Re: Co dělat, jsme-li plni negativních myšlenek
Napsal: pon 04. led 2016 15:03:38
Ještě něco dalšího pro jaosivu
jaosiva1 píše:
...No neni marne se postavit do role tohoto Posvatneho ve mne...a rict si: Petulko, odpoustim ti ....
Je to pomoc dozajista...pro ten uzlicek pochybnosti, kterym jsem, ok
.............
Ty se nemusíš stavět do žádné role Posvátného Já, ty v té roli žiješ každou vteřinu svého života.
Naše já, to naše obyčejné já, je ve své podstatě posvátné a napojené na to vyšší Já takovým bezešvým švem, kde nelze najít začátek ani konec.
My jsme uvnitř nás minimálně tři (všichni jsme schizofrenici uvnitř s rozdvojenou osobností a ještě s jednou třetí osobou k tomu).
Všichni máme v sobě to své já, které je živé, je dobré a svaté a ve své podstatě dokonalé. Naše já je jenom pomýlené Matrixem a považuje se mylně za oddělené já od REALITY nebo od VESMÍRU nebo od BOHA nebo od toho velkého Já (nehodící lze škrtnout) .
Pak máme v sobě svého vnitřního rodiče, který nás (naše vnitřní dítě) hlavně kritizuje ve stylu našich vlastních rodičů. Ten náš vnitřní rodič není moc živý, v podstatě je to mrtvý program, ale protože je v nás tak dokonale otištěn, považujeme ho mylně za svoji živou součást naší osobnosti. To je hlavní generátor našich negativních myšlenek. Nejde ho zabít, není živý, je to jenom program. Lze ho ale postupně přepisovat pomocí pozitivních afirmací. Je to většinou zdlouhavá práce, ale jde to, alespoň někomu to jde. Nic není stoprocentní a nic nefunguje stejně na všechny.
Určitě to lze zkusit, a nepokusit se o něco bývá někdy osudné.
A pak máme v sobě svoje vnitřní dítě, což je podoba našeho vědomí z našeho dětství. Tohle naše dětské vědomí si sem formou svého zrození přišlo něco odpracovat a v tom svém skutečném dětství ještě mělo napojení na to kosmické Já. Tohle vnitřní dítě máme v sobě stále i v naší dospělosti a je nositelem našich emocí. Pokud jsou naše emoce nešťastné, je naše vnitřní dítě nešťastné a naopak.
Mohu, skutečně mohu "já sám" pomyslně pochovat a pevně obejmout svoje vnitřní dítě a ujistit ho o své přízni:
"Jsem tu na Tvé straně, jsem tu s Tebou a vždycky budu."
To si mohu říkat dnes a denně.
Něco podobného dělala Jiřina Prekopová v reálu se skutečnými dětmi a jejich skutečnými rodiči, je to její "Metoda pevného objetí". My už jsme dospělí, co už máme často svoje rodiče po smrti anebo naši rodiče nejsou ochotní v reálu nějaká obětí dělat. My si to ale můžeme přehrávat sami se sebou naoko formou takovéhoto ochotnického vystoupení:
"Jsem tu na Tvé straně (Ivánku), jsem tu s Tebou a vždycky budu."
"Přijímám Tě a mám Tě rád."
Zdravím
PS
Odpuštění je dobré, ale laskavé přijetí se mi zdá lepší a cennější pro moje vnitřní dítě.
jaosiva1 píše:
...No neni marne se postavit do role tohoto Posvatneho ve mne...a rict si: Petulko, odpoustim ti ....
Je to pomoc dozajista...pro ten uzlicek pochybnosti, kterym jsem, ok
.............
Ty se nemusíš stavět do žádné role Posvátného Já, ty v té roli žiješ každou vteřinu svého života.
Naše já, to naše obyčejné já, je ve své podstatě posvátné a napojené na to vyšší Já takovým bezešvým švem, kde nelze najít začátek ani konec.
My jsme uvnitř nás minimálně tři (všichni jsme schizofrenici uvnitř s rozdvojenou osobností a ještě s jednou třetí osobou k tomu).
Všichni máme v sobě to své já, které je živé, je dobré a svaté a ve své podstatě dokonalé. Naše já je jenom pomýlené Matrixem a považuje se mylně za oddělené já od REALITY nebo od VESMÍRU nebo od BOHA nebo od toho velkého Já (nehodící lze škrtnout) .
Pak máme v sobě svého vnitřního rodiče, který nás (naše vnitřní dítě) hlavně kritizuje ve stylu našich vlastních rodičů. Ten náš vnitřní rodič není moc živý, v podstatě je to mrtvý program, ale protože je v nás tak dokonale otištěn, považujeme ho mylně za svoji živou součást naší osobnosti. To je hlavní generátor našich negativních myšlenek. Nejde ho zabít, není živý, je to jenom program. Lze ho ale postupně přepisovat pomocí pozitivních afirmací. Je to většinou zdlouhavá práce, ale jde to, alespoň někomu to jde. Nic není stoprocentní a nic nefunguje stejně na všechny.
Určitě to lze zkusit, a nepokusit se o něco bývá někdy osudné.
A pak máme v sobě svoje vnitřní dítě, což je podoba našeho vědomí z našeho dětství. Tohle naše dětské vědomí si sem formou svého zrození přišlo něco odpracovat a v tom svém skutečném dětství ještě mělo napojení na to kosmické Já. Tohle vnitřní dítě máme v sobě stále i v naší dospělosti a je nositelem našich emocí. Pokud jsou naše emoce nešťastné, je naše vnitřní dítě nešťastné a naopak.
Mohu, skutečně mohu "já sám" pomyslně pochovat a pevně obejmout svoje vnitřní dítě a ujistit ho o své přízni:
"Jsem tu na Tvé straně, jsem tu s Tebou a vždycky budu."
To si mohu říkat dnes a denně.
Něco podobného dělala Jiřina Prekopová v reálu se skutečnými dětmi a jejich skutečnými rodiči, je to její "Metoda pevného objetí". My už jsme dospělí, co už máme často svoje rodiče po smrti anebo naši rodiče nejsou ochotní v reálu nějaká obětí dělat. My si to ale můžeme přehrávat sami se sebou naoko formou takovéhoto ochotnického vystoupení:
"Jsem tu na Tvé straně (Ivánku), jsem tu s Tebou a vždycky budu."
"Přijímám Tě a mám Tě rád."
Zdravím
PS
Odpuštění je dobré, ale laskavé přijetí se mi zdá lepší a cennější pro moje vnitřní dítě.