armin píše:Kdo pak své nevěřící rodiče k dokonalé víře přivede a povzbudí a v ní upevní, je, jsou-li zlí, přivede a povzbudí k dokonalé ctnosti a v ní utvrdí, je, jsou-li lakomí, přivede a povzbudí k dokonalé obětavosti a v ní utvrdí, je jsou-li bez rozumu, přivede a povzbudí k dokonalé rozumnosti a v ní utvrdí, ten jedině tím prokázal rodičům vděk, splatí jejich dobrodiní, ano více než splatí.
Tohle je hezká a líbivá teorie, ale v praxi jsem ještě nezažil takového potomka, který by úspěšně převychoval svého rodiče.
Většinou, co vidím, tak rodiče něco vtiskují do svých dětí úplně bezmyšlenkovitě. Lidé jedou většinu svého života na autopilota a opičí se v dospělosti automaticky po svých rodičích.
Asi takhle bych to pojal.
Když jsme byli malí, tak nás k něčemu vedli naši rodiče. A většinou to nebylo vedení k dokonalé víře, k dokonalé ctnosti, k dokonalé obětavosti, k dokonalé rozumnosti. Rodiče často jednají ve stresu a v afektu a v této situaci negativních emocí se chovají zkratovitě a primitivně, což si oni omlouvají svojí ochranitelskou úlohou vůči svým dětem a také svojí přetížeností.
Vedli nás naše rodiče (alespoň jak to vidím u sebe a ve svém okolí) v různém poměru ke dvěma věcem. Jednak nás vedli k tomu, čemu oni sami věřili, a druhak nás vedli k tomu, co jim vyhovovalo, abychom tomu věřili my.
Potíž je v tom, že jednak oni často věřili blbostem.
Například komunismus je odnoží satanismu, takže věřící komunista nechtíc ze svých dětí dělal satanisty.
A pokud nás oblbovali úmyslně, abychom je lépe poslouchali. Tak u této druhé možnosti se jedná hlavně o sobeckou manipulaci a vymývání mozků svých potomků.
Takže vidím (možná ze svého subjektivního hlediska) málo pozitivního vkladu do života pro děti ze strany rodičů, ale potřeba rodičů je taková, aby viděli svoji úlohu ve výchově svých dětí stále pozitivně. V tom okamžiku aktu výchovy oni skutečně (většinou) dělali to nejlepší pro své dítě, co mohli, lépe nás prostě vychovat nebyli schopni.
Pokud nejsou ti rodiče úplně blbí, tak často vidí, že jejich výchova plodí trpké ovoce, a to je může stresovat. Oni jsou pak vnitřně zranění.
A pokud jsou ti rodiče blbí, tak je stejně všechno přesvědčování k ničemu.
A tak naše kritika a snaha o převychování svých rodičů v naší dospělosti dopadá jako sůl do jejich otevřených ran a nebo se odrazí od jejich hroší kůže.
Jediné, co mne napadá, je snaha o pokud možno láskyplný a zároveň i trochu shovívavý postoj ke svým rodičům.
Rodiče jsou sice pachateli násilí na nás svých dětech, ale jsou i současně oběti násilí páchaného na nich v jejich dětství jejich rodiči a jinými (často zrůdnými) společenskými autoritami.
Tady se o tomto dilematu rodič-pachatel/dítě-oběť hezky hovoří:
Zdravím