Co s osvícením, které už máme?

[ryunin]

Někdo si může říkat: Tak vzhledem k tomu, že už jsem osvícený, osvícená, v postatě rozumím učení Buddhy a můžu do toho kecat, libovolně si žít a všechny buddhy a mistry mám v malíku.

A někdo si můře říkat: Sice si nepřipadám osvícený, osvícená, neznám pravdu, nenašel jsem pravdu, ale oni ti buddhové říkají, že už jsem osvícený, osvícená, takže proč cvičit a lámat si kosti?

Oba přístupy jsou špatné.

V prvním případě jde o to, ež v buddhismu musíme překonat osvícení. Není to tedy tak, že když jsme dosáhli osvícení, už chápeme buddhismus zcela a víme, jak žít a jak cvičit a jak učit. To vůbec není pravda. Dosáhnout osvícení mimo tento okamžik, kdy něco dělám zcela, nemá velkou hodnotu. To, co má hodnotu, je probuzení do skutečnosti v tomto okamžiku. Takže naše posuzování, pokud na něm lpíme, pouze kalí pravdu buddhismu. Tak člověk, kterýá už dosáhl osvícení, ale chce studovat a cvičit Buddhovu pravdu, nelpí na své minulosti a probouzí se v zazenu každý den znovu a znovu a při každodenních činnostech. To je pak cvičení a život buddhy.

V druhém případě se jedná o hloupost a lenost. Pokud někdo chce cvičit a studovat buddhismus, neměl by ulpívat na nějakých poučkách a místo toho jít a něco dělat a cvičit zazen, protože to je probuzení a život buddhy. Buddha musí překonat dokonce i učení buddhy, proto se od knih a slov znopvu aznovu vrací do skutečnosti a ke cvičení zazenu, které nemá nic společného se slovami a poučkami a intelektuálním chápáním a osvícením v minulosti nebo budoucnosti. Kdo cvičí zazen, je buddha v přítomnosti, za slovy a chápáním. To je skutečný buddha.