Dynamika zenu

[ryunin]

Ta diskuze ohledně statického stavu pravdy a dynamického stavu pravdy se nějak v minulém vlákně vytratila, takže bych zkusil takhle - možná jsem to uplně přesně nenapsal, co jsem chtěl říct, ale v naší zkušenosti člověka a buddhy je něco dynamického. Je to otevřená situace. Mistr Dogen o tom často píše jako o stavu, ke kterému se vracíme v zazenu, a vrací se tam nejen začátečník, ale i starý a ostřílený patriarcha. Mistr Dogen nepíše, že zazen starého buddhy je odlišný od zazenu začátečníka, tak stav buddhy začátečníka není odlišný od stavu buddhy starého mistra.

Mistr Dogen o tom píše tohle a možná to je to, co mě ovlivnilo, v chápání a vysvětlování toho stavu:

V tichosti zazenu naše oddělené myšlenky a vnímání světa (moje pozn. - kdy máme pocit, že my a svět jsme odděleni) v jedné chvíli mizí v celistvosti, která je přímou zkušeností reality ( to je to, co často zdůrazňuje Jana ) a v jiném okamžiku se zase z té celistvosti navracejí zpět. Toto komíhání dovnitř a ven z celistvosti je naše zkušenost přirozené rovnováhy. (Čili Dogen tu píše o té dynamice tam a zpět, z myšlení do nemyšlení a z pocitu oddělenosti do celistvosti a zpět, čili tu není žádný tuhý, pevný stav "osvícení", který by byl neměnný). Toto komíhání tam a zpět neruší vůbec nic a nikoho. Je to aktivita buddhy v zazenu. V tomto stavu vše z přirozeného světa vyzařuje jas přítomnosti a ukazuje fundamentální a vynikající povahu skutečnosti.

[ryunin]

a kousek vedle mistr Dogen píše o té dynamice přímo:


Because it is dynamic balance
between the practitioner and the world, it works in both directions in
ways that we cannot fully understand, so that we who are sitting in
Zazen are freed of the split between body and mind, cut away the
various indoctrinations and thoughts we have accumulated from the
past, and thus realise in experience the real and pure nature of this
world.


Protože to je dynamická rovnováha mezi cvičícím a světem, funguje to oběma směry, a to způsoby, kterým nemůžeme plně rozumět, takže my, kdo sedíme v zazenu jsme osvobozeni od rozdělení těla a mysli, odříznuti od nejrůznějších indoktrinací (kázání) a myšlenek, které jsme nashromáždili v minulosti, a tak uskutečňujeme v naší vlastní zkušenosti skutečnou a neposkvrněnou povahu tohoto světa.

[Návštěvník]

Stav bezprizornosti?

[Návštěvník]

Až to bude stav nemožných možností, potom vítej...

[Návštěvník]

Je to výzva, pro intelekt, viď.

[rosada]

Ta dynamika tam je, pokud se považuješ za osobu, osoba vchází a vychází z myšlení do myšlení a jak píšeš Ničemu to nevadí.
Když se na to, podíváš z pohledu to ho "ničeho" - to je vždy ve statické pozici, ačkoli vše přichází a odchází - proto tomu ničemu to nevadí. Je tu statika i dynamika zároveň.
Ptali se Moojiho, jestli má taky někdy špatný den, odpověděl: Vadí obloze, že jsou na ní mraky?
Obloha je statická, mraky na ní dynamické přichází a odchází.
To důležité, co učí Mooji, je s čím se identifikuju. V zenu myslím, není důležité ani to - alespoň se to intelektuálně neuchopuje (oprav mě, jestli se mýlím).
A tak vše přichází a odchází - čistá dynamika?

[ryunin]

Ta dynamika tam je, pokud se považuješ za osobu, osoba vchází a vychází z myšlení do myšlení a jak píšeš Ničemu to nevadí.
Když se na to, podíváš z pohledu to ho "ničeho" - to je vždy ve statické pozici, ačkoli vše přichází a odchází - proto tomu ničemu to nevadí. Je tu statika i dynamika zároveň.
Ptali se Moojiho, jestli má taky někdy špatný den, odpověděl: Vadí obloze, že jsou na ní mraky?
Obloha je statická, mraky na ní dynamické přichází a odchází.
To důležité, co učí Mooji, je s čím se identifikuju. V zenu myslím, není důležité ani to - alespoň se to intelektuálně neuchopuje (oprav mě, jestli se mýlím).
A tak vše přichází a odchází - čistá dynamika?

takhle to dává smysl, a není potřeba se identifilovat s níčíém, na druhou stranu v tom praktickém životě se pořád s něčím musíme identifikovat, jinak bychom nemohli fungovat ve společnosti - čii já má svůj byt, práci, auto, studenty, klíče... takže za ty věci a lidi zodpovídám a nemůžu říct, mě je to jedno, já se s ničím neidentifikuju, ale jedna věc je identifikace a druhá věc je být zablokovanej, to zablokování není třeba

[ryunin]

Romane, bylo tu období, kdy jsem si všechno uvědomovala jako dynamické a absolutně nic nebylo statického, všechno bylo proměnou, dějem. Jako statické se to jevilo jen v mysli, například stůl nám připadal v představách jako statická záležitost, ale z pohledu celistvosti časoprostoru je tady vznik i zánik stolu.
Pak se objevilo uvědomění, že všechno je jen čistou energií existence. Je tady proměna stejného ve stejné. Tudíž tu žádná proměna ve skutečnosti neexistuje, je to čistě statická záležitost.
A teď v téhle chvíli jakoby to nešlo přesně definovat.

a jak to popisuje Dogen ti dává smysl?

[ryunin]

dalo by se to chápat jako dvě strany téže mince?

jedna strana je dynamická, relativní, v pohybu, druhá strana je statická, absolutní a stálá


je to podobné jako s časem,

z absolutního hlediska tu čas není, je tu jen přítomnost, takže se nikdy nic nemění

ale z hlediska intelektu, jsme schopni chápat a pracovat s časem, jako s něčím, co je dynamícké, to je pomíjivost

je zajímavý, že katždý zná pomíjivost věcí, ale stálost věcí je už pro lidi něco mnohem exotičtějšího

nicméně nemůžeme popírat tu pomíjivost, neboli dynamicku věcí, pulsující bytí - existence je teda současně statická i dynamická, nestálá

[ryunin]

Tak v buddhismu se tomu taky říká forma a prázdnota, nebo jevy a prázdnota. Jde o to, abychom nelpěli pouze na formě a neignorovali tu práznodtu, ale taky jde o to, abychom nelpěli na prázdnotě a nezanedbávali formu.

Kdybychom lpěli jen na formě a zanedbávali formu, měli bychom pořád nějaké problémy - protože všechno pomíjí a pořád se vše mění. To je hodně materialistický přístup. Chceme lepší televize, auta, technologie a nejradši bychom poroučeli hvězdám a slunci, to je lpění na formě.

Když ale lpíme na prázdnotě, tak nic není důležité, všechno je jedno, takže nemusím dělat nic, můžu jen tak běhat po lese nebo umřít nebo někoho zabít, protože vše je totéž. To je ale šílený přístup, a kdo takový přístup má? Možná někdo, kdo požil nějakou silnou drogu.

Lidé, kteří tíhnou k spirituálnímu chápání světa, mají tendenci říkat - na tom moc nezáleží, nejsou tu rozdíly, není rozdíl mezi tím a tím náboženstvím, není rozdíl, jestli máš bavlněné ponožky nebo ponožky z plastu, vše je dílem univerza, atd.

Zen nebo buddhismus zdůrazňuje harmonickou jednotu formy a prázdnoty - ačkoliv je vše jedno, prázdné a bez podstaty, nepopíráme rozdíly mezi čajem a vodou, rostlinou a zvířetem atd. Zen klade velký důraz na to, jak upřímně a soustředěně věci děláme - to vypadá jako lpění na formě, jak se klaníš, musíš se klanit takhle, ale pokud to je správně pochopeno, nejde o to klanit se přesně podle předpisů, ale vyjádřit svou buddhovskou podsattu tak, že spojíme to, co je všem bytostem společné, jejich původní neposkvrněnost, a formu, upřímné vyjádření sebe sama, které je v podstatě prázdné. Můžeme se teda klanět uplně ledabyle, protože to je přece jedno - lpění na prázdnotě - nebo se můžeme klanět velmi formálně, velmi pečlivě, ale neupřímně, protože si budeme myslet, že jsme něco víc, než ti, co se klaní špatně - v zenu typický přístup starších studentů.

A tak kouzlo buddhismu spočívá v tom, že nepopíráme kvalitu věcí, oblečení, čaje, rostlin, ale současně vycházíme z prázdnoty, nebo jednoty všeho, a tak nejsme tvrdohlaví v tom, že bychom si pořád v duchu říkali "musí to být tak, musí to být, tak jsem buddhista, nesmí to být jinak...." Takže ačkoliv se snažím nepsat nesmysly a píšu něco konkrétního, nelpím na tom. Nevím už ani, co jsem teď napsal.

Ta dynamika, co o ní píše Dogen, to je totéž, jako nechat přirozeně střídat nádech a výdech, nemůžeme zastavit dýchání, nebo můžeme, ale nechceme, nemá to smysl. Takže encháme to dýchání dynamicky střídat -nádech, výdech. V zazenu necháme prázdnotu pohlcovat já a já pohlcovat prázdnotu, neboli do mě vstupuje čistota kosmu, a já vstupuju do té čistoty, aniž bych ji poskvrnil a aniž by ona popřela mě, jako individuální bytost.

[ryunin]

Tak tak, už začínám rozumět tomu, čemu ty říkáš "láska"

to by se dalo nazvat energie, pohyb, soucit, život...

Když jsem tě poznal osobně, nepůsobila jsi nějak zvlášť laskavě, působila jsi velmi věcně, někdo by mohl říct "studeně" - ale to samo o sobě nevylučuje to, že někdo má opravdu starost, zájem a pozitivní city. Důležité je nenutit se do laskavého chování, když to není naše přirozenost. Nakonec se nemusíme nutit do ničeho, ale na začátku musí být nějaká vůle překonat sebe sama.
Překonat své omezené vidění sebe a světa.