YONGEY MINGJUR RINPOČHE
Zakotveni v naší formální praxi meditace, můžeme spočinout v (-$into$) ohromném, otevřeném bdělém vědomí, jež je naše nejzazší přirozenost.
YONGEY MINGJUR RINPOČHE vypráví příběh svého vlastního uvedení do Velké Dokonalosti.
MÉ UVEDENÍ do světa Velké dokonalosti (v Tibetštině Dzogčhen) se událo, když jsem byl jen malým chlapcem. První léta svého života jsem strávil ve vesničce mé matky poblíž tibetsko-nepálské hranice. Od do svého mládí jsem se tam nevrátil, ale jasně si pamatuji masivní hory se sněhovými čepicemi, které se tyčily nad námi po všech stranách, a louky plné květin natahující se po dně údolí obklopujícího naši vesnici. Z vnějšího pohledu byste si pomysleli, že jsem se narodil v kouzelném životě. Žil jsem na jednom z nejkrásnějších a nejpoklidnějších míst na Zemi, obklopen lidmi, kteří mne velmi milovali. Nedosti na tom, starší z mé rodiny byli známí duchovní učitelé, takže od doby, kterou si vybavuji, jsem byl vystaven praxi meditace a její moci přeměňovat mysl.
Přes idylické okolí a silná pouta, která jsem sdílel se svou rodinou, se můj život obrátil jednoho roku směrem k horšímu. Když jmi bylo asi sedm let, začal mé bytosti vládnout hluboký, stravující pocit obav. Nemohl jsem přijít na to, co se mi děje a nebo proč. Pouze jsem věděl, že i ta nejmenší věc – jako bouře nebo příjezd cizince – může uvrhnout mou mysl do chaosu. Z jícnu mého žaludku se někdy vzedmul strach a mou mysl vyplnily hrozivé myšlenky, zanechajíce mě paralyzovaného pocitem, že se má stát cosi hrozného. Toto obtížné údobí mi poskytlo mocnou motivaci zkoumat svou mysl a pocity. Přestože jsem v té době o meditaci příliš mnoho nevěděl, měl jsem vágní pocit, že by mi mohla pomoci nakládat s mou úzkostí. Chvíli jsem se snažil meditovat sám, ale krom několika prchavých okamžiků niterného míru mě pocit děsu dále pronásledoval jako stín.
Většinou jsme v zimě cestovali s matkou z naší vesnice v horách do Káthmandú, kde jsme trávívali šest měsíců s mým otcem, velkým mistrem meditace Tulku Urgjen Rinpočhem. Jap Rinpočhe, jak jsem ho emotivně nazýval, žil v malé poustevně v okolí Káthmandského údolí, kde vyučoval svému jedinečnému stylu bezúsilné meditace studenty z celého světa. Ráno mniši a jeptišky z jeho poustevny přicházívali obdržet nauky o meditaci nebo rituálech Tibetského Buddhismu a o večerech vyučoval své netibetské studenty. Často jsem tiše sedával po straně a naslouchal, jak učil.
Přestože jsem opravdu nerozuměl mnoho z toho, co říkal, prahnul jsem po klidné pokoře, již vyzařoval.
Zpočátku jsem byl tak nesmělý, že jsem nedokázal sebrat odvahu požádat jej, aby mě učil o meditaci, ale po chvíli se má úzkost stala tak intenzívní, že to přerazilo můj stud. Stále jsem nedokázal požádat svého otce přímo, ale velmi jsem prosil mou matku, aby ho požádala za mě. Byl jsem radostí bez sebe, když mi sdělila zprávu, že souhlasil s vyučováním mne.
V téže době, kdy jsem začínal s meditací, jsem se učil číst a psát. Odpoledne jsem sedával s mým otcem v jeho meditačním pokoji, který měl rozměrné okno, z nějž šlo vidět na celé údolí. Coby součást své denní praxe recitoval text zvaný Vzácná pokladnice základního prostoru jevů, který je považován za jednu z nejelegantnějších prací o Velké dokonalosti, nejhlubších a nejceněnějších nauk linie mého otce. Můj otec používal tento text za účelem naučit mě číst. Jak jsme seděli spolu v jeho malé poustevně, zpívával slova z knihy v nádherné melodii a žádal mě o jejich zopakování. Pak jsem se podle svých nejlepších schopností snažil ho imitovat a dychtivě jsem čekal na jeho hodnocení. V té době jsem myslel, že mi jen pomáhá naučit se číst, ale při pohledu zpět vidím, že mě ve skutečnosti uváděl do báze, cesty a plodu Velké dokonalosti.
ZÁKLAD-BAZE VELKÉ DOKONALOSTI
Mohli byste si myslet, že během hodin, po které jsem se učil zpívat slova z Vzácné pokladnice, jsem (do ní) postupně pronikl, ale ve skutečnosti jsem neměl žádný pojem o tom, co znamenala. Pro mě byla kniha jen svazkem podivných termínů, které nic neznamenaly, ale líbila se mi pro konejšivou melodii, kterou můj otec používal, když mi ji zpíval. Jednoho dne, kdy jsme spolu seděli v jeho pokoji recitujíce a meditujíce, zaznamenal jsem slovo, které jsem mnohokráte slyšíval svého otce říkat, když vyučoval své studenty. „Co znamená toto slovo?“, zeptal jsem se, ukazujíc na tibetské slovo kadag.
„Ó, to je velmi důležitý termín“, odpověděl, potěšen mým zájmem. „Pamatuješ si, co jsem říkal studentům posledně večer o skutečné přirozenosti mysli?“ Pravda byla, že jsem nerozuměl mnoho z toho, co říkal, když vyučoval, takže jsem pohlédl dolů a v rozpacích kroutil hlavou.
Vida mou reakci, jemně mě poklepal po rameni a řekl, „Není vůbec potřeba se cítit zaražen/rozpačitý. Když jsem já byl mladý, musel jsem se naučit významu všech těchto slov právě tak, jako ty.“ Pak se na chviličku odmlčel a pohlédl na mne s takovým dojetím, že celé mé rozpaky se rozpustily. „To, co jsem učil studenty minulý večer, bylo, že naše pravá přirozenost je zcela čistá a dobrá. Slovo, na které jsi se mě ptal, kadag, znamená ‘čisté od samého počátku’. Ač to tak mnohdy nemusí v tomto případě vždy vypadat, není ani toho nejmenšího rozdílu mezi tvou pravou přirozeností a Buddhovou. Ve skutečnosti i pes má tuto původní čistotu.“
„Co znamená čistota?“, zeptal jsem se.
„Čistota znamená, že naše pravá přirozenost je již zcela dokonalá a úplná,“ pokračoval. „Ani zmatek, ani strach nemohou změnit tuto niternou čistotu. Nezhoršuje se, když trpíme, ani se nezlepšuje, když se stáváme osvícenými jako Buddha. Nepotřebujeme k ní nic přidávat ani od ní nic odebírat, ani nemusíme nic dělat, abychom ji získali. Je zde s každým z nás a v každém okamžiku, jako diamant v dlani naší ruky.“
„Když je naše přirozenost tak úžasná,“ zeptal jsem se, „proč pak trpíme?“
„To je dobrá otázka,“ odpověděl. Problémem není, že potřebujeme získat něco, co již nemáme, nebo že se potřebujeme zbavit věcí, které se nám nelíbí. Buddha se nemůže magicky objevit a odebrat všechno naše utrpení a zmatek. Problémem je, že nerozpoznáváme, co již máme s sebou. Tolik se necháváme uchvátit v dramatech našich životů, že nevidíme zářivou čistotu našich vlastních myslí. Tato přirozenost je s námi i když se cítíme ustrašeni, osamoceni a nahněváni.
Podíval jsem se vzhůru na otcův obličej a z hloubi mého nitra se vzedmul pocit ohromné lásky a respektu. Stále jsem plně neuchopil to, co se (mě) snažil naučit, ale , ale začal jsem se otevírat možnosti, která byla více k žití, než všechny myšlenky a pocity naplňující mou mladou mysl. To, do čeho mě právě uvedl, byl/a základ/baze Velké dokonalosti, vnitřní realita, kterou objevujeme na duchovní stezce.
STEZKA VELKÉ DOKONALOSTI
S touto nově nalezenou důvěrou jsem pokračoval v meditaci na vlastní pěst. Přestože jsem stále neměl přímou zkušenost toho, co se mě snažil naučit můj otec, brzy jsem shledal, že zaměřením své mysli na něco jsem schopen nalézt stav klidu. Přes tento rozvoj jsem stále myslel na meditaci coby na něco, co mi může pomoci zbavit se těch částí sebe sama, které nemám rád. Upřímně jsem doufal, že meditace mě povede do šťastných, pokojných stavů mysli, kde se mě panika a strach nemohou dotknout. Jak jsem brzy zjistil, bylo nicméně to, k čemu mě vedl otec, mnohem radikálnější, než toto.
Po několik dalších měsíců jsem pokračoval v návštěvách svého otce a ten mě vyučoval více o Velké dokonalosti. Mnohdy jsme ani vůbec nehovořili, sedíce spolu. Můj otec prostě sedával před velkým oknem a hleděl do oblohy, zatímco jsem tiše seděl vedle něj a snažil se meditovat. Zoufale jsem chtěl jeho ocenění, takže jsem se vždy snažil co nejlépe imitovat to, co by podle mě měl dobrý meditující dělat. Seděl jsem rovný jako jedle a snažil se vypadat, jako bych byl ponořen v nějaké hluboké zkušenosti, zatímco jsem ve skutečnosti jen opakoval ve své mysli mantru a snažil se neztratit v myšlenkách. Příležitostně jsem otvírával oči a pokukoval vzhůru na svého otce doufajíc, že si všimnul mé dobré meditační pozice a schopnosti sedět po tak dlouhou dobu.
Jednoho dne, jak jsme společně v tichosti seděli, jsem na něj vprostřed své meditace letmo vzhlédl a k mému překvapení jsem shledal, že se dívá dolů na mne. „Medituješ, synu?“ zeptal se.
„Ano, pane“, řekl jsem hrdě, naplněn radostí, že si toho konečně všimnul.
Má odpověď ho zdánlivě velmi pobavila. Na pár okamžiků se odmlčel a pak jemně řekl, „Nemedituj.“
Má pýcha vyšuměla. Po měsíce jsem se co nejlépe snažil kopírovat ostatní meditující, kteří přicházeli k mému otci. Naučil jsem se nějakým krátkým modlitbám, sedět ve správné pozici a usilovně se snažil zklidnit mou neklidnou mysl. „Myslel jsem, že bych měl meditovat“, řekl jsem roztřeseným hlasem.
„Meditace je lež“, řekl. „Když se snažíme kontrolovat mysl nebo se držet zkušenosti, nevidíme vrozenou/inherentní dokonalost přítomného okamžiku.. Ukázajíc skrze okno, pokračoval, „Podívej se ven na modrou oblohu. Čisté bdělé vědomí je jako obloha, bez hranic a otevřené. Je stále zde. Nepotřebuješ ho vytvářet. Vše, co musíš dělat, je spočinout v něm.“
Na okamžik se všechny mé naděje a očekávání ohledně meditace zhroutily a já jsem zakoušel záblesk bezčasového bdělého vědomí.
Po několika minutách pokračoval, „Jakmile jsi jednou rozpoznal bdělost, není nic ke konání. Nemusíš meditovat nebo se jakkoli snažit měnit svou mysl.“
„Jestliže není nic ke konání,“ zeptal jsem se, „znamená to, že nemusíme praktikovat?“
„Přestože není nic ke konání, potřebuješ se sblížit s tímto rozpoznáním. Také potřebuješ kultivovat bódhičittu a oddanost, a vždy zapečetit svou praxi věnováním zásluh, aby všechny bytosti mohly rovněž rozpoznat svou vlastní pravou přirozenost. Důvodem, proč stále/přesto potřebujeme praktikovat, je zpočátku máme pouhé porozumění pravé přirozenosti mysli. Sblížením se s tímto porozuměním znovu a znovu se nicméně toto postupně transformuje (=přemění) v přímou zkušenost. Přesto i poté stále potřebujeme praktikovat. Zkušenost je nestabilní, takže když se kontinuálně nesbližujeme / nepokračujeme ve sbližování s čistým bdělým vědomím, může se nám ztratit z dohledu a můžeme se opět nechat chytit v myšlenkách a emocích. Na druhé straně, jsme-li v praxi pilní, může se tato zkušenost transformovat (=přeměnit) v realizaci, kterou nikdy nemůžeme ztratit. Toto je stezka Velké dokonalosti.“ S těmito slovy přestal hovořit a společně jsme pokračovali ve spočívání v čistém bdělém vědomí, shlížejíce do hluboké modři oblohy nad Káthmandským údolím.
PLOD VELKÉ DOKONALOSTI
Po několika dalších letech cvičení s mým otcem v jeho poustevně jsem cestoval do Indie žít v Šherab Lingu, klášteře Kenting Tai Situ Rinpočheho. Měl jsem to velké štěstí účastnit se tradičního tříletého ústraní, zatímco jsem tam pobýval, během nějž jsem měl možnost učit se od velkého mistra jménem Saldžej Rinpočhe, který zpevnil rané lekce, které jsem obdržel od svého otce a dal mi šanci je integrovat pod jeho vedením. Po pár letech na ústraní mi mí učitelé poradili, abych se účastnil šhedry, neboli klášterní univerzity, abych studoval klasickou filosofii buddhistické tradice.
Nauky, které jsem obdržel v klášterní univerzitě, mi byly extrémně k užitku, ale často jsem se snažil násilím sjednotit komplikovanou filosofii vozidla Súter s okamžitostí Velké dokonalosti. Ke svému štěstí jsem se ihned poté, co jsem dokončil svá studia, setkal s ještě jiným velkým mistrem, Ňošul-Khän Rinpočhem, zběhlým učencem a pravým jóginem Velké dokonalosti, který mi předal soubor nauk, které se předávají v tajnosti v jednom čase jen jedinému žákovi. Nebylo snadné studovat s ním, neboť jsem musel cestovat do Bhútánu, což v těch časech nebyla snadná záležitost.
Jedna z hlavních otázek, které jsem v té době měl, se týkala výsledků Velké dokonalosti, takže jsem jednoho dne přišel ke Khän Rinpočhemu s žádostí o vyjasnění. „Abych dosáhl buddhovství,“ začal jsem, „sútry říkají, že musím očišťovat zatemnění, dovršit akumulaci zásluh a moudrosti a pomalu zušlechtit svou praxi štědrosti, disciplíny a dalších šest dokonalostí po velice dlouhý čas, ale můj otec Saldžej Rinpočhe mě učil, že buddhovství je ve skutečnosti právě zde v tomto okamžiku. Říká se, že když usilujeme a snažíme se o nějaké osvícení v budoucnu, ve skutečnosti se oddalujeme čistému bdělému vědomí. Neodporují si tyto dvě prezentace vzájemně?“
„Vůbec ne,“ odpověděl Rinpočhe. „Ve skutečnosti všechny ty věci, které pomalu odkrýváme na stezce súter, jsou ve skutečnosti inherentními kvalitami čistého bdělého vědomí. Velká dokonalost je bezúsilná stezka, v níž dovršíš vše, aniž cokoliv děláš. Rozpoznání prázdné esence bdělého vědomí završuje akumulaci (=nahromadění) moudrosti, zatímco rozpoznání jeho spontánně přítomné jasnosti završuje akumulaci zásluh. Sjednocení této prázdnoty a jasnosti je sjednocením dvou akumulací. Navíc je tento přístup také sjednocením stádií rozvoje a dovršení, které praktikujeme v józe božstev, a (rovněž je sjednocením) dovedných prostředků a poznání. Jakmile jednou rozpoznáš přirozenost mysli, soucit se manifestuje spontánně. Vidouc potenciál, který je vlastní všem bytostem, budeš je přirozeně respektovat (-$feel respect for them$) a budeš jim přát zrealizování této pravé přirozenosti pro ně samé. Budeš také zakoušet opravdovou oddanost k učitelům, kteří tě uvedli do tohoto čistého bdělého vědomí a plně oceňovat jejich dosažení.
„Aktualizace těchto vrozených kvalit“, pokračoval, „je nejlepší výsledek, v jaký bychom mohli doufat. Létat po obloze, číst myšlenky a jiné magické síly nejsou nic tak velkého. V těchto dnech dokáže většinu těchto věcí moderní technologie. Letěl jsem kolem světa se sty lidí v gigantické kovové trubce, tak co je velkého na tom, dokážeš li levitovat pár stop nad zemí? Vzácný plod Velké dokonalosti se manifestuje (=projevuje) když jsme se sblížili s čistým bdělým vědomím do takové míry, že z tohoto stavu nikdy nekolísáme. Není nic víc v co doufat, než v toto.“
Khän Rinpočheho slova se vytratila s tím, jak dokončil svůj výklad, a přestal hovořit. Společně jsme seděli v tichosti, bezúsilně spočívaje v nádheře a prostotě přítomného okamžiku.
Slova těchto velkých mistrů se mnou zůstávají do těchto dnů. Když se mne lidé ptají na Velkou dokonalost, nemám nic více co říci, než opakovat tato prostá učení, která mi byla svěřena coby velký poklad mými laskavými učiteli.
http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~mpop64 ... ingyur.htm
