jaosiva1 píše:V mem podani je rozdil mezi ja...A onom Vyssim Ja...jakymsi principalem toho spektakula
A od onoho Vyssiho Ja...od zastupce boziho v nas...od Neho potrebujeme to ujisteni, ze jsme nevinni, ze je nam odpusteno...od Nej, protoze Ono ma autoritu a respekt
...Ale s pribyvajici ssilou dostanu chut, zeptat se, jak to se mnou fakt je, pujdu do nebe nebo do pekla? Rekni! REKNI!! R E K N I ! ! !...
Mimo "velká náboženství" věděly všechny národy o silách, bytostech a situacích, byl to pestrý obraz okolí.
Později se scéna zjednodušila na dvě polarity, na Boha a ďábla.
Nevyhnul se tomu ani taoismus. v době Lao - tse se o pekle neučilo, ale tisíc let po něm už tu byla varianta tzv. "lidového taoismu", s peklem pro provinilé taoisty. V Pekingu mají peklo jako panoptikum (ideový park) s ukázkami trestů ze sádry atd. Vodí tam cizince (bílé neduchovní ďábly ze Západu) a dobře dělají, aby brzo neotrnulo bělochům, kteří se zaměřují na to jak oškubat čínský lid.
Pojem pekla má dvě úrovně:
a/ zpředmětnění obav, nevědomosti, a představ zla u nepokročilých,
b/ psychické zotročení mas vedoucími silami vládnoucími ve společností podle hesla: nezlobí, kdo se bojí nebo si hraje.
Najde-li se kněz, který upřímně věří v peklo, to je pak utrpení a nářez. Okolo 1400 Petr d' Ailli, biskup v Paříži, věřil, že vchod do pekla je na Sicilii v kráteru Etny.
Obrazy pekla jsou také součástí trojice: peklo, přechodný očistec a vrcholné nebe.
Zpracování:
1/ v X. století v Legendě o putování rytíře Tyndala, zapsaná mnichem z Irska při pobytu v Řezně,
2/ v XV. století Božská komedie Danteho,
3/ v XVI. století u Ignáce Loyoly. V jeho soustavě duchovních cvičení se pěstuje imaginace všech tří pobytů, cvičící se ocitá pocitově ve třech stavech (místech) a trvá 40 dní, kdy zažije na konec trvalou radost ze zvukem andělských kůrů.
Existuje i mírnější varianta z XX. století. Je také pro ženy.
Variantě o pekle věřících Kalvínů se nevěnuji, bylo by to delší.
"
no super 
