Poradna zdarma

Videl sem seznam desitek jmen...nope....za vsechny:
Sri Ramakrishna, Blavatska, Ramana Maharishi....vsichni rakovina
U nich jiste neni pochyb, ze byli esoterici a priciny tebou jmenovane u nich asi nenastaly...
No...sem zvedav, co odpovi Pelvan
...pjks...

Co jsem tak četl od jednoho lékaře.

Buňky rostou a opakovaly by se, ale v DNK mají brzdič, částku, která zamezuje nekontrolovanému dělení.
Některé mají ten brzdič vypnutý. Denně jich může vzniknout několik. Jsou potenciálně nádorové.
To ale vypátrají ochranné látky a takové ulítlé buňky každý den likvidují, tak jako cizí nebezpečné struktury.

Když vychytávka a likvidace vázne při slábnoucí imunitě, dělení se vymyká kontrole.

jaosiva1 píše:Videl sem seznam desitek jmen...nope....za vsechny:
Sri Ramakrishna, Blavatska, Ramana Maharishi....vsichni rakovina
U nich jiste neni pochyb, ze byli esoterici a priciny tebou jmenovane u nich asi nenastaly....

jaosiva1 píše:... pozitivne dozajista myslicich, kteri umreli na rakovinu ci jine choroby...
Jak to?

Třeba pozitivně mysleli na to, čím jsou, když nemusí být tím, čím, nejsou.

jaosiva1 píše: Sri Ramakrishna, Blavatska, Ramana Maharishi....vsichni rakovina
U nich jiste neni pochyb, ze byli esoterici...

Možná tělo a jeho potřeby ignorovali. Ramana Mahariši nazýval svoje tělo "tenhle špalek".
Není v tom láskyplnost, která tělo uzdravuje

Ignorovat nebo milovat?

Pepíčkovi je pět let, Mařence jsou tři toky. Nejsou já. Ani tohle tělo nejsem já.
Nejsem nic z toho. Budu proto Mařenku, Pepíčka i tohle tělo ignorovat?

PS. Ignorovat, anebo milovat Mařenku a Pepíčka a svoje tělo neosobní, všeobjímající Láskou?

Návštěvník píše:Ignorovat nebo milovat?

Pepíčkovi je pět let, Mařence jsou tři toky. Nejsou já. Ani tohle tělo nejsem já.
Nejsem nic z toho. Budu proto Mařenku, Pepíčka i tohle tělo ignorovat?

A co takhle: Pepíček je láskou a Mařenka je láskou, bez ohledu na to, jestli je jim pět nebo sto let, bez ohledu na to, jestli mají tělo dítěte nebo starce, bez ohledu na to, jakou mají za sebou minulost, bez ohledu na zásluhy a viny, bez ohledu na to, co si kdo o nich myslí...

Návštěvník píše:PS. Ignorovat, anebo milovat Mařenku a Pepíčka a svoje tělo neosobní, všeobjímající Láskou?

PS: Je ta láska, která ignoruje to všechno, čím se osobně Jeníček s Mařenkou od ostatních osob oslišují, dost neosobní a všeobjímající?

Dokud láska není všeobjímající, pak objímá jen něco a ten zbytek ignoruje.
To je normální, lišíme se jen v tom, co jsme ochotní objímat a co jsme se rozhodli ignorovat.

To co ignorujeme holt Láskou není

Návštěvník píše:Dokud láska není všeobjímající, pak objímá jen něco a ten zbytek ignoruje.
To je normální, lišíme se jen v tom, co jsme ochotní objímat a co jsme se rozhodli ignorovat.

Návštěvník píše:Dokud láska není všeobjímající, pak objímá jen něco a ten zbytek ignoruje.
To je normální, lišíme se jen v tom, co jsme ochotní objímat a co jsme se rozhodli ignorovat.

A co když všeobjímající láska vychází rovnou z podstaty, týká se jen toho, kým skutečně jsme a nezachycuje se v iluzi, nezachycuje se v představách toho, čím ve skutečnosti nejsme?

Nezachycuje se v mentálním snu časoprostoru, nezachycuje se v představách minulosti, budoucnosti, formy?

Co když věčnost Boží Lásky se ve skutečnosti týká jen toho věčného, nikoliv pomíjivého?

Co když voda je láskou, ať se projeví v jakékoliv formě vlny?

Co když je láskou, ať je povrchní hravostí proměnlivosti, nebo tichostí v hlubinách bez projevu?

Návštěvník píše:To co ignorujeme holt Láskou není

Jestli je láskou poznání pravdy, přestane být pravda láskou, když ignoruješ iluzi?

Přestane být láskou skutečnost, když ignoruješ sen?

Co když věčnost Boží Lásky se ve skutečnosti týká jen toho věčného, nikoliv pomíjivého?

Dokud se pomíjivé nevnímá jako Božské v projevu (Vědomí v pohybu), pochopitelně to vede k odmítání pomíjivého jako něčeho nebožského. Vzniká potřeba to ignorovat a považovat to za nehodné lásky.

Jen mě udivuje domněnka, že to pomíjivé není hodno Boží Lásky? Že by to nevytvářel Bůh? Jak to tedy vzniká? Vytváří to snad Ďábel, který existuje odděleně od Boha?

Návštěvník píše:

Co když věčnost Boží Lásky se ve skutečnosti týká jen toho věčného, nikoliv pomíjivého?

Dokud se pomíjivé nevnímá jako Božské v projevu (Vědomí v pohybu), pochopitelně to vede k odmítání pomíjivého jako něčeho nebožského. Vzniká potřeba to ignorovat a považovat to za nehodné lásky.

Jen mě udivuje domněnka, že to pomíjivé není hodno Boží Lásky? Že by to nevytvářel Bůh? Jak to tedy vzniká? Vytváří to snad Ďábel, který existuje odděleně od Boha?

Pravdivá je jen Skutečnost, která tady právě je, Přítomnost sama o sobě není pomíjivá. V ní není šance uvíznout na představě pomíjivosti. K tomu, aby se mohla objevit pomíjivost jako realita, musí tady být připoutanost k mysli, k představám o minulosti, které se jeví jako přítomná skutečnost (což samozřejmě není pravda). Podíváš-li se do svých představ o minulosti, tak samozřejmě objevíš spoustu pomíjivostí. Ale osobní představy jsou jen iluzí, nejsou skutečností.

svět mysli není reálný,
svět reality ano.

V ještě větší hloubce poznání, kdy je mysl (a s ní i celá projekce psychosomatiky) zcela překročena,
objevuje se tohle poznání:

Mysl je hmotou – Srdce je podstatou.
Mysl je formou – Srdce je bez formy.
Mysl je časem – Srdce je věčností.
Mooji

Dalo by se podobně říct:

Láska je věčnou podstatou bez formy.

Návštěvník píše:

jaosiva1 píše: Sri Ramakrishna, Blavatska, Ramana Maharishi....vsichni rakovina
U nich jiste neni pochyb, ze byli esoterici...

Možná tělo a jeho potřeby ignorovali. Ramana Mahariši nazýval svoje tělo "tenhle špalek".
Není v tom láskyplnost, která tělo uzdravuje

Zpěvačka Jana Kratochvílová má kořeny v ČR, žije v USA, jezdí sem vystupovat, říká si "mimozemšťanka"
a říká, že "tenhle futrál Jana Kratochvílová dávno shnil", tělo si prý s někým "vyměnila po dohodě".

Návštěvník píše:

Co když věčnost Boží Lásky se ve skutečnosti týká jen toho věčného, nikoliv pomíjivého?

Dokud se pomíjivé nevnímá jako Božské v projevu (Vědomí v pohybu), pochopitelně to vede k odmítání pomíjivého jako něčeho nebožského.

Ano, pokud clovek svoji predstavu Boha povazuje za Ono, tak sam z teto predstavy rozhoduje, co je bozske a co ne. Bylo by to usmevne, kdyby na zaklade toho nebyly dejiny lidstva psane krvi.

Návštěvník píše:

Co když věčnost Boží Lásky se ve skutečnosti týká jen toho věčného, nikoliv pomíjivého?

Dokud se pomíjivé nevnímá jako Božské v projevu (Vědomí v pohybu), pochopitelně to vede k odmítání pomíjivého jako něčeho nebožského. Vzniká potřeba to ignorovat a považovat to za nehodné lásky.

Jen mě udivuje domněnka, že to pomíjivé není hodno Boží Lásky? Že by to nevytvářel Bůh? Jak to tedy vzniká? .....

Pepíček si hraje na písku, vytváří bábovičky, vede ho k tomu vnitřní puzení, chuť tvořit.
Sousedé mají rádi Pepíčka i s jeho bábovičkami, sousedovic Barča je unesená jeho bábovičkami, také by to chtěla tak hezky umět,
maminka vidí jen Pepíčka bez báboviček, rošťáci mu rozkopou bábovičky a pak jde okolo pan učitel, myslí si: "jestlipak bude tak pilný, až dojde k počítání se zlomky a k Přemyslovcům?".

Každý má jiný vztak k věčné duši Pepíčka a k pomíjivým bábovičkám.

Jana píše: Přítomnost sama o sobě není pomíjivá. V ní není šance uvíznout na představě pomíjivosti...

Ano. Dokud se vnímá, že všechno se děje, právě teď, tak to prostě jen JE. Nevzniká potřeba něco z toho ignorovat. Nic se neodmítá jako něco, co je pomíjivé, čemu není třeba věnovat pozornost.

Jen když se uvízne na představě, že něco z toho, co právě JE, je pomíjivé, vznikne potřeba "to pomíjivé" ignorovat. A dělit vnímané na to, čeho se láskyplnost Bytí týká - a na to, čeho se netýká, protože je to pomíjivé.

Jana píše: Co když věčnost Boží Lásky se ve skutečnosti týká jen toho věčného, nikoliv pomíjivého?

Návštěvník píše:

Jana píše: Přítomnost sama o sobě není pomíjivá. V ní není šance uvíznout na představě pomíjivosti...

Ano. Dokud se vnímá, že všechno se děje, právě teď, tak to prostě jen JE. Nevzniká potřeba něco z toho ignorovat. Nic se neodmítá jako něco, co je pomíjivé, čemu není třeba věnovat pozornost.

Dobré je poznávat, jestli se do toho, co právě JE, nemísí představy toho, co není, tedy například představy o tom, co bylo nebo bude, co může třeba asi být někde jinde, a nevzniká-li z toho iluze, že ty představy jsou tou realitou, která právě JE.