Nemůžu si pomoct, cítím potenciál křesťanství v naší společnosti. Buddhismus nikdo nechápe, ale přesto láká. Křesťanství tu je už dvě tisíciletí, ale skoro nikdo neví, co to je. Přitom lidi říkají, že věří v Boha. Chtěl bych trochu povzbudit tu malou skupinku upřímných křesťanů, kteří odmítají žít podle diktátu blbosti a nenávisti a nenasytnosti.
Ono to vypadá, že tu budu házet hrách na zeď. Koho zajímají myšlenky nějakého buddhisty, natož na téma křesťanství. Ale světe div se, svého času jsem byl požádán profesorem Halíkem, abych napsal článek do Katolického týdeníku. Redakce článek přijala velmi pozitivně. To nepíšu proto, že bych se chtěl vytahovat, ale uvést věci na pravou míru - ne, nepíšu vždycky jen do větru, občas moje texty maličko někoho potěší, a o co jiného tu nakonec jde?
Chtěl bych napsat něco o křesťanské rodině, o takové ideální křesťanské rodině, která existuje jen v mé fantazii, ale na jejím příkladě bych chtěl ukázat problémy křesťanství.
V jednom takovém domečku na předměstí je velká světnice a tam žije zbožná rodina. Je tam především ticho. Ne že by nikdo nikdy nemluvil, ale ti lidé ctí ticho, protože z ticha vychází moudrost Boha. Když něco říkají, uvědomují si, že je to svým způsobem narušení boží moudrosti, jinými slovy, oni vědí, že nemohou slovy postihnout moudrost boží. Proto mluví jen pokud je to nezbytné, nebo pokud chtějí rozprávět o věcech křesťanských.
Otec tu je hlava rodiny, ale nikdo to tak nebere. Ti lidé ctí zavedené pořádky, ale nejsou otroky takových pravidel. Tatínek je hlava rodiny, ale je to moudrý muž. I když vyžaduje po dětech poslušnost a střídmost, nikdy si nemyslí, že on je něco víc, dokonce říká dětem, musíte být poslušné, ale ne proto, že jsem vám to nařídil, ale protože to je zákon boží. Poslouchat, podřídit se, to není opustit Boha, ale otevřít se Bohu, protože on ví, co dělá, kdežto my lidé sotva chápeme, co děláme a proč. Většinou to nechápeme, to nejdůležitější, co v životě děláme, to řídí On. Nepodřídit se mu - to je totéž co zranit sebe, ožebračit sebe, okleštit sebe. A takto zmrzačený člověk, kdo se vzpouzel Bohu, ten nemůže cítit ani lásku, ani svobodu, ani k sobě, ani k druhým. Poslušnost vůči mně, otci, není poslušností vůči mně, ale vůči Jemu. Jsem jen nepatrná tříska v kolosu jeho Stvoření. Když jdete po cestě, taky nesejdete do příkopu. ctíte a máte radost z toho, že cesta vás někam dovede. Tak i poslušnost vůči rodičům není omezování sebe, ale radost z toho, že na světě není chaos a že podřídit se přirozenému pořádku znamená najít skutečnou svobodu. Proto vás nemůžu trestat, natož nenávidět, ale když nechápete, musím vás potrestat. dělám to nerad, ale jednou pochopíte, že jsem to dělal proto, abych vám ukázal cestu k radosti, skutečné svobodě.
V té rodině je na stole chléb a sýr a zelná polévka. Jí se tu prostě, ale zdravě. Děti někdy nešťastně pošilhávají po hračkách a zábavách spolužáků. Oni mají televizi, počítač, internet, lyže, horská kola, jezdí na dovolenou do Afriky, ale tyhle děti jezdí na venkov k babičce a běhají v kukuřici, ne po pláži. Nejstarší dcera se už zamilovala, ale ona je poslušná, chodí do kostela, snaží se nedělat nic proti vůli boží. A tak se drží s chlapcem za ruku. To je všechno. Snad taky letmý polibek.
Ale syn je vzpurný, otec vidí, že nic nepochopil, přesto mu chce dát křesťanskou výchovu, než se rozběhne do světa a sám si vybere svou cestu. Nenutí ho, aby chodil s ostatními do kostela. Ale taky mu nic nedá. Žádné hračky, kapesné, které nepotřebuje. V této rodině se nebojí Boha, v této rodině o Bohu otevřeně diskutují. Samozřejmě, Bůh je mocný, ale bát se ho, to je jako bychom se báli bouřky, zemětřesení nebo smrti. Když taková věc příjde, příjde. Maminka je moudrá žena. Zajímá jí problém lásky, ne romantická, hloupá láska, ale skutečná láska. Bůh je láska. V této rodině se nevyhrožuje peklem, tady se mluví o Bohu především jako o nevyčerpatelném zdroji radosti a zázraků. Když se dítě ozve, že nějaký farář je hlupák, protože mluví o pekle, věc se diskutuje otevřeně a díte je nabádáno, aby se nepovyšovalo na někoho, kdo se snaží chápat složitou spleť křesťanské morálky a filozofie. Kam půjdeme, až si nás pán Bůh povolá, to musíme nechat na něm. Když budeme upřímní, nebudeme sami sobě ani druhým lhát, budeme upřímně hledat pravdu, bylo by s podivem, kdybychom se dostali do pekla, ale pokud tam máme jít, musíme to přijmout. Tato otevřenost vůči Bohu znamená nejen více radosti v tomto životě, ale také více darů od Něho. Když se malý ozve, že by si přál k Vánocům počítač, maminka mu řekne: Když jsem byla malá, neměla jsem žádné drahé hračky. Stavěla jsem si domeček z dřívek a místo panenek používala dřevěné vařečky , které jsem oblékala do hadříků. V tom domečku jsem zažila mnohem větší kouzla, než jaké může nabídnout ta nejlepší počítačová hra. Jedna moje kamarádka byla tak chudá, že místo hraček používala rohy polštáře a to byly myšky. Vyrostla z ní žena, která je schopná číst a rozumět těm nejhlubším knihám, jaké kdy lidstvo poznalo. Vyrostla z ní žena, která se stará jen o nemocné a chudé." "Ale stará se málo o sebe", namítne tatínek. A to není vůči Bohu laskavé. Někteří lidé si myslí, že láska k Bohu znamená zanedbávat sebe sama, ale ten, kdo zanedbává sebe sama, nakonec ztratí sílu pomáhat a milovat druhé. Musíme se starat, aby naše tělo a náš duch neskomíral, proto musíme dobře jíst, koupat se, protáhnout si tělo. Osobní utrpení může být určitou etapou v cestě za Bohem ,ale nemůže to být to, co nás potká na konci cesty, na konci cesty má být setkání s Ním, úplné, beze zbytku, a tím nemyslím smrt. Tím myslím setkání v tomto životě, v tomto týdnu, v tomto dni. To je náš konec, to je naše setkání s Bohem, který nás obdarovává v tomto okamžiku, jak nejlépe dokáže. "
"Ale to by nemuselo být v souladu s katolickou vírou, co říkáš, tatínku," namítne maminka.
"V souladu s katolickou vírou je hledat a nacházet radost setkání s Bohem, vše ostatní je podružné. Má-li mi k tomu setkání pomoci antikrist, budiž. Katolická církev není nadřazená našemu vztahu s Bohem, ale má nám pomáhat tento vztah uskutečnit. ona slouží, nikoliv káže. Káže-li něco, je to "přeju si, abys našel Boha". Kazatelé se mohou mýlit, Bůh je neomylný, proto hledejme toho, kdo je dokonalý a neomylný a pochybujme o slovech těch, co tvrdí, že poslouchají Boha a bojí se ho, neboť jejich víra nemusí být bez poskvrny."
"Ale tatínku, to jsou trochu kacířská slova," namítne maminka.
"Dobře, o tom si zase popovídáme zítra večer, maminko, děti, pomodleme se, poděkujme Pánu za jeho dary, jsme tu spolu, máme se rádi, tušíme, že on je tu s námi a obohacuje nás tak, že to nelze slovy postihnout."
Tak to je takový večer v malé české křesťanské rodince. Je tam radost, láska, řešení problémů, neřešitelné problémy, nesoulad, nedokonalost, ale je tam základ - On! Kéž by to tak bylo v každé křesťanské domácnosti. Kéž by lidé dávali přednost Bohu před malým omezeným světem, který produkuje naše mysl. Kéž by se Boha nebáli, ale milovali ho a jeho dary. Kéž by se soucitem a bez pocitu nadřazenosti pohlíželi na ubohost světa, který se někam žene, něco nenávidí a nic nechápe. Kéž by tomu světu chtěli podat pomocnou ruku, aniž by museli touto pomocnou rukou srovnat se zemí města, kde údajně žijí démoni a neznabozi. Kéž by si uvědomili, že Bůh stvořil muslima, buddhistu, křesťana, ateistu, komunistu, altruistu, aktivistu, pacifistu, člena ODS i kmotra. Kéž by viděli malost člověka tam, kde je malost, a velikost člověka, tam, kde je jeho velikost a kéž by tuto velikost sami žili a povzbuzovali k ní u druhých.