Není co bychom na sobě měli vylepšovat
Napsal: úte 08. led 2013 21:03:22
Tohle je příběh pátého patriarchy buddhismu, který žil ve staré Číně:
Když měli mniši napsat verše, kterými by vyjádřili pravdu buddhismu, aby mohl mistr vybrat svého nástupce, představený kláštera napsal báseň:
Tělo je strom probuzení,
mysl je jasné zrcadlo.
Neustále ho pilně leštěte,
a nenechte na něm ani smítko prachu.
Daikan Eno, který neměl skoro žádné buddhistické vzdělání a pracoval v klášteře jako pomocná síla, napsal reakci na první báseň:
Probuzení je v základě bez stromu;
není tu žádné jasné zrcadlo.
Protože je vše prázdnota,
kde by se mohl usazovat prach?
Mistr tajně předal transmisi Daikanu Enoovi a požádal ho, aby raději z kláštera odešel, protože mniši by byli otrávení, že transmisi dostal nějaký pomocný sluha, a ne jejich představený...
Proč zvítězila báseň Daikana Ena?
Jde o to, že osvícení není závislé na těle - je tu stále, i kdyby všichni lidé vymřeli, požád by tu bylo osvícení. Osvícení nemá podmínku! Je nezávislé na náboženství, na lidech, na našich názorech a nelze si ho vynutit ani meditací, ani zazenem. Zazen je pouze sezení ve stavu osvícení, kterému se nelze vyhnout. I když jsme plni osvícení a ono je všude kolem, v zazenu ho můžeme zcela přijmout, prostě se přestaneme hýbat a osvícení se tak může projevit. Najednou tu sedí buddha. Jeho dosud těžko rozpoznatelná povaha se projevila.
Daikan Eno vlastně ve své básni říká, že mysl není v podstatě něco, co je nastaveno světu jako zrcadlo - to je psychologická mysl. Ale náš stav buddha, nás stav osvícení, je stav, kde mysl není oddělená od skutečnosti, čili tu není subjekt a objekt, to má na mysli Daikan Eno, když říká, že tu není žádné zrcadlo.
Prázdnota je často nepochopený termín. Není to v tom smyslu, že bychom nic neviděli, neslyšeli nebo necítili. Ale i když vidíme mraky, nemůžeme najít nic pevného, co by je drželo pohromadě. I když slyšíme zpívat ptáky, nikde ten zpěv nelze zachytit. I když ho nahrajeme na magnetofon, dnes spíš digitální nahrávací přístroj, najdeme jen jedničky a nuly, ale nenajdeme podstatu toho zvuku. A tak protože tu není nic podstatného, není kde by se hromadily chyby, ani kde by se mohli usazovat naše zásluhy. A tak nelze vylepšit buddhu, kterým už jsme. Co je možné změnit, je přístup k chápání sebe, objevit pravé sebe, kdy o sobě a druhých a světě nevytváříme žádné koncepty - tedy nedržíme si je v hlavě jako skutečnost, pouze je používáme v rámci komunikace nebo v rámci učení, tedy pro ukázání směru do světa bez konceptů a slov - a pouze jsme aktivní v harmonii těla a mysli. To neznamená, že oněmíme a odmítneme slova a kategorie, protože tak bychom nemohli komunikovat ve světě lidí a ani bychom nemohli studovat buddha dharmu, která je předávána nejen pomocí cvičení, ale také pomocí slov.
Dokud si v hlavě držíme představu nějakého "skutečného osvícení" a "osvícených lidí", jako rafael, nemáme šanci poznat svou pravou povahu, která je čistá a nezaujatá. Představený kláštera měl představu nějaké "čisté mysli", kterou je třeba pěstovat. To je populární názor mnoha lidí dnes a bylo tomu tak i v dávných dobách. Lidé prostě nejsou spokojení s tím, co jsou v pdstatě a myslí si, že se mohou stát svatými, guruy, osvíceními. Velmi naivní. Myslí si, že čím je vaše mysl čistší, oproštěnější, tím jste blíže osvícení. Ale to je iluze. Daikan Eno místo toho říká - žádná mysl, žádný prach, osvícení je podstata vesmíru, ne něco, co lze vygenerovat očišťováním mysli. Buddhismus pouze odkrývá tuto záhadu, plně otvírá dveře osvícení - ne v tom smyslu, že by se osvícení nějak zjevilo jako něco nového, ale že ho nedržíme mimo, netvrdíme, že je to něco odděleného. Buddhismus nám tedy ukazuje naši pravou tvář, aniž by nás nutil lpět na slovech a kategoriích -naopak, buddhismus nás osvobozuje od buddhismu i nebuddhismu. Ale tomuto učení, které samo sebe likviduje v zájmu pravdy, se říká "buddhismus".
Když měli mniši napsat verše, kterými by vyjádřili pravdu buddhismu, aby mohl mistr vybrat svého nástupce, představený kláštera napsal báseň:
Tělo je strom probuzení,
mysl je jasné zrcadlo.
Neustále ho pilně leštěte,
a nenechte na něm ani smítko prachu.
Daikan Eno, který neměl skoro žádné buddhistické vzdělání a pracoval v klášteře jako pomocná síla, napsal reakci na první báseň:
Probuzení je v základě bez stromu;
není tu žádné jasné zrcadlo.
Protože je vše prázdnota,
kde by se mohl usazovat prach?
Mistr tajně předal transmisi Daikanu Enoovi a požádal ho, aby raději z kláštera odešel, protože mniši by byli otrávení, že transmisi dostal nějaký pomocný sluha, a ne jejich představený...
Proč zvítězila báseň Daikana Ena?
Jde o to, že osvícení není závislé na těle - je tu stále, i kdyby všichni lidé vymřeli, požád by tu bylo osvícení. Osvícení nemá podmínku! Je nezávislé na náboženství, na lidech, na našich názorech a nelze si ho vynutit ani meditací, ani zazenem. Zazen je pouze sezení ve stavu osvícení, kterému se nelze vyhnout. I když jsme plni osvícení a ono je všude kolem, v zazenu ho můžeme zcela přijmout, prostě se přestaneme hýbat a osvícení se tak může projevit. Najednou tu sedí buddha. Jeho dosud těžko rozpoznatelná povaha se projevila.
Daikan Eno vlastně ve své básni říká, že mysl není v podstatě něco, co je nastaveno světu jako zrcadlo - to je psychologická mysl. Ale náš stav buddha, nás stav osvícení, je stav, kde mysl není oddělená od skutečnosti, čili tu není subjekt a objekt, to má na mysli Daikan Eno, když říká, že tu není žádné zrcadlo.
Prázdnota je často nepochopený termín. Není to v tom smyslu, že bychom nic neviděli, neslyšeli nebo necítili. Ale i když vidíme mraky, nemůžeme najít nic pevného, co by je drželo pohromadě. I když slyšíme zpívat ptáky, nikde ten zpěv nelze zachytit. I když ho nahrajeme na magnetofon, dnes spíš digitální nahrávací přístroj, najdeme jen jedničky a nuly, ale nenajdeme podstatu toho zvuku. A tak protože tu není nic podstatného, není kde by se hromadily chyby, ani kde by se mohli usazovat naše zásluhy. A tak nelze vylepšit buddhu, kterým už jsme. Co je možné změnit, je přístup k chápání sebe, objevit pravé sebe, kdy o sobě a druhých a světě nevytváříme žádné koncepty - tedy nedržíme si je v hlavě jako skutečnost, pouze je používáme v rámci komunikace nebo v rámci učení, tedy pro ukázání směru do světa bez konceptů a slov - a pouze jsme aktivní v harmonii těla a mysli. To neznamená, že oněmíme a odmítneme slova a kategorie, protože tak bychom nemohli komunikovat ve světě lidí a ani bychom nemohli studovat buddha dharmu, která je předávána nejen pomocí cvičení, ale také pomocí slov.
Dokud si v hlavě držíme představu nějakého "skutečného osvícení" a "osvícených lidí", jako rafael, nemáme šanci poznat svou pravou povahu, která je čistá a nezaujatá. Představený kláštera měl představu nějaké "čisté mysli", kterou je třeba pěstovat. To je populární názor mnoha lidí dnes a bylo tomu tak i v dávných dobách. Lidé prostě nejsou spokojení s tím, co jsou v pdstatě a myslí si, že se mohou stát svatými, guruy, osvíceními. Velmi naivní. Myslí si, že čím je vaše mysl čistší, oproštěnější, tím jste blíže osvícení. Ale to je iluze. Daikan Eno místo toho říká - žádná mysl, žádný prach, osvícení je podstata vesmíru, ne něco, co lze vygenerovat očišťováním mysli. Buddhismus pouze odkrývá tuto záhadu, plně otvírá dveře osvícení - ne v tom smyslu, že by se osvícení nějak zjevilo jako něco nového, ale že ho nedržíme mimo, netvrdíme, že je to něco odděleného. Buddhismus nám tedy ukazuje naši pravou tvář, aniž by nás nutil lpět na slovech a kategoriích -naopak, buddhismus nás osvobozuje od buddhismu i nebuddhismu. Ale tomuto učení, které samo sebe likviduje v zájmu pravdy, se říká "buddhismus".