Smysl buddhismu

[ryunin]

Smyslem buddhismu není dosáhnout dokonale klidné mysli a přestat toužit. Pokud máme takovou představu o buddhismu, pak vůbec netušíme, co buddhism je. Stát se dokonalým člověkem, který odstranil veškeré iluse a touhy - to je spíš ideálem křesťanství. Mít takový křesťanský ideál, snažit se přiblížit Bohu, je krásné, když to z někoho vulgárního a sobeckého udělá někoho zajímavého a ušlechtilého. Ale tohle není předmětem buddhismu, není to to, co objevil Buddha, není to pravda, kterou objevil Buddha.

Pokud za buddhism považujeme úsilí stát se dokonalým, pak je to pořád velmi egocentrická snaha, protože dokonalým se stanete - a pochybuju, že se to někomu podaří - vy, ale ne ostatní lidé. Co je náderné na buddhismu, když ho správně chápeme, že nejde tolik o nás - jak máme klidnou mysl, jak jsme ušlechtilí - ale o samotnou osvícenou povahu vesmíru a všech bytostí a věcí. Když dosáhneme pravdy, zjistíme, že na nás vůbec moc nezáleží a že záleží na skutečnosti samotné, které je úplně jedno, v jakém stavu je naše mysl. Samozřejmě že když je naše mysl velmi zaneprázdněná a když máme velmi egocentrické chápání sebe a druhých, nemůžeme ocenit osvícenou povahu sebe a druhých. Ale když dáme přednost realitě, která je neuchopitelná, před sebou, svým chápáním světa a sebe, okamžitě projevíme svou původní dokonalost a to není závislé na dlouhé cestě za dokonalostí a osvícením.

V cestě theravády se učí, že poznání pravdy je teprve začátek na cestě za dokonalostí člověka. Mistr Dogen učil, že poznání pravdy není konec naší snahy žít v pravdě. Ale pravda je pořád nejdůležitější - ona překonává stav jedince, jeho osobní dosažení, jeho osobní vývoj, jeho chápání světa a sebe. Nejde tedy o osobní vývoj anebo cestu k dokonalosti a nirváně, jako je tomu v theravádě. V učení mistra Dogena a starých zenových mistrů je to pořád o každodenním objevování a odhalování vlastní původní podstaty a podstaty všech věcí, která je osvícená. Takže to není snaha stát se lepším, stát se Buddhou. Ale učíme se, v čem naše původní osvícená povaha spočívá, učíme se to v praxi. Pokud je tu důraz na morálku, je to pouze prostředek toho, abychom nezavírali tělo a mysl do nepříznivých stavů, a tak nebránili projevení vlastní původní podstaty a původní podstaty všech bytostí a věcí.

A tak musíme rozlišovat mezi idealistickým chápáním buddhismu, kde jde o to stát se dokonalým nebo se aspoň pokusit, a realistickým chápáním buddhismu, kde jde o to projevovat svou původní podstatu každý den a nezabývat se příliš vlastním vývojem, nezabývat se příliš minulostí a budoucností, ale studovat a cvičti pravdu dnes. To je velmi otevřená záležitost, nejde tu o žádné definitivní kategorie, ale naopak o úplnou otevřenost člověka, který ani nemusí vědět, jak je moudrý, osvícený nebo dokonalý. Stačí, že odhodí hodnocení sebe a druhých a pouze něco dělá a projevuje svou osvícenou podstatu.
Protože vrátit se k takové naprosté prostotě je velmi těžké, cvičíme zazen. Když jsme schopni sedět v zazenu a nepovažovat to za osobní záležitost, kterou jsme si vybrali nebo naopak která se nám nelíbí, pokud prostě sedíme jako pecky, nebo žáby, a nedělá nám to problém, pak nám nebude dělat problém projevit svou osvícenou podstatu v každodenních činnostech. Nebudeme se zabývat tím, jestli jsme nebo nejsme buddha, ale budeme prostě projevovat to, co je na nás a na všech bytostech to nejcennější, že jsou samy sebou a nejsou zamknuty v nějakých kategoriích. To je pravý smysl buddhismu.

[rosada]

[ryunin]

Stát se dokonalým člověkem, který odstranil veškeré iluse a touhy - to je spíš ideálem křesťanství. Mít takový křesťanský ideál, snažit se přiblížit Bohu, je krásné, když to z někoho vulgárního a sobeckého udělá někoho zajímavého a ušlechtilého. Ale tohle není předmětem buddhismu, není to to, co objevil Buddha, není to pravda, kterou objevil Buddha.

No nevím, řekla bych, že u obojího to vyjde nastejno a záleží na tom, kdo si co z toho vybere.
Pokud křesťan odevzdá všechno do Boží vůle a nic nesoudí, tak není ani sám souzen a nemá problém být přirozený a netlačí se do toho být jiný, než je. Pokud realizuje Největší přikázání, tak se v něm přeci jen nějaké změny dějí. Stejně jako v meditujícím buddhistovi, nebo ve cvičícím zenbuddhistovi se to v něm všechno samo čistí, transformuje, osvobozuje, zprůhledňuje a zjednodušuje.

To je právě to zajímavý, že ta morálka v zenu vychází z přirozenosti, z původní přirozenosti člověka. Kdežto v theravádě, a tohle jsem četl v rozhovoru s jednou mniškou, jde o to důsledně postupně očišťovat sebe tak dlouho, až už nemáme touhu po smyslových požitcích. Nemůžu si pomoct, ale to znamená, že není důležitá realita, která je sama o sobě čistá a osvícená, ale důležitý je člověk a to, jaké mentální úrovně a čistoty dosáhl. Mohli bychom argumentovat - ale tím, že dosáhl takové úrovně, na ní už nemusí lpět. Ano, ale stal s z něho v očích druhých lidí svatý, někdo vyjímečný, skoro Buddha, což má na druhé lidi obluzující efekt- takže tu je někdo, kdo sám o sobě dosáhl takové mentální úrovně, což lidi svádí k představě, že nejde o to poznat a žít pravdu, ale stát se sám - na rozdíl od statních - dokonalým. Je to velmi dualistické. Já jsem nízko, ty jsi vysoko, je to zjevně uplně jiné chápání buddhismu než v linii mistra Dogena. A až na pár mystiků v křes´tasntví, je celé křesťanství založeno na uplně stejné víře v nízko a vysoko, peklo a nebe, takže se snažíme dostat co nejvýš, přiblížit se aspoň trošku Bohu, který je nejvýš. Je to pořád lepší než zůstat hluboce oblouzeným materialistou a škodit druhým, ale není to strefit hřebíček na hlavičku.

[ryunin]

To, co prezentuješ Ty, Romane, se mi moc líbí, každý duchovní směr se dá dělat moudře a dobře nebo fanaticky a mizerně. Ale , čistě teoreticky může být i zenbuddhita namyšlený, že jeho zen je lepší než křesťanství nebo jiný duchovní směr a tím že i dosahuje vyšší úrovně, než ostatní. Jakmile se přimotá ego, tak ať je to, cokoliv, je to k ničemu.

To rozhodně, on i výborný lék lze špatně brát a otrávit se jím.

Každopádně co způsobí idealismus - ducha buddhismu prostě zašlápne. Asi dvacet let mi připadal knížka Shunryu Suzukiho Mysl zenu, mysl začátečníka, nějak nestravitelně idealistická. Teprve po dvaceti letech začínám chápáat, co Suzuki měl na mysli. Jenže jeho žáci z toho udělali velmi vážnou věc - ne že by to mělo být jen legrace, ale oni z toho udělali náboženství a kult osobnosti jejich zesnulého mistra. Když ta knížka vyšla, Suzuki jim řekl, takhle jsme to ale vůbec nemyslel, ta knížka je jen vaše interpretace toho, co jsem vás učil. Ale nikdo to nepochopil. Takže pro ně dodnes zůstal nenahraditelným mistrem.

Lidi mají tendenci jít buď cestou pekla - kašlu na všechno, na všechny budu si hrabat na svým písečku, nebo cestou nebe. Budu se snažit najít svaté mistry a budu se snažit jim podobat. Nikoho nenapadne najít svůj poklad tady a teď, v přítomnosti, najít smysl života a buddhovství tady v přítomnosti, kd enejsou svatí a hříšníci, učitelé a žáci, knihy a karty...

A theraváda podle mě uplně programově lidi vybízí, aby na sobě pracovali, krok za krokem, a tak jednou dosáhli aspoň jakés takés čistoty. Podobně to měl Minařík. Cestou důkladné morální očisty k osvícení a buddhovství.

Málokdo odhalí tenhle omyl a bez mistra Dogena bych tomu věříl dodnes i já.

[Petra]

Je to pořád lepší než zůstat hluboce oblouzeným materialistou a škodit druhým, ale není to strefit hřebíček na hlavičku.

Když chce někdo žít jako kanec, tak je to jeho věc a jeho zodpovědnost, Ryunine, ale když k tomu potřebuje potvrzení buddhismu, že je to přirozené, aby tak měl pro svou činnost jakousi zelenou kartu, jakýsi odpustek nebo dobré výmluvy pro lidi, kterým svým chováním ubližuje - i když třeba neúmyslně, tak to nevidím jako ok. Už jsem se s touto taktikou často setkala v duchovních kruzích a je mi z toho nanic. Ti dotyční asi vůbec netuší, jakou karmu si tím vytvaří, mnohem nepříjemnější než ti, kteří nezneužívají ke svým hrátkám některou z duchovních nauk.

[ryunin]

Mistr Dogen tenhle problém nakousl ve spisu Ustavit vůli k pravdě, kde začátečníkům vysvětluje, co obnáší cesta Buddhy.

A v jednom místě píše mistr Dogen o nebezpečí idealismu:

"Zkušenost je výsledkem cvičení. Náš vlastní poklad nepochází z oblasti mimo nás. A cvičení je funkcí zkušenosti. Takže když cvičení a zkušenost je v zazenu totéž, jak můžeme přejmenovat náš konkrétní mentální stav jako něco jiného, než co to je? A současně - když používáme světlo zkušenosti proto, abychom si uvědomili v čem to cvičení spočívá, ani nejmenší smítko nezastře náš pohled - ten bude tak jasný, že uvidíme bílé mraky deseti tisíce mil daleko. Ale když analyzujeme každý jednotlivý krok našeho cvičení jako jeden krok směrem k osvícení, naše chodidla nebudou schopna zůstat v kontaktu s jediným zrnkem skutečného prachu. Ačkoliv se budeme pokoušet stát oběma nohama na zemi, náš nebeský stav a konkrétní země pod našima nohama budou dvě naprosto oddělené věci. Tím, že se pokorně vzdáme takového stavu, můžeme překonat i stav Buddhy."

Takže mistr Dogen varuje před tím, abycnom se připoutali k představám o krásném stavu, kterého jednou dosáhneme, dkyž budme hledět do nebe a nebudeme vnímat zemi pod našima nohama, což je realita tady a teď. A píše, že když se pokorně vzdáme naší snahy stát se dokonalým a buddhou, překonáme tak i stav samotného Buddhy, což je ale to, o co Buddhovi šlo - ne oklamat lidi v tom smyslu, že by se měli snažit dosáhnout podobného stavu jako on, ale sami se probudit do vlastní reality, která je překonáním stavů ďáblů i buddhů.

[ryunin]

Je to pořád lepší než zůstat hluboce oblouzeným materialistou a škodit druhým, ale není to strefit hřebíček na hlavičku.

Když chce někdo žít jako kanec, tak je to jeho věc a jeho zodpovědnost, Ryunine, ale když k tomu potřebuje potvrzení buddhismu, že je to přirozené, aby tak měl pro svou činnost jakousi zelenou kartu, jakýsi odpustek nebo dobré výmluvy pro lidi, kterým svým chováním ubližuje - i když třeba neúmyslně, tak to nevidím jako ok. Už jsem se s touto taktikou často setkala v duchovních kruzích a je mi z toho nanic. Ti dotyční asi vůbec netuší, jakou karmu si tím vytvaří, mnohem nepříjemnější než ti, kteří nezneužívají ke svým hrátkám některou z duchovních nauk.

NO to je vážný problém. Špatně pochopit tu svobodu v zenu by mohlo znamenat cestu k nezodpovědnosti. Napsal jsem o tom článek Svobodně zodpovědný a zodopvědně svobodný, kde ten problém rozebírám, ale nemám to česky, začalj sme to tady po kouscích publikovat.

V podstatě jde o to, že když v sobě v zazenu opravdu probudíme pravé já, tak přirozeně neděláme věci, které by druhým ubližovali. To je ta cesta, kteoru podporuju. Dřív jsem se snažil být lepší člověk, což vedlo k frustraci a právě k těm věcem, které byly trochu mimo - marihuana například, problematický přístup k sexu...nemyslím vyloženě jako mít sto partnerek za měsíc, ale třeba bezpečnost sexu. Nebo jak jsem jezdil v autě... prostě jsem měl úlety. To se nějak samo uklidňuje. Přestal snažit být lepší a začal jsem se víc soustředit na zazen. ALe to se nedá vnutit sobě ani druhým , to se musí cvičit. Pokud je ovšem motivace v zazenu v podstatě egoistická, nemá to žádný vliv.

[Petra]

NO to je vážný problém. Špatně pochopit tu svobodu v zenu by mohlo znamenat cestu k nezodpovědnosti. Napsal jsem o tom článek Svobodně zodpovědný a zodopvědně svobodný, kde ten problém rozebírám, ale nemám to česky, začalj sme to tady po kouscích publikovat.

V podstatě jde o to, že když v sobě v zazenu opravdu probudíme pravé já, tak přirozeně neděláme věci, které by druhým ubližovali. To je ta cesta, kteoru podporuju. Dřív jsem se snažil být lepší člověk, což vedlo k frustraci a právě k těm věcem, které byly trochu mimo - marihuana například, problematický přístup k sexu...nemyslím vyloženě jako mít sto partnerek za měsíc, ale třeba bezpečnost sexu. Nebo jak jsem jezdil v autě... prostě jsem měl úlety. To se nějak samo uklidňuje. Přestal snažit být lepší a začal jsem se víc soustředit na zazen. ALe to se nedá vnutit sobě ani druhým , to se musí cvičit. Pokud je ovšem motivace v zazenu v podstatě egoistická, nemá to žádný vliv.

Díky za odpověd, Ryunine.

[ryunin]