. Je pravda, že jsem léta nevěděl, co si o svém psaní mám myslet. Ale díky mému současnému učiteli to psaní dostalo - doufám - nějaký jednotný směr - a neřeším, jestli mě někdo považuje za učitele nebo za co chce, prostě píšu o buddhismu a vím, že to jednou budu nějak editovat, dám to dohjromady a nabídnu k publikaci. No a ten vydavatel asi bude chtít z netu smazat vše, co by v té knize bylo, ale možná taky ne. Protože na netu toho mám rozházený spousty a v tý knize bude třeba jen dvanáct článků, který se ještě stejně budou nějak pilovat. Takže reakce lidí mi pomáhaj, je to zpětná vazba a i když třeba často někoho odmítám nebo kritizuj, ve skutečnosti je pro mě důležitý tu kritiku od čtenářů slyšet, protože si ověřuju, jestli jsem třžeba něco nenapsal nesrozumitelně nebo něco nepřekroutil. Lidi na netu, anonymové jsou taky mnohem smělejší, než když mluvíte s lidmi tváří v tvář. I když čtu Bradovy články na netu, tak je pro mě poučný někdy, ne moc často, číst reakce nějakých anonymů, který mě většinou jen utvrdí v tom, že to Brad dělá dobře. Je zajímavý číst odmítavé reakce a kritiky, protože to člověka někdy nutí jít do hloubky, uvědomit si, co je na naší Cestě to podstatný a proč to ti lidé nechápou. Jejich nepochopení jen vypíchne tu pravdivost. Je to jako když by někdo vyčítal punkový kapele, že nemají naloaděný kytary. To jen zdůrazní kouzlo punku. No jo, my nemáme naladěný kytary, to je pro nás něco tak normálního, že už si ani neuvědomujeme, jak to je důležitej aspekt punku.

Takže když mi někdo řekne, vy sedíte jako pecky a nic neřešíte, v tom zazenu... tak to je super, to je přesně to, co děláme, ale někdy zapomínáme, jak je důležitý to přesně takhle dělat...

[ryunin]

A taky bych chtěl říct, že si můžete polnit svý sny. Když jsem byl malej, zdálo se mi všechno nedosažitelný. Snil jsem o tom ,že bych jednou mohl jet svobodně k moři doFrancie a lyžovat do Alp. Ale to v sedmdesátých letech nepřicházelo v úvahu. Pak si pamatuju, že jsem na gymplu snil o tom, že bych jednou učil na gymnáziu. Ale to byl sen, to se nedalo, nevzali by mě přece na pedagogickou fakultu, učit angličtinu, to bylo jen pro pár vyvolených. Taky jsem snil o tom, že bych si našel dívku a oba bychom se milovali a chodili spolu po Praze a drželi se za ruce. Já na gymplu neměl u dívek šanci, byl jsem strašně nesmělej. A taky jsem snil o tom, že bych měl jednou vlastního krásnýho fiata. A že bych letěl do New Yorku. A taky jsem snil o tom, že bych uměl hrát na trumpetu, že bych jednou hrál jazz na trumpetu a hrál někde v jazz klubu. A když jsem začal přemýšlet o smyslu života a světa, snil jsem o tom, že bych někdy tohle vyřešil a už věděl, proč žiju a co má v životě smysl.

No a všechno tohle snění, co vypadá jako naivní nerealismus pubertálního klučiny, se mi splnilo. Všechno, co jsem tu vyjmenoval se mi naprosto dokonale splnilo. Když to tu píšu, tak je to vlastně neuvěřitelný. I když jsem měl v životě spoustu problémů, když o tom tak přemýšlím, tak trvdohlavě jsem si šel za splněním těch snů, že to dopadlo. Něco bylo jednoduchý, třeba ta Francie, tak prostě padl komunismus, otevřeli se hranice a stačilo jít na stopa s lovečákem v batohu... člověk už nějak do tý Francie k tomu moři dorazil. Ale snad všechno ostatní mě stálo strašnou strašnou spoustu úsilí.

A když si dnes uvědomím, že mám v centru Prahy pravidelnou praxi zazenu, tak mi to připadá jako největší sen. Ale stálo mě to dvacet let každý den cvičit zazen a dvacet let studovat buddhismus s učiteli, neustále konfrontovat svoje chápání s učiteli a jezdit každý rok na někdy i tři týdny trvající sesshiny, kde to někdy bylo prostě utrpení. Ale dvacet let jsem to dělal. Takže můžu v klidu umřít. A nebo do konce života prostě něco dělat.

A tohle píšu proto, že i vy si můžete splnit svoje sny, když za tím snem půjdete, důsledně, pořád znovu a znovu, každý den, a nebudete počítat dny a roky. Jednou zjistíte, že jste postavili pyramidu. Najednou ji budete mít na zahradě i s trpaslíkem na vrcholu. A pak si řeknete, hele, mámo, to ale není zas tak nemožný, že tu ta pyramida stojí, dyť my jsme ji každej den dvacet let stavěli! No jo, řekne mám, je to fakt, každý ráno jsme vstali a položili další kámen. A teď tu je pyramida.

Ale je tu něco důležitějšího než pyramidy a červený fiaty a fotky od moře. Je 10 09 a jdu si oholit tváře.

[ryunin]

Já nemám vůbec přehled, co za knihy a kolik knih se vydalo v poslední době nebo v posledních dvacet letech o buddhismu. Znám jich jen pár. Ono je těžké najít mezi tou hromadou knih perly. Z hlediska někoho, kdo buddhismus považuje za inspirativní filozofii pro život, těm lidem je vcelku jedno, co za knihu o buddhismu vezmou do ruky, ale pro někoho, kdo hledá kvalitu, tak tam je výběr velmi omezený.

Pro mě bylo důležitý narazit na knihy Brada warnera, protože to byl první případ člověka, mistra, který je mé generace, nenarodil se v Asii, hraje na kytaru punk rock a svým životem a učením dokazuje, že mistrem nemusí být nutně jen starý pán z Japonska, ale že to může být "někdo z nás", ten chlápek z vedlejšího domu.
To mi otevřelo oči. Můj učitel je už přece jen trochu iná škola, starší generace, Britský gentleman, typ důstojníka britského letectva. Z toho jde někdy hrůza. Ale Brad je nesmírně nenucený, takový až zakřiknutý typ. Přitom jeho knihy uhodily hřebíček na hlavičku. Uplně jiný typ člověka než Kodo Sawaki, a učí v podstatě totéž.

Člověk by měl volit knihu, která bude ukazovat do jeho nitra, co jsi ty, ne co je autor. A přesně to je ta literatura, co píše Brad. A když si člověk odmyslí drsnost a hrubý, silný hlas a neomalená slova Sawakiho, je to opět: Co jsi ty ve skutečnosti?

[ryunin]

i když nebudete umět anglicky, stačí se kouknout ,jak je ten člověk nenucený a na nic si nehraje

není to na něm vidět, ale on vehementně bojuje a kritizuje všechny možné rádobymistry, co prodávají na webu osvícení


http://www.youtube.com/watch?v=cAEK2XZ0rEU

[ryunin]

a tohle je Bradův učitel, Gudo Nishijima

Brad jej zrpvu neměl rád, připadal mu tvrdohlavý a fantatický, podobně reagoval, jako někdo reaguje na moje neustálé opakování téhož, Brad s tím měl dlouho probloém, ale pak mu něco došlo - že to není ten druh fanatismu, jaký z duše nesnášel, ale důslednost v ukazování směru

http://www.youtube.com/watch?v=dCrjsNupauQ

[ryunin]

i když nebudete umět anglicky, stačí se kouknout ,jak je ten člověk nenucený a na nic si nehraje

není to na něm vidět, ale on vehementně bojuje a kritizuje všechny možné rádobymistry, co prodávají na webu osvícení


http://www.youtube.com/watch?v=cAEK2XZ0rEU

No to mám nejradši tyhle navoněný frajírky co musej furt něco kritizovat, nejlépe nějaký duchovní mistry
Navíc vypadá jak úplnej idiot, ty brejle ukradl Gándímu nebo Lenonovi ?
Nejspíš je taky oba dva zastřelil....



(a možná je to taky ten, co zabil Budhu, protože neuměl budhismus)

no nevím, jestli Brad je zrovna navoněný frajírek, punkáči jsou většinou takový dost v základu drsný typy, ale Bradova punková filozofie se přece jen díky zazenu poněkud zjemnila - nicméně a to je důležitý, z punku mu zůstal odpor k přetvářce a lži

[ryunin]

navoněný týpek zenový mistr hraje punk

http://www.youtube.com/watch?v=L6OVUl5Dfvk