Touha po životě

Moderátor: ryunin

Touha po životě

Nový příspěvekod ryunin » úte 06. dub 2021 22:56:34

Po delší přestávce bych se podělil o své poslední bádání v oblasti smyslu života, což je můj koníček. Rozhodně tady nechci nikomu vysvětlovat, co je a co není buddhismus. Berte tento článek jako mé soukromé poznámky, takové mumlání si pod vousy...

V poslední době jsem narazil na učení Lao C' a všiml jsem si, jak výrazně Tao dalo podobu zenové filozofii, které se dlouho věnuju. Chtěl bych se zamyslet nad tím, co Tao nabízí lidem, kteří chtějí poznat hloubku života.

Lao C' naznačuje, že bychom měli přestat toužit po životě, pak dosáhneme hlubokého klidu a spokojenosti. Co to znamená toužit po životě? To znamená toužit po tom, co lidé obyčejně nazývají "úspěch". To znamená toužit po dobrém rodinném životě, toužit po uznání, toužit po pohodlí, toužit po krásném bydlení, toužit po slávě, toužit po velkém bohatství. Co chce od života hloupý člověk? Vidíme to v nejhorších filmech. Hloupý člověk chce být mladý, krásný, bohatý, úspěšný a chce mít krásné šaty, krásného partnera, krásné auto, krásné bydlení, tučné konto. Co chce "mudrc"? Od života nečeká nic, protože čekat něco od toho, co právě zcela naplňuje moje srdce, je absurdní. Je to stejné, jako byste se milovali s krásnou dívkou a ona by se vás najednou zeptala - po čem právě toužíš? Co bys rád zažil? To je nesmyslná otázka - ten chlapec právě dostává všechno, o čem kdy snil. Když svůj život chápeme jako okamžité prožívání nejkrásnějšího snu - pak není po čem toužit. Náš život je splněný sen dokonce i v nejhorších okamžicích - samozřejmě že v takových chvílích to tak prakticky nikdo nevnímá a není se čemu divit. Ale proč nechápeme, že náš život je splněný sen v okamžiku, kdy se neděje nic zvláštního? Proč nechápeme, že náš život je dokonalý a naplněný, když třeba drhneme podlahu? Protože svůj život chápeme karmicky - to znamená, že "budu spokojený teprve když..." Můžete si vzít třeba nějakou přihlouplou zlatokopku, která se právě vdává za nejbohatšího muže okresu. Zdálo by se, že musí být spokojená. Ale druhý den po svatbě vám řekne, že se teď nemůže dočkat, až s novomanželem pojedou na luxusní dovolenou. A pak vám řekne, že bude spokojená, teprve když porodí. A pak bude spokojená, až dcera dostuduje, ale pak až se dcera dobře vdá... atd. atd. I duchovně orientovaný člověk nemusí být spokojený se svým životem. Pokud touží po nějakém duchovním zážitku nebo nějaké duchovní úrovni, pak taky touží po karmickém životě a míjí se se smyslem duchovního života. Teprve když chápeme život jako přítomnou záři, která v podstatě nemá chybu, netoužíme po karmickém životě. To znamená, že kdekoliv jsme, v jakékoliv situaci, žijeme jen tam a tam jsme vnitřně spokojeni. Pokud nás naštve, že nám ujela tramvaj, to není problém, to je maličkost. To přijde a odejde. Malé mrzutosti přijdou a odejdou. Pokud ale žijeme s hlubokou nevědomostí o smyslu věcí, s hlubokou nevědomostí o tom, že naplnění života dochází jen a jen v tomto okamžiku, kdy na nás osobně - tedy odděleně - nezáleží, pak i když budeme ti nejklidnější lidé na světě navenek, uvnitř budeme krvácet.

Ale milovat přítomnost, být s přítomností, ignorovat sebe a svůj karmický život - to neznamená, že nemáme plány a neděláme rozhodnutí. Vnitřně hluboce klidný a tichý člověk se může rozhodnout postavit dům nebo založit prosperující firmu. V jeho srdci je klid a spokojenost, ale jeho činy jsou energické. Když někdo dosáhne majetku několik miliard, připusťme, že ten člověk toho majetku dosáhl prostě tak, že ho bavilo pracovat v oblasti financí. Uvnitř mohl být zcela netečný k penězům. Mohl být mistrem Tao, a přitom se stát boháčem. Naproti tomu chudý člověk, která zůstal celý život chudý, mohl být celý život mrzutý, že nemá víc peněz. Mohli jste obdivovat, jak je chudý a zdánlivě klidný, prostý člověk, ale nepoznali jste, jak je jeho nitro rozervané, protože je chudý. Toužil po světském životě. Takže nejde o to, co máme, ale jaký k tomu máme vztah - nemůžeme se bez toho obejít, nebo to milujeme z principu jednoty? To znamená, že jste plně v jednotě s tou věcí, když je to aktuální, a zapomenete na ni, když ta věc není aktuální? Tedy když prší - chcete, aby svítilo slunce, a když svítí slunce, chcete aby pršelo? Podle Tao máme být spontánní a činorodí, ale co bylo včera se nás už netýká a co bude zítra nás nevzrušuje. Protože necítíme touhu po "životě". Jsme životem. Krásná žena netouží po svém těle, ona je tím tělem. Moudrý člověk netouží po moudrosti, protože je moudrostí samotnou. Člověk, který se ztotožnil s životem tady a teď, netouží po životě. Netoužit po životě znamená nebýt otrokem žádostí a netrpět nedostatkem.

Co je skutečně morální život? Nejhorší je žít nemravně. Druhá nejhorší varianta je žít podle pravidel morálky. Je to takový "uf - uf" morální život, což často vede k ošklivým střetům s těmi, kteří vyznávají jiná pravidla života, ale i když se s nikým nehádáme, jde to ztuha, protože je to vynucené zvenku. Skutečně morální život tu je teprve, kdy je člověk v jednotě s tím, s čím zachází. Když se stanu nahou dívkou na pokleslé fotografii, nehrozí nějaký nemravný čin nebo nemravná myšlenka. Když jsem tím, co je samo o sobě rozkoší, není tu rozpor mezi já a tím, čeho chci dosáhnout. Utrpení mezi lidmi vzniká tehdy, kdy jeden chce něco, co ten druhý mu nemůže nebo nechce dát. V nejhorším případě si to ten první vezme násilím. To je nemravný život. Proto tu jsou pravidla - to a to se nesmí. A ideály mravního života. Ale skutečně mravní - autenticky a hluboce vnitřně morální život - tu je teprve tehdy, kdy nejsem oddělen od toho, po čem toužím, ale jsem tím, na co jsem narazil. Pokud narazím na krásnou dívku na ulici a stanu se tou dívkou, okamžitě přestanu toužit - vlastně "sám po sobě". Ale můžu cítit radost. Minařík často zdůrazňuje odstranění žádostivosti. Já bych to s dovolením opravil - nejde o odstranění žádostivosti, ale odstranění oddělenosti. Jsem oddělený, tedy ubohý, frustrovaný, cítím nedostatek. Ale pokud se stanu jedním s tím druhým, pak tu není žádná žádostivost, nedostatek, frustrace, ale čisté naplnění, čistá radost, čistá realizace Tao.

Co se stane, když jste v jednotě, ale druhý s vámi v jednotě není? Představme si, jak jdeme zcela klidní po ulici, když tu náhle k nám přiběhne cizí chlap a plivne nám do obličeje. Je těžké zachovat klid. Co se stane, když jdeme po ulici, když tu náhle na nás zaútočí malá muška? Chce nám vlétnout do pusy? Prostě ji odfoukneme. Stejně tak můžeme odfouknout blázna, který nás chce poplivat. Když začne náhle pršet a my začneme moknout, taky to nepovažujeme za útok na naši osobu - místo toho se schováme pod stříškou nebo si přetáhneme bundu přes hlavu. Když na nás útočí "zlí lidé", můžeme se jen pousmát nebo si krýt obličej, aniž bychom s nimi bojovali. Pokud ovládáme aikido, můžeme využít jejich energii, donutit je, aby se s námi dali do krásného tance. Ať se děje, co se děje, pokud jsme v jednotě s tímto okamžikem, nebojujeme, nestrádáme, netoužíme, tančíme s přítomností.

Zen je určitá forma buddhismu, která má metody a filozofii, velmi podobnou Tao, kde se učíme žít v jednotě s přítomností, v jednotě s tím, co je, mimo slova a kategorie. Ve svém důsledku je Zen nikoliv odstranění karmy, ale nalezení takového vztahu ke karmě, kdy nepřicházíme o svobodu spontánního, živého konání tady a teď. Nebojujeme, netoužíme, nelitujeme, ale tančíme v přítomnosti s tím, co přichází, ať už to je hrnec, plivanec, nebo krásná dívka. Zazen je takový experiment - zkus tady půl hodiny sedět a být v jednotě s tím, co je. Zkus neřešit, kdo jsi, co jsi, co chceš a co nechceš. Zkus jen sedět. Není to tak těžké naučit se pouze sedět. Pouze žít je mnohonásobně těžší úkol. Když sedíme v zazenu, můžeme to brát jako způsob radosti - dobrovolně sedíme, chceme sedět, nikdo nás neruší, tohle chceme - takže jsme šťastní a spokojení. To jde, pokud se nám nehoní v hlavě nějaké nesmysly ohledně osvícení a podobně. Ovšem pouze žít okamžik za okamžikem, den za dnem, nečekat nic od budoucnosti, nelitovat minulosti... tak to je úkol jiných rozměrů. Kdo je už teď hluboce přesvědčen, že není čeho dosahovat a není po čem toužit a je zcela v jednotě s životem právě v té jeho podobě, jaká tu je tady a teď, ten nemusí nic cvičit - každá jeho akce je cvičením. Kdo ale skrz naskrz poznal ono tajemství, že každá věc, kterou děláme, je v podstatě cvičením a probuzením? Kdo tvrdí, že nic cvičit nemusí, může být trochu nafoukaný. Buddhové, kteří cvičí zazen, ačkoliv už probuzení jsou, podle mistra Dógena jsou zvláštní sortou buddhů, kteří zasluhují obrovskou úctu - cvičí zazen, aniž by logicky museli. Jsou jako mravenci, které nikdo nenutí, aby někam běželi, a přesto tam běží. Jsou jako vítr, který vane na jih, aniž by to byla jeho povinnost. To je nejčistší forma zazenu.

Nicméně kdybych byl křesťanem, cvičil bych kontemplativní modlitbu. Kdybych byl jogínem, cvičil bych jógu. Kdybych byl židem, chodil bych do synagogy. Kdybych byl muslimem, padal bych k zemi před Alláhem. Kdybych byl houslistou, cvičil bych na housle. Kdybych byl zahradníkem, cvičil bych práci na zahradě. Neposmívejme se těm, co něco cvičí. Protože nevíme, zda jejich cvičení není už samotné naplnění, samotné probuzení, samotné dosažení nejvyššího smyslu života.

Místo toho, abychom se vymezovali vůči druhým, protože věří jinému náboženství, nebo cvičí jinak nebo vůbec necvičí, zkusme přemýšlet, co způsobuje jejich bolest a co způsobuje jejich radost. Povzbuzujme radost a moudrost u sebe a druhých - a přemýšlejme, kde se bere hořkost, ubohost, nedostatek a oddělenost - u nás samotných a u druhých, aniž bychom ještě více nenáviděli sebe a druhé. Přemýšlejme, nekárejme. Kárat může jen učitel žáka - v situaci, kdy je jasné, že někdo chce být žákem a někdo druhý je ochoten být jeho učitelem. Pak je na místě kritický vztah učitele k žákovi - to a to bys mohl dělat líp. Ale ve všech ostatních případech - kdy si mě někdo nevybral jako svého učitele - proč bych měl poučovat druhé? Chci se spolu s druhými zamyslet nad tím, co způsobuje naplnění a co způsobuje bolestnou ztrátu nebo mezeru v srdci. Jak jsem si mohl v minulosti myslet, že někoho něco můžu učit, co se týká duchovní oblasti? Nejdříve je třeba s lidmi mluvit. Případně cvičit. Pak teprve je otázka, jestli někoho zajímá, co říkám. Když ne tak ne.

A když nás druzí kritizují - zkusme použít princip aikido - otevřeme jim dveře - buď si sami nabijí hubu, nebo nás obejmou - byť neradi. To už záleží na tom, jak jsou šikovní. Ale klást odpor - proč? K čemu to vede?
ryunin
 
Příspěvky: 706
Registrován: čtv 22. zář 2011 13:19:10

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod lklknml » stř 07. dub 2021 7:53:10

ryunin píše:nejde o odstranění žádostivosti, ale odstranění oddělenosti. Jsem oddělený, tedy ubohý, frustrovaný, cítím nedostatek. Ale pokud se stanu jedním s tím druhým, pak tu není žádná žádostivost, nedostatek, frustrace, ale čisté naplnění, čistá radost, čistá realizace Tao.
Touha po odstranění oddělenosti s krásnou dívkou je prostě žádostivost maskovaná, zabalená, do Tao. :) Tohle filosofické okecávání, tahle mysl ve službách nižšího já, to je tvoje slabost ryunine.

ryunin píše:Když na nás útočí "zlí lidé", můžeme se jen pousmát nebo si krýt obličej, aniž bychom s nimi bojovali. Pokud ovládáme aikido, můžeme využít jejich energii, donutit je, aby se s námi dali do krásného tance. Ať se děje, co se děje, pokud jsme v jednotě s tímto okamžikem, nebojujeme, nestrádáme, netoužíme, tančíme s přítomností.

Správně bychom měli (čímž samozřejmě neříkám, že to umím) přenechat činnost svému vyššímu já. Pokud jsme cvičili aikido, je naše tělo k tomu uzpůsobeno a má reflexy, které vyšší já může použít (někde v literatuře o japonském umění šermu je to popisováno "jakoby se v boji meč sám rozmáchl a smrtelně udeřil protivníka"). Čili obyčejné já nevymýšlí, zda se usměje, zda bude tančit atpod. - děje se to samo od sebe.

ryunin píše:Když sedíme v zazenu, můžeme to brát jako způsob radosti - dobrovolně sedíme, chceme sedět, nikdo nás neruší, tohle chceme - takže jsme šťastní a spokojení.
Spokojení, nespokojení, na tom nezáleží. Důležité je sedět, sedět, sedět, sedět. Ať si ryunin kecá, co chce, ale když bude sedět, tak se mu zkrátka chtě nechtě musím poklonit.:)
lklknml
 
Příspěvky: 2410
Registrován: ned 20. led 2019 18:12:05

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod Jana » stř 07. dub 2021 8:23:45

Ryunine, díky, nádherné. Málo co tak výstižně popisuje to, co poznávám, jako tohle, co jsi napsal.

... Já bych to s dovolením opravil - nejde o odstranění žádostivosti, ale odstranění oddělenosti....

Přesně. Možná ještě lépe řečeno, odstranění iluze oddělenosti, protože ta oddělenost je jen zdánlivá, je jen snem, je jen iluzí, kterou stvořila naše mysl. Mysl, která se ve své představivosti vzdálila srdci, vzdálila lásce, vzdálila pravdě, vzdálila přítomnosti. ​

Ano je naprosto nesmyslné čekat něco od toho, co právě zcela naplňuje moje srdce. Namísto toužení je tady jen užívání si toho, co tady právě je.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6877
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod Jana » stř 07. dub 2021 9:52:02

Zdeněk píše:Touha po odstranění oddělenosti s krásnou dívkou...

S připoutaností k tělu, k formě, k mysli, je tady touha po určité formě. Je tady iluze, že jsi nějakou formou, tělem, identitou, oddělenou od jiné formy, těla, identity. A tyhle dvě formy se díky iluzi oddělenosti od sebe pochopitelně jeví jako oddělené.

Vzniká tak touha po jednotě - po spojení.

S tím jak se rozpouští připoutanost k formě, mizí i lpění na tom, aby ta forma odpovídala nějakým představám. To znamená, že například tu dívku miluješ bezpodmínečně až za hrob, bez ohledu na to, jak se na jejím těle podepíše zub času. Dokážeš milovat bytost bez ohledu na to, jaké je její tělo, jaké má zásluhy, jak se projevuje. Uvědomuješ si, že bez ohledu na to, jak se jeví, je láskou ve Tvém nitru, kterou je tam pořád. S tím přichází poznání, že to spojení v Tobě už je. Zcela naplňuje Tvoje srdce. Je Tvou milovanou Láskou, protože Ty jsi milující Láskou. Milující a milovaná Láska jsou jedním. Proto tady není žádná oddělenost, proto tady není žádná touha.

Jak říká Ram Dass - Osvícení znamená zamilovat se a přenést to na všechno, co je.

A je možné k témuž dospět různými způsoby, vždycky je to nakonec milost, díky které to, co je, je zcela naplňující.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6877
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod ryu.nin » stř 07. dub 2021 11:27:58

Touha po odstranění oddělenosti s krásnou dívkou je samozřejmě oddělenost, a ne realizace Tao. Já měl na mysli stav, když už oddělenost není.

Stav jednoty - nebo stav Tao, jakkoli to nazveme - pokud není falešný - pak z principu nemůže způsobovat nikomu žádné utrpení. Ne? V tom stavu už taky není spor mezi náboženstvími, spor mezi dobrem a zlem atd. Ale dokud tu takové porozumění není, dotud je potřeba upozorňovat na zlo, nízké pudy, bolest, utrpení, atd.

Bylo by naprosto absurdní říkat - jsem s tebou v jednotě, holka, takže se koukej se mnou vyspat. Nebo jsem v jednotě se vším, takže Zdeněk nemá pravdu. To jsou blbosti. Pokud jsme v jednotě se vším, není co řešit.

Z hlediska karmy je spousta věcí špatně. Takže Zdeněk má pravdu. Z hlediska nejvyššího je všechno v pořádku, takže Jana má pravdu. Jsou to jen dvě jiné úrovně chápání světa, obě jsou důležité, teď jde o to je používat v adekvátníách situacích. Proto každé autentické učení v sobě obsahuje jak apel na morální jednání, tak nabídku vysvobození ze světa samsáry. Mistr se flexibilně pohybuje mezi těmito dvěma světy. Když cítí, že je potřeba upozornit na samsáru, upozorní na samsáru - a když na nirvánu, upozorní na nirvánu. Já nejsem žádný mistr. Jen o těch věcech uvažuju.
ryu.nin
 

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod salmo1cz » stř 07. dub 2021 11:48:08

oddělenosti s krásnou dívkou stejně oddělenost s ošklivou stařenou = Brahma
salmo1cz
 

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod lklknml » stř 07. dub 2021 13:37:01

Jana píše:To znamená, že například tu dívku miluješ bezpodmínečně až za hrob, bez ohledu na to, jak se na jejím těle podepíše zub času.
:eek: :-?

Jana píše:Dokážeš milovat bytost bez ohledu na to, jaké je její tělo, jaké má zásluhy, jak se projevuje. Uvědomuješ si, že bez ohledu na to, jak se jeví, je láskou ve Tvém nitru, kterou je tam pořád. S tím přichází poznání, že to spojení v Tobě už je. Zcela naplňuje Tvoje srdce. Je Tvou milovanou Láskou, protože Ty jsi milující Láskou. Milující a milovaná Láska jsou jedním.

Proč tedy Buddha, vida nejkrásnější dívku z dalekého okolí, řka:
Co je tohle za tělo, plné moči a fekálií,
nechtěl bych se ho dotknout ani chodidly.


8)
lklknml
 
Příspěvky: 2410
Registrován: ned 20. led 2019 18:12:05

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod lklknml » stř 07. dub 2021 13:44:54

ryu.nin píše:Z hlediska karmy je spousta věcí špatně. Takže Zdeněk má pravdu. Z hlediska nejvyššího je všechno v pořádku, takže Jana má pravdu. Jsou to jen dvě jiné úrovně chápání světa, obě jsou důležité, teď jde o to je používat v adekvátníách situacích.

Nemá pravdu ani Zdeněk, ani Jana, ani nikdo, kdo tvrdí "jak se věci mají". Protože věci nejsou to, co se o nich povídá. Takže nám nezbývá než lhát.
Tudíž si můžeme sednout, a nenalhávat si, že sedíme kvůli něčemu. Ani že sedíme kvůli ničemu. A tak sedíme v duchu Zenu (jasněže kecám :oops:).
lklknml
 
Příspěvky: 2410
Registrován: ned 20. led 2019 18:12:05

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod ryunin » stř 07. dub 2021 14:30:29

"Proč tedy Buddha, vida nejkrásnější dívku z dalekého okolí, řka:
Co je tohle za tělo, plné moči a fekálií,
nechtěl bych se ho dotknout ani chodidly."

Kdybych měl na starost partu baseballistů, kteří by se nesoustředili na hru, a místo toho měli v hlavě holky, tak bych jim taky řekl, že ta holka je hnusná, plná moči a fekálií. To by mohlo zabrat a zápas by se tím dal zachránit. Buddha měl na starost partu mnichů, kteří zřejmě pořád toužili po ženách, tak se je snažil odradit od toho, aby v ženě pořád viděli jen objekt touhy. To je naprosto v pořádku.

Co se týká pravdy, kdo z nás má pravdu - všechno, co je řečeno, je z principu špatně. Včetně toho, co jsem právě napsal.

V Indii kdysi žil věhlasný filozof. Byl známý tím, že každého v diskuzi porazil - jeho argumenty prostě byly brilantní. Tento filozof se dozvěděl, že nedaleko žije starý buddhistický mistr. Filozofa napadlo, že toho mistra musí porazit v argumentech o buddhismu. Tak za mistrem šel a řekl mu: Mistře, jste prý velký osvícený mistr, znalec Buddhova učení. Chci s vámi diskutovat. A už se těšil, jak mistra umlátí svými brilantními argumenty. Ale mistr mu řekl: Já nic netvrdím!

A bylo po diskuzi.



Existuje ještě verze tohoto příběhu a la Monthy Python.

Filozof - Mistře, pojďme se hádat o buddhismu.
Mistr - Já se hádat nebudu.
Filozof - Ale budete, to víte, že budete!
Mistr - Ne a ne a ne! Hádat se nehodlám!
Filozof - To bych se na to podíval, abyste se se mnou odmítal hádat!
Mistr - A já vám říkám, že se hádat nebudu. Strčte si tu svou hádku za klobouk!
Filozof - Ha! A už se hádáte!
Mistr - Nehádám!
Filozof - Ale hádáte, právě jste mi oponoval, takže se hádáte!
Mistr - A já vám říkám, že já se nehádám! To vy se hádáte!
Filozof - S váma se hádat nebudu, vy tady tvrdíte, že se nehádáte, a přitom se hádáte!
ryunin
 
Příspěvky: 706
Registrován: čtv 22. zář 2011 13:19:10

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod Jana » stř 07. dub 2021 16:24:58

ryu.nin píše:Mistr se flexibilně pohybuje mezi těmito dvěma světy. Když cítí, že je potřeba upozornit na samsáru, upozorní na samsáru - a když na nirvánu, upozorní na nirvánu.

Možná přesnější vyjádření by mohlo být, že bez ztotožnění s čímkoli je všechno v režii vyššího Já.
Není tady žádná skutečná rozdělenost na vnější a vnitřní svět, na projevený a neprojevený svět. Ono to má, ať už se to jeví jakkoliv, pořád stejnou kvalitu existence. Je jedno, jestli to nazýváš Tao, sat-čit-ánanda, nebo jakkoliv jinak.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6877
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod miroslav » stř 07. dub 2021 16:51:00

To, co píše Ryunin v úvodním příspěvku je velmi dobré a mile řečeno.

Problém je v tom, jak se k takovému přístupu k životu dobrat.
Třeba je určitě dobré nezávidět. Ale jak to udělat, když závidím? Jak přestat žárlit, jak přestat toužit po pohodlí atd.

Moje zkušenost je, že kořenem "touhy po životě" tedy touhy po něčem a odporu k něčemu jinému, je chybný vztah ke smrti.
Proto buddhisté cvičili meditaci na smrt, pomíjivost - nejlépe na hřbitově.
Já vnímám smrt jako součást přítomnosti, součást mého života.
Je nedílnou a stálou součástí všeho zrozeného. A je v podstatě svobodou, lehkostí, obsaženou ve stvoření. Klidem, nemusením, svobodnou vůlí, atd.
:)
Uživatelský avatar
miroslav
 
Příspěvky: 3399
Registrován: čtv 29. kvě 2014 9:33:24

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod Ryu.nin » stř 07. dub 2021 18:34:12

Po mnoha letech praxe zenu jsem s hrůzou zjistil, že moje ego je strašně silné. Že je vlastně stejně mocné, jako bylo před počátkem buddhistické praxe. Sice jsem byl poznal, že myšlenky jsou nepodstatné obláčky mimo realitu, a na tom jsem léta stavěl své články a praxi zazenu, která byla pro mě právě proto příjemná, protože mě ideje nerušily a ego dřímalo, ale mimo praxi moje ego vybuchovalo jako sopka. Loni, protože pandemie mi dala čas, klid a sílu studovat, pustil jsem se do studia křesťanské mystiky. Tam jsem objevil chybu, kterou jsem léta dělal. Považoval jsem se za příliš důležitého. Křesťanství mi přesvědčivě ukázalo nutnost zcvrknout svoje ego na minimum. Od loňského jara k zazenu přidávám jakousi vědomou modlitbu - ty jsi naprosté nic. A to mě zcela uklidní. Ale to se musí pěstovat celý den. Později jsem u svého oblíbeného zenového mistra Kodo Sawakiho objevil to, co jsem tam léta přehlížel. Důslednou, křesťanskou pokoru. Jakési veselé, rozpustilé pohrdání sebou samým. A obrácení k Pravdě. Je to v křesťanství, je to v zenu, tento apel na odhození ega. Léta jsem to prostě nechápal. Pokud cvičení meditace pouze utvrzuje člověka v tom, že něco nemá, pak je to o ničem. To je lepši se modlit. Modlitba je pro mě ochota klečet v naprosté pokoře a vděku. Ale bez toho dramatizování sebe. Prostě když si díky nějaké praxi uvědomujeme, že nejsme nic, pak pláčeme radostí, že vůbec smíme umýt sporák.
Ryu.nin
 

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod Jana » čtv 08. dub 2021 5:32:53

Zdeněk píše:Proč tedy Buddha, vida nejkrásnější dívku z dalekého okolí, řka:
Co je tohle za tělo, plné moči a fekálií,
nechtěl bych se ho dotknout ani chodidly.



Zdeňku, nejsem přesvědčená o tom, že by něco takového Buddha tvrdil, i když netvrdím, že není možné se touto optikou na lidskou bytost dívat. Ovšem musel bys být úplný hlupák, pokud bys chtěl vnímat jako něco jiného, méně odporného, své vlastní tělo.

Možná tohle měla být metoda, jak se osvobozovat od ztotožňování s představou těla.

Buddha byl Probuzený a tudíž pochybuji, že by jeho učení bylo takto povrchní, i když by bylo méně povrchní, než to, že v nějaké bytosti vnímáme jen povrchní krásu. Existence není nijak rozdělena na tu, kterou jsme a tu, kterou nejsme.

Při hlubším prozkoumání jakékoliv hmoty se dospěje k poznání, že všechna je světélkující prázdnotou, k tomuto poznání ostatně Probuzení dospěli dříve, než vědci.

Tudíž z mého pohledu jsou mnohem blíž Pravdě tato vyjádření:

Ryu.nin píše:Prostě když si díky nějaké praxi uvědomujeme, že nejsme nic, pak pláčeme radostí, ...


Obrázek

Obrázek
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6877
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod lklknml » čtv 08. dub 2021 7:06:02

Ryu.nin píše:přidávám jakousi vědomou modlitbu - ty jsi naprosté nic

je ovšem důsledkem:
Ryu.nin píše:Pokud cvičení meditace pouze utvrzuje člověka v tom, že něco nemá, pak je to o ničem.

Ono "naprosté nic" totiž utvrzuje člověka, že něco nemá. "Naprosté nic" se nemůže týkat žádného ty, analogicky jako v zenovém koanu není, kdo by slyšel zvuk padajícího stromu v opuštěném lese.
Doporučoval bych tudíž jenom sedět. :)
lklknml
 
Příspěvky: 2410
Registrován: ned 20. led 2019 18:12:05

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod lklknml » čtv 08. dub 2021 7:12:40

Jana píše:Zdeňku, nejsem přesvědčená o tom, že by něco takového Buddha tvrdil, i když netvrdím, že není možné se touto optikou na lidskou bytost dívat.

Jakkoli souhlasím, že sex ke spiritualitě nepatří, tak tohle léčení protipolém považuji za největší slabinu tháravádového buddhizmu. Proto v pravidlech pro mnichy najdeme i příklady z praxe šílených sexuálních deviací a systém trestů mi přijde že vymýšlel někdo, kdo ne zcela chápe realitu. Deviantní kněží z řad katolických jsou dalším smutným příkladem.

Jsme prostě nedokonalí a používáme nedokonalé metody, ale i přes to můžeme dosáhnout osvícení. Nisargadatta Maharaj trpěl hněvem i po svém osvícení natolik, že mu zřejmě způsobil rakovinu.

Jenom Jana mi přijde, že je dokonalá. Taková vysněná. 8)
lklknml
 
Příspěvky: 2410
Registrován: ned 20. led 2019 18:12:05

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod Ryu.nin » čtv 08. dub 2021 10:18:48

Zdeňku, ty přece znáš křesťanství. To že jsme nic - důsledně vzato - jsme vším. To je princip celé křesťanské mystiky i cvičení zazenu i Tao. Sawaki i Shunryu Suzuki často upozorňují na to, že když cvičíme zazen, cvičí zazen celé universum. Zazen musí být odhození sebe- jak Dogen píše - pak jsme potvrzeni celým universem. Tudíž nechybí nic. Ale to se musí přenést do všeho, co konáme. Ne pouze do meditace. Nesnažit se změnit něco pro svůj prospěch, ale stoprocentně prožívat, že tak, jak to je, je v podstatě v pořádku. Pokud máme pocit, že něco je v náš osobní neprospěch, už to není autentická zbožnost.
Ryu.nin
 

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod salmo1cz » čtv 08. dub 2021 11:49:17

Ano, patrně bylo pro Buddhu nutné se odseknout od panindické kultury, kde prim hrála žena, resp matka. A kde zrození je v zájmu Brahma a ne navzdory.
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Harappsk%C3%A1_kultura
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/%C5%A0aktismus
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Durga
Další náboženství už jenom kopírovala celibát, bylo nutno se od sprostých lidi nějak oddělit.Naštěstí jim význam celibátu zůstal skryt, krom blábolů které okolo celibátu jsou.
salmo1cz
 

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod ryunin » čtv 08. dub 2021 12:00:21

Schválně používám termín "zbožnost" - kterou jsem léta v Zenu přehlížel, ale ona tam je. Je tam v tom apelu zenových učitelů - nebuď sobecký, nemysli na sebe! Já jsem léta ten apel špatně chápal jako "nemysli na sebe - jinak nedosáhneš osvícení", ale tak to není, zenoví učitelé to myslí tak, že i když jsi dosáhl osvícení, může se stát, že jsi dál sobecký, protože je to "tvoje osvícení" - co z takového osobního osvícení mají ostatní? Nic. Proto "tvoje osvícení" musí jít do háje a tady je ten moment zbožnosti. Pokud je v nás autentická zbožnost, nemáme potřebu mít úspěch nebo uznání nebo vyhrát argument na poradně nebo dokázat druhým, že jsou sobci. Já jsem v minulosti nedělal nic jiného, než že jsem se snažil druhé přesvědčit, že mám pravdu já. Protože jsem měl nějakou zkušenost, o které jsem byl přesvědčen, že je radikální. Sice to byla radikální zkušenost, ale ne v tom smyslu, že by radikálně osvítila moje ego. Pouze radikálně osvítila význam slov obecně. A to je málo.

Doporučuju knížku, která vyšla česky - Zen je největší lež všech dob - výběr nejzajímavějších myšlenek zenového mistra Kodo Sawakiho. V té knížce jsem právě díky své křesťanské zkušenosti odhalil, jak jsem dosud nechápal sílu ega a co je schopno napáchat, ačkoliv člověk celý život cvičí zazen. Sawaki na to velmi jasně upozorňuje.
ryunin
 
Příspěvky: 706
Registrován: čtv 22. zář 2011 13:19:10

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod miroslav » čtv 08. dub 2021 12:12:23

Ryu.nin píše: jak Dogen píše - pak jsme potvrzeni celým universem. Tudíž nechybí nic. Ale to se musí přenést do všeho, co konáme.


Tohle píše Dogen?
Mně se na tom nezdá ta potřeba sebepotvrzení - základní to potřeba ega.
A to "přenášení" do všeho, co konáme.

Ano může to být jako dobré cvičení, vžíváním se, uvědomováním, připomínáním si - jak se postupně dostat k poznání toho, jak "přecvičovat" svoje navyklé reakce a pohledy (odnaučit se jim).
Ale nakonec se to stane poznáním, že to tak je a nic se nemusí přenášet ani není třeba potvrzení celým universem či cokoliv jiného.
Uživatelský avatar
miroslav
 
Příspěvky: 3399
Registrován: čtv 29. kvě 2014 9:33:24

Re: Touha po životě

Nový příspěvekod ryunin » čtv 08. dub 2021 16:30:48

miroslav píše:
Ryu.nin píše: jak Dogen píše - pak jsme potvrzeni celým universem. Tudíž nechybí nic. Ale to se musí přenést do všeho, co konáme.


Tohle píše Dogen?
Mně se na tom nezdá ta potřeba sebepotvrzení - základní to potřeba ega.
A to "přenášení" do všeho, co konáme.

Ano může to být jako dobré cvičení, vžíváním se, uvědomováním, připomínáním si - jak se postupně dostat k poznání toho, jak "přecvičovat" svoje navyklé reakce a pohledy (odnaučit se jim).
Ale nakonec se to stane poznáním, že to tak je a nic se nemusí přenášet ani není třeba potvrzení celým universem či cokoliv jiného.


To potvrzení - Dógen to nemyslí tak, že univerzum nám říká - ty jsi dobrej, dostáváš potvrzení, že jsi dobrej jednotlivec. Je to potvrzení, že jsme součástí něčeho nesrovnatelně většího než je život jednotlivce. Jde o potvrzení, že je vše v pořádku i bez našeho ego přičinění - že to, co jsme opravdu, v té základní nevinnosti, je v pořádku. Nezaniknu, když se vzdám ega? Umřu? Kam zmizím, když nebudu? A to potvrzení je - vidíš, jsi tady, ale JINAK. To je potvrzení. Teprve když člověk zcela odhodí sebe, vidí, jaký druh potvrzení to je. Celé křesťanství je na tom založené - vzdej se sebe, odevzdej se Bohu - a dostaneš potvrzení - ale jakmile to potvrzení budeš chápat osobně, zase ti ho Bůh vezme. Vysvětluju tady vlastně na čem je podle mě založené každé náboženství, ale málokdo to chápe. Lidé v náboženství hledají osobní uspokojení, ne univerzální uspokojení, hledají potvrzení pro ego, že je Bůh miluje jako jednotlivce, místo aby tam hledali potvrzení, že Bůh, láska a pravé já je totéž.

Pokud se to stane poznáním, že to tak je, pak nejde o to, že by bylo potřeba potvrzení univerzem nebo nebylo, to už je život v potvrzení, neboli to už je zcela zbožný život. Nebo neustálé milosrdenství. V zenu se tomu říká probuzený život, v křesťanství milosrdenství. Nevím, kde se vzal ten názor, že někdy nastane doba, když už člověk nic cvičit nebude muset - každý náš úkon je cvičení, každý pohyb ruky je totéž co cvičit zazen. Když žijeme duchovně, pak každý náš úkon je cvičení - a když to děláme správně, pak v každém okamžiku naplňujeme smysl toho cvičení, nejde tedy o trénink nebo přípravu na něco.

Lidé na poradně mají pravdu v tom, když říkají, že z reakcí lidí je cítit, jestli reaguje jejich ego nebo z nich mluví nějaká hloubka. Vždycky jsem nesnášel, jak tady lidi mluvili o vasánách - ale jde o to samé - když něco děláme, protože nás něco pudí a my nad tím nemáme kontrolu, není to z naší podstaty, není to v jednotě s Bohem. Když něco děláme, protože to jde z hloubky, z nevinnosti, pak je to v jednotě s Bohem. Každý v sobě máme původní nevinnost - a z té nikdy nevzejde nic špatného. A v rámci této nevinnosti si člověk uvědomuje i svoje slabosti a touhy. A když si je uvědomuje, zase se vrací k modlitbě, k Bohu, omlouvá se, vrací zpátky k podstatě a tam je zase potvrzen v té jiné rovině a tak pořád dokola.
ryunin
 
Příspěvky: 706
Registrován: čtv 22. zář 2011 13:19:10


Zpět na Zen

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 5 návštevníků