Co si ponechat a co odhodit?

[ryunin]

Když uvažujeme o tom, že se pustíme do studia a cvičení buddhismu - a já na takové lidi v Lotusu narážím každý měsíc, kteří mi říkají, že je zaujal buddhismus a možná ho začnou cvičit a studovat - měli bychom si uvědomit, co je na nás cenné a důležité už dnes a co naopak je třeba odhodit.

Tak v podstatě jsme buddhové, každý z nás, nezáleží to na naší víře nebo zkušenostech. Každá větvička, každá žížala, každý mráček, je buddha. Tu podstatu si ponechat nejen že můžeme, ale chceme, v buddhismu je to to nejdůležitější, ale v buddhismu tu podstatu jaksi musíme objevit, protože nevíme, co to je. Na začátku nevíme, co to je, co je na nás osvíceného, a tak hledáme, co to podstatné je. Proto je třeba mít učitele, který nám ukáže cestu k našemu původnímu buddhovství. Toto osvícení je třeba znovu a znovu odkrývat a projevovat. Začneme už tím, že se upřímně ptáme - jak sedět v zazenu. To už je otázka buddhy: Jak mám sedět? A pak Co je buddhismus? Co je pravda? To jsou otázky buddhů. Naše upřímnost je výsledkem naší buddhovské podstaty.

A co naopak odhodit? Na čem nelpět? Měli bychom si uvědomit, že světská společnost je v podstatě slepá. Nechceme ji zcela opustit, ale musíem si uvědomit, že hodnoty světa jsou malé a omezené a často velmi ubohé. Proto, když chceme studovat a cvičit buddhismus, neznamená to, že nemůžeme dále nosit jeansy od Armaniho nebo diamantové hodinky. Ale musíme si uvědomit, jak malé, pomíjivé jsou hodnoty jako móda, drahé kameny a luxusní auta. Aniž bychom se stěhovali z vily do jeskyně, musíme vidět pomíjivost a nestálost světských věcí.

A další věc, kterou musíme opustit, je naše pýcha. Pýcha na to, čemu rozumíme, jak moc jsme se naučili, jak jsme schopni posuzovat, co je co a kdo je kdo. Taková pýcha a sebevědomí musí být v buddhismu zcela odhozeno. To by někdo mohl chápat jako snahu manipulujícího diktátora zneužívat důvěry začátečníka. Ale začátečník k takové pokoře a ochotě odevzdat svou pýchu musí přistopit teprve poté, co si je naprosto jist, nebo spíš jeho intuice mu jasně říká, že tomu učiteli může věřit a že nejde o někoho, kdo bude zneužívat jeho důvěry. Nechceme být obětí sekty a fanatismu.

Takže otevřít se a zcela odhodit své dosavadní názory pouze u takovéo učitele, u koho máme jistotu, že je sám zcela čistý (ve smyslu bez stopy famatismu) a bez postranních úmyslů nás zneužít. Nemusí to být někdo svatý, kdo nemá slabosti a radosti a chutě, ale někdo, kdo nesáhne po jedu nenávisti a trestání žáků jen proto, aby uspokojil své sobecké zájmy a fanatismus. Jinými slovy, poctivý učitel odkrývá pravdu pro druhé a nechá je užívat tuto pravdu svobodně.