o pokoře pro irulan / část 1

[ryunin]

nahrál jsem povídání o pokoře v buddhismu pro irulan, říkal jsem si, že mluvené slovo může vyznít zase poněkud jinak, než psané slovo - je to takový experiment

[ryunin]

ovšem zdá se, že soubory mp3 nelze přikládat, takže už nezbývá než poslat emailem případným zájemcům

[irulan]

Diky, Ahoj , tak ja se hlásím (irulan@seznam.cz), jinak prohlídla jsem si vaše zenove stránky a fotky z akci, trochu mi to přiblížilo tvůj pohled. Tedy ne ohledně obsahu filozofie buddhismu, ale té ohraničené formy praktikování buddhismu.

[ryunin]

Diky, Ahoj , tak ja se hlásím (irulan@seznam.cz), jinak prohlídla jsem si vaše zenove stránky a fotky z akci, trochu mi to přiblížilo tvůj pohled. Tedy ne ohledně obsahu filozofie buddhismu, ale té ohraničené formy praktikování buddhismu.

jo to mě těší , když ten kontakt a komunikace tady přejde z víceméně anonymní podoby, kdy není jasné, o co lidem jde, k něčemu konkrétnímu - jako když si prohlídneš ty fotky, tak máš ponětí, jaká je tam nálada, jak jsou lidi oblečení, jak se tváří... no a myslím že v tý přátelský, neformální atmosféře pak přejdeme k tomu vážnýmu, pravidelnýmu cvičení zazenu v místnosti pro to určené, kde lidi ztichnou a tak nějak vyjadřují úctu k tomu učení Buddhy, každý nějak po svém, uvnitř, ale stejně navenek v té dané pozici - a ten učitel tam nefiguruje jako nějaký generál nebo svatý, kterého obdivujeme, ale jako zkušenější přítel, průvodce, asistent - možná je to i z těch fotek poznat, jak se Mike tváří, když vysvětluje buddhismus a jak na to lidi reagujou

jdu poslat to audio

[irulan]

děkuju za audio. Dal sis práci.
Co se týká tvého projevu, necítím z toho to ani to, je to vyrovnané, bez osobna. Máš můj obdiv, že dokážeš vylézt s kůží na trh, to každý nedokáže. I když pro někoho je to posilování sebeprezentace. Z toho tě nepodezírám.
To co říkáš mi naprosto není cizí a neznámé, páč stejně tak to chápu. To, že jsme všichni kapky jednoho oceánu a proto iluze, že jsem důležitější nebo míň důležitá, je nesmysl a jen iluze. Jenže tohle nám v běžném životě nedochází a v tom svém kapkovitém světě, který si ohraničujeme sami, si připadáme jako oceán sám o sobě - no hlavně když se daří a připadáme si tak nějak důležitější, a máme právo poučovat a vystupovat z pozice toho vyššího schodu - no to je ta pýcha. Myslím, že pokora není nějaké snižování se, ale být v realitě toho, že jsem právě jen ta kapka, nic víc, nic míň. Myslím, že i křesťanští mystici a esoterní křesťané (např. gnostici) to mají podobně popsané (tedy oproti konvenčním křesťanským zjednodušujícím a mnohdy manipulujícím tradicím). A hinduismus, taoismus...nevylučuje se to a v podstatě se podobnými slovy říká stejná myšlenka.
Ohledně konkrétního mistry předepsaného praktikování zenbuddhismu - nemám proti tomu nic. Stejně jako nemám nic proti křesťanským bohoslužbám a jiným tradičním obřadům. Stejně jako k vnějším obřadům přírodních náboženství, hinduismu, islámu, new age řízeným meditacím, či čeho všeho....To jsou ty formy. Může to být katalyzátorem k opravdovému uvniřnění. Nebo taky ne a člověk může zůstat uvnitř hranic vytýčených tou určitou formou, protože dokáže vnímat jen tu formu, bez poznání obsahu. A začne se třeba chovat jako fanatik.
Ještě jsem nenašla takovou formu, ve které bych se necítila jako ve vězení.

[ryunin]

díky za feedback

ty věci, co říkám, to určitě je mnoha lidem známý, já osobně si to teda musím dost často připomínat - učit druhé pro mě znamená někdy použít druhé k tomu, abych mohl být sám poučen, takže jsem vděčný, když jsou lidi ochotnýá se sejít a vyslechnout si třeba pár mých poznámek k nějakým utextu a podobně, protože mi tím umoˇžnujou, abych učil sám sebe

a zrovnatak rád poslouchám svého učitele nebo kohokoli, kdo mi připomene, co je důležitý

co se týká forma jako vězení

myslím, že jsem to měl mnoho let podobně, ve všech různých školách zenu jsem si nepřipadal přirozeně, spíš jako vězeň, oběť,
pokusný králík nebo vojín ve vojsku, který musí plnit příkazy a řídit se pravidly

až po setkání s Mikem, mým učitelem současným, jsem poprvé cítil uplnou svobodu být sám sebou a když cvičím zazen, tak cítím osvobození od sebe a všeho mnohem spíš než pocit, že něco musím nějak přesně dělat - zazen je pro mě brána do světa, kde končí já a ostatní, ale pro běžné ego, které se mnou taky samozřejmě často cloumá, je zazen něco, "co bych měl dělat" - teprve když v tom zazenu sedím, divím se, že se mi nechtělo - podobně jako když se někomu nechce vlézt do moře, že je studený a pak zažije krásný uvolnění a radost, když v tom moři plave - vůbec není zima, je to příjemný a osvobozující

[ryunin]

možná pro někoho, kdo z buddhismu neboz toho, jak to podávám, cítí svazující povinnosti nebo prostě nátlak

tak mě pomáhá osobně, když si uvědomím, že zazen stačí cvičit deset minut denně ( ale můžete klidně i dvě hodiny denně, proč ne)

že si nemusíte o sobě, druhých nebo buddhismu NIC myslet

že se nemusíte nikým novým stát

že stačí zkoumat realitu každodenního života prostřednicvím činnosti samotné - čiil nezkoumám život tak, že přemýšlím o bublání vody v hrnci, ale vařím, nezkoumám pocity u uklízení, ale uklízím, nezkoumám pocity při zazenu, ale cvičím zazen, enzkoumá pocity při vysvětlování čehokoliv, ale prostě vysvětluju

zkrátka člověk studuje život a sebe jako nejzazší realitu, ne jako koncepty nebo filozofii nebo víru v něco

Může se tu a tam zeptat? Co jsem? Co tu dělám? ALe ne moc často. Když ho to napadne, měl by se vrátit do té činnosti samotné. Když dosáhne pravdy, tak mu dojde, co je a co tu dělá, na což může zase bzro zapomenout, v tom dobrém i špatném smyslu. V tom dobrém smyslu by si to měl připomínat, v buddhismu je připomenutí nejzazší reality samotné cvičení zazenu. Je to něco jako zazvonit na zvonek - konec řečí, pocitů, návrat do reality. Buddha je probuzení , když zazvoní zvonek reality.