Není buddhismus jako buddhismus
Napsal: čtv 21. črc 2016 20:10:00
Dnes jsem překládal Sútru srdce z angličtiny do češtiny a občas jsem nahlédl i do sanskrtského slovníku, abych si ověřil, jestli autoři anglického textu nepřekroutili originál. Poté, co jsem dokončil překlad, jsem se začal - no měl jsem to udělat před tím překládáním - pídit po tom, kde se ta Sutra srdce vzala. A tak jsem se dozvěděl, že jejím autorem je možná jakýsi čínský mnich a učenec, který cestoval po Indii, kde hledal staré, autentické buddhistické texty. Ale je možné, že tento čínský mnich opravdu našel text v Indii, a že tedy není jeho výmyslem. Ale i kdyby byl jeho výmyslem, je to výmysl naprosto respektující základní učení Mahajány, tedy jednoho z hlavních proudů buddhismu. A jsme u toho, chci tady trošku naznačit, že říkat o sobě, že jsme buddhisté, je dost matoucí, skoro pro všechny, dokonce i pro lidi, kteří dlouhá léta buddhismus cvičí a studují. Řekl bych, že křesťanství není zdaleka tak rozporuplné, jako buddhismus, co se týká jeho nejrůznějších proudů. A aby to nebylo příliš jednoduché, je jasné, že zen stojí tak trochu mimo mahajánu a theravádu, a půjčuje si z obou některé prvky. Filozoficky vychází z mahajány, ale nezajímá se v podstatě o náboženskou stránku majány, v tom je podobný theravádě. Zdůrazňuje praxi - jako theraváda - ale současně i obyčejný život, neboli pomáhat všem bytostem - jako mahajána. Takže zen je takový svérázný proud.
Samozřejmě spousta lidí řekne - všichni překrucují původní Buddhovo učení. A jiný člověk řekne -pozor, původní Buddhovo učení je zaznamenáno v Pálíjském Kánonu, a z toho vychází Theraváda a odmítá jakkoliv toto původní učení poskvrnit. Na to řekne zenový mistr - a co je původní Buddhovo učení? Buddha by dnes klidně mohl říct - to co jste zaznamenali v Kánonu jako mé učení, není mé učení. Podobně jako Shunryu Suzuki řekl, když uviděl knihu sestavenou z přepisů jeho přednášek, že to není, to co měl na mysli... Tedy pokud by i Kánon obsahoval to, co Buddha skutečně řekl, není jisté, zda by Buddha trval na tom, co učil. Z hlediska mahájány, pokud by Buddha trval na tom, co učil, nepochopil své vlastní učení.
Každopádně jsem chtěl především říct, že pokud dnes řeknete, že jste buddhista, většina lidí si představí ideály theravádového buddhismu. Tedy nirvánu. A nirvána znamená konec tužeb, konec nenávisti, konec nevědomosti a konec netrpělivosti. Takový ideální buddhista z hlediska theravády je člověk nekonečně klidný, trpělivý, proti ničemu a nikomu nic nemá a nemá žádné omezené názory. Je to člověk bez jakékoli slabiny nebo nedostatku. A tak když řeknu, že jsem buddhista, většina lidí mě bude soudit podle toho, jak moc jsem klidný, moudrý, trpělivý, laskavý, soucitný, šlechetný, nenáročný, skromný.... no a kdo mě zná, tak řekne, že nejsem o nic lepší buddhista, než kdejaký člověk tamhle na ulici. No a to je trochu nespravedlivé,
protože takové pojetí buddhismu je prostě pojetí theravády. Jak si myslíte, že jsou nadšení lidé, kteří mě poznají v Lotosovém centru, jako učitele buddhismu? Jsem přece na první pohled normální, nezajímavý člověk, tedy jaký učitel buddhismu? Každý si může nastudovat něco té filozofie a dřepět proti zdi jako hlupák, k tomu ještě není kvalifikován být nazýván skutečným buddhistou, natož učitelem buddhismu. Ale já takové pocity chápu. Z hledisky theravády jsem něco jako věčný a neposlušný a nezdařilý začátečník na cestě k nirváně.
No ale je tu úplně jiné pojetí buddhismu a to je pojetí zvané Střední cesta, které učí něco zásadně - nebo aspoň mě připadá, že zásadně - jiného. Vše je v podstatě prázdné, není čeho dosahovat, nirvána je totéž co samsára a samsára je totéž co nirvána. Náš každodenní život je nejvyšším a nejvznešenějším cílem a návrat do každodenního života se všemi jeho nástrahami a návrat k vlastní nedokonalosti, k vlastním nedostatkům, je totéž co nirvána, vyhasnutí. Mohli bychom říct, že osvícení z hlediska filozofie Střední cesty je vyhasnutí touhy po nirváně, je to dokonalé vyhasnutí touhy po nirváně a dokonalý návrat do reality každodenního života. Je tu občasný neklid, občasná zlost, občasná nevědomost, osvícení je tu vlastně náš přirozený stav těla a mysli. Dlít přirozeně tady a teď, aniž bychom trvali na jakémkoliv učení včetně důrazu na tady a teď, je totéž co buddha, nejvyšší osvícení.
Vidíte tedy, že je to naprosto odlišné chápání buddhismu. Učil něco takového Buddha? Věřím, že ano, nevěřím, že by Nagardžuna a další filozofové buddhismu jednoho dne přišli s myšlenkou, že celou Buddhovu filozofii postaví na hlavu, ale dál budou tvrdit, že jde o Buddhovo učení. Proč by to dělali? Mohli snadno říct, že překonali Buddhu a mají novou, dokonalejší filozofii a jistě by si našli stoupence. Nagardžuna ale zjevně vycházel z učení Buddhy a své učení nepovažoval za pozměnění Buddhova učení, ale další filozofickou analýzu toho, co Buddha objevil, totiž skutečnost.
Každopádně pokud chápeme buddhismus takto, lidově řečeno zenově, těžko na nás někdo pozná, že jsme buddhisté, pokud nás nepotká někde na ústraní, kde si oblékáme Buddhovo oblečení, klaníme se a pálíme tyčinky. Pro nás stoupence buddhismu tak, jak ho pojal Nagardžuna, z jehož učení vlastně vychází Zen, jde o návrat do reality, do skutečnosti, nikoliv o cestu k nirváně, vyhasnutí všech nedokonalostí člověka.
A pokud namítnete, že se nejedná o žádný úkol, vězte, že se s tímto úkolem peru už přes dvacet let a cítím, jak to občas skřípe, jak si občas něco namlouvám, nebo jsem k sobě a druhým mírně nepoctivý. Občas si maluju obrázky a zapomínám, že to není realita, ale en něco, co si maluju ve vlastní mysli. Občas se probudím, občas sním. Ale takový hotový učitel buddhismu - je on lepší než já? I on nebo ona občas sní, i on nebo ona občas nevidí, co je reálné. Jaký je rozdíl mezi mnou a ostříleným, autentickým učitelem buddhismu? Řekl bych, že zralý učitel, autentický učitel buddhismu už zná všechny své slabosti a nenechá se unést nějakým svým snem. Já k takovému unesení přece jen občas inklinuju. Ale můj učitel souhlasí s tím, abych učil druhé, co je buddhismu a cvičil s nimi zazen. Nelze říct, že by i nezralý člověk nemohl nic naučit druhé.
Samozřejmě spousta lidí řekne - všichni překrucují původní Buddhovo učení. A jiný člověk řekne -pozor, původní Buddhovo učení je zaznamenáno v Pálíjském Kánonu, a z toho vychází Theraváda a odmítá jakkoliv toto původní učení poskvrnit. Na to řekne zenový mistr - a co je původní Buddhovo učení? Buddha by dnes klidně mohl říct - to co jste zaznamenali v Kánonu jako mé učení, není mé učení. Podobně jako Shunryu Suzuki řekl, když uviděl knihu sestavenou z přepisů jeho přednášek, že to není, to co měl na mysli... Tedy pokud by i Kánon obsahoval to, co Buddha skutečně řekl, není jisté, zda by Buddha trval na tom, co učil. Z hlediska mahájány, pokud by Buddha trval na tom, co učil, nepochopil své vlastní učení.
Každopádně jsem chtěl především říct, že pokud dnes řeknete, že jste buddhista, většina lidí si představí ideály theravádového buddhismu. Tedy nirvánu. A nirvána znamená konec tužeb, konec nenávisti, konec nevědomosti a konec netrpělivosti. Takový ideální buddhista z hlediska theravády je člověk nekonečně klidný, trpělivý, proti ničemu a nikomu nic nemá a nemá žádné omezené názory. Je to člověk bez jakékoli slabiny nebo nedostatku. A tak když řeknu, že jsem buddhista, většina lidí mě bude soudit podle toho, jak moc jsem klidný, moudrý, trpělivý, laskavý, soucitný, šlechetný, nenáročný, skromný.... no a kdo mě zná, tak řekne, že nejsem o nic lepší buddhista, než kdejaký člověk tamhle na ulici. No a to je trochu nespravedlivé,
protože takové pojetí buddhismu je prostě pojetí theravády. Jak si myslíte, že jsou nadšení lidé, kteří mě poznají v Lotosovém centru, jako učitele buddhismu? Jsem přece na první pohled normální, nezajímavý člověk, tedy jaký učitel buddhismu? Každý si může nastudovat něco té filozofie a dřepět proti zdi jako hlupák, k tomu ještě není kvalifikován být nazýván skutečným buddhistou, natož učitelem buddhismu. Ale já takové pocity chápu. Z hledisky theravády jsem něco jako věčný a neposlušný a nezdařilý začátečník na cestě k nirváně.
No ale je tu úplně jiné pojetí buddhismu a to je pojetí zvané Střední cesta, které učí něco zásadně - nebo aspoň mě připadá, že zásadně - jiného. Vše je v podstatě prázdné, není čeho dosahovat, nirvána je totéž co samsára a samsára je totéž co nirvána. Náš každodenní život je nejvyšším a nejvznešenějším cílem a návrat do každodenního života se všemi jeho nástrahami a návrat k vlastní nedokonalosti, k vlastním nedostatkům, je totéž co nirvána, vyhasnutí. Mohli bychom říct, že osvícení z hlediska filozofie Střední cesty je vyhasnutí touhy po nirváně, je to dokonalé vyhasnutí touhy po nirváně a dokonalý návrat do reality každodenního života. Je tu občasný neklid, občasná zlost, občasná nevědomost, osvícení je tu vlastně náš přirozený stav těla a mysli. Dlít přirozeně tady a teď, aniž bychom trvali na jakémkoliv učení včetně důrazu na tady a teď, je totéž co buddha, nejvyšší osvícení.
Vidíte tedy, že je to naprosto odlišné chápání buddhismu. Učil něco takového Buddha? Věřím, že ano, nevěřím, že by Nagardžuna a další filozofové buddhismu jednoho dne přišli s myšlenkou, že celou Buddhovu filozofii postaví na hlavu, ale dál budou tvrdit, že jde o Buddhovo učení. Proč by to dělali? Mohli snadno říct, že překonali Buddhu a mají novou, dokonalejší filozofii a jistě by si našli stoupence. Nagardžuna ale zjevně vycházel z učení Buddhy a své učení nepovažoval za pozměnění Buddhova učení, ale další filozofickou analýzu toho, co Buddha objevil, totiž skutečnost.
Každopádně pokud chápeme buddhismus takto, lidově řečeno zenově, těžko na nás někdo pozná, že jsme buddhisté, pokud nás nepotká někde na ústraní, kde si oblékáme Buddhovo oblečení, klaníme se a pálíme tyčinky. Pro nás stoupence buddhismu tak, jak ho pojal Nagardžuna, z jehož učení vlastně vychází Zen, jde o návrat do reality, do skutečnosti, nikoliv o cestu k nirváně, vyhasnutí všech nedokonalostí člověka.
A pokud namítnete, že se nejedná o žádný úkol, vězte, že se s tímto úkolem peru už přes dvacet let a cítím, jak to občas skřípe, jak si občas něco namlouvám, nebo jsem k sobě a druhým mírně nepoctivý. Občas si maluju obrázky a zapomínám, že to není realita, ale en něco, co si maluju ve vlastní mysli. Občas se probudím, občas sním. Ale takový hotový učitel buddhismu - je on lepší než já? I on nebo ona občas sní, i on nebo ona občas nevidí, co je reálné. Jaký je rozdíl mezi mnou a ostříleným, autentickým učitelem buddhismu? Řekl bych, že zralý učitel, autentický učitel buddhismu už zná všechny své slabosti a nenechá se unést nějakým svým snem. Já k takovému unesení přece jen občas inklinuju. Ale můj učitel souhlasí s tím, abych učil druhé, co je buddhismu a cvičil s nimi zazen. Nelze říct, že by i nezralý člověk nemohl nic naučit druhé.