Proč se osvícení lidé neshodnou? Otevřené forum

[Alaja]

ale tohle je pro předrahou, líbeznou alaju, nebo jak se to píše

Díky, Ryunine, konečně jsi se rozepsal na téma zenové satori.

To, co popisuješ - je vlastně savikalpa samadhi, v křesťanství je to pod názvem "Světlo víry"....

A alaja je jen jiný název pro "světlo bez mraku"

A to je vše? Nemáte k tomu ještě nějaký dodatek, pokračování? To, čemu se říká nirvikalpa samadhi, v tom, co jsi mi laskavě poskytl, nevidím...

[ryunin]

ale tohle je pro předrahou, líbeznou alaju, nebo jak se to píše

Díky, Ryunine, konečně jsi se rozepsal na téma zenové satori.

To, co popisuješ - je vlastně savikalpa samadhi, v křesťanství je to pod názvem "Světlo víry"....

A alaja je jen jiný název pro "světlo bez mraku"

A to je vše? Nemáte k tomu ještě nějaký dodatek, pokračování? To, čemu se říká nirvikalpa samadhi, v tom, co jsi mi laskavě poskytl, nevidím...

moment moment, to nepíšu já, to napsal mistr Menzan...

takže mistr Menzan popisuje tu savikalpu? tak to je od něho hezký, pokud to je tak, tak v zenu je právě savikalpa vrcholem a tím by se teda zen lišil zásadně od hinduismu, kde je jiný pohled na to, co je nejvyšší - dyt to říkám pořád, že tu jsou zásadní rozdíly

a proč tě zajímá zazen, když to není ten vrchol podle hinduismu?

[ryunin]

jinak já ti teda popíšu, co cítím při zazenu já

tak na začátku většinou cítím tichou spokojenost, uvědomuju si sebe, je mi dobře, vyváženě, možná mi ještě straší nějaký ozvěny toho dne nebo noci, podle toho, jestli je ráno nebo večer, v hlavě, ale postupně se to uklidňuje

když cvičím asi půl hodiny, tak většinou už necítím sebe... cítím no to právě není to "já Cítím" už to je jen cítí se, není tu subjekt a objekt, jen To, co Je, bez názvu, bez subjektu a objektu

myslím, že to je to, co popisuje Menzan - světlo osvětluje samo sebe, už tu není osoba, která by něco viděla, ani zeď, která by se dívala na osobu, je tu jen jedna skutečnost bez názvu a kategorií - ale tenhle stav probleskuje do zazenu i začátečníkovi, jen si to ještě neumí déle podržet - každopádně nejde o to se o to snažit, jen to nechat být, ono se to samo děje, jak říká Menzan, když tomu nebráníme

v tom stavu už není vůle já, ale já se do toho probleskuje, mírně zasahuje - no a pak si to já zase tak nějak vezmu zpátky, začnu se probouzet do normálního stavu, tak trochu - řeknu si, ok, tak to už by stačilo, sedím už dlouho, vstávat...

jednou jsem zažil stav, ale to bych nikomu nedoporučoval, že jsem se začal vnímat jako nějakou loutku - hele, von tu sedí, hele, tak tedka s ním hejbnem nahoru, on vstane, hele, von má noyh a ruce, co s ním uděláme.. bylo to doclea legrační, ale nemyslím, že to je cíl našeho usilování, prostě se v mozku vypla nějaká funkce ovládání a vnímání sebe jako sebe a místo toho se objevila nějaká záložní funkce, jakési záložní vědomí mimo základní já, které s tím tělem hýbalo a pozorovalo ho...

takže to bych nedoporučoval, a pokud se to stane, tak je asi fajn, že to rychle skončí

[Alaja]

moment moment, to nepíšu já, to napsal mistr Menzan

takže mistr Menzan popisuje tu savikalpu? tak to je od něho hezký, pokud to je tak, tak v zenu je právě savikalpa vrcholem a tím by se teda zen lišil zásadně od hinduismu, kde je jiný pohled na to, co je nejvyšší - dyt to říkám pořád, že tu jsou zásadní rozdíly

a proč tě zajímá zazen, když to není ten vrchol podle hinduismu?

Zajímá mne, co tu nabízíš. Zajímám se o nejrůznější cesty.....

Ale to pokračování ze savikalpy do nirvikalpy opravdu existuje, ať už se učíš podle nějakého učení, nebo k tomu dojdeš úplně sám.

[Alaja]

jinak já ti teda popíšu, co cítím při zazenu já

tak na začátku většinou cítím tichou spokojenost, uvědomuju si sebe, je mi dobře, vyváženě, možná mi ještě straší nějaký ozvěny toho dne nebo noci, podle toho, jestli je ráno nebo večer, v hlavě, ale postupně se to uklidňuje

když cvičím asi půl hodiny, tak většinou už necítím sebe... cítím no to právě není to "já Cítím" už to je jen cítí se, není tu subjekt a objekt, jen To, co Je, bez názvu, bez subjektu a objektu

myslím, že to je to, co popisuje Menzan - světlo osvětluje samo sebe, už tu není osoba, která by něco viděla, ani zeď, která by se dívala na osobu, je tu jen jedna skutečnost bez názvu a kategorií - ale tenhle stav probleskuje do zazenu i začátečníkovi, jen si to ještě neumí déle podržet - každopádně nejde o to se o to snažit, jen to nechat být, ono se to samo děje, jak říká Menzan, když tomu nebráníme

v tom stavu už není vůle já, ale já se do toho probleskuje, mírně zasahuje - no a pak si to já zase tak nějak vezmu zpátky, začnu se probouzet do normálního stavu, tak trochu - řeknu si, ok, tak to už by stačilo, sedím už dlouho, vstávat...

jednou jsem zažil stav, ale to bych nikomu nedoporučoval, že jsem se začal vnímat jako nějakou loutku - hele, von tu sedí, hele, tak tedka s ním hejbnem nahoru, on vstane, hele, von má noyh a ruce, co s ním uděláme.. bylo to doclea legrační, ale nemyslím, že to je cíl našeho usilování, prostě se v mozku vypla nějaká funkce ovládání a vnímání sebe jako sebe a místo toho se objevila nějaká záložní funkce, jakési záložní vědomí mimo základní já, které s tím tělem hýbalo a pozorovalo ho...

takže to bych nedoporučoval, a pokud se to stane, tak je asi fajn, že to rychle skončí

Díky.
Světlo savikaply...tohle světlo tu zná hodně čtenáčů osobně.
Já taky..už moc dlouho.

[ryunin]

moment moment, to nepíšu já, to napsal mistr Menzan

takže mistr Menzan popisuje tu savikalpu? tak to je od něho hezký, pokud to je tak, tak v zenu je právě savikalpa vrcholem a tím by se teda zen lišil zásadně od hinduismu, kde je jiný pohled na to, co je nejvyšší - dyt to říkám pořád, že tu jsou zásadní rozdíly

a proč tě zajímá zazen, když to není ten vrchol podle hinduismu?

Zajímá mne, co tu nabízíš. Zajímám se o nejrůznější cesty.....

Ale to pokračování ze savikalpy do nirvikalpy opravdu existuje, ať už se učíš podle nějakého učení, nebo k tomu dojdeš úplně sám.

to věřím že to existuje, ale to jde mimo to poznání pravdy, o které jde v buddhismu

samozřejmě existuje názor na buddhismus ten, že vrcholem je vyhasnutí a konec já, a že to je to, co dosáhl BUddha, tu nirvikalpu

ale jiná filozofie buddhismu říká, že vrcholem je každodenní zkušenost, kdy subjekt a objekt nejsou vychýlené do nerovnováhy, čili obyčejný, spokojený stav v aktivitě - takže satori BUddhy spočívalo v tom, že jak tak sedím, je mi dobře, nic mi nechybí, není co poznávat, PRAVDA je přímo před mým nosem

což není stav vyhasnutí, ale přirozený stav každého člověka, který zrovna se netrápí nebo usilovně nepřemýšlí

zdá se to jako nic, ale právě ž to nevypadá jako vrchol, je to vrchol a je pro většinu lidí nepochopitelné, aby normální stav těla a mysli byl stav buddha, proto většina lidí nevěří na to, že vrabec na střeše je buddha, že dítě na hřišti je buddha, že skokan na lyžích, když jede z můstku je buddha, že kuchař, který solí polívku, je buddha..

ale Gautama, ten velký a drahý Gautama, pro nás objevil, že vrcholem je stát se sám sebou v tomto okamžiku, překonat rozdpor mezi myšlením a vnímáním, subjektem a objektem, dobrem a zlem, láskou a nenávistí, Bohem a Ďáblem, chci a nechci a prostě být v přítzomnsoti a něco dělat, přirozeně, to je pravé já, kterému stínové, falešné, nespokojené já nepřekáží

to je stav, jaký denně zažívám, když ráno cvičím zazen, přenese se to do celého dne a večer to zase oživím a tak to popisuje i Sawaki, zenový mistr 20. století - ten bláznivý Sawaki, když si sedne do zazenu, zase najde rovnováhu a klid

co je krásné na téhle filozofii, která neuspokojuje idealisty a lidi, co hledají zvláštní věci a svaté bytosti, je že to je stav každého řlověka, každé rostlinky, každé bublinky, když není mimo sebe, ale když je sama sebou, proto BUddha učí, že hory, řeky, tráva, to všechno vyjadřuje pravdu, učí Dharmu a vede lidi k poznání, co je skutečnost

je velmi těžké přijmout, že nejvyšší poznání je v tomto obyčejném okamžiku pro tuto obyčejnou bytost - to, co je, tak jak to je - to je konečné osvobození z pout idealismu a materialismu, náboženství a filozofie...

je to absolutní střízlivost, čistota vody ve studánce

[Návštěvník]

je velmi těžké přijmout, že nejvyšší poznání je v tomto obyčejném okamžiku pro tuto obyčejnou bytost - to, co je, tak jak to je - to je konečné osvobození z pout idealismu a materialismu, náboženství a filozofie..

To se totiž ukáže jako naprosto nečekané. Že čisté bytí tu opravdu pořád je, podobně jak vzduch, který dýcháme a který se taky nevnímá, protože se pozornost pořád znovu utápí v "něčem" předmětném.

Pak se pustí všechny ismy a vnímá se jen to, co mají společné: že vedou právě k tomuto bodu, každý svým způsobem, a přece k témuž.

[Alaja]

to věřím že to existuje, ale to jde mimo to poznání pravdy, o které jde v buddhismu

samozřejmě existuje názor na buddhismus ten, že vrcholem je vyhasnutí a konec já, a že to je to, co dosáhl BUddha, tu nirvikalpu

ale jiná filozofie buddhismu říká, že vrcholem je každodenní zkušenost, kdy subjekt a objekt nejsou vychýlené do nerovnováhy, čili obyčejný, spokojený stav v aktivitě - takže satori BUddhy spočívalo v tom, že jak tak sedím, je mi dobře, nic mi nechybí, není co poznávat, PRAVDA je přímo před mým nosem

což není stav vyhasnutí, ale přirozený stav každého člověka, který zrovna se netrápí nebo usilovně nepřemýšlí

zdá se to jako nic, ale právě ž to nevypadá jako vrchol, je to vrchol a je pro většinu lidí nepochopitelné, aby normální stav těla a mysli byl stav buddha, proto většina lidí nevěří na to, že vrabec na střeše je buddha, že dítě na hřišti je buddha, že skokan na lyžích, když jede z můstku je buddha, že kuchař, který solí polívku, je buddha..

ale Gautama, ten velký a drahý Gautama, pro nás objevil, že vrcholem je stát se sám sebou v tomto okamžiku, překonat rozdpor mezi myšlením a vnímáním, subjektem a objektem, dobrem a zlem, láskou a nenávistí, Bohem a Ďáblem, chci a nechci a prostě být v přítzomnsoti a něco dělat, přirozeně, to je pravé já, kterému stínové, falešné, nespokojené já nepřekáží

to je stav, jaký denně zažívám, když ráno cvičím zazen, přenese se to do celého dne a večer to zase oživím a tak to popisuje i Sawaki, zenový mistr 20. století - ten bláznivý Sawaki, když si sedne do zazenu, zase najde rovnováhu a klid

co je krásné na téhle filozofii, která neuspokojuje idealisty a lidi, co hledají zvláštní věci a svaté bytosti, je že to je stav každého řlověka, každé rostlinky, každé bublinky, když není mimo sebe, ale když je sama sebou, proto BUddha učí, že hory, řeky, tráva, to všechno vyjadřuje pravdu, učí Dharmu a vede lidi k poznání, co je skutečnost

je velmi těžké přijmout, že nejvyšší poznání je v tomto obyčejném okamžiku pro tuto obyčejnou bytost - to, co je, tak jak to je - to je konečné osvobození z pout idealismu a materialismu, náboženství a filozofie...

je to absolutní střízlivost, čistota vody ve studánce

Také jsem si kdysi myslela, že nirvikalpa je naprosto nepotřebná záležitost...že není nutné poznat cokoli víc. Jenže, člověk míní.....a Světlo mění.

Tak jo - dám ti to sem také :

No a jednou, při mém „pobývání“ ve Vnitřním Prostoru, (v transcendentu , jak se tomu leckde také říká), došlo k další etapě mého duchovního zkoumání.
Jako obvykle jsem byla na „hranici, mezi denním stavem a tím Prostorem, jako bych stála v otevřených dveřích. Byla jsem tam už jako doma, v klidu, v pohodě – jako vždy. Prostor se třpytil vnitřním světlem a pak najednou se stalo něco, co jsem předtím nezažila.
Z Prostoru přede mnou se vynořila jakási „bublina“ (tvořená tím Prostorem, z jeho matérie) a směřovala ke mně. A když byla u mne, tak mne celou prostoupila – skoro celé mé vědomí se v tom Prostoru rozpustilo.
Všechno, co jsem si myslela, že jsem, všechny mé vzpomínky, najednou zmizely a místo toho jsem byla kýmsi jiným, úplně jiným, cizím vědomím. Vědomím, jenž je zcela odlišné, od lidského, rostlinného či zvířecího. A toto vědomí bylo nekonečné. Jelikož mi byl zachován vnitřní zrak, tak jsem to vnímala jako hustější mračno plné zářivého světla, plné energie – vnímala jsem, že vidím „sebe“. Vědomí se přímo utápělo v Blaženosti, nebyl zde znatelný tok času – vše bylo pořád jeden přítomný okamžik, stále bylo NYNÍ – nebylo žádné předtím ani žádné potom. Byla jsem v tom skoro celá rozpuštěná, až na velmi malinkatou část, která toto vnímala a zaznamenávala. V tomto stavu jsem byla kýmsi jiným, někým, kdo je všude a vším a čas pro něho neexistuje. Opravdu – toto vědomí je velmi odlišné od toho pozemského….
A pak najednou mne to zase vrátilo zpět, odkud si to pro mne sáhlo, zpátky na „hranici“. Vrátilo se mi moje vědomí, mé vnímání obvyklého „Prostoru“. Po chvíli jsem ukončila meditaci a otevřela oči.
Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že to, co se mi zdálo velmi krátkým okamžikem, trvalo celé dvě hodiny.

[ryunin]

to věřím že to existuje, ale to jde mimo to poznání pravdy, o které jde v buddhismu

samozřejmě existuje názor na buddhismus ten, že vrcholem je vyhasnutí a konec já, a že to je to, co dosáhl BUddha, tu nirvikalpu

ale jiná filozofie buddhismu říká, že vrcholem je každodenní zkušenost, kdy subjekt a objekt nejsou vychýlené do nerovnováhy, čili obyčejný, spokojený stav v aktivitě - takže satori BUddhy spočívalo v tom, že jak tak sedím, je mi dobře, nic mi nechybí, není co poznávat, PRAVDA je přímo před mým nosem

což není stav vyhasnutí, ale přirozený stav každého člověka, který zrovna se netrápí nebo usilovně nepřemýšlí

zdá se to jako nic, ale právě ž to nevypadá jako vrchol, je to vrchol a je pro většinu lidí nepochopitelné, aby normální stav těla a mysli byl stav buddha, proto většina lidí nevěří na to, že vrabec na střeše je buddha, že dítě na hřišti je buddha, že skokan na lyžích, když jede z můstku je buddha, že kuchař, který solí polívku, je buddha..

ale Gautama, ten velký a drahý Gautama, pro nás objevil, že vrcholem je stát se sám sebou v tomto okamžiku, překonat rozdpor mezi myšlením a vnímáním, subjektem a objektem, dobrem a zlem, láskou a nenávistí, Bohem a Ďáblem, chci a nechci a prostě být v přítzomnsoti a něco dělat, přirozeně, to je pravé já, kterému stínové, falešné, nespokojené já nepřekáží

to je stav, jaký denně zažívám, když ráno cvičím zazen, přenese se to do celého dne a večer to zase oživím a tak to popisuje i Sawaki, zenový mistr 20. století - ten bláznivý Sawaki, když si sedne do zazenu, zase najde rovnováhu a klid

co je krásné na téhle filozofii, která neuspokojuje idealisty a lidi, co hledají zvláštní věci a svaté bytosti, je že to je stav každého řlověka, každé rostlinky, každé bublinky, když není mimo sebe, ale když je sama sebou, proto BUddha učí, že hory, řeky, tráva, to všechno vyjadřuje pravdu, učí Dharmu a vede lidi k poznání, co je skutečnost

je velmi těžké přijmout, že nejvyšší poznání je v tomto obyčejném okamžiku pro tuto obyčejnou bytost - to, co je, tak jak to je - to je konečné osvobození z pout idealismu a materialismu, náboženství a filozofie...

je to absolutní střízlivost, čistota vody ve studánce

Také jsem si kdysi myslela, že nirvikalpa je naprosto nepotřebná záležitost...že není nutné poznat cokoli víc. Jenže, člověk míní.....a Světlo mění.

Tak jo - dám ti to sem také :

No a jednou, při mém „pobývání“ ve Vnitřním Prostoru, (v transcendentu , jak se tomu leckde také říká), došlo k další etapě mého duchovního zkoumání.
Jako obvykle jsem byla na „hranici, mezi denním stavem a tím Prostorem, jako bych stála v otevřených dveřích. Byla jsem tam už jako doma, v klidu, v pohodě – jako vždy. Prostor se třpytil vnitřním světlem a pak najednou se stalo něco, co jsem předtím nezažila.
Z Prostoru přede mnou se vynořila jakási „bublina“ (tvořená tím Prostorem, z jeho matérie) a směřovala ke mně. A když byla u mne, tak mne celou prostoupila – skoro celé mé vědomí se v tom Prostoru rozpustilo.
Všechno, co jsem si myslela, že jsem, všechny mé vzpomínky, najednou zmizely a místo toho jsem byla kýmsi jiným, úplně jiným, cizím vědomím. Vědomím, jenž je zcela odlišné, od lidského, rostlinného či zvířecího. A toto vědomí bylo nekonečné. Jelikož mi byl zachován vnitřní zrak, tak jsem to vnímala jako hustější mračno plné zářivého světla, plné energie – vnímala jsem, že vidím „sebe“. Vědomí se přímo utápělo v Blaženosti, nebyl zde znatelný tok času – vše bylo pořád jeden přítomný okamžik, stále bylo NYNÍ – nebylo žádné předtím ani žádné potom. Byla jsem v tom skoro celá rozpuštěná, až na velmi malinkatou část, která toto vnímala a zaznamenávala. V tomto stavu jsem byla kýmsi jiným, někým, kdo je všude a vším a čas pro něho neexistuje. Opravdu – toto vědomí je velmi odlišné od toho pozemského….
A pak najednou mne to zase vrátilo zpět, odkud si to pro mne sáhlo, zpátky na „hranici“. Vrátilo se mi moje vědomí, mé vnímání obvyklého „Prostoru“. Po chvíli jsem ukončila meditaci a otevřela oči.
Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že to, co se mi zdálo velmi krátkým okamžikem, trvalo celé dvě hodiny.

ale to je to, co jsem popisoval, akorát velmi suše, prostě tu není já ani okolí oddělené od já, všechno je jenom jedna skutečnost

to je to, co popisuje Menzan, to je to samadhi zazenu

[ryunin]

je velmi těžké přijmout, že nejvyšší poznání je v tomto obyčejném okamžiku pro tuto obyčejnou bytost - to, co je, tak jak to je - to je konečné osvobození z pout idealismu a materialismu, náboženství a filozofie..

To se totiž ukáže jako naprosto nečekané. Že čisté bytí tu opravdu pořád je, podobně jak vzduch, který dýcháme a který se taky nevnímá, protože se pozornost pořád znovu utápí v "něčem" předmětném.

Pak se pustí všechny ismy a vnímá se jen to, co mají společné: že vedou právě k tomuto bodu, každý svým způsobem, a přece k témuž.

a proč teda tolik lidí tady mluví o potřebě
něčeho vyššího, jogíni mluví o dalších a dalších úrovních a někteří buddhisté mluví o tom, že stav Buddhy lze dosáhnout až po mnoha životech - tak mi to nějak nepřipadá, že by všichni směřovali k témuž

ta základní jednoduchost nezajímá skoro nikoho

[Návštěvník]

Ale zajímá

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/

[teonik]

když člověk vyšší stavy zažije,není divu,že tam chce zas...
........................................

[ryu.nin]

Neměli bychom zapomínat, že buddhismus - a já se ho sanžím reprezenotvat, - není o soutěži, kdo dosáhl vyššího stavu, to je zcela proti duchu buddhismu, kde nejde o dosažení nějakého zvoáštního stavu, natož o udržování nějakých zvláštních forem vědomí atd. Jde o čistý, přirozený stav, jaký zažívají děti nebo kočky a psy. Proto ty snahy o vyšší stavy a nirvikalpy a salvikalpy a td nejsou buddhismus, protože to by znemenalo, že děti nejsou buddha, protože děti v nirvikaplě nejsou, a nejsou v tom stavu ani brouci, ani hory a řeky. Ve stavu osvícení je každý kamínek, každá rostlinka, každý obyčejný člověk, když je prostě přítomen, to je vše. Zjevně tohle není cílem všech filozofií a nábořenství, protože skoro všechny mluví o vyšších stavech vědomí a neobyčejných schopnostech. Ale řeka nemá žřádný vyšší stav vědomí ani neobyčejné schopnosti, a přesto je dokonalým buddhou.

[orog]

a proč teda tolik lidí tady mluví o potřebě
něčeho vyššího, jogíni mluví o dalších a dalších úrovních a někteří buddhisté mluví o tom, že stav Buddhy lze dosáhnout až po mnoha životech - tak mi to nějak nepřipadá, že by všichni směřovali k témuž

ta základní jednoduchost nezajímá skoro nikoho

No protože je více úrovní sebe-uvědomění,
a ty úrovně se liší mírou ztotožnění,
a protože jde také o rozpuštění připoutaností, aby jsi tento stav prožíval stále, a byl jsi přitom schopen fungovat ve světě aniž by jsi se ztotožnoval s nějakou osobou

pokaždé si uvědomuješ sebe a svět poněkud jinak,
až nakonec zmizne nějaká osoba, nějaké centrum sebeuvědomění, a přitom ta osoba funguje ve světě

Nejde o složitost,
samozřejmě že jde o jednoduchost, jenže ta jednoduchost toho stavu "nejsem" má odhalit to co skutečně jsi

Prostě, ten stav "nevědění" kterému říkáš zazen má odhalit sám sebe, má transcendovat sám sebe a má dojít k poznání sebe sama (nikoliv jako osoby)

až nakonec zmizne nějaká osoba, nějaké centrum sebeuvědomění, a přitom ta osoba funguje ve světě

Tahle zkušenost úplného zmizení osoby zřejmě nenastane najednou a natrvalo, protože osoba se objeví hned jak si tu něco přečtu a mám potřebu zareagovat. Najednou je to všechno reálné, já, ty... A pak, v klidu, ale stává se to i při fyzickém pohybu, když dojde k rozvzpomenutí, je tu zas jen něco jako lucidní bdění, "moje" postava je jen součást okolí a všechno to pozoruje vědomí, které není ničím omezené.

[orog]

V Tady a Teď najdeš celou skutečnou existenci, ostatní je jenom snem o ní.
Pokud se rozpustí sen o ní, tak je to tak nesmírně jednoduché.

Sen se ani rozpustit nemusí, aby ustalo utrpení. Nesmírně jednoduché to je, i když se sen a všechny jeho postavy včetně té "své" pozoruje jako něco, co se sice děje, ale všechno se to vnímá jen jako prázdné snové dění, ve kterém neexistují žádní skuteční jedinci, kteří by prožívali utrpení nebo blaženost.

I když - kdykoliv k tomu dojde, objeví se nesmírná úleva, že nic není třeba (a nikdy nebylo, což je trochu humorné při pohledu na všechno to někdejší snažení), a tu úlevu nepochybně cítí osoba, kdo jiný? Na tom ale kupodivu nezáleží, asi protože tu momentálně není ten, komu by to vadilo a kdo by chtěl dosáhnout úplného zmizení osoby.

A paradoxně (jak jinak) kdyby předtím nebylo probíhalo všechno to snažení o rozpoznání vlastní iluzornosti, nebylo by tím docházelo k zpětné transformaci v NIC. Protože iluzorní pocit osobního já narůstá od dětství, podobně jako se z vody vytváří ledový rampouch, a postupným ponořováním do vody se zase rozpouští. Jako by voda nechávala část sebe zmrznout a pak ji zase rozpouštěla.

Takže v první etapě rozpouštění je nutná maximální snaha o sebepoznání, jinak by dál pokračovalo narůstání rampouchu - nevědomé posilování vlastního odděleného já podléháním "hrubým" závislostem - na moci, majetku, prestiži - a strachu o sebe, o své blízké, podléháním potřebě chránit proti okolním vlivům vlastní samostatnou existenci i to, co považuje za své, tak jako u každého nevědomého.

Během doby se tyhle potřeby osobního já začnou plně vnímat, pozorovat bez zájmu s nimi něco udělat, a postupně mu vládnou čím dál míň, obvykle jen vyvstávají a mizí. A pak jednou dojde k překvapivému uvědomění, že i ta podoba osoby, snažící se o vlastní rozpuštění, patří k rampouchu, že je to jeho zbývající slupička, která udržuje zdání rampouchu jako něčeho odděleného od vody. Snažení, na počátku tak intenzivní a postupně stále jemnější a jemnější, splnilo svůj účel - a tímhle pochopením se i jeho zbytek (roz)pustí.

Asi ale záleží jen vodě, kdy co nastane :-)))

[Alaja]

Neměli bychom zapomínat, že buddhismus - a já se ho sanžím reprezenotvat, - není o soutěži, kdo dosáhl vyššího stavu, to je zcela proti duchu buddhismu, kde nejde o dosažení nějakého zvoáštního stavu, natož o udržování nějakých zvláštních forem vědomí atd. Jde o čistý, přirozený stav, jaký zažívají děti nebo kočky a psy. Proto ty snahy o vyšší stavy a nirvikalpy a salvikalpy a td nejsou buddhismus, protože to by znemenalo, že děti nejsou buddha, protože děti v nirvikaplě nejsou, a nejsou v tom stavu ani brouci, ani hory a řeky. Ve stavu osvícení je každý kamínek, každá rostlinka, každý obyčejný člověk, když je prostě přítomen, to je vše. Zjevně tohle není cílem všech filozofií a nábořenství, protože skoro všechny mluví o vyšších stavech vědomí a neobyčejných schopnostech. Ale řeka nemá žřádný vyšší stav vědomí ani neobyčejné schopnosti, a přesto je dokonalým buddhou.

Nemáš to jednoduché.

Prvořadá role mysli


Jeho Svatost Dalajláma


Podíváme-li se pečlivě na učení o Čtyřech vznešených pravdách, to hlavní co nalezneme, je prvořadý význam, který má mysl nebo vědomí pro stanovení našich zkušeností jako šťastných či bolestných.

Když se v buddhismu mluví o utrpení, rozlišujeme jeho různé úrovně. Například utrpení, které všichni známe jako bolest. Ta je pro nás všechny utrpením. Potom je druhá úroveň utrpení, kterou obvykle označujeme jako příjemný pocit. Ve skutečnosti jsou ale příjemné pocity utrpením, protože je v nich semeno nespokojenosti.

Třetí úroveň utrpení buddhisté nazývají všudypřítomné, nebo vše‑pronikající utrpení. V jistém smyslu lze říct, že tato třetí úroveň utrpení je už pouhý fakt naší existence, jako neosvícené bytosti, podléhající negativním emocím, myšlenkám a karmickým činům. To, že jsme spojeni s karmou a negativními emocemi, je fakticky utrpením a zdrojem nespokojenosti.

Pohled na ty tři typy utrpení ukazuje, že všechny pramení z našeho stavu mysli. Například klam, který nás vede k negativnímu jednání, je stavem nedisciplinované mysli. Když proto buddhismus mluví o původu utrpení, mluvíme o nedisciplinované, nebo nezkrocené mysli, ze které pochází stav neosvícení, nebo utrpení. Původ utrpení, příčinu utrpení, a utrpení samo, lze tedy chápat jen jako stav mysli.

Buddhistické učení popisuje zastavení utrpení jako nejvyšší stav štěstí. To bychom neměli vnímat jen jako něco příjemného, protože zde nemluvíme o štěstí na úrovni pocitů, ale o nejvyšší úrovni štěstí, o úplné svobodě od utrpení a iluze. Znovu, je to stav mysli. Musíme proto rozumět charakteru mysli.

Pravda o cestě k zastavení utrpení mluví také o různých úrovních mysli, o různých úrovních poznání. Abychom tedy rozuměli Čtyřem vznešeným pravdám, musíme chápat prvořadou roli, kterou mysl nebo vědomí hraje v určování našich zkušeností jako je utrpení a bolest.

Skutečný proces, kterým mysl vytváří naši neosvícenou existenci a utrpení, které zakoušíme, popisuje Čandrakirti v knize Úvod do střední cesty (Guide to the Middle Way), kde říká: „V nedisciplinované mysli vyrůstají klamy, které nás ženou do špatných činů a ty pak vytváří negativní prostředí, ve kterém žijeme."

Abychom porozuměli podstatě svobody od utrpení (nirváně), o které buddhismus mluví, podívejme se do Nagardžunových Základů střední cesty (Nagarjuna: Fundamentals of the Middle Way), kde v jistém smyslu ztotožňuje neosvícenou a osvícenou existenci (samsáru a nirvánu). Jde o to, že bychom neměli získat dojem, že je v nás nějaký vrozený charakter, nebo vrozené bytí, ať už osvícené nebo neosvícené.

Z pohledu prázdnoty je samsára, stejně jako nirvána, bez jakékoliv vrozené reality anebo bytí. To, co odlišuje osvícený a neosvícený stav, je znalost a zkušenost prázdnoty. Nirvána je tedy znalost a zkušenost prázdnoty samsáry. Znovu vidíme, že je to stav mysli, chápání či znalost prázdnoty, které rozlišuje samsáru od nirvány.

Za tohoto předpokladu je na místě otázka: „Říká snad buddhismus, že všechno není nic jiného, než jen projekce naší mysli?"

To je významná otázka, která vyvolala u buddhistických učitelů různou odezvu. Jeden tábor přitakává, že podle konečné analýzy, všechno, včetně naší zkušenosti radosti a utrpení, není nic jiného, než projekce mysli.

Druhý tábor proti této formě extrémního subjektivismu vehementně protestuje a říká, že ačkoliv můžeme všechno v jistém smyslu vidět jako výtvory mysli, neznamená to, že všechno není nic jiného než mysl. Říkají, že si musíme udržovat míru objektivity, že věci existují. Ačkoliv vědomí či mysl hraje roli v utváření naší zkušenosti a světa současně, říkají, že existuje objektivní svět, dosažitelný všem subjektům a zkušenostem.

Je zde ještě něco, čemu bychom měli, ve vztahu k buddhistickému konceptu svobody či nirvány, rozumět. Nagardžunův student Nagabuddhi říká: „Osvícení či duchovní svoboda není dar, který vám někdo může dát, a ani semeno osvícení není ničím, co by vlastnil někdo jiný." Implikací z toho je, že potenciál osvícení existuje přirozeně v každém z nás.

Nagabuddhi se dále ptá: „Co je nirvána, co je osvícení, co je duchovní svoboda?" A odpovídá: „Skutečné osvícení není nic jiného, než plné poznání podstaty našeho vlastního self." Když Nagabuddhi mluví o podstatě našeho self, má na mysli to, co buddhisté nazývají nejvyšším jasným světlem, nebo vnitřní zářivou podstatou mysli. Říká, že plná realizace toho je osvícením čili buddhovstvím.

Osvícení, buddhovství, nebo nirvána, jako výsledek duchovní snahy, je stavem mysli. Podobně, když mluvíme o iluzích a okolnostech, které brání naší realizaci osvíceného stavu, jsou to také stavy mysli, zatemněné stavy. O zatemněných stavech mluvíme zvlášť jako o deformovaných způsobech vidění našeho self a světa. Jediný prostředek, kterým můžeme mylné vidění eliminovat, je kultivace správného vhledu do pravého charakteru mysli, self a světa.

Shrnuto. Úhelný kámen Buddhova učení je v položení rovnítka mezi nedisciplinovaný stav mysli a utrpení neosvícené existence, a mezi disciplinovaný stav mysli a štěstí, osvícení, nebo duchovní svobodu. Toto je to základní.



Shambhala Sun, leden 2009, původně květen 1999

http://praha.shambhala.info/index.php?id=3235

[ryunin]

k tomu Dalajlámovi -

z toho by vyplývalo, že hora, řeka a prkýnko na WC nejsou buddha - nejsou ve stavu osvícení, protože podle Dalailamy můe dosáhnout osvíccení jen ten, kdo pronikne do poznání práznoty samsáry

ale hora , řeka, prkýnko na WC jsou buddha

jak je to možné?

[Alaja]

k tomu Dalajlámovi -

z toho by vyplývalo, že hora, řeka a prkýnko na WC nejsou buddha - nejsou ve stavu osvícení, protože podle Dalailamy můe dosáhnout osvíccení jen ten, kdo pronikne do poznání práznoty samsáry

ale hora , řeka, prkýnko na WC jsou buddha

jak je to možné?

Už jsi si pokecal s prkýnkem na WC o tom, jak bylo osvíceno?

[irulan]

že si brouček musí být zcela nutně vědom tohoto stavu,
tak jako já vostalpetr si nemusím být toho stavu vědom, i když v něm jsem

všechno má budhovskou postatu, ale to neznamená že všechno si je tohoto vědomo

takhle bych to chápala...to vracení se ke svému "stavu dítěte" jsou ty stavy rozpomínání. Úplným osvobozením rozumím ten stav, kdy už se do nevědomosti dospělého nevracím, dítě, které zůstává dítětem a už ho nikdy nic vnějšího neovlivní - Vědomé dítě. "Nevědomost dospělého" vnímám jako všechno, co jsme si v průběhu života na sebe oblíkli, všechny naše obrany, přetvářky a snahy.

[Návštěvník]

k tomu Dalajlámovi -

z toho by vyplývalo, že hora, řeka a prkýnko na WC nejsou buddha - nejsou ve stavu osvícení, protože podle Dalailamy můe dosáhnout osvíccení jen ten, kdo pronikne do poznání práznoty samsáry

ale hora , řeka, prkýnko na WC jsou buddha

jak je to možné?

Už jsi si pokecal s prkýnkem na WC o tom, jak bylo osvíceno?

Pokud jsem tím osvíceným Já, které je vším, tedy i tím prkýnkem na WC, tak i to prkýnko je osvícené, protože je Já.
Proč by si však mělo Já samo se sebou vykecávat o své osvícenosti?