Úsilí - kolik je ho potřeba?

[ryunin]

Chtěl bych probrat otázku úsilí v buddhismu. Jak moc bychom se měli snažit a proč.


Začal bych od začátku. Když se člověk rozhodne cvičit a studovat buddismus, s jakou vervou by do toho měl jít?


To je naprosto individuální. Jsou lidé, kteří mají jakýs takýs zájem o buddhismus a zazen. Neumím si představit, jak by je někdo mohl zapálit pro větší nadšení. Mají vlastní motivaci, záleží na jakou knihu nebo jakého učitele natrefí, zda je něco osloví nebo ne. Na druhou stranu jsou lidé, kteří se do toho od začátku pustí, jako by šlo o život. To jsem byl já, když mi bylo 25. Jsem impulzivní a netrpělivý člověk, takže v mým případě to bylo skočit po hlavě do vody a plavat... Nějak jsem neměl na vybranou. Ale pokud někdo vážně chce cvičit a studovat buddhismus, pak je nutné, aby to dělal, jako by mu hořely vlasy na hlavě, slovy mistra Dogena.

Je možné s těmi hořícími vlasy studovat bez instrukcí učitele?

Je to velmi problematické, nejspíš si najdete vlastní, osobní, egocentrickou cestu buddhismu, která buddhismem ani není. Žádná kniha nenahradí osobní kontakt učitelem a vaše osobní odevzdání se učiteli.


Mistr Dogen učil, že je lépe nestudovat budhismus než ho studovat pod vedením špatného učitele. Jak má začátečník poznat, zda je jeho učitel ten pravý?

Musí následovat intuici. Když toužíme po pravdě, když je naše snaha upřímná, máme v sobě vypěstovanou určitou schopnost rozlišovat mezi tím, co je ryzí a co je falešné. Tak jako rozlišíme neupřímný úsměv od toho, který je od srdce, můžeme rozlišit upřímného učitele od pozéra, i když nechápeme přesně intelektuálně, co učí. Z jeho gest, z výrazu v očích, z cukání koutků, jeho tónu řeči je možné poznat, zda je to upřímný člověk nebo ne. Nezáleží na tom, zda vše přečetl, všechno zná a všude byl. Ale musí to být někdo, kdo se naučil podstatu buddhismu od autentického učitele, takže nesešel z cesty buddhů, teda pokračuje v cestě buddhů. Musí to být někdo, kdo stojí pevně obouma nohama na zemi, žádný snílek idealista, na druhou stranu to nemůže být materialista, který neustále řeší peníze a podobné věci. Musí z něho být cítit zájem o dharmu, ne o vlastní prospěch. A musí s lidmi cvičit zazen - ne pouze povídat a debatovat.

Kolik času týdně nebo denně bychom měli věnovat zazenu?

Pět minut nebo čtyři hodiny denně, to je jedno. Musí to být ale každý den. Den je taková základní jednotka v buddhismu. Každý den je nová šance realizovat naši podstatu buddhy v našich každodenních činnostech. A každý den je chvíle, kdy můžeme cvičit zazen.

Měli bychom se snažit ten zazen dělat co nejlépe? Nebo jinak - jak moc se musíme snažit a není lépe delší než kratší zazen?

Důležité je, abychom dělali, co je v našich silách. Tím nemyslím, že bychom měli dvičit dvanáct hodin denně, protože to bychom s přestávkami na toaletu jistě vydrželi. Myslím to tak, že bychom měli najít nějaký pro nás vhodný rytmus. Já cvičím každé ráno deset minut, pokud jdu ráno do práce, a nebo asi půl hodiny, pokud mám dopoledne pár hodin volno. Pak cvičím večer obvykle asi dvacet minut, někdy déle. Ale každý den cvičím, většinou ráno a večer. Je rozhodně třeba cvičit upřímně, cvičit zazen a ne si to "odsedět". Necvičíme, abychom měli čárku, zápočet, ale abychom cvičili zazen. Jen pro zazen, pro nic jiného. Pokud nám do dá klid, je to fajn, ale kvůli tomu necvičíme. Klid příjde automaticky, ale ne pokud se ho budeme snažit dosáhnout.


Mistr Suzuki roshi učil, že můžeme dělat postupně pokroky, postupně dosahovat v životě klid, vyrovnanost. Znamená to, že jednou nebudeme toužit, nebudeme se zlobit, nebudeme nic chtít, a budeme žít jen v přítomnosti?

Ne, takhle to mistr Suzuki nemyslel. Když cvičíte deset, dvacet let zazen pod vedením autentického učitele, můžete časem přijít na to, co má ve vašem životě skutečnou hodnotu a jaká je vaše osobní skutečná hodnota a jaká je hodnota, význam dharmy. Tohle nemá nic společného s nějakým osvícením, protože osvícení člověk může dosáhnout záhy, ale neznamená to, že je schopen aplikovat ten zázrak dharmy, pouhého bytí ve skutečnosti, do svého života cele. A zase, cele to aplikovat neznamená stát se svatým. Je to spíš o tom, že naše slabosti a radosti spíše vyvolávají úsměv než starost. Díky zazenu si uvědomujeme vlastní omezení a hloupost, nikoliv vlastní velikost a mistrovství. Je to přesně tak, že dharma znamená, že člověk ztratil pocit méněcennosti na jedné straně a pocit nadřazenosti na straně druhé. Prostě si hledí svého, chápe svou lidskou, nedokonalou povahu, ale váží si buddhovství všech věcí a bytostí, z toho vychází.

Měl by tedy začátečník usilovat o osvícení nebo ne?

Možná by měl začátečník zapomenout na to slovo. Ale měl by usilovat o dosažení pravdy. Tohle je bez učitele téměř nemožný úkol, protože my máme tendenci pravdu vidět bůhví kde, kdežto učitel ukáže na talíř, na podlahu, zazvoní na zvonek, když my debatujeme o možnostech dosáhnout osvícení. Takže učitel pořád ukazuje na skutečnost, hele, tady, tady se probuď. Takhle se v buddhismu sleduje ten cíl dosáhnout pravdy, ne jako něco abstraktního, vzdáleného, ale jako skutečnost přímo před naším nosem. Jeden můj kamarád mluví o tom, jak je potřeba cvičit zazen vytrvale, odhodlaně, a jak se to pak pozná v životě toho, kdo tak cvičí. Takový člověk podle něho jí nebo mluví nebo vaří jako mistr, jaksi zenově. Ale tohle je představa toho člověka, ne skutečnost. Nejde o to cvičit zazen "jako mistr" ani vařit "jako mistr", ale dělat to zcela přirozeně, být sám sebou, být v souladu se skutečností. Tak jako kovář uková podkovu, aniž by kdy cvičitl zazen, tak jako policista dokáže mávat plácačkou, aniž by kdy cvičil zazen, tak jako holčičky upletou věnečky z pampelišek, aniž by kdy cvičily zazen, tak je potřeba cvičit zazen a dělat věci. Bez pomyšlení na zazen, buddhismus nebo nějaké osvícení. A to vůbec neznamená dělat věci ledabyle, ale prostě je dělat. Není to žádná věda.

Takže "plné vědomí" je v buddhismu na překážku?

Stačí dělat věci normálně. Obvávám se, že kdybych řídil auto v hustém provozu s "plným vědomím" buddhisty, mohl bych do něčeho narazit. Ale normálně se soustředit. Problém nastane, když při řízení ladíme rádio, zapalujeme cigaretu a hledáme mobil... To je pak problém. Na druhou stranu pokud někdo dokáže plně dělat tři věci najednou, což jsou ženy, pak proč ne. Ty dokážou řídit, kouřit a ještě si v zrcátku kontrolovat rtěnku. Tohle není pro muže. To je zen žen. A je v pořádku, pokd to tak nějaká žena dělá, protože to je její přirozenost a do ničeho nenabourá.

Je nějaký rozdíl mezi buddhismem pro ženy a pro muže? Měli by se muži snažit mužsky, tedy nějak razantně, silově a ženy nějak jemně a submisivně?

To je nesmysl. Když jsem začal scvičit zen v klášteře v USA, některé ženy tam byly silnější než muži a některé učitelky byly prostě postrachem nás žáků. Nevidím důvod tvrdit, že muž je silnější než žena, znám velmi velmi rázné, energické, odhodlané ženy a znám mnoho skleslých, nerozhodných mužů. V buddhismu nás zazen vrací do naší přirozenosti, do našeho středu, takže energická žena je ještě energičtější a jemný muž ještě jemnější a o to jde. Nestat se někým jiným, ale ještě více sám sebou, tím, co opravdu jsme.

Měli bychom se v buddhismu snažit zbavit tužeb, hněvu a podobně?

Buddha řekl, že touha, hněv a nevědomost jsou tři jedy, tři příčiny utrpení. Ale neměli bychom to chápat povrchně. Co je příčinou utrpení, není občasný nával zlosti, občasná chuť na sex, ale strašlivá nenávist vůči někomu nebo celému národu, strašlivá, neodbytná touha po majetku, moci a nezřízeném sexuálním dobrodružsví. To, co nás spaluje, co z nás udělá šílence, to je příčinou utrpení, ne malé lidské poklesky. Neříkám, že se máme zlobit kdy se nám zlíbí, neříkám, že se máme denodenně zabývat pornografií a sexuálními technikami a experimenty. pouze říkám, že to utrpení, které měl Buddha na mysli, tu je tehdy, pokud se nám věci vymknou z rukou. Šílenci vedli národy do záhuby, sexuální touha je strašná, když vede k násilí a utrpení sebe a druhých. Nemluvíme tu o manželských povinnostech v ložnici nebo o nějakých pornostránkách na netu. Mluvíme tu o skutečné hrůze nezřízené nenávisti a nezřízeného sexu. To je velký problém a pokud u sebe někdo pozoruje nebezpečí zvrhlosti, ať už směrem k nenávisti nebo k sexuálnímu běsnění, měl by vyhledat lékaře, psychologa. Možná že buddhismus je v tomhle poněkud nekompetentní.

Ale právě že Buddha chtěl dát lidem klid a lásku a pokoj a moudrost. Takže jakto, že buddhismus není kompetentní?

V době Buddhově nebyly psychologové a terapeuti. Tuto funkci právě zastávali duchovní, kněží. A Buddha samozřejmě řešil, jak nejlépe uměl, problém mentálních chorob svých spoluobyvatel. Co mohl dělat? Prostě varoval před šílenstvím mysli a doporučoval střídmost a meditaci. Dnes máme experty na psychologii a buddhismus ladí toho, kdo je v podstatě mentálně zdravý. Mentálně nemocný člověk se těžko bude věnovat buddhismu, ale je to možné. Spíš je to tak, že kdo je pln nenávisti, buddhismus bude považovat za nesmysl. Kdo je plný sexuální touhy a sex nebo peníze je pro něho na prvním místě, buddhismu se bude jen usmívat. Takže buďme realisté - o Buddhovu cestu se zajímají lidé, kteří hledají moudrost a klid a lásku. Tihle lidé musí pouze usměrňovat své chování, ale nemusí se bát, že by je popadl mamon finanční, mamon sexuální nebo mamon totální nevědomosti, což je ten třetí jed.

Co s tou nevědomostí? Jak s ní naložit?

Na začátku máme v hlavně velký zmatek, nebo velkou otázku, nebo velké prázdno. To je ta nevědomost. Když cvičíme buddhismus, studujeme tu filozofii, můžeme si vypěstovat určitou vědomost, chápání. Tady je zase nebezpečí, že si vypěstujeme názor, že už buddhismu rozumíme a pokud to nekonfrontujeme s učitelem face to face, z očí do očí, takový názor nám může naši cestu postavit na hlavu, tedy udělat z ní jeden velký nesmysl. Bohužel je to tak, že buddhismus nelze chápat jako určité filozofické pochopení, ale jako praxi a ta praxe musí být osvobozena od intelektuálního chápání. Tedy cvičíme zazen jako oslové, ne jako inteligentní buddhisté, což je rozdíl jako mezi nebem a zemí. Inteligenci musíme používat, ale ne když cvičíme zazen nebo naléváme čaj. Tam je taková ta podprahová inteligence žížal.

Takže bychom se měli snažit být v buddhismu jaksi hloupí, nevědomí?

No měli bychom studovat texty a filozofii buddhismu proto, abychom dokázali ocenit neintelektuální, ryzí stránku skutečnosti. Takže použít intelekt a tu filozofii jako toaletní papír, nikoliv jako něco, co si dáme do zlaté vitríny a budeme se tomu každý den klanět.

Měli bychom ctít sútry, mistry, buddhy, pálit tyčinky, nosit kesa, myslet na nemocné a raněné a vysílat do světa dobro a lásku?

To bychom teda vůbec neměli. Okna místnosti jsou stejně úctyhodná jako práh nebo socha buddhy. Kesa je stejně důležitý oděv jako tenisky nebo zimní bunda. A měli bychom myslet na ty, proti kterým právě stojíme, ať jedeme tramvají, nebo čelíme nadřízenému, měli bychom se snažit být buddhou právě s tím člověkem, s kterým jsme, ať je to velký šéf nebo stará shrbená babička - oba si zaslouží chování buddhy, tedy měli bychom se chovat v každém případě stejně uctivě a opravdově. To je taková nevyřčená, nevyslovená láska k pravdě, kterou pak projevujeme v každém gestu. Nebo se snažíme projevit. Prostě být sami sebou, tím vyjadřujeme svou buddhovskou podstatu a z té automaticky vyplývá původní láska v univerzu, tedy původní podstata vemíru je totéž, co vyjadřujeme, když jsme sami sebou.

Měli bychom vidět rozdíl mezi začátečníkem a mistrem? Mnoho lidí je nadšených, když potkají mistra, nosí mu květiny, mluví o něm s velkou úctou, ale k ostatním se chovají ledabyle.

Měli bychom se naučit vidět mistra v začátečníkovi a začátečníka v mistrovi. Měli bychom poznat, že naše vlastní neposkvrněná otevřenost dítěte je mistr a naše veledůležité názory jsou hloupostí senilních šílenců.

Takže tvoje názory jsou hloupostí senilních šílenců?

Ano, pokud na něčem lpím, je to hloupost.

Nelpíš na buddhismu, na zazenu, na učitelích?

Buddhismus je nelpění, zazen je nelpění a učitel ukazuje na nelpění. Lpím tedy na tom, abychom na ničem nelpěli. V tom jsem tvrdohlavý, ale zase to není tak, že chodím po světě a mumlám si pro sebe: buddhismus, zazen, učitel, buddhismus, zazen, učitel... mě je to celkem šuma fuk. To je to nelpění. Horší by bylo, kdybych to měl jako zaseknutou věc v hlavě. Jako virus, který mě napadá, když mám platit u pokladny v supermarketu. V takových chvílích neřeším buddhismus. Ale máš pravdu, člověk si musí dávat pozor, aby se z jeho buddhismu nestala tvrdá, kamenná, sebestředná víra individua ve vlastní moc a schopnost. Musí to být dharma, která je dharmou mravenců, strak, Slunce a hvězd a nepatří nikomu a patří všem.