Pokud bych měla mluvit za sebe, tak je pro mě zcela pochopitelný pohled duchovního, který nedělá mezi lidmi žádné rozdíly a dokáže poskytnout duchovní útěchu a pomoc třeba i vrahovi.
Samozřejmě. Jasné vidění příčin a důsledků neobsahuje odsuzování člověka, který se něčeho dopustil. Nějak nechápu, k čemu je dobré automaticky předpokládat u druhých lidí, že odsuzují toho, kdo se něčím provinil.
To ale neznamená, že když někdo za mnou přijde a prosí mě o pomoc - občas se to stává, - že budu omlouvat jeho činy tím, že i on je bezpodmínečným Bytím - aspektem Boha.
Mám pro něj plné pochopení, protože bez skutečné empatie bych mu nebyla nic platná. Oba si ale uvědomujeme, že na úrovni iluzorní dvojnosti platí určité zákonitosti, právní i ty, které se týkají mezilidské komunikace, například v rodině, a že když je nerespektujeme, když prosazujeme jen vlastní zájmy a potřeby, musíme počítat s odpovídajícími následky.
Tyhle věci nelze relativizovat ani v nejlepším úmyslu argumentací z oblasti nedvojnosti - jak se to často stává v diskusi.
