Začnu od konce:
ros píše:Osvobození nemá břehy, nemá podmínky.
Ano, Osvobození nemá žádnou rozdělenost, omezenost, podmíněnost.
Ono to s těmi břehy možná vypadá drochu abstraktně, ale je to ve skutečnosti nesmírně jednoduché. Nic není nic a Láska, která je vším, je absolutně vším, co je.
Cokoliv si uvědomíš, tak v nejhlubším poznání má všechno chuť Lásky. A v našem životě k tomu může sekundovat navíc mysl, která podává důkazy, co proč v té existenci Láskou není, proč co láskou nemůže být. Osvobozením od připoutanosti k mysli tuhle dehonestaci nebereme a vlastně to ani není možné brát vážně.
Tím jsem si ohromně zjednodušil celou moji cestu. Tedy jsem začal považovat vše za dobré, neb On to učinil.A hodně dobrý postřeh je tohle:
ros píše:A tak, jak se tvé psaní vystravuje kritice právě, zde, právě v takovém prostředí, já tam cítím tu podvědomou touhu nějak tu statickou idylickou bublinu prorazit
.
Sat-čit-ánanda jakožto způsob existence se může jevit jako statická bublina, která se životem v těle z masa a kostí a ve světě plném protivenství, problémů a špatností, musí jednou prasknout a musí se ukázat, že to je jen iluzorní život, že to je jen sebeoblbování.
Případně, že takový život se objevuje po smrti, v lepším případě ho poznávají jen vyvolení osvícení, Probuzení, se kterými nikdo z nás tady nemá šanci mít nic společného.
ros píše: Já jsem, žádný přesný návod nedala, jak to tedy v tom prázdném domě bylo?
Takhle:
ros píše:Nešlo mi ani tak o popis, to ho, co je vnímáno, co je žito, protože se to jakýmkoliv popisem stává předmětem, minimálně předmětem toho popisu. A v té chvíli tu může být uvědomění, že celý ten proces popisu je proměnlivým dějem zcela jasně pozorovatelným z pozice neměnného.
Mě šlo spíš o ten akt prozkoumání skutečnosti a případné i opakované verifikace. Jak jsem psala, je to otázka k prozkoumání. Tak mě zajímalo, jak jsi to prozkoumala? Nebo jak to bylo prozkoumáno. Prostě mi vrtá hlavou, jak to, že není vidět, ten proses popisu. A že se u toho nezvědomuje subjekt (zdroj), ale že pozornost zůstává u popisu samotného.
ros píše:Hm, teď už jde vážně do tuhého. Lásku, která je vším, rozbolela hlava! Nebo nikoho?
Sat-čit-ánanda je vědomým blaženým Bytím bez ohledu na to, jestli se objeví třeba bolest hlavy nebo cokoliv jiného. Jenže představa, že by SČA mohla být nějak verifikována, že by ji šlo nějak vyvracet, potvrzovat, považovat ji za proměnlivý děj, jako něco, odděleného od zdroje, jako něco, co subjekt vnímá jako objekt, absolutně nesmyslná. Nicméně mě zajímalo, odkud se tahle vize, ve které se jeví SČA jako satická idylická bublina odsouzená k prasknutí, bere. Kde se bere ta představa, že by SČA měla být jen projevem ve Vědomí, když je sama Vědomím a nebo že by mohla být bublinou blažené existence, která jednou praskne a život se pak zákonitě stane útrpným bytím, Temnou nocí. Kde se bere ta iluze, že něco takového, co je vším, je někde jinde, než tady?
ros píše:Kdo se tedy podle mé navigace podíval?
Nedívá se stále?
Byla to hra mysli, která mohla stvořit představu něčeho odděleného, pomíjivého, proměnlivého, jenže paradoxně jakmile se mysl začala brát vážně a byla tady ta tendence dívat se na to, co je řečeno z pozice mysli, jako na něco skutečného a objevilo se zkoumání, "co ten druhý opravdu vidí", tak tady byla zase jen mysl, skrz kterou SČA nebyla poznatelná, jako by vůbec nebyla.
A bylo jasné, proč Zdeněk a mnozí další píší to, co píší. V téhle chvíli je snad jen patřičná omluva za to: "Stačí jen..."
Nestačí.
Na těchhle stránkách je bohatá sbírka všech možných návodů, jak poznat, kdo skutečně jsme.
Jenže s uvíznutím v mysli je to všechno k ničemu.
To jenom Láska má tu moc rozpustit mlhu nevědomosti, iluzi oddělenosti.
Takže Ti, Helenko, za to všechno díky, díky i za to, že jsi to psala jako Láska Lásce.
A pokud by Zdeněk, nebo někdo další hledali hlubší zdroj poznání, nechť se na Tebe s důvěrou obrátí.
