Kdo je připraven být šťastný?

[ryunin]

Jedna studentka mi ve škole, na gymplu, ne na zazenu, řekla, že já nemůžu učit o tom, co je štěstí a vyrovnaný stav, když na mě není vidět, ž bych byl vyrovnaný a šťastný. Tím mě inspirovala k tomuhle článečku, který ani nevím, jak dopadne. Tohle je důleežíté téma, nejen v buddhismu.

Kdo je šťastný? Štastvný není ten, kdo je š'tastný, ale kdo je připraven být š'tastný. Vyrovnaný není ten, kdo stojí přesně uprostřed, nic s ním nehne, ale kdo je připraven vyrovnávat extrémy. Takže to je otázka dynamiky, otevřenosti, nikoliv statický stav. Kdyby byl někdo rigidně šťStný nebo rigidně vyrovnaný, nemohl by být opravdu šťastný nebo opravdu vyrovnaný. Byl by strnulý a nepřirozený.

Štěstí není myšlenka, ideál, štěstí je aktuální stav člověka, který nedokáže ani popsat, ni si ho uvědomit v memont, kdy ho prožívá. Dokáže si vzpomenout, že byl před chvílí štastný, ale když je opravdui dokonale š'tastný, nemá pomyšlení na nějaké hodnocení svého stavu. Je totiž uprostřed nějaké činnosti. A může to být třžeba jen sezení na lavicce v parku. LIdé výrazně ztrácení štěstí, když zapomenou něco dělat a začnou se převážně hodnotit, hodnotit svůj život, svůj stav. Čím více přemýšlejí o svém životě, tím méně nacházejí důvodů ke štěstí. Pokud přesto nacházejí takový důvod, je to něco povrchního. Jsem šťastný protože jsem vydělal deset milionů. Protože moje dcera je krásná. Protože jsem byl povýšen. To jsou egocentrické důvody a ty nevedou k hlubokému štěstí, tkeré není egocentrické, ale jeho zrorojem je otevřenost, otvetření se siucaci ve vesmíru, ne v naší hlavě. Když se otvíráme situaci ve vesmíru, můžeme svobodně jednat, něco dělat s naším tělem, nebýt rigidní, ale svobodně se pohdybovat a to vede k hlubokému štěstí.

Ta studentka si určitě všimla, že jsem bylněkdy smutný nebo naštvaný atd. To je pravda, takvoé stavy mám. Takže nemluvím o tom, že bch dosáhl statického stavu vyrovnanosti a štěstí, ale díky mým učitelům a zazenu sjem našel dveře, které mohu ke štěstí a spokojenosti otírta každý den. JSou to dveře do vesmíru, nebo šatna, kde odkládáme svůj egocentrický pohled ansebe a svět. ALe není to pečeť dokonalosti.

Myslím, že člověk, který našel takové dveře může druhým pomoct je taky otveřít. A nemusí být sám dokonalý. Nesmí být rigidní, egocentrický. Jeho motivace nesmí býz sobecká, ale jeho stav musí být vyvážený v tom smyslu, že je otevřen, ne že je staticky šťastný.

Takže kdzž se objeví neblahá situace, nemusíme být rigidní ´tohel je neštěstí. ALe můžeme se otevřít, nevíme, co ta situace opravdu přinese, co y nKdzž nemzslíme na vlastní propsěch, ta situace nemůže být tak jednoynačně špatná. ALe kdzž mzslíme na vlastní prospěch, tak i dobrá situace nejspíš dopadne špatně.

Kdzž někdo přijde na zazen a já se mu nelíbím, ale jsem sám sebou a nemyslím na sebe, pak je to dobrá situacce. Ten člověk už nikdy nepříjde, protože se mu nelíbím. A to je dobře. KDyby přišel , protože jsem se choval egocentricky a udělal na něho dojem, byla by to špatnýá situace pro mě i pro něho. Buddha dharma by byla mrtvá. Ale když jen děláme, co můžeme, upřímně, nevadí, kdýž se to druhým nelbíí, přesto je tu prostor pro naplnění buddha dharmy.

[teonik]

z jedné zenové písničky:

pejsku náš,co děláš,
žes tak vesel stále?

řek bych vám-nevím sám....

hop-a skákal dále
.................

jestlipak ten pejsek měl budhovskou podstatu?

............................

[ryunin]

je tu něco stálého, to je statické, to je neměnné - podstata všeho

ale člověk je v dynanickém stavu emocí, nálad, otvírání se a zavírání se

když si uvědomuje stálost podstaty, už je "někým", ale když si to neuvědomuje, je vším a současně je sám sebou, a současně není ani vším, ani sám sebou, je to prostě jen to, co to je, za slovy a popsatelností - proto je člověk ve stavu buddha ještě než si to uvědomí a když si to uvědomí, to, "uvědomění si", je jen další osobní zážitek, jako " je mi chladno" nebo je mi teplo".

Proto to "být si toho vědom" nemá zdaleko takovou cenu, jako být otevřený, dynamicky prožívat skutečnost bez nutnosti to pojmenovat nebo klasifikovat a zařadit do toho sebe.

[Honzam]

Já jsem drak složením z podstaty štěstí a tvarem z podstaty utrpení.

[ryu.nin]

je tu něco stálého, to je statické, to je neměnné - podstata všeho

ale člověk je v dynanickém stavu emocí, nálad, otvírání se a zavírání se

když si uvědomuje stálost podstaty, už je "někým", ale když si to neuvědomuje, je vším a současně je sám sebou, a současně není ani vším, ani sám sebou, je to prostě jen to, co to je, za slovy a popsatelností - proto je člověk ve stavu buddha ještě než si to uvědomí a když si to uvědomí, to, "uvědomění si", je jen další osobní zážitek, jako " je mi chladno" nebo je mi teplo".

Proto to "být si toho vědom" nemá zdaleko takovou cenu, jako být otevřený, dynamicky prožívat skutečnost bez nutnosti to pojmenovat nebo klasifikovat a zařadit do toho sebe.

Je možné, aby tady bylo to osvícené spojení, které je blahem, je možné dokonce o tom i mluvit a popisovat to jako zkušenost někomu, kdo si této zkušenosti není vědom.
A přeci tady může být zároveň uvědomění, že tu není nikdo, kdo by něco takového zažíval nebo nezažíval.

Ano! Ale neni potreba prilis zduraznovat kdo co dosahl.

[Návštěvník]

Co máte proti zenu?


Zen (v čínštině　禅 čchan, ve vietnamštině thien, v korejštině sŏn, v sanskrtu dhjána) je označení pro odnož mahájánového buddhismu, vzniklou v 5. století v Číně. Podle tradičního příběhu přinesl zen do Číny indický mnich Bodhidharma roku 520, v Číně zen prosperoval až do doby dynastie Ming (1368 - 1643), kdy začaly vznikat rozdíly mezi různými školami buddhismu. Později se zen rozšířil do dalších zemí, zejména ve 12. a 13. století do Japonska. Sem přišel zen v podobě sekty Rinzai a sekty Sótó. Svou spontánností a přísností se škola Rinzai stala brzy náboženstvím samurajů a vedla ke „kultu válečníka“. Původně sanskrtský výraz dhjána (ध्यान), označující soustředěné spočívání, byl do čínštiny převzat v podobě čchan (meditace), z čehož se vyvinulo japonské čtení zen.

Rozdíly mezi tradičním buddhismem a zen-buddhismem

Stoupenci zenu je často uváděno mnoho odlišností zen-buddhismu od tzv. tradičních škol buddhismu, které je možné rozdělit na oblast teorie, morálky a praxe. Následující stručné shrnutí má nejen ukázat základní znaky, které zen odlišují od ostatních škol, ale i opačná stanoviska, která ukazují, že tvrzené rozdíly nemusí být vždy tak zásadní:

1.Stoupenci zenu často uvádí, že se jedná o učení předávané beze slov, přímo od mysli k mysli, respektive od srdce k srdci bez nutnosti znalosti a studia učených textů buddhismu. Zen pravděpodobně vznikl jako reakce na stavbu obrovských chrámů a svatyní plných soch a závěsných obrazů, kněžských rituálů, důrazu, jež byl kladen na přesnou znalost Buddhových slov a disputací o jejich významu. Na tyto skutečnosti vzniká zcela přirozená reakce vycházející z myšlenky, že není podstatné, co přesně Buddha řekl, protože smysl jeho slov se vztahuje k místu, času a úrovni jeho posluchačů. Nejdůležitější na celé nauce je ona osobní zkušenost získaná probuzením a s ní spojené vnímání skutečné podstaty světa kolem nás. Přesto však nelze tvrdit, že by dokonce i čínští patriarchové zenu opovrhovali buddhistickými texty a nabádali své žáky, aby se vyhýbali jejich studiu. Například už první čínský patriarcha zenu Bódhidharma svému učedníkovi předal text Lankávatárasútry, která pak byla následně v zenových klášterech studována. Nebo z Tribunové sútry se dozvídáme, že v klášteře pátého patriarchy Chung-žena byla studována Diamantová sútra. Chung-žen údajně „nabádal laickou veřejnost i mnichy, aby recitovali tento spis, neboť to jim pomůže uvědomit si podstatu mysli a tak přímo dosáhnout buddhovství.“Dógen, který přinesl Sótó zen z Číny do Japonska, byl autorem významného spisu Šóbó genzó, který je dodnes v japonských klášterech a zenových meditačních centrech studován.

2.Jako další rozdíl mezi zenem a tzv. tradičními školami buddhismu je uváděno, že zenoví mistři se necítí být vázáni konvenční morálkou a je-li to účelné, jsou schopni porušit buddhistická pravidla, např. i dokonce zákaz zabíjet živé tvory, jak se traduje ve známém příběhu o mistru Nansenovi, který rozsekl rýčem kotě, když předtím pohrozil svým žákům, že tak učiní, jestliže mu nedají odpověď na jeho otázku ohledně absolutní skutečnosti. Je známo mnoho dalších příběhů, které mají ukázat nezávislost zenových mistrů na morálních normách, jež patří pouze do roviny konvenčního uvažování, kdežto v absolutní realitě mizí rozlišování mezi dobrem a zlem. Na základě takovýchto informací se na západě rozšířily zkreslené představy o zenových mistrech, kteří sedí ve své chýši, popíjejí saké a utahují si ze svých žáků. Naopak v tradičních zenových klášterech vždy panovala velice přísná pravidla, celý den byl rozvržen na přesně stanovené časové okamžiky a žáci museli dodržovat každodenní rituály. Vnější pozorovatel by asi neviděl rozdíl mezi zenovým klášterem a např. kasárnami. Také není úplnou pravdou, že by příslušníci jiných škol, na rozdíl od stoupenců zenu, byli slepě závislí na pravidlech a vždy je dodržovali bez ohledu na konkrétní situaci. Například v mahájánových textech se vypráví o kapitánu, který byl nucen zabít člověka, aby zachránil před smrtí posádku své lodi. Když to v obavách sdělil Buddhovi, ten ho uklidnil, že se nedopustil špatného činu, protože i když zabil člověka, jednal s úmyslem zachránit životy ostatních spolucestujících. Nebo v textech théravády se vypráví příběh o nejmoudřejším Buddhově žáku Sáriputtovi, který dovedl k duchovnímu vhledu bývalého kata díky tomu, že ho před vyslechnutím učení uklidnil tvrzením, že nenese žádnou odpovědnost za smrt stovek lidí, které jako kat popravil.

3.Pokud se týče rozdílu v samotné praxi, asi nejmarkantnější bude u tzv. školy rinzai. Žák tu dostává za úkol vyřešit zdánlivě nesmyslnou hádanku (koán), která nemá žádné racionální řešení. Adept se samozřejmě pokouší koán vyřešit pomocí konceptuálního myšlení, až konečně přijde okamžik, kdy se jeho navyklý způsob uvažování zlomí a adept obrátí svou pozornost k pravé podstatě své mysli. Tato praxe je pro zen velice specifická a asi těžko bychom hledali její obdobu u jiných škol. Naopak v tzv. sótó zenu se klade větší důraz na cvičení pozice v sedě - tzv. zazenu. Sótó zen se právě proto v oblasti meditační praxe velice podobá jiným směrům buddhismu, kde je vyučována klasická meditace vhledu (v sanskrtu vipašjaná, v páli vipassaná).

4.Pro zen je také typické, že začátečníku nejsou dávány konkrétní, přesně popsané instrukce. Zenoví mistři neměli ve zvyku podávat přesné návody jak meditovat, nechávali na žáku, aby sám pochopil, co je pro něj nejvhodnější. V tomto přístupu se odráží čínský původ zenu, jelikož v Číně, na rozdíl od více racionálně založené Indie, byl vždy kladen velký důraz na intuici. Další zajímavé specifikum zenu například také spočívá v tom, že i když v klášterech ostatních směrů buddhismu mniši většinou nepracují, v zenu je společná práce (tzv. samu) běžnou součástí duchovní praxe.

Tradice Zenu

V této japonské kaligrafii Bódhidharmy je psáno: “Zen ukazuje přímo na lidské srdce, podívej se do své přirozenosti a staň se Buddhou”. Vytvořeno Hakuinem Ekaku (1685-1768)
Mistři raného zenu nezanechali žádné písemné záznamy, protože byli proti jakémukoli písemně předávanému vědění.

Vyznavači zenu zdůrazňují nalezení pravdy skrze „probuzení“. Nalezení pravdy probíhá formou meditace („zazen“), zpravidla vsedě. Všem školám je společné pohrdání studiem textů. Domnívali se, že Buddhova nauka v intelektuálních spekulacích je nepoznatelná a označovali kosmologie za nesmysl, který odvádí od „probuzení“. Podle jejich chápání má každý povahu buddhy a může ji uskutečnit meditací a uvažováním o sobě.

Zen, jak se s ním dnes setkáváme v japonských klášterech školy Rinzai i školy Sótó, klade velký důraz na zazen. Tomuto výcviku je věnováno mnoho hodin denně a velká důležitost se přikládá správnému držení těla a správnému dýchání. Praktikovat zen znamená provádět za-zen, k čemuž škola Rinzai přidává ještě sanzen - periodické návštěvy u roši, při kterých žák předkládá svoje řešení koanu.

Paralely k pořekadlům zenu lze vidět v tantrické písni Sarahy z 10. století.

Píseň Sarahy

Jestliže je to již zjevné, k čemu meditace?
A jestliže je to skryté, měří člověk jenom temnotu.
Mantry a tantry, meditace a soustředění, to vše je jen záležitostí sebeklamu.
Neznečišťujte kontemplací myšlenku, která je ve své podstatě čistá, nýbrž přebývejte v blahu sebe samých a přestaňte s tím trápením.
Ať vidíte cokoliv, je to vpředu, vzadu, ve všech deseti směrech.
Právě dnes dopusťte, aby váš mistr učinil konec sebeklamu!
Přirozenost nebe je původně jasná, ale samým hledáním se pohled zatemní.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Zen

[Návštěvník]

Co máte proti zenu?

Tak jako vždycky proti každý tradici,
když se z jednoduchý prostý věci udělá svatý dogma,
a kopíristi kopírujou jak o život...

To víš, kopírování je tak lehké......



Zen a umění čehokoli

Dá se zen buddhismus naučit z nesčetných příruček? Ochutnat ano, k duchovnímu rozvoji ale vede dlouhá cesta.

„Zen směřuje ke zjednodušení mysli. K oproštění se od konceptů. Mysl začátečníka má nesmírně mnoho možností.“
Pokud jste si ještě ve výlohách knihkupectví nevšimli žádné z různých knih s názvem začínajícím „Zen a umění...“, brzo vás to potká. Vyšlo jich už přes dvě stě, v Česku půltucet.

Někdy více a někdy méně úspěšně propojují zen buddhismus s různými činnostmi. Zen a umění psát Raye Bradburyho vám ukáže, jak principy zenu využít k radostnější a činorodější autorské tvorbě. Zen a umění lukostřelby Eugena Herrigela vysvětluje, jak objevit duchovno v něčem tak prostém, jako je střílení z luku. A tak dále.

Všechny tyto knihy mají podobný vzkaz: naučte se plně splývat s činností, které se věnuje. Udržujte si mysl začátečníka. Nenechejte své ego stát vám samotným v cestě. Všechno pak má běžet jak po drátkách. Duchovní cesta ale není stometrová antuková dráha.

Nech to přijít, nech to odejít
Knihy Zen a umění... nejsou seriálem, frančízou nebo obchodní značkou, jak by se mohlo zdát. Začalo to ve čtyřicátých letech publikací Zen a umění lukostřelby, v níž Němec Eugen Herrigel přiblížil Evropanům zen na základě svých zkušeností s pobytem v Japonsku.

Názvem se o pětadvacet let později nechal inspirovat Robert M. Pirsig pro svůj román Zen a umění údržby motocyklu. Přestože rukopis odmítlo 121 vydavatelů, prodalo se jej přes 5 milionů výtisků. Česky vyšly také například knihy Zen a umění psát nebo Zen a bojová umění.

Faktografická vsuvka: Zen je odnož buddhismu rozšířená hlavně v Japonsku a Koreji, nicméně od padesátých let díky beatnikům dobře známá i v západním světě. Kromě zmíněných knížek tu známe zen hlavně skrze koány - krátké příběhy, v nichž moudří mistři s potěšením týrají mladé mnichy různými hádankami, které nelze vyřešit analytickým, racionálním myšlením. Třeba otázkou, zda je slyšet rána, když v lese spadne strom a nikdo u toho není.

„Spousta meditačních technik, například vipassána či jógová meditace, se snaží dosáhnout nějakého stavu mysli. Zenová meditace oproti tomu znamená nebýt k ničemu připoután. Nejde v ní o dosažení nějakého stavu mysli a setrvání v něm,“ vysvětluje Ondřej Přibyla z brněnské zenové školy Kwan Um, v čem se zen liší od dalších východních duchovních směrů. „Zenoví učitelé říkají: nechej to přijít a nechej to taky odejít.“

Odnesl jsem si pokoru ukrytou v přiznání si, že nevím, co nevím. A že často ve skutečnosti nevím ani to, co si myslím, že vím.

V upoutání se k lukostřelbě zen nehledejte
Právě při rozhovoru s Ondřejem Přibylou jsem se snažil přijít na to, nakolik jsou knihy o Zenu a umění čehokoli odrazem „pravého“ zenu a zda se jejich čtenáři skutečně nějak duchovně rozvíjejí. Nebylo to jednoduché. „Víte, mluvit o zenu je samo o sobě tak trochu protimluv,“ začal totiž naše povídání Přibyla.

„V knihách lze tohle duchovno ochutnat, důležité ale je ho doopravdy žít.“ pokračoval. Podle něho jsou knihy Zen a umění... v mnohém rozporuplné: „Většina knížek se zabývá nějakou speciální, konkrétní činností. Nabízejí návody a další a další koncepty. Praxe přitom směřuje k odpoutání se od konceptů.“

Oceňuje, že se v knihách o Zenu a umění objevuje důležitý pojem: mysl začátečníka. „Zen směřuje ke zjednodušení mysli. K oproštění se od konceptů. Mysl začátečníka má nesmírně mnoho možností. Mysl experta jen ví.“

To je koneckonců to, co jsem si ze zastávky jménem zen na své duchovní cestě, nebo spíš poskakování, odnesl já sám. Pokoru ukrytou v přiznání si, že nevím, co nevím. Že nikdy nebudu vědět všechno. A že často ve skutečnosti nevím ani to, co si myslím, že vím.

Člověka to zklidní - přinejmenším už se nemusím tak často potýkat se šíleným pnutím, jako když jsem pravidelně zjišťoval, že skutečnost není v souladu s tím, o čem jsem byl přesvědčený, že je pravda.

Pustit tětivu
Téma o Zenu a umění... se mi honilo hlavou několik týdnů. Ještě deset dnů po tomto rozhovoru jsem netušil, za který konec zen chytit. Pak jsem si ale vzpomněl na jeden postřeh ze sbírky koánů Mrtvá kočka: „Nerozmýšlej, co uděláš. Nerozmýšlej, jak to uděláš. Výstřel je jen tehdy přesný, překvapí-li samotného lukostřelce.“

Takže jsem tu tětivu pustil a najednou koukám na napsaný článek. Nabízí se závěr, že na všech těch pseudozenových spiscích o produktivitě, jako je Zen a hotovo, něco je. Asi by to ale bylo příliš banální. Nevím. A vlastně: k čemu vědět.

Jestliže se o zen zajímáte, přeju vám šťastnou cestu. Nezapomínejte ale, že mapa není terén.

http://psychologie.cz/zen-umeni-cehokoli/

[ryunin]

Ano! Ale neni potreba prilis zduraznovat kdo co dosahl.

Zdůrazňovat kdo co dosáhl by byla přímo pošetilost, protože pokud bylo dosaženo skutečného poznání, tak tady někdo takový, kdo by něčeho dosahoval nebo nedosahoval, vůbec není.

a přece tu je

[ryunin]

:)

Je fajn Ryunine, že tu jsi.

udělal jsem nový vlákno o té dynamice, zajímal by mě tvůj názor na to, co se snaží popsat Dogen - já totiž nic jinýho nepíšu, nebo se aspoň pokouším to nepřekrucovat