O co nám jde

[ryunin]

Nejzazším cílem Buddhova učení je nemít žádný cíl.

(Nejzazší neznamená poslední, konečný, ale taky primární, naprostý, dokonalý, podstatný).

To znamená, že ráno vstaneme a nemáme cíl za dvacet let něco dokázat. Prostě jdeme na záchod, vyčistíme si zuby, uvaříme čaj nebo kávu, opláchneme se. Dnes je mým cílem napsat tady něco krátkého o tom, jak nemít cíl, pak jdu učit do sexty. Jsem si vědom, že musím pár věcí do konce roku zařídit, dokončit, musím nechat vyměnit rozvodový řemen u auta. Ale nejdůležitější je dělat něco dnes, ještě lépe teď, to je naplnění smyslu Buddhova učení. A je to velmi těžké realizovat, protože jsme od mala vedeni k tomu upínat se v životě do minulosti a budoucnosti, a přehlížet, co děláme teď.

Petra tu někde psala, že mi jde o to učit, co mě naučil můj učitel, předávat to dál. Ale to se děje stejně jako mytí rukou. I když si skoro všichni denně myjeme ruce, nemluvíme o tom. Ale když někdo jednou za měsíc má přednášku o buddhismu, pak se o tom spíš mluví. Je to učitel? Co vlastně chce dokázat? Můžeme mu důvěřovat? Ale nikdo se neptá - umyl si ten člověk dnes ruce? Myje si ruce mýdlem? Dělá to upřímně? To nikoho nezajímá, přitom to je důležitější než jeho přednáška. V buddhismu jde o to něco dělat, cele, být sám sebou, je jedno, jestli to je upéct chléb nebo vysvětlit problém samsáry a nirvány. Když se v buddhismu naučíme žít bez cílů, aniž bychom opomíjeli, co jsme si naplánovali nebo rozhodli se udělat, našli jsme sami sebe a svůj smysl života a plné uspokojení a vyjádření naší pravé podstaty v tomto okamžiku. To je život patriarchů a buddhů. To vypadá velmi vznešeně, velmi důležitě, ale je to stejně vznešené a důležité jako život žížal a brouků. Možná si někdo myslí, že chci být důležitý. Chtěl bych být tak důležitý jako žížala. To by mě uspokojilo. A skončit v zobáku kosa, aby mohl tak krásně večer zpívat do kraje.

Samozřejmě že se v knihách mistrů mluví o dosažení pravdy a co bychom proto měli udělat. Ale to neznamená, že jsme nedosáhli pravdy už v okamžiku, kdy jsme něco udělali z celého srdce. Takže na jednu stranu bychom se měli snažit dosáhnout pravdy, na druhou stranu bychom toho měli dosahovat tak, že nebudeme hledat něco jiného, než nacházíme v tomto okamžiku, když jsme cele sami sebou. Měli bychom poznat, co jsme v podstatě, co je naší podstatou, z které vychází to plné uspokojení a klid Buddhy. Abychom toho mohli dosáhnout, musíme studovat přítomnost. A abychom mohli studovat přítomnost cele, musíme zapomenout na sebe, na slova, na intelektuální chápání a názory. To je velký a těžký úkol studia a praxe buddhismu. Ale je to něco naprosto jednoduchého pro toho, kdo nikdy nezapomněl, co je důležité. Rád bych takového člověka poznal. Kdyby kos potřeboval najít pravdu, musel by se tomu problému věnovat denodenně a učit se od mistra kosa buddhy a cvičit zazen a zpívat sútry, ale protože kos je buddha v každém okamžiku, nemusí se to někde učit. Lidé tuto přirozenost ztratili s příchodem prvních civilizací, s příchodem inteligence a schopnosti rozlišovat a nazývat věci slovy, které se naučili zaměňovat za skutečnost. A tak pokud někdo chce návrat k vlastní podstatě, poznat své pravé já, nezbude mu než studovat svou podstatu a k tomu jsou různé metody a způsoby. Ale v buddhismu je kladen důraz na konání bez cíle, bez myšlení na to, co z toho já budu mít. Protože teprve bez já lze studovat přítomnost. Bez pomyšlení na budoucnost, na minulost a na rozdíl mezi já a svět. Teprve tehdy lze studovat přítomnost. Studánka je čistá, ale nevidíme v ní nic, pokud ji čeříme rukou. A podobně je to se skutečností, s naším pravým já. Když necháme všechny koncepty odpadnout, teprve tehdy se objeví pravé já. A v něm není žádné "proto, aby", nebo "protože se něco stalo". Když je čaj chutný, nemá minulost ani budoucnost, žádný cíl, žádný důvod existovat. Prostě chutná jako čaj. Bez cíle. Nepotřebuje nikoho uspokojovat. Takový čaj nás uspokojí. Ale čaj, který se snaží být něčím, co není teď, nám chutnat nebude. Bude v něm umělá příchuť pomeranče nebo citronu, ale nebude sám sebou v tomto okamžiku.

A tak není mým cílem dosáhnout toho, aby na zazen chodilo deset nebo dvacet lidí. Když to bude mým cílem, nebudu moct dělat to ,co je důležité a nebudu moct vyjádřit svou pravou podstatu. Když budu pouze cvičit zazen a vysvětlovat buddhismus, budu to moct dělat sám nebo s jedním člověkem. Ale když se budu snažit něčeho dosáhnout, nedosáhnu nikdy ničeho, jen rozmazání vlastní podstaty v nepodstatných cílech. Není mým cílem najít pravdu mimo tento okamžik, mimo každodenní život. Byl bych rád, kdybych někomu pomohl najít radost a svobodu a klid ve jeho vlastní
přirozenosti, v přítomném okamžiku. Ale netrápím se tím, jestli se to děje nebo ne. V tomto okamžiku, pokud něco děláme cele, se realizuje vše potřebné. Nic víc potřeba dělat není.