ros píše:No a protože, asi ne všichni tady znají Járu Cimrmana.
Tak ještě verze za rosadu:
Ani po telefonickém hovoru si Helenka s Janou neporozuměly. Na čem panuje shoda:
"Ta projekce mysli tady může být, pak není lehké ji prohlédnout."
"Je frustrací, když něco jasně vidíš/ uvědomuješ si, víš, že by stačilo málo, ale projekce mysli nejde prorazit"
ovšem i neshody, na jedné straně je viděno, že ta frustrace je osobní, na druhé straně to mrzí lásku.
nicméně:
Jana nikdy neprohlásila kým, je. Není tu potřeba to zkoumat. Nějaké osvícení ji nezajímá. Píše jen o tom, co tam vždy je (když si to uvědomí) a to je ... (vy víte, co)
Možná by bylo fajn to při reakcích na její psaní, zde respektovat.
A i když sem dá nějakou citaci, tak k tomu přistupovat, tak, že to je citace a soustředit se na to, jestli a jak to rezonuje se mnou samotným.
...
Myslím, že to bude "taková pěkná tečka za tím naším případem. Opakuji, bude to taková pěkná tečka za tím naším případem."
(opět cituji Misra)
Helenko, trošku mě ta Tvá interpretace toho, o čem byla řeč, překvapuje, protože sis to přizpůsobila k obrazu svému a něco takového jsem těžko mohla říkat, protože to z mého pohledu není pravda. Například, jak jsi přišla na to, že lásku něco mrzí? To je záležitost emoce zabarvené myslí. Vědomá Láska sama o sobě je jen blahem a štěstím. O frustraci řeč nebyla. To podstatné není
tam, ale
tady a není to závislé na ničem, ani když skrz sen mysli se to jeví jinak, klidně i jako nedostupné.
Jinak beru jako moudré vnímat jakákoliv slova, která se tady objeví, bez ohledu na to, jestli je to citace nebo ne, jestli to tak je, namísto pozuzování představy osoby, jak to ta osoba má. Tedy jestli jde opravdu o osvobození od připoutanosti k představě toho osobního.
Nicméně podstatné je poznání, kdo jsi, s tímhle poznáním lze dojít k pravdivému závěru a sotva najdeš nějaký problém.
A je to i obráceně, nenalézám žádný skutečný problém.