Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod Jana » čtv 07. říj 2021 15:04:23

Otázka: Oťukl jsem Petra Pavlíka z http://www.lampa.cz

Vždycky jsem věděl, že jsi starý lhář a podvodník. Ale netušil jsem že to začneš prodávat. Co děláš v době kdy zrovna neohlodáváš staré kosti? Nezajdem na pivo?

Obyčejná Nula

Lhar a podvodnik, no jo - a kdo vi ci horsiho - dokonce to se mnou doslo tak daleko, ze se ani nestydim normalne podepsat, kdyz nekomu pisu... :-)) Petr Pavlik

***

Ahá tak ty jsi někdo. To je pak jasné že si děláš starosti se stydím a nestydím. Nechceš se toho zbavit? Musí to být stresující takhle dbát na svou pověst. Ono ten kdo píše knihy se pak musí chovat velice obezřetně. Jinak by mohl přijít o kariéru hovnivála a nedostal by se nijak daleko.

Ostatně daleko je jen iluzí... a iluze nesou jen iluzorní úspěchy. To já jsem normálně pořád zde a normálně mi říkají Obyčejná Nula. Pověz mi jakou vznešenou ideu to vlastně následuješ. Proč tvoříš?

Obyčejná Nula

***

Pověz mi jakou vznešenou ideu to vlastně následuješ. Proč tvoříš?

Nejspis z toho sameho duvodu, jako proc ty se ptas.

Aha... takže četnáři se ptali na přednášky a na knihy a tak si je z toho důvodu vytvořil. A nebo to bylo tak že jsi je vytvořil aby se pak čtenáři a posluchači mohli tebe ptát?

Mej se fajn a uzivej si dnesni bajecne ranni slunicko. pp

No vida. Nemáš už čas? Zkracuješ jen na "pp" patrně něco tvoříš pro sebe. Tak to nebudu zdržovat a jdu s tím sluníčem za tebou... aby sis mě užil.., budu ti svítit do očí a pálit až ti bude dusno dokud tě nevyženu jako každého obyčejného... nahého a Holého do obyčejné vody mezi děti.

Obyčejná Nula

***
A nebo to bylo tak že jsi je vytvořil aby se pak čtenáři a posluchači mohli tebe ptát?

Nejdriv jsem zkousel, co vubec dokazu.

A to je ten kámen úrazu. Využil jsi druhé abys něco dokázal jen sobě.

Prvni prednasky byly spis slohove cviceni. :-) Jakysi obrat nastal, kdyz jsem to prestal cist a zacal rikat sice mene dokonale, ale zive. Postupne jsem pak zjistoval, co vlastne publikum zajima a co je dobre rikat. Pozorne pritom sleduji hlavne sum a neklid v sale, a podle toho pak reaguji.

Dejte lidem to co chtějí... to je ale ten nejlepší byznys. Kdo by platil za to co nechce slyšet? Ráj se však nekupuje...

Opakovani teze prednasky pak casto vychazi jinak.

Opakování???!!!! To bude asi tím, že nejsi až tak živý a jednáš se záměrem byť by byl sebešlechetnější, způsobí to je peklo.

No a spolecne s Milosem, to je vubec ruska ruleta.

A miloš je kdopak? Pověz mi o něm něco.

Ale zase kdyz to vyjde, tak to je pak velka radost.

Radost je stejný utrpením jako žal.

Bratr Bernard rika, ze mame, kolik jsme dokazali rozdat druhym, a mohu to potvrdit.

Bratr Bernard ale také říká, že za to co dělá od Boha nechce nic. Ani potlesk, a že protivenství z úst jiných teprve znamená, že konáme skutečné dobro.

A já říkám, nestavte si schody do nebe s utrpení jiných. Neboť tvůj zisk je jen výdaj ostatních. Tvé štěstí bohatství je pomíjivé a závislé na těch trpících lidech. Copak by toho matka s velkým srdcem využívala ke své slávě? Kde by bylo tvá radost a bohatství bez těch lidí?

U knih je to tezsi. Tam se spis neco zkusi a ted se ceka, komu by se to libilo. Taky napady nepadaji kazdy den z nebe. pp

Nápady nepadají nikdy z nebe.

No vida jak ses rozpovídal asi se ti nechtělo na to sluníčko.

Obyčejná Nula

***
A miloš je kdopak? Pověz mi o něm něco.

Az se poradne podepises, to je fair, ne?

Zub za zub? Takto se rozdáváš lidem? Co ti řekne pomíjivé jméno? Jméno mi dali slepí. Jakmile se podepíšu pošlu všechny do pekla. To co dělám je že sonduju jak na tom jsou duchovní špičky a co se lidem prodává. Pár velkých lidí úplně vyhořelo. Stav je takový, že Dharma je v rozkladu.
Bratr Bernard ale také říká, že za to co dělá od Boha nechce nic. Ani potlesk, a že protivenství z úst jiných teprve znamená, že konáme skutečné dobro.

To prece ale neznamena, ze kdyz nic nechce, tak nic nedostane. Neni to spis naopak? pp

Mě to nezajímá jak to je. Já to nepotřebuju už vědět. Vědění vede k volbě za účelem zisku. Volba je možná jen když tu je ego. To pak levice ví co činí pravice a rozsévá se jen peklo. Ego je tedy pro větší vědění aby mohlo kvalitněji a bezpečněji volit a svou volbu obhájit.

Třeba koupené vědění že ego není osvobozené roztáčí pak duchovní šílenosti. A na tom se dá vydělat. Je to jen obchod s něvědomostí. Vědět=nevědomost=smrt.

Obyčejná Nula

****
... koupené vědění že ego není osvobozené... A na tom se dá vydělat. Je to jen obchod s něvědomostí.

???

No to je co? Odkud lidé ví něco o hříchu o neosvobozenosti o karmě? Vycvrlikali jim to snad ptáci nebo vyšuměly moře? Nebo jim to někdo politicky a tržně vsugeroval jen aby mohl na jejich nevědomosti postavit vlastní palác? Vždycky jsem říkal lidem. Kdo tvoří peklo? Vy. Peklo dodává jen vědění... a vy to ve své nevědomosti realizujete.

Nevzpominam si, ze bych tvrdil podobne veci.

Ono to nemůže tvrdit jen tak někdo. Já tvrdím, že Buddha je jen dokonalý výtvor Máry.

Koukl(a) ses uz prosim aspon, co vlastne prednasim nebo o cem pisu? Pokud k tomu mas dotazy nebo se Ti na tom neco nezda, bylo by slusne, abych Ti pak odpovedel. pp

Někdy dříve jsem něco četl na lampě. A tak mě zajímalo, jestli jsi pohádková babička nebo jsi se věnoval i praxi. Lidé totiž nepotřebují slyšet příběhy a sútry ale mají to všechno poznat. Tím že jim člověk říká co je čeká na cestě, jim z toho akorát udělá nudu a z tohoto okamžiku jen frustraci. Kdo pak vykročí? Koho to bude bavit? Nechápu však lidskou taktiku... proč potřebují vzory. Kde vzít vzor? Jedině si ho koupit nebo placením vydržovat. Ale takto oni sami se jen vychytrale vykupují do pohodlí a nerostou! V podstatě si kupují jen vlastní omezenost, frustraci a ponížení. A to je to co nechápu. Ta pravá extáze je vykoupením z úsilí. Za peníze si můžou lidé koupit jen slova. Není třeba žádné doktríny, knihy z východu. Stačí začít dělat to a člověk zdarma činí mílové kroky a jen tak ho pak něco nevyhodí z jeho středu, protože jeho poznání není založené na slovech ale na vlastních zkušenostech. Takový člověk pak může ostatním pomoci.

Dnes to však vypadá, že si lidé kupují jen starosti navíc. Ono peklo může tvořit jen peklo.

Neztrácím moc čas čtením, těžko najdu člověka, který by mi mohl poradit. Spíš jsou to dnes obyčejní lidé a obyčejné věci kteří mě pleskají do nosu. Naučit se žít v obyčejných věcech, mít radost i z těch nejmenších věcí. Zbavit se všech ambicí. Prohlédnout pomíjivost štěstí závisejícího na vnějších podnětech. Nečiním přednášky, protože bych musel začít... "V podstatě vás tu nerad vidím..." ale napsal jsem pár praktických věcí týkajících se každodenního života na http://www.oslikuv.net/mesias/prom.htm nejsou to žádné velké pravdy, ale jen má zkušenost která mi pomohla. V mnoha bodech se však rozchází s tím co se dnes hlásá a prodává.

Obyčejná Nula

***
...těžko najdu člověka, který by mi mohl poradit.

Chapu. No tak kdyby Te neco fakt zajimalo, podle moznosti Ti odpovim nebo se aspon poptam kamaradu. Mej se fajn. pp

P.S. Posilam Ti jeste clanek, ktery se mi moc libil, jiste ho take ocenis.

Vnitřní Dítě:

Vnitřní dítě Podle webové stránky http://www.elevatedtherapy.com Dr. Michaela G. Miletta upravil Petr Pavlík "Abychom se stali úplnými lidskými bytostmi, naše vnitřní dítě je nutno obejmout a nechat, aby se vyjádřilo. Dokud se s ním pevně a bezpečně nespojíme, zůstane osamocené a izolované. Dokud znovu neobnovíme naše dětské pocity, citlivost, údiv a živost, zůstane naše vnitřní dítě zraněné. Dokud to neuděláme právě teď, zůstane pro nás navždycky obtížné cítit se celistvými."

Osoby s dlouhodobými potížemi jako závislost, deprese, narušené vztahy a chronická nespokojenost mohou nalezením a přijetím svého vnitřního dítěte najít novou radost a životní energii. Příčina jejich potíží bývá zpravidla v zážitcích z mládí, které se později aktivují v přítomnosti. Naše bytost se skládá z více částí, z nichž právě jedna je naše vnitřní dítě nedospělý člověk se všemi jeho postoji a pocity. Stává se pak, že naše vnitřní dítě neodbytně reaguje na některé situace, o nichž se mylně domníváme, že je máme pod kontrolou, ale ve skutečnosti se přitom jedná o naše dětské postoje a pocity, přenesené sem z minulosti. Východiskem z této situace je otevřít se našemu dětskému vnitřnímu světu a zjistit tak, odkud tyto pocity přicházejí. Takový přístup nás mimořádně obohatí. Carl Jung to nazýval božským dítětem a Emmet Fox zázračným dítětem. Někteří psychoterapeuté tomu říkají pravé já, Charles Whitfield tomu říká dítě vevnitř. Skutečně - vnitřní dítě označuje tučást naší bytosti, která je svrchovaně živá, která představuje naše citové já. Je to místo, kde žijeme svými city, odkud pochází naše radost, smutek, hněv, strachči vzrušení. Zůstaneme-li hraví, spontánní, tvořiví, intuitivní a schopni kdykoli se vzdát, pak teprve dostává naše vnitřní dítě příležitost, aby se mohlo uplatnit. Na vzniku a vývoji našeho vnitřního dítěte se podíleli jak naši rodiče, tak i společnost. Nenajde se člověk, který by v sobě své vnitřní dítě neměl. Může ho však potlačovat či zanedbávat, a pak se stane, že staré rány a ublížení vytrvale kazí jeho dospělý život. Pokud není naše vnitřní dítě vyslyšeno nebo se dokonce úplně zapírá, objeví se cosi jako klamné já. Začne tak život oběti násilí na sobě samém, kde se běžné situace denního života mění v citová traumata. Postupné nahromadění nezvládnutých myšlenkových a citových situací pak vede k chronické otrávenosti, strachu, zmatku a pocitům prázdnoty a marnosti. Nejčastější rysy vnitřního dítěte: Odstrčené dítě. V minulosti bylo dítě poznamenáno například rozvodem, příliš zaměstnanými rodiči nebo ztrátou rodičů. Vnitřní dítě pak bude vždycky úzkostlivé, zejména se bojí, že bude znovu a znovu odstrčeno. Neustále se domáhá zvláštní pozornosti a ujištění, že je v bezpečí a že o ně někdo stojí. Bývá velmi osamělé. Zanedbané dítě. Zdánlivě sice žilo v přijatelných poměrech, bylo však příliš odkázané na sebe sama bez pozornosti a lásky. Vnitřní dítě pak nevěří, že je hodno lásky a pohlazení. Vlastně ani nezná, co je láska, a neumí se proto ani vyjádřit. Bývá deprimované a stále se chce schovat a plakat. Ustrašené dítě. Bývalo příliš často kritizováno a káráno. Vnitřní dítě je pak nerozhodné a zmatené, přešlapuje na místě a neví, jak dál. Potřebovalo by povzbuzení a pozitivní ujištění. Izolované dítě. Nedokázalo či nemohlo se naučit vybudovat těsnější vztahy. Chová se v nás pak podezíravě a samotářsky. Obává se, že bude na někom závislé. Nejvíc by proto pomohlo obnovit pocit důvěry. Dítě, se kterým se nepočítá. To je ta naše část, která byla zcela ignorována, jakoby neexistovala. Cítí se mimo, pryč. Nevěří v sebe a potřebovala by spoustu lásky a pomoci. Zlobivé dítě. Neustále něco chce a vyžaduje to okamžitě, jinak spustí strašný řev a začne tak vydírat. Je-li okřikováno, je to tím horší. Potřebuje přijetí a smíření se s tím, jaké je. Hravé dítě. To je ta část v nás, která je přirozené hravá, tvořivá, spontánní a radostná, je to milující dítě. Neustále touží po nové hře. Chybou bývá, že leckdo z nás už zapomněl, jak to dělat a nemít přitom pocit viny a úzkosti, protože jako dospělý si zvykl dělat jen to, co je užitečné a prospěšné. Kromě našeho vnitřního dítěte jsou tu však ještě další složky naší osobnosti, které se v nás také hlásí o slovo, aniž by byly plně vyslyšeny. Jedním takovým důležitým hlasem je náš vnitřní kritik, který naše vnitřní dítě trestá za každý neúspěch, zatímco další hlas, náš vnitřní ochránce, se ho naopak zase zastává a nabízí mu lásku a sebedůvěru. Právě ten by měl naučit vnitřního kritika nové roli tím, že na něj přenese svou lásku. Naučí ho tak, aby vnitřní dítě místo bití povzbuzoval. To se pak může uvolnit a odpočinout si. Pokud se tak nestane, propukne vnitřní boj. Vnitřní kritik udržuje vnitřní dítě ušlápnuté a zakřiknuté. Nejnápadnější to bývá u osob, které prožily své dětství v neúplných či nefungujících rodinách. Výsledkem bývá ztrnulost, chladnost, necitelnost a ztráta schopnosti starat se o někoho, běžně přecházející do neuróz, psychóz, či až fyzických onemocnění. Přitom cesta zpět stále ještě existuje. Je to znovuobjevení a uzdravení vnitřního dítěte. Znamená to vrátit naše pocity zpátky tam, kde naleznou podporu a bezpečí. Naše zraněné vnitřní dítě tak dostane nové rodiče, kterými jsme opět my sami. Vrátí se mu tak zájem a láska, která mu kdysi chyběla, a může tak pokračovat v zanedbaném růstu. To, co nám překáží, není ve skutečnosti naše minulost, jsou to jen naše představy o ní. Tím, že se staneme vlastními rodiči a přijmeme zraněné vnitřní dítě, odhalí se veškeré vědoméči podvědomé mýty o nás samých a začnou se postupně přehodnocovat a měnit v realistický obraz. Při práci s vnitřními stavy a podvědomím navíc příliš neplatí obvyklé představy očase - přítomné, minulé a budoucí je tu hned vedle sebe, a proto bývá velice překvapivé, jak snadné je dostat se k naší minulosti a uzdravit tak naše vnitřní dítě. Obvyklým postupem terapie bývá nejprve vysvětlit klientovi, co je vnitřní dítě, pomoci mu rozvinout vlastní životní příběh a postupně na něj navázat a vykročit dál s novou důvěrou a vyrovnaností. Mnohým klientům řekne vnitřní dítě věci, které si vždycky sami přáli, aby jim je někdo řekl. Výsledkem bývá, že klient pak nereaguje na životní situace překotně, ale spíš ustoupí krok zpět a ponechá si prostor na takové jednání, které je prospěšné i druhým. Pod dobrým vedením, s láskou a porozuměním, se tak naučí vytvářet zdravé a láskyplné vztahy a mít se sám rád. Heslem je zde "Nikdy není pozdě prožít šťastné dětství."

***

Abychom se stali úplnými lidskými bytostmi, naše vnitřní dítě je nutno obejmout a nechat, aby se vyjádřilo. Dokud se s ním pevně a bezpečně nespojíme, zůstane osamocené a izolované. Dokud znovu neobnovíme naše dětské pocity, citlivost, údiv a živost, zůstane naše vnitřní dítě zraněné. Dokud to neuděláme právě teď, zůstane pro nás navždycky obtížné cítit se celistvými.

Mít pocity znamená trpět. Abychom mohli cítit pocity, musíme se rozdělit na pozorované a pozorovatele. Vytvořit zažívajícího. Vytvořit ego. A tak se dostáváme do utrpení.

Osoby s dlouhodobými potížemi jako závislost, deprese, narušené vztahy a chronická nespokojenost mohou nalezením a přijetím svého vnitřního dítěte najít novou radost a životní energii.

To je však pomíjivé. Jen člověk obelstí sám sebe.

Příčina jejich potíží bývá zpravidla v zážitcích z mládí, které se později aktivují v přítomnosti.

Příčina tkví v něvědomosti. Stačí odstranit iluzi všech "já" i vnitřní dítě. Vnitřní dítě je spíš jen vykrystalizované ego. Ego, které se hlásí o vládu.

Naše bytost se skládá z více částí, z nichž právě jedna je naše vnitřní dítě nedospělý člověk se všemi jeho postoji a pocity. Stává se pak, že naše vnitřní dítě neodbytně reaguje na některé situace, o nichž se mylně domníváme, že je máme pod kontrolou, ale ve skutečnosti se přitom jedná o naše dětské postoje a pocity, přenesené sem z minulosti. Východiskem z této situace je otevřít se našemu dětskému vnitřnímu světu a zjistit tak, odkud tyto pocity přicházejí. Takový přístup nás mimořádně obohatí. Carl Jung to nazýval božským dítětem a Emmet Fox zázračným dítětem. Někteří psychoterapeuté tomu říkají pravé já, Charles Whitfield tomu říká dítě vevnitř. Skutečně - vnitřní dítě označuje tučást naší bytosti, která je svrchovaně živá, která představuje naše citové já. Je to místo, kde žijeme svými city, odkud pochází naše radost, smutek, hněv, strach či vzrušení.

No a to je zdroj pekla. Neboť ze stejného místa praminily i ty negativní věci.

Zůstaneme-li hraví, spontánní, tvořiví, intuitivní a schopni kdykoli se vzdát, pak teprve dostává naše vnitřní dítě příležitost, aby se mohlo uplatnit. Na vzniku a vývoji našeho vnitřního dítěte se podíleli jak naši rodiče, tak i společnost. Nenajde se člověk, který by v sobě své vnitřní dítě neměl.

To je mylný předsudek a základní kámen vězení. Tato sugesce napáchá mnoho škod. Stejně jako mýtus že každý má svou duši nebo karmu.

Může ho však potlačovat či zanedbávat, a pak se stane, že staré rány a ublížení vytrvale kazí jeho dospělý život. Pokud není naše vnitřní dítě vyslyšeno nebo se dokonce úplně zapírá, objeví se cosi jako klamné já. Začne tak život oběti násilí na sobě samém, kde se běžné situace denního života mění v citová traumata.

Třeba hledání osvícení.

Postupné nahromadění nezvládnutých myšlenkových a citových situací pak vede k chronické otrávenosti, strachu, zmatku a pocitům prázdnoty a marnosti. Nejčastější rysy vnitřního dítěte: Odstrčené dítě. Zanedbané dítě. Izolované dítě. Hravé dítě.

Hlavně nějaké posouzené "já".

Jedním takovým důležitým hlasem je náš vnitřní kritik, který naše vnitřní dítě trestá za každý neúspěch, zatímco další hlas, náš vnitřní ochránce, se ho naopak zase zastává a nabízí mu lásku a sebedůvěru. Právě ten by měl naučit vnitřního kritika nové roli tím, že na něj přenese svou lásku. Naučí ho tak, aby vnitřní dítě místo bití povzbuzoval. To se pak může uvolnit a odpočinout si. Pokud se tak nestane, propukne vnitřní boj. Vnitřní kritik udržuje vnitřní dítě ušlápnuté a zakřiknuté.

Jak se stát schizorfrenikem? Pátrejte po vnitřním dítěti a po hlase kritika. To nevede ke stmelení ale jen ke spoluprácí a tedy k zachování rozpolcenosti z níž pramení utrpení.

Nejnápadnější to bývá u osob, které prožily své dětství v neúplných či nefungujících rodinách. Výsledkem bývá ztrnulost, chladnost, necitelnost a ztráta schopnosti starat se o někoho, běžně přecházející do neuróz, psychóz, či až fyzických onemocnění. Přitom cesta zpět stále ještě existuje.

Zpět... to je dobře... a pak začne zase všechno nanovo.

Je to znovuobjevení a uzdravení vnitřního dítěte.

A společnost vás šoupne do blázince. Neboť to dítě bude vždy omezováno, vždy.

Znamená to vrátit naše pocity zpátky tam, kde naleznou podporu a bezpečí. Naše zraněné vnitřní dítě tak dostane nové rodiče, kterými jsme opět my sami. Vrátí se mu tak zájem a láska, která mu kdysi chyběla, a může tak pokračovat v zanedbaném růstu. To, co nám překáží, není ve skutečnosti naše minulost, jsou to jen naše představy o ní.

Ne. Jsou to sugesce o existenci našeho "já".

Tím, že se staneme vlastními rodiči a přijmeme zraněné vnitřní dítě, odhalí se veškeré vědoméči podvědomé mýty o nás samých a začnou se postupně přehodnocovat a měnit v realistický obraz. Při práci s vnitřními stavy a podvědomím navíc příliš neplatí obvyklé představy o čase - přítomné, minulé a budoucí je tu hned vedle sebe, a proto bývá velice překvapivé, jak snadné je dostat se k naší minulosti a uzdravit tak naše vnitřní dítě. Obvyklým postupem terapie bývá nejprve vysvětlit klientovi, co je vnitřní dítě, pomoci mu rozvinout vlastní životní příběh a postupně na něj navázat a vykročit dál s novou důvěrou a vyrovnaností. Mnohým klientům řekne vnitřní dítě věci, které si vždycky sami přáli, aby jim je někdo řekl. Výsledkem bývá, že klient pak nereaguje na životní situace překotně, ale spíš ustoupí krok zpět a ponechá si prostor na takové jednání, které je prospěšné i druhým. Pod dobrým vedením, s láskou a porozuměním, se tak naučí vytvářet zdravé a láskyplné vztahy a mít se sám rád. Heslem je zde "Nikdy není pozdě prožít šťastné dětství."

Tak se mi zdá že to vše pojednává jen o rozmazleném egu. Odstrčené, nemilované, usílující o vztahy, o lásku o pozornost o přijetí. Tento článek je spíše brzdou a krokem zpět. Blahoslavený ten kdo trpěl neboť nalezl život. Utrpení je růst, tohle je útěk od něj. Utrpení vede k prohlédnutí, že žádné utrpení není. Je třeba zničit vnitřní dítě, protože ono mohlo za utrpení. Ale ne zničit bojem, ale prohlédnutím jeho klamu.

Přesunutím se do sféry nezrozeného. Tedy až za všechny hranice všech "já". Za všechna vědomí. Tento článek mi spíše připomíná, jak se naučit čarovat a zaklít se v žádostivosti vnitřního dítěte. Vede ke schizofrenii.

Láska je nešťastné slovo. Je to vztah mezi egy. Skutečný guru nemůže říct nic o lásce ani o přijetí či odmítnutí, protože kořen iluze existence individualit je vyvrácen. Nejsou tu žádné bytosti, kterým se dá pomoci. Slib Bodhisattvy je slib pekel. Svět je již dávno spasen. Stačí když člověk zlikviduje klam o svém "já". Tím zmizí i všichni ostatní. Ostatní... jsou jen iluzí v mysli. Jen kulisa snu o nějakém "já". Vnitřní dítě, toť další perla do pkladnice vlastnictví ega. Nikomu to neprospěje. Proč lidé nejsou po skutečných příčinách. Tento článek napsal člověk, který se moc daleko nedostal. Ustrnul nevidí dál cestu, protože se omezil na vnitnří dítě a to mu může i něco vynést... tak rozšiřuje své peklo i na jiné.

Obyčejná Nula

***
Vnitřní dítě, toť další perla do pokladnice vlastnictví ega...

A procpak ho vsecko tolik boli, prestoze ma dojem, ze uz davno zadne ja nema? A to tim vic, cim mene o tom chce slyset? ;-)pp

Tak bacha aby nedošlo k pomýlení. Tys mi poslal článek. Co jsi tím sledoval je tvoje věc. Jen jsem uvedl proč ten článek nevede k osvobození. Osobození lze okamžitě realizovat prohlédnutím toho, že jsme nikdy nebyli neosvobození. Všechny tehniky jsou jen nošením polykáním žhavé koule. Pouze ten jasný vhled na to, že jen ego samo sebe nepříjmá a nikdy dřív nepřijme, protože naplněný sen vede k probuzení a toho se ego bojí. Proto si posouvá a stále vytýčuje cíle a raději trpí. Neboť v extázi mizí, v utrpení se nachází. Nikdo neříká já jsem v orgasmu ale každý říká já se trápím.

Tvá reakce je celkem zarážející. Vypadá to že spíš tebe něco bolí. Přítel mi říkal, že jsi buddhista. Zná i Miloše. Ale já jsem mu řekl že nevidím co by ti bránilo realizovat osvobození a šířit požehnání. Sice by to nevyneslo ani slávu ani groš, protože lidé hledají ty cíle a to utrpení milují. Nikdo se nedokáže zastavit hned teď. Nikdo se nepříjmá takový jaký je už teď. Ty si taky dáváš cíle a proto jsi v pekle.

Neřekl jsem že o tom nechci slyšet. Nedomýšlej a vyhneš se klopýtnutí. Nepotřebuji o tom slyšet, protože to nemluví k ničemu. Prostě přišla chvíle a je to už nějaký čas, kdy ze mě všechny břemena nepřijímavosti spadly. Nemůže mě nikdo již zviklat, protože cíl byl dosažen. Nyní jsem stále starto-cíl. Víc nic není třeba. Ničemu neučím, protože není svatost ani hřích, šoustání je stejně tak svaté jako modlení se.

Proč bych měl vydělávat na utrpení lidí? Nemohu mluvit ani o lásce ani o přijetí a odmítnutí. Prostě to už nejde. Nemohu nikomu nic přát, ani odpustit. Všechny objekty mysli byly rozloženy veškeré hranice zpřetrhány. Šířím jen požehnání... směju se, nejsem schopen hněvu. Tam kde je mě zapotřebí pomohu... Nirvána je tou nejvyšší překážkou k nirváně. Hraju si, směju se, jsem naprosto klidný. Co mi rmoutí srdce je jen jak se lidé zbytečně trápí. A kvůli čemu? Kvůli vědění o nějakých svatých věcech!

Květiny také nikoho nemusí milovat a přec voní bez záměru. Jasný?

Obyčejná Nula

***
Tys mi poslal článek. Co jsi tím sledoval je tvoje věc. Jen jsem uvedl proč ten článek nevede k osvobození.

A proc by musel vest k osvobozeni? Dovedes si taky povidat o normalnich lidskych vecech, nebo uz jenom o te spase?

Abych si povídal o normálních lidských věcech nemusím platit za přednášku. Zajdu do hospody nebo na tržiště a slyším jen jak si lidé stěžují. Přitom je to tak snadné. Pohádky je neuspokojí... je to jen dočasná tabletka.

Který velký mistr povídal o normálních lidských věcech aniž by to mělo nádech porozumění či požehnání?

Proč by zamilovaný nemluvil o zamilovanosti, osvobozený o svobodě? Jak může rozkvetlá květina nevydávat tu svou přirozenou vůni extáze? Podle tebe by třeba Buddha měl všeho zanechat a hovořit s lidmi o praní a žehlení?

Já vidím ve všem cestu, mohu hovořit i o tom jak senzačně chodit na záchod. Stále se dělám legraci. Nic není vážné. Nic jiného než pomoci nemůžu.
Přítel mi říkal, že jsi buddhista. Zná i Miloše.

No ja jsem asi takovy buddhista, jako je nas pes kocour. :-)

Tím si to nijak nevyvrátil... spíš potvrdil :-).

Ted naposledy jsem povidal neco dzatakach, buddhistickych pohadkach. Nektere jsou moc roztomile. Tak na to jsem ten buddhista.

Takže povídáš přerostlým dětem. Povím ti příběh. Byl jednou jeden skvělý vypravěč. Uměl tak dokonale vyprávět, že když mluvil o válce bylo slyšet výstřely, když mluvil o jaru byla cítit vůně květů. Byl věhlasný široko daleko. Jednou ho potkal jeden člověk a říkal mu aby mu převyprávěl pohádku o Broskvovém chlapci. Ale aby mu ji převyprávěl jako jeho Maminka. Ten vypraveč se připravoval na to rok. Ale někdy ani nespustil a ten muž ho hned vykázal. To není jako u mé maminky. Někdy odříkal pár vět... ale ten muž nebyl stále spokojen. Trvalo to vypravěči 10 let než se porozuměl a realizoval učení tohoto muže.

Povídání nikomu nepomůže... je to jen tabletka... droga k usnutí. Když má dítě hlad... povídej mu o jídle... to ho nenasytí...

Sice by to nevyneslo ani slávu ani groš, protože lidé hledají ty cíle a to utrpení milují.

Prednaseni vynasi tak leda bolava zada a sucho v krku. Po nejakych letech je to normalni sluzba druhym a rikas si, kdy uz s tim prastis. Pak se zas najde par vdecnych pratel a ti te ukecaji, abys pokracoval. Ted na to mame v Avataru jenom malinky sálek, a tak se kazda prednaska musi dvakrat opakovat. To uz by fakt jeden chcipl. Tak me docela rozesmeje, ze za tim nekdo vidi slavu. No at si to zkusi, ale ne jednou, a po dvacate nebo padesate uz to snad uvidi dostatecne pri zemi.

Mi to nemusíš vykládat, dosáhl jsem vždy rychle ve všem úspěchu i frustrace. Takže štěstí už nehoním, iluze prohlídnu. Ty znáš ty své lidi, a musíš vidět zda-li hledají příčiny aby se jejich život stal extatickým. Napsal jsem že Úspěch je jedním ze synů závisti. Není možné být úspěšný v zemi extatických lidí.

Když to vidíš dostatečně při zemi proč to tedy děláš? Podívej se na kněze. 2000 let vykládali lidem pohádky a co se změnilo na jejich životě? Nic a proč? Protože kněz není maminka. A maminka příjmá své dítě bezvýhradně a nemusí za své služby požadovat peníze. Sama služba je jí naplněním. Neboť ona a dítě jsou jedním. Proč třeba cokoliv účtovat?
Nemůže mě nikdo již zviklat, protože cíl byl dosažen.

To jsem si taky rikal a rekl bych, ze je to asi normalni. V triadevadesatem to vypadalo jako ruzova zahradka. Ego fuc a vsechno v jednote. Ale pak se zase objevi to uzasne Buddhovo 'zbyva to, zbyva ono'. Ted jsem moc rad, ze takhle napul osvobozeny uz nejsem. Clovek se toho vzda, aby zase mohl videt o kus dal. A je to fajn, protoze prave tohle je pravda.

Dobře vyjádřil jsem se špatně, cíl byl objeven a spočinul jsem v něm. Je však bezedný a tak se stále prohlubuje. Již není nutné nikam jít jen se propadat. Osvobození je iluzí. Koho to zajímá... v tomto stádiu to není nic než hromada trusu na louce plné květin. Pár znaků bez významu...

Když zmizí květ co by zbývalo? Vůně tu je věčně... nezbývá ani neubývá. Cíl se jen zvětšuje aniž by ses hýbal.
Nyní jsem stále starto-cíl. Víc nic není třeba. Ničemu neučím, protože není svatost ani hřích, šoustání je stejně tak svaté jako modlení se.

No prave. Pro nekoho je tezke pochopit, ze to tak je, a pro druheho, ze to tak neni. Jenomze ono je to jeste jinak.

Je to ještě jinak jen pro někoho. A ten má starosti. Když se mysl zastaví co by mohlo být jinak?
Proč bych měl vydělávat na utrpení lidí? Nemohu mluvit ani o lásce ani o přijetí a odmítnutí. Prostě to už nejde. Nemohu nikomu nic přát, ani odpustit. Všechny objekty mysli byly rozloženy veškeré hranice zpřetrhány. Šířím jen požehnání... směju se, nejsem schopen hněvu. Tam kde je mě zapotřebí pomohu... Nirvána je tou nejvyšší překážkou k nirváně. Hraju si, směju se, jsem naprosto klidný. Co mi rmoutí srdce je jen jak se lidé zbytečně trápí. A kvůli čemu? Kvůli vědění o nějakých svatých věcech!

A co kdyz poznamenam, ze kecas?

Poznamenej si co chceš. Je to tvůj závěr, tvá starost. Abys to posoudil musíš do pekla. K čemu to rozlišování? Kecám si kecám, ale ptákům to nevadí. Jediný kdo vytváří rozpory je Lucifer důležitý. O mě tu už nejde... pokud bys zapoměl i na své vědomí že nejsi napůl osvobozený porozuměl by si mi. Jsem - nejsem... PRÁZDNÝ KECY.

Hne se to v tobe hodne nebo malo?

Hne se jen tvá mysl příteli. Jako bych slyšel hlas skřivana. Hodně nebo málo... ty jsi komický. Jediný kdo to může posoudit je peklo. Co si o tom myslíš ty?

A to je dobre nebo spatne nebo jeste neco jineho?

Kdo se takovým svinstvem zabývá? Docela mě to rozesmívá... velké hlavy rozlišovatelů... a já slyším stále stejný zvuk podobný šumění listí.
Květiny také nikoho nemusí milovat a přec voní bez záměru. Jasný?

No tem kytkam mozna. Teba i delfinum. Ale u lidi nevim, nevim... :-) pp

Pusť to z hlavy a přidej se. Nemluv o tom... slova o vůni nejsou skutečnou vůní. Nikdy jsi nebyl delfínem ani květinou... jak bys mohl být člověkem? Nejprve bys musel poznat TO aby ses mohl zrodit jako člověk.

Obyčejná Nula

***
Hne se jen tvá mysl příteli. Jako bych slyšel hlas skřivana. Hodně nebo málo... ty jsi komický. Jediný kdo to může posoudit je peklo. Co si o tom myslíš ty?

Nevim. Hne se to hodne. Nejvic boli krivda, to je docela supa.

Tak si neblahořeč ani nekřivď.

Jestli je to mysl, to mi pripada spis pojmenovani. Muzu taky rici, ze jsem to ja, nebo nemusim, oboji je svym zpusobem pravda. Spis je to v tom, jestli se to jen zhoupne a vrati, nebo zustane prilepene a prestane byt videt. No tak nejak.

Proč to hlídat? To je ztráta času... pozorováním a zokonalování svého "já" jsem ztratil mnoho let jen aby mě ostatní měli rádi. Nyní bylo toto počínání prohlédnuto, od toho opuštěno a celý potenciál se přesunul k bezcílné bdělé pozornosti.

... jo a mimochodem, dovedes taky neco jineho, nez se porad vytahovat? (To totiz umim taky, presto bych se tu a tam rad jeste necemu priucil. ;-) pp

Jak se můžu vytahovat. Jedině že ty by ses ty ve své mysli zkracoval. Je to relativní. Nesuď nerozlišuj a nebude utrpení. Jak může být řeč o vytahování? Nic po tobě nechci. Ničemu se neuč. Všechno štípení které nevštípil Otec můj nebeský vyštípeno bude. No a každý se rodí v tomhletom už hotový. Jak jsem se dnes dověděl... Samadhi je prý úplně vymazané vědomí. Tak jak jsi, jsi dokonalý nesoutěžím s tebou. Stačí si přestat hrát hru na sebe a ostatní. Uvědomit si, že k ráji není třeba žádného podnětu z okolí. Pokud tvé štěstí je závislé od reakcí lidí... pokud se posuzuješ podle jejich mínění, sám sebe posíláš do pekel. Vzdát se všech poct i zisků... to je osvobození... prohlédnutí prázdnoty a pomíjivosti objektů mysli to je osvobození. K čemu pak ta šaráda pro diváky? Bodhisattva ještě nikoho neosvobodil protože sám je v pekle. A proto ti říkám, na přednášky mají jen bohatí a na knihy taktéž. Kdykoliv jsem hledal pravého mistra narazil jsem jen na teoretiky co ze všeho dělají jen žalmy. Nikdo mi však nedal podstatné instrukce a tak jsem se věnoval jen sám sobě a musel se spoléhat na vlastni intuici. Dokonce mi někteři dávali mylné instrukce a projevy pohroužení druhého stupně zesměšnily před davem a popisovali to jako zablokované kundaliny. Čímž jsem ztratil dost času. Dnes držím klíče ke království nebeskému. Nyní se všechny knihy stali jen přítěží. Nyní i Buddha musel z cesty.

Potvrzení mi dal jeden jeden mistr:

Nejsou tu žádní buddhové ani patriarchové; Bodhidharma byl pouze starý vousatý barbar. Šakjamuni (Buddha) a Kašjapa jeho následovník), Mandžušrí a Samantabhadra (bodhisatvové) jsou pouze frajírci s kupkou hnoje.... Nirvána a bódhi jsou necitlivé pahýly, sloužící jako tyče k uvázání vašich oslů. Dvanáct oddílů tajného učení je pouze seznam přízraků, archy papírů, vhodných tak akorát na vytření si hnisu ze svých vředů.

Obyčejná Nula

***
Tak si neblahořeč ani nekřivď.

A proc bych se mel necemu vyhybat?

To je dobrý! Dost dobrý! Jsi stejně slizký jako já. Ale pamatuj, že slova nic neznamenají. To jsem si uvědomil mockrát, že na papíře jde všechno jako pomásle :-). Tak jako při pohodlném umírání.

Boli to, kdyz nekomu veris nebo ho mas rad a on te podrazi. Zatracene boli. Tak mas dve moznosti. Bud budes lidi ignorovat nebo se s tim smiris. Jestli je to dobre nebo spatne, to nevim. Ale nic jineho neumim.

Pracuji teď na jedné věci, až ji dokončím dám ti vědět. Obdržel jsem lekci a přiznal si některé věci. Tohle jsem objevil pokud se přiučíš poděkuj nejprve Velké Matce:

Nemůžeš být člověkem pokud ses nestal Velkou Matkou. Velká Matka nesoudí své děti, ikdyby byli vrahové, stále to jsou její děti. I kdyby byly stižení leprou, stále to nebrání tomu aby je objala a potěšila. Velká Matka nezná žádné poučování, žádné nepříjmání ani pocty. Velká Matka vše zařizuje silou jíž se nic nevyrovná. To je Zen červené nitě. Konečně jsem to uzřel a jak hezky se všemi svými chybami. Neboť já jsem s lidmi bojoval a soutěžil. Proč jsem se bál drsných lidí? Protože tu bylo stále lpění. A tedy sobectví. Ale nebylo to marné. Nyní se rozpadám mnoho bolesti musí projít mým srdcem aby bylo očištěno od toho všeho za ty roky.
Proč to hlídat?

Hlidat neco nebo prijmout to a byt s tim mohou byt prece dve ruzne veci, ne? Presto v obou pripadech se o tom vi.

Pokud se o tom ví není to ještě ono.
To je ztráta času... pozorováním a zokonalování svého "já" jsem ztratil mnoho let jen aby mě ostatní měli rádi. Nyní bylo toto počínání prohlédnuto, od toho opuštěno a celý potenciál se přesunul k bezcílné bdělé pozornosti.

A co by se stalo, kdybys i toho na chvili nechal?

Jak bych toho mohl nechat a nebo nenechat? Jseš dost dobrej :-). Tak naplátku co by se stalo, kdyby na chvíli přestal přednášet psát moudra a ustoupil z cesty jen Velké Matce?
Jak se můžu vytahovat.

To nevim. Pripadas mi nejak nadbytecne dulezity.

No a jak se tváříš ty na fotce?

To i Drtikol - a to byl tezky frajer - se takhle nevytahoval.

Mě ničí vytahování nevadí. Rád se zcvrknu a ponížím. To je to nejlepší :-). V podstatě ani žádné vytahování nevydím... děti si přes den jen hrají... večer jsou si všechny zase rovny když odpočívají v postýlkách.

Mam dojem, ze i ty Tve stranky by byly pro ledackoho prijatelnejsi, kdyby sis to dokazal odeprit.

Vysoké jsem srážel, nízké pozvedával. Nebuď vysoký a budou i pro tebe jen pobavením nebo inspirací. Ti co znají... stejně vědí že jde o pomíjivé věci, co nemají žádnou cenu. Jak se říká... mnoho povyku pro nic. I ryba ti toho řekne víc. Jsem spíš kašpar a směju se i sám sobě.

Tomu muzes nebo nemusis verit, to Ti pisu jen za sebe.

Jak jsi začínal ty? Budiž to mně podobným poučením. Zaznamenávám všechno aby bylo vidět jak se vše vyvíjí a do jakých pastí člověk padá. Při pohledu zpět vidím mnoho kopanců. Chtěl jsem z lidmi zatřást silou... ale zvolil jsem sílu a to je ta chyba. Je daleké větší síla co otřese světem než přísná a kritická slova. Všechno teď vidím na talíři. A pěkně si to sním abych byl očištěn.

Ale ptal jsem se te, jestli nahodou taky neumis neco jineho.

Chtěl bych se naučit dělat věci tak aby mi nikdo nezáviděl a aby mě to naplňovalo. Ale to není možné!!!! Ve všem brzy vyniknu. Čím více se snažím nevyniknout tím více biju do očí. Jak říct lidem že není třeba soutěžit?

A jeste na okraj, proc porad sklonujes to peklo? Co se ti na tom tolik libi? pp

Protože na peklo se zapomíná. A přitom tam má Bůh milence. Snažím se lidi pozvat na svatbu. Čím dřív se milenci oddají, tím dříve se narodí Kristus. Lidé však chtějí nechat Boha na ocet jako starou pannu.

Obyčejná Nula

***
Chtěl bych se naučit dělat věci tak aby mi nikdo nezáviděl a aby mě to naplňovalo. Ale to není možné!!!! Ve všem brzy vyniknu. Čím více se snažím nevyniknout tím více biju do očí.

Citis se tedy osamely a tve vnitni dite place. To se hodi priznat.

Kristus byl osamělý, Buddha byl osamělý... samota je krásná. Není to absence druhých, ale přítomnost Boha. Mě trápí jen to abych se nestal vzorem a nezpůsobil utrpení jiným soutěživcům. Jen ego potřebuje pozornost a vztahy. Mám přítelkyni, mám přátele i rodinu. Nic mi nechybí. Po objevení základních klíčových věcí ke správné meditaci, konečně denně rozšiřuji svůj klid. Postupně vyplouvá na povrch hodně věcí. Až to skončí bude to už prohloubený supr.

To ma daleko vetsi cenu nez vsechna ta pekla a podobne svalnate reci.

Cenu má přijmout sám sebe a být nadále bdělý. Maminka tu nebude věčně.

Mnohemu z nas nekdy hluboce ublizili a on ted nevi, jak z toho, a dela misto toho vsecko mozne na svete, protoze prave tohle mu nejde. Je to v nem vevnitr, ale on zatlouka a zatlouka. To je past. Poranene ego se totiz nikdy nedokaze vzdat, to se musi nejdriv uzdravit a narovnat.

A co když ti řeknu, že jej zraňuješ? Hm? Jsou třeba týdny kdy jsem v extázi v míru jako zamilovaný. A pak z ničeho nic tě někdo vykopne za to žes mu důvěřoval a chtěl pomoci. Zjistil jsem, že sám o sobě to udržet je prima. Ale udržet to mezi ganstery je těžký. A to teď trénuju je to prima škola a jsem za ni vděčný protože v kritických a vyhrocených situacích člověk podléhá zaslepení vášni, strachu a hněvu. Analyzuji jak to všechno vzniká, kde se to rodí, kjaké jsou příčiny a jaká je cesta zpět do ráje. Zjistil jsem že vše je v připoutanosti. Vidím dvě. Materiální existence a intelektuální existence. Dlouho jsem bystřil intelekt a intuici. Nyní mohu napsat novou krásnější Bibli. Není problém... teď to však mám zahodit jinak se nedostanu dál. To je to křižování ve kterém nesmí se zachvět ani kapka hněvu ani strachu. Když jsem byl u kartářky řekla mi, že jsem srdcový král. Ale mám kolem sebe samé nízké karty. Chtěl jsem vědět zda-li jít do kláštera nebo jít vlastní cestou. Tarot mi prozradil že do kláštera ne. Vlastní cetou dosáhnu realizace, ale prý to není ta pravá cesta. Mám se věnovat prachům. Ve 35 letech prý budu tak bohat že nikdo do konce života nebudu muset pracovat... tak jsem ji řekl že to není o prachách ale že pravé bohatství je spokojenost.

(To je z principu, s tim jeste nikdo nehnul.) Je to jako dar krali - ten neprijme nic nedustojneho. Jinak je pak clovek strasne osamely. Trci jako kul. Ale to prece neni ztracene. Stale je tu jeste nadeje.

Nemám rád naději. Napsal jsem, kéž by mi někdo sebral všechny naděje. Pak by se začaly dít ty podstatné věci.

Jednou i tebe nekdo pohladi a bude to samo od sebe. Pak to bude konecne správně a ty budes stastny. pp

Já nechci aby mě někdo pohladil. Pokud něco chci jsem žebrák! Jsou tu tisíce lidí žebrající o lásku. A pokud něco chci stanu se k tomu připoutaný, zaslepený, posedlý, zrodí se vášeň a hněv. A kdo má rád ty kteří tě jen využívají a okrádají? A jsem tam kde jsem byl.

Nehledám štěstí u vnějších podnětů. Všechno takové štěstí je jen pomíjivé a iluzorní. V této společnosti tě ani nikdo pohladit nemůže. Každý od tebe jen něco chce. Proto abych byl úplný nesmím nic od nikoho chtít ani očekávat. Kdo pohladí Boha? Musím si pomoci sám. Buddhu taky nikdo nepohladil. Krista taky ne. Téměř žádného svatého... všichni pohlazení zůstali ustrnulí. Géniové jsou samotáři.

To co mi nabízíš ty je jen dočasné řešení! Dnes mě nakopla inspirace a na třešních jsem napsal během deseti minut 57 veršů. Mám tam toho moc a moc. Vtipné i hluboké. Jde to tak snadno... sepíšu to. Jde jen o to, že třeba už víc nebude... inspirace začnu nosit sebou bloček... dost mi toho uteklo než jsem přišel domů. Dal jsem to do Výtrusu jedné prašivé Huby

Teď ti něco napíšu o tobě. Nemusíš tomu věřit, ale tak se to jeví.

Používáš rafinovanou fitnu o tom, že každý byl někdy zraněný a každému bylo někdy ublíženo. Pokud někoho naladíš na tyto věci, máš pacienta a prostor pro tézi vnitřního dítěte i svou realizaci.

Rád bych ti řekl, že to vypadá jako nějaká posedlost oka Bodhisattvy. Maminčin mazlíček to nikam nedotáhne. Přílišná péče je vězením. Možná se setkáváš s lidmi co mají problémy a ono to začne pak působit dojmem že každý je frustrovaný a hledá jen útěchu či roztomilé pohádky.

Vědět zda-li jsem nebo nejsem osvobozen je totéž utrpení. Ale je těžko vysvětlit někomu kdo chce léčit, sebe realizovat a hledá v člověku jen podněty k tomu, že to není to pravé. Pak se stane člověk na tobě závislým a jak jsi sám řekl začne to být někdy obtížné. A pokud jsi toho vězněm jak bys mohl šířit čisté požehnání?

Je to stejné jako když léčitel léčí jen následky. Za jistou dobu nebude vědět kudy kam. Psychiatr taky léčí jen následky až nakonec páchá sebevraždu z bezmoci. Proto je daleko účinnější netajit svůj knohaw pro svůj zisk ale naučit lidi jak vznikají příčiny, aby oni sami mohli tohle realizovat a pomoci pyramidově dál.

Lidé mají rádi když se jim někdo věnuje. Ale to jim nepomůže. Stává se to jen lukrativní drogou.

Já se nezajímám o téze a tvrzení že Ego musí uzrát aby se mohlo odevzdat. Ani o spekulace o fiktivním vnitřním dítěti. To je jen ego v růžovém. Nevyhledávámn žádné filozofické informace.

Ale co činím je že rozšiřuji vhled do pomíjivého protože dokud sám nebudu spasen nemohu nikomu pomoci.

A co mě mrzí... nikde ani sledu popisu jednotlivých stavů pohroužení a technice a tricích jak je prohlubovat a zdolávat tak aby člověk dospěl k samádhi a potom se jej snažil probudit do každodenního života. A to je to podstatné. Pak není třeba vůbec mluvit, brána pro všechny je otevřena.

Zatím ji však nikdo v ČR neotevřel protože se o tom jen mluví a píše. A tak všichni jen tápou. Když jsem toto viděl, a když jsem se viděl o co jde na přednáškách, satsanzích a seminářích, když jsem viděl že ze všeho se udělala jen mechanická fraška žalmů, bylo mi zle.

Když jsem byl svědkem jak sto lidí zpívá stokrát refrém Zapalme srdce své. Nebo v kostele Pane Bože pomiluj nás. Bylo mi nablití. Tato zkušenost mě postavila na vlastní nohy. Podíval jsem se čím prošli ti mistři že se stali mistry. A vyrazil jsem na cestu. Není třeba číst, stačí to ujít a budu mít pravý zdroj toho všeho. Nikdo to za mě neudělá, ani kniha ani Bůh ani maminka. U lidí přednášejících si mohu koupit jen odloženku.

Obyčejná Nula

***
Ale co činím je že rozšiřuji vhled do pomíjivého protože dokud sám nebudu spasen nemohu nikomu pomoci.

To nejde, dokud se neda do poradku srdce. Takovy clovek se pak placa v prazdnote.

Zkus vyjít od těch lidí někam do hor nebo do vězení abys sám viděl, že ses uzavřel jen v iluzi dobrých vztahů. Uvidíme zda-li ti něco nebude pak chybět k tomu aby ses cítil blaženě.

Privlastni si svobodu, ale nevi co s ni.

O vlastnění se nezajímám. Vnitřně se vše vyladí samo když s edo toho nemontuješ žádnou technikou. Vnitřní dítě je pro mě ztrátou času, protože dosáhnout samadhi není problém. V tom stavu už nejsi schopen na něco myslet. A držet se nějaké techniky. Ty mi radíš jako bych začínal. To si můžeš podat ruce s mnohýma. Jsem už za vnitřním dítětem i za myšlenkami po mnoho let.

Teď jde jen o to abych to probudil. To se cvičí i 40 let. Proto pokud není na blízku opravdový mistr aby to nakonul budu to muset realizovat sám.

Slavny theravadovy mnich Nanavira - tezky expert v pomijvosti a relativite - z toho dokonce spachal sebevrazdu. Jeho spisy jsou presto dodnes uznavane a mota to lidem hlavy... Proto radeji upozornuji na to vnitrni dite. Dokud place, nejde to. Da se umlcet odcizenim, ale to je pak jeste horsi.

Nečtu. Věnuji se praxi. Hledám jen věci které mi pomohou. No a neužitečných věcí je všude dost, protože lidé co sjou tak daleko nepíší moc knihy. Jen cvičí a nebo to vidí jako absurdní.

A co mě mrzí... nikde ani sledu popisu jednotlivých stavů pohroužení a technice a tricích jak je prohlubovat a zdolávat tak aby člověk dospěl k samádhi a potom se jej snažil probudit do každodenního života.

Kdyz clovek zije vevnitr v miru, tak ta cviceni zas tak moc neporebuje, a pokud ano, tak se mu to v pravy cas ukaze samo.

Čekám jen na pravý čas.

Naopak vim o par lidech, ktere nasilne "zastavovani mysli" podle navodu dovedlo do ustavu. Ale je mozne, ze by tam dosli stejne, protoze by je to potkalo v jine podobe.

Nezastavuji mysl. To už jsem dávno objevil. Vůbec si ji nevšímám. Zapomenu na sebe. Tam ten mír je. Když mě nic nevyrušuje tak ho lze udržet celý týden aniž bych cvičil. Pak mě však někdo tak ranní že mě to rozhodí třeba na půl roku. Neumím bojovat s lidskou agresí. Když mi jedna paní v kostele vytkla že mám na hlavě kšiltovku, málem jsem se zhroutil... když máš srdce otevřené skutečně otevřené pak to bolí. Není to nijaká psychická věc vedoucí k slzám... prostě je to nevysvětlitelné... jako by se otevřela velká propast a ty nejsi schopen obrany protože tvé ego není! Není jak se bránit. Jsi jako malé dítě... bezbranné... něco jako ve filmu Pátý Element. Kdy ta dokonalá bytost z vesmíru se seznámila se zlem lidského srdce... sesypala se tak, že umírala dokud ji Bruce Wilis nedal důkaz že lidské srdce je schopno i milovat. Ale když se projdeš po ulici s otevřeným srdcem... domů nedojdeš. Avšak abys mohl pokročit musíš projít srdcem. Čím víc to bolí tím větší růst. Vytváření si ochranných bariér to dělá ego. Nikam to nevede.

Mudrc Narada naopak pise, ze vubec nejrychlejsi je cesta lasky, a to z toho duvodu, ze laska plodi dalsi lasku. Je to pak jako retezova reakce, ktera vsechno smete. Navic je to cesta bezpecna - tedy az na malery, skandaly a afery, ktere k ni samozrejme patri... :-)

Jak můžeš mluvit o lásce? Láska je někde vzadu. Je sice krásné že tě někdo může milovat nebo že ty můžeš někoho milovat, ale to jsou sny. Vztah je možný jen mezi dvěma individualitami. Probuzený nemiluje protože to je absurdní. Nemá vůli milovat neboť nežije v žádném oddělení! Nemůže ani přijmout ani nepříjmout, ani nenávidět, ani o tom nějak spekulativně přemýšlet a určovat teď budu milovat... on je tak otevřen že je naprosto chatrný. Nevnímá sebe ale když se někdo zlobí ve svém srdci, tak on je tím trpícím srdcem. Není tu žádná obrana!

Láska je slabý odvar. Možná jisté dočasné řešení. Jsou tři další vyšší stavy realizace. Pověz mi přemýšlel jsi někdy nad tím, zda-li miluješ svůj žaludek? Zda-li je nutné jej příjmat, nebo nepříjmat, zda-li mu sloužit nebo nesloužit. Klanět se a uctívat každý den? Co myslíš je žaludek tvým Bodhisattvou nebo ty jeho Bodhisattvou? Kde může být nějaká řeč o lásce?

PS: Můj přítel co tě zná, mi říkal že bych ti měl vysvětlit co ti zrcadlím. Ale já mu v tomhle nerozumím. Říká, že nechápeš, že v mém případě nemáš už koho léčit. Už jsem na smrtelné posteli. Ale mnozí se mně snaží vrátit zpátky. A to dokonce i Swami Mahešvaranda. Ale jaksi už neslyším....

Spolupracuji teď z přítelem, protože on mi rozumí a říká, že mě nikdo nechápe ale že mu mohu pomoci protože to vidím už i z té druhé strany což mu prý chybělo. Pro mě je vše absurdní... není o čem se bavit. Stačí vidět a dělat to.

Nedávno si na mě vylámal zuby Vlasta Marek. A proč? Chcete vědět co vám všem zrcadlím? To že to nemáte. To že lidi nepříjmáte takoví jací jsou. Matka nepoučuje. Ten kdo poučuje nepříjmá. Proto i s takových velikánů je mi zle. Nikdo si už nedokáže hrát jen tak bez cíle, ale každý si tu plní žákovské knížky nebo co! A přitom se tu mluví o lásce. Přede mnou si není nutné na nic hrát. Odhoďte všechny masky... to jediné stačí. Zapomeňte na všechny Bodhisattvy a Buddhy a Kristy. Kdybyste si vzali dudy a šli zpívat do ulic vykonali byste mnohem více než za 40 let kázání. Bořím vám všechno. Všechny cíle i ambice tituly a uznání. Vy sami jste sobě překážkou na cestě ke mě. Samozřejmě byste mohli namítnou že vás poučuju i já. Ale já proti vám nic nemám. Jsem jako chameleon, dokážu zahrát vše i rozzuřence ale jsem v tom v míru. Jen si hraju což každý bere jako útok a opětuje nebo mě snaží diskreditovat před ostatními. V podstatě, lidi kteří jsou ticho a hledí si svého nebo kteří to mají a umí to předat i zdarma mi nejsou nijak trnem v srdci. Horší jsou ti jež činí věci ve velkém aniž by se dopídili podstaty osvobození. Ti na tom svém tak lpí, že hrají taktiky aby zůstali velcí. Kdybste byli normální a přirození nemám vám co říct. Ve společnosti duchovňáků je mi na blití. Ve společnosti obyčejných chudých lidí není třeba vůbec mluvit o nějakém učení. To co dělám je že bráním neposkvrněnost ducha před rozsévači. Proto všechno co rozsévači rozsévají zpochybňuji a vyvracím. Snové paláce se začnou bortit a z lidí, dokonce i z přátel se stávají udavači a nepřátelé. Je to však jen jejich hra ale mé utrpení v jejich srdcích. Začneš-li šířit učení o vnitřním dítěti mezi nevinné lidi tak jako se šířilo nepravé církevní misionářství které z lidí udělalo jen tu nejubožejší bytost, a mělo za následek rozdělení mnoha království pak se zcela jistě ještě setkáme. Nejsem vázán jen na jedno projevení. A nedej tomu aby lidé poznali že to vždy měli než přičichli k podobným duchovničinám... to pak budou hnát podobné kejklíře smíchem ze svých vesnic.

Obyčejná Nula

***
... že v mém případě nemáš už koho léčit. Už jsem na smrtelné posteli.

Hm, to je blby. A co je s tebou? pp

Blbý? Myslel jsem že to bude pro tebe teprve výzva! Co je se mnou? Rád se podrobím podrobné analýze. Ale myslím že na takovou nemoc není lék. Musím tě asi zklamat. Umře ti pacient, který ani nebyl. A to je o to horší. Osud ti nedal ani šanci. Tak to někdy chodí.

Ále dá se to rozplavat. Ryby na tebe už čekají. Sluníčko ti ohřálo vodu. Květiny ti padaj k nohám, ptáčci trouběj serenádu.

Už tě vidím... Velký muž, v plné stroji, ploutve, brýle, šnorchl harpuna a plný bazen malejch dětí. To bude drama. Hlavně být nenápadný. Mission Imposible III. V hlavní roli Petr Pavlík a v menších pytlích malé děti.

Já si dám zatím tady na hoře Bábovku. Je výtečná. Evě se povedla. Hodil bych ti tam dolů kousek, ale než bys ji vylovil už by se rozmočila.

Vlastně ani nevím co se děje ve světě. Teď má být někdy vstup do EU. Škoda nemohu ani vstoupit ani vystoupit.

Už mám i reklamu. Koukni na http://www.spirala.cz/clanek.asp?id=3137

***

Prosim vas, kdo toho "spasitele" nejak znate - ta soudnost mu chybela vzdycky nebo to ma po tech houbach? Zajimalo by me totiz, zda a do jake miry to muze poskodit schopnost sebereflexe. A kam dal to jeste muze vest? Znate nekdo podobne pripady? diky pp

Jojo Mesiáš sám je jedna velká prašivá houba. Jak sám říká: "Jsem král nočníků a vládce záchodové štětky." Podobné případy lze identifikovat třeba na http://www.lampa.cz

Obyčejná Nula

No není roztomilej? Proto lidi vemte děti, babičky a tety... navštivte ho, otravujte ho aby vám povídal na přednáškách ve dne v noci dokud toho nebude mít dost a neuteče za mnou na to pivo.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6599
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod Jana » čtv 07. říj 2021 15:11:46

Osvícená mysl by zahalila tenhle rozhovor láskyplným Tichem. Ovšem je tady i možnost, aby si mysl dopřála trochu zábavy z hravé dvojnosti, ponechala si drobátko kritické pošmournosti, případně i odlesk svatého souznění a porozumění.

Jsem zvědavá, co z toho vyleze.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6599
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod Jana » čtv 07. říj 2021 15:21:12

ON: Pověz mi jakou vznešenou ideu to vlastně následuješ. Proč tvoříš?

PP: Nejspis z toho sameho duvodu, jako proc ty se ptas.

ON: Aha... takže četnáři se ptali na přednášky a na knihy a tak si je z toho důvodu vytvořil. A nebo to bylo tak že jsi je vytvořil aby se pak čtenáři a posluchači mohli tebe ptát?

PP: Mej se fajn a uzivej si dnesni bajecne ranni slunicko.

ON: No vida. Nemáš už čas? Zkracuješ jen na "pp" patrně něco tvoříš pro sebe. Tak to nebudu zdržovat a jdu s tím sluníčem za tebou... aby sis mě užil.., budu ti svítit do očí a pálit až ti bude dusno dokud tě nevyženu jako každého obyčejného... nahého a Holého do obyčejné vody mezi děti.

ON trpí spasitelským syndromem? Nebo snad trpí představou, že trpí PP a že ho musí zachránit, osvítit?
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6599
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod Jana » čtv 07. říj 2021 15:29:05

A nebo to bylo tak že jsi je vytvořil aby se pak čtenáři a posluchači mohli tebe ptát?

Nejdriv jsem zkousel, co vubec dokazu.

A to je ten kámen úrazu. Využil jsi druhé abys něco dokázal jen sobě.

Prvni prednasky byly spis slohove cviceni. :-) Jakysi obrat nastal, kdyz jsem to prestal cist a zacal rikat sice mene dokonale, ale zive. Postupne jsem pak zjistoval, co vlastne publikum zajima a co je dobre rikat. Pozorne pritom sleduji hlavne sum a neklid v sale, a podle toho pak reaguji.

Dejte lidem to co chtějí... to je ale ten nejlepší byznys. Kdo by platil za to co nechce slyšet? Ráj se však nekupuje...

Opakovani teze prednasky pak casto vychazi jinak.

Opakování???!!!! To bude asi tím, že nejsi až tak živý a jednáš se záměrem byť by byl sebešlechetnější, způsobí to je peklo.

No a spolecne s Milosem, to je vubec ruska ruleta.

A miloš je kdopak? Pověz mi o něm něco.

Ale zase kdyz to vyjde, tak to je pak velka radost.

Radost je stejný utrpením jako žal.

Bratr Bernard rika, ze mame, kolik jsme dokazali rozdat druhym, a mohu to potvrdit.

Bratr Bernard ale také říká, že za to co dělá od Boha nechce nic. Ani potlesk, a že protivenství z úst jiných teprve znamená, že konáme skutečné dobro.

A já říkám, nestavte si schody do nebe s utrpení jiných. Neboť tvůj zisk je jen výdaj ostatních. Tvé štěstí bohatství je pomíjivé a závislé na těch trpících lidech. Copak by toho matka s velkým srdcem využívala ke své slávě? Kde by bylo tvá radost a bohatství bez těch lidí?


U knih je to tezsi. Tam se spis neco zkusi a ted se ceka, komu by se to libilo. Taky napady nepadaji kazdy den z nebe. pp

Nápady nepadají nikdy z nebe.

No vida jak ses rozpovídal asi se ti nechtělo na to sluníčko.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6599
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod Jana » čtv 07. říj 2021 15:33:42

A miloš je kdopak? Pověz mi o něm něco.

Az se poradne podepises, to je fair, ne?

Zub za zub? Takto se rozdáváš lidem? Co ti řekne pomíjivé jméno? Jméno mi dali slepí. Jakmile se podepíšu pošlu všechny do pekla. To co dělám je že sonduju jak na tom jsou duchovní špičky a co se lidem prodává. Pár velkých lidí úplně vyhořelo. Stav je takový, že Dharma je v rozkladu.
Bratr Bernard ale také říká, že za to co dělá od Boha nechce nic. Ani potlesk, a že protivenství z úst jiných teprve znamená, že konáme skutečné dobro.


To prece ale neznamena, ze kdyz nic nechce, tak nic nedostane. Neni to spis naopak? pp

Mě to nezajímá jak to je. Já to nepotřebuju už vědět. Vědění vede k volbě za účelem zisku. Volba je možná jen když tu je ego. To pak levice ví co činí pravice a rozsévá se jen peklo. Ego je tedy pro větší vědění aby mohlo kvalitněji a bezpečněji volit a svou volbu obhájit.

Třeba koupené vědění že ego není osvobozené roztáčí pak duchovní šílenosti. A na tom se dá vydělat. Je to jen obchod s něvědomostí. Vědět=nevědomost=smrt.

... koupené vědění že ego není osvobozené... A na tom se dá vydělat. Je to jen obchod s něvědomostí.

???

No to je co? Odkud lidé ví něco o hříchu o neosvobozenosti o karmě? Vycvrlikali jim to snad ptáci nebo vyšuměly moře? Nebo jim to někdo politicky a tržně vsugeroval jen aby mohl na jejich nevědomosti postavit vlastní palác? Vždycky jsem říkal lidem. Kdo tvoří peklo? Vy. Peklo dodává jen vědění... a vy to ve své nevědomosti realizujete.


Nevzpominam si, ze bych tvrdil podobne veci.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6599
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod Jana » čtv 07. říj 2021 15:36:48

Ono to nemůže tvrdit jen tak někdo. Já tvrdím, že Buddha je jen dokonalý výtvor Máry.

Koukl(a) ses uz prosim aspon, co vlastne prednasim nebo o cem pisu? Pokud k tomu mas dotazy nebo se Ti na tom neco nezda, bylo by slusne, abych Ti pak odpovedel. pp

Někdy dříve jsem něco četl na lampě. A tak mě zajímalo, jestli jsi pohádková babička nebo jsi se věnoval i praxi. Lidé totiž nepotřebují slyšet příběhy a sútry ale mají to všechno poznat. Tím že jim člověk říká co je čeká na cestě, jim z toho akorát udělá nudu a z tohoto okamžiku jen frustraci. Kdo pak vykročí? Koho to bude bavit? Nechápu však lidskou taktiku... proč potřebují vzory. Kde vzít vzor? Jedině si ho koupit nebo placením vydržovat. Ale takto oni sami se jen vychytrale vykupují do pohodlí a nerostou! V podstatě si kupují jen vlastní omezenost, frustraci a ponížení. A to je to co nechápu. Ta pravá extáze je vykoupením z úsilí. Za peníze si můžou lidé koupit jen slova. Není třeba žádné doktríny, knihy z východu. Stačí začít dělat to a člověk zdarma činí mílové kroky a jen tak ho pak něco nevyhodí z jeho středu, protože jeho poznání není založené na slovech ale na vlastních zkušenostech. Takový člověk pak může ostatním pomoci.

Dnes to však vypadá, že si lidé kupují jen starosti navíc. Ono peklo může tvořit jen peklo.

Neztrácím moc čas čtením, těžko najdu člověka, který by mi mohl poradit. Spíš jsou to dnes obyčejní lidé a obyčejné věci kteří mě pleskají do nosu. Naučit se žít v obyčejných věcech, mít radost i z těch nejmenších věcí. Zbavit se všech ambicí. Prohlédnout pomíjivost štěstí závisejícího na vnějších podnětech. Nečiním přednášky, protože bych musel začít... "V podstatě vás tu nerad vidím..." ale napsal jsem pár praktických věcí týkajících se každodenního života na http://www.oslikuv.net/mesias/prom.htm nejsou to žádné velké pravdy, ale jen má zkušenost která mi pomohla. V mnoha bodech se však rozchází s tím co se dnes hlásá a prodává.

Obyčejná Nula
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6599
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod Jana » čtv 07. říj 2021 15:53:10

...těžko najdu člověka, který by mi mohl poradit.

Chapu. No tak kdyby Te neco fakt zajimalo, podle moznosti Ti odpovim nebo se aspon poptam kamaradu. Mej se fajn. pp

P.S. Posilam Ti jeste clanek, ktery se mi moc libil, jiste ho take ocenis.


Vnitřní Dítě:

Vnitřní dítě Podle webové stránky http://www.elevatedtherapy.com Dr. Michaela G. Miletta upravil Petr Pavlík "Abychom se stali úplnými lidskými bytostmi, naše vnitřní dítě je nutno obejmout a nechat, aby se vyjádřilo. Dokud se s ním pevně a bezpečně nespojíme, zůstane osamocené a izolované. Dokud znovu neobnovíme naše dětské pocity, citlivost, údiv a živost, zůstane naše vnitřní dítě zraněné. Dokud to neuděláme právě teď, zůstane pro nás navždycky obtížné cítit se celistvými."

Osoby s dlouhodobými potížemi jako závislost, deprese, narušené vztahy a chronická nespokojenost mohou nalezením a přijetím svého vnitřního dítěte najít novou radost a životní energii. Příčina jejich potíží bývá zpravidla v zážitcích z mládí, které se později aktivují v přítomnosti. Naše bytost se skládá z více částí, z nichž právě jedna je naše vnitřní dítě nedospělý člověk se všemi jeho postoji a pocity. Stává se pak, že naše vnitřní dítě neodbytně reaguje na některé situace, o nichž se mylně domníváme, že je máme pod kontrolou, ale ve skutečnosti se přitom jedná o naše dětské postoje a pocity, přenesené sem z minulosti. Východiskem z této situace je otevřít se našemu dětskému vnitřnímu světu a zjistit tak, odkud tyto pocity přicházejí. Takový přístup nás mimořádně obohatí. Carl Jung to nazýval božským dítětem a Emmet Fox zázračným dítětem. Někteří psychoterapeuté tomu říkají pravé já, Charles Whitfield tomu říká dítě vevnitř. Skutečně - vnitřní dítě označuje tučást naší bytosti, která je svrchovaně živá, která představuje naše citové já. Je to místo, kde žijeme svými city, odkud pochází naše radost, smutek, hněv, strachči vzrušení. Zůstaneme-li hraví, spontánní, tvořiví, intuitivní a schopni kdykoli se vzdát, pak teprve dostává naše vnitřní dítě příležitost, aby se mohlo uplatnit. Na vzniku a vývoji našeho vnitřního dítěte se podíleli jak naši rodiče, tak i společnost. Nenajde se člověk, který by v sobě své vnitřní dítě neměl. Může ho však potlačovat či zanedbávat, a pak se stane, že staré rány a ublížení vytrvale kazí jeho dospělý život. Pokud není naše vnitřní dítě vyslyšeno nebo se dokonce úplně zapírá, objeví se cosi jako klamné já. Začne tak život oběti násilí na sobě samém, kde se běžné situace denního života mění v citová traumata. Postupné nahromadění nezvládnutých myšlenkových a citových situací pak vede k chronické otrávenosti, strachu, zmatku a pocitům prázdnoty a marnosti. Nejčastější rysy vnitřního dítěte: Odstrčené dítě. V minulosti bylo dítě poznamenáno například rozvodem, příliš zaměstnanými rodiči nebo ztrátou rodičů. Vnitřní dítě pak bude vždycky úzkostlivé, zejména se bojí, že bude znovu a znovu odstrčeno. Neustále se domáhá zvláštní pozornosti a ujištění, že je v bezpečí a že o ně někdo stojí. Bývá velmi osamělé. Zanedbané dítě. Zdánlivě sice žilo v přijatelných poměrech, bylo však příliš odkázané na sebe sama bez pozornosti a lásky. Vnitřní dítě pak nevěří, že je hodno lásky a pohlazení. Vlastně ani nezná, co je láska, a neumí se proto ani vyjádřit. Bývá deprimované a stále se chce schovat a plakat. Ustrašené dítě. Bývalo příliš často kritizováno a káráno. Vnitřní dítě je pak nerozhodné a zmatené, přešlapuje na místě a neví, jak dál. Potřebovalo by povzbuzení a pozitivní ujištění. Izolované dítě. Nedokázalo či nemohlo se naučit vybudovat těsnější vztahy. Chová se v nás pak podezíravě a samotářsky. Obává se, že bude na někom závislé. Nejvíc by proto pomohlo obnovit pocit důvěry. Dítě, se kterým se nepočítá. To je ta naše část, která byla zcela ignorována, jakoby neexistovala. Cítí se mimo, pryč. Nevěří v sebe a potřebovala by spoustu lásky a pomoci. Zlobivé dítě. Neustále něco chce a vyžaduje to okamžitě, jinak spustí strašný řev a začne tak vydírat. Je-li okřikováno, je to tím horší. Potřebuje přijetí a smíření se s tím, jaké je. Hravé dítě. To je ta část v nás, která je přirozené hravá, tvořivá, spontánní a radostná, je to milující dítě. Neustále touží po nové hře. Chybou bývá, že leckdo z nás už zapomněl, jak to dělat a nemít přitom pocit viny a úzkosti, protože jako dospělý si zvykl dělat jen to, co je užitečné a prospěšné. Kromě našeho vnitřního dítěte jsou tu však ještě další složky naší osobnosti, které se v nás také hlásí o slovo, aniž by byly plně vyslyšeny. Jedním takovým důležitým hlasem je náš vnitřní kritik, který naše vnitřní dítě trestá za každý neúspěch, zatímco další hlas, náš vnitřní ochránce, se ho naopak zase zastává a nabízí mu lásku a sebedůvěru. Právě ten by měl naučit vnitřního kritika nové roli tím, že na něj přenese svou lásku. Naučí ho tak, aby vnitřní dítě místo bití povzbuzoval. To se pak může uvolnit a odpočinout si. Pokud se tak nestane, propukne vnitřní boj. Vnitřní kritik udržuje vnitřní dítě ušlápnuté a zakřiknuté. Nejnápadnější to bývá u osob, které prožily své dětství v neúplných či nefungujících rodinách. Výsledkem bývá ztrnulost, chladnost, necitelnost a ztráta schopnosti starat se o někoho, běžně přecházející do neuróz, psychóz, či až fyzických onemocnění. Přitom cesta zpět stále ještě existuje. Je to znovuobjevení a uzdravení vnitřního dítěte. Znamená to vrátit naše pocity zpátky tam, kde naleznou podporu a bezpečí. Naše zraněné vnitřní dítě tak dostane nové rodiče, kterými jsme opět my sami. Vrátí se mu tak zájem a láska, která mu kdysi chyběla, a může tak pokračovat v zanedbaném růstu. To, co nám překáží, není ve skutečnosti naše minulost, jsou to jen naše představy o ní. Tím, že se staneme vlastními rodiči a přijmeme zraněné vnitřní dítě, odhalí se veškeré vědoméči podvědomé mýty o nás samých a začnou se postupně přehodnocovat a měnit v realistický obraz. Při práci s vnitřními stavy a podvědomím navíc příliš neplatí obvyklé představy očase - přítomné, minulé a budoucí je tu hned vedle sebe, a proto bývá velice překvapivé, jak snadné je dostat se k naší minulosti a uzdravit tak naše vnitřní dítě. Obvyklým postupem terapie bývá nejprve vysvětlit klientovi, co je vnitřní dítě, pomoci mu rozvinout vlastní životní příběh a postupně na něj navázat a vykročit dál s novou důvěrou a vyrovnaností. Mnohým klientům řekne vnitřní dítě věci, které si vždycky sami přáli, aby jim je někdo řekl. Výsledkem bývá, že klient pak nereaguje na životní situace překotně, ale spíš ustoupí krok zpět a ponechá si prostor na takové jednání, které je prospěšné i druhým. Pod dobrým vedením, s láskou a porozuměním, se tak naučí vytvářet zdravé a láskyplné vztahy a mít se sám rád. Heslem je zde "Nikdy není pozdě prožít šťastné dětství."

***

Abychom se stali úplnými lidskými bytostmi, naše vnitřní dítě je nutno obejmout a nechat, aby se vyjádřilo. Dokud se s ním pevně a bezpečně nespojíme, zůstane osamocené a izolované. Dokud znovu neobnovíme naše dětské pocity, citlivost, údiv a živost, zůstane naše vnitřní dítě zraněné. Dokud to neuděláme právě teď, zůstane pro nás navždycky obtížné cítit se celistvými.

Mít pocity znamená trpět. Abychom mohli cítit pocity, musíme se rozdělit na pozorované a pozorovatele. Vytvořit zažívajícího. Vytvořit ego. A tak se dostáváme do utrpení.

Osoby s dlouhodobými potížemi jako závislost, deprese, narušené vztahy a chronická nespokojenost mohou nalezením a přijetím svého vnitřního dítěte najít novou radost a životní energii.

To je však pomíjivé. Jen člověk obelstí sám sebe.

Příčina jejich potíží bývá zpravidla v zážitcích z mládí, které se později aktivují v přítomnosti.

Příčina tkví v něvědomosti. Stačí odstranit iluzi všech "já" i vnitřní dítě. Vnitřní dítě je spíš jen vykrystalizované ego. Ego, které se hlásí o vládu.

Naše bytost se skládá z více částí, z nichž právě jedna je naše vnitřní dítě nedospělý člověk se všemi jeho postoji a pocity. Stává se pak, že naše vnitřní dítě neodbytně reaguje na některé situace, o nichž se mylně domníváme, že je máme pod kontrolou, ale ve skutečnosti se přitom jedná o naše dětské postoje a pocity, přenesené sem z minulosti. Východiskem z této situace je otevřít se našemu dětskému vnitřnímu světu a zjistit tak, odkud tyto pocity přicházejí. Takový přístup nás mimořádně obohatí. Carl Jung to nazýval božským dítětem a Emmet Fox zázračným dítětem. Někteří psychoterapeuté tomu říkají pravé já, Charles Whitfield tomu říká dítě vevnitř. Skutečně - vnitřní dítě označuje tučást naší bytosti, která je svrchovaně živá, která představuje naše citové já. Je to místo, kde žijeme svými city, odkud pochází naše radost, smutek, hněv, strach či vzrušení.

No a to je zdroj pekla. Neboť ze stejného místa praminily i ty negativní věci.

Zůstaneme-li hraví, spontánní, tvořiví, intuitivní a schopni kdykoli se vzdát, pak teprve dostává naše vnitřní dítě příležitost, aby se mohlo uplatnit. Na vzniku a vývoji našeho vnitřního dítěte se podíleli jak naši rodiče, tak i společnost. Nenajde se člověk, který by v sobě své vnitřní dítě neměl.

To je mylný předsudek a základní kámen vězení. Tato sugesce napáchá mnoho škod. Stejně jako mýtus že každý má svou duši nebo karmu.

Může ho však potlačovat či zanedbávat, a pak se stane, že staré rány a ublížení vytrvale kazí jeho dospělý život. Pokud není naše vnitřní dítě vyslyšeno nebo se dokonce úplně zapírá, objeví se cosi jako klamné já. Začne tak život oběti násilí na sobě samém, kde se běžné situace denního života mění v citová traumata.

Třeba hledání osvícení.

Postupné nahromadění nezvládnutých myšlenkových a citových situací pak vede k chronické otrávenosti, strachu, zmatku a pocitům prázdnoty a marnosti. Nejčastější rysy vnitřního dítěte: Odstrčené dítě. Zanedbané dítě. Izolované dítě. Hravé dítě.

Hlavně nějaké posouzené "já".

Jedním takovým důležitým hlasem je náš vnitřní kritik, který naše vnitřní dítě trestá za každý neúspěch, zatímco další hlas, náš vnitřní ochránce, se ho naopak zase zastává a nabízí mu lásku a sebedůvěru. Právě ten by měl naučit vnitřního kritika nové roli tím, že na něj přenese svou lásku. Naučí ho tak, aby vnitřní dítě místo bití povzbuzoval. To se pak může uvolnit a odpočinout si. Pokud se tak nestane, propukne vnitřní boj. Vnitřní kritik udržuje vnitřní dítě ušlápnuté a zakřiknuté.

Jak se stát schizorfrenikem? Pátrejte po vnitřním dítěti a po hlase kritika. To nevede ke stmelení ale jen ke spoluprácí a tedy k zachování rozpolcenosti z níž pramení utrpení.

Nejnápadnější to bývá u osob, které prožily své dětství v neúplných či nefungujících rodinách. Výsledkem bývá ztrnulost, chladnost, necitelnost a ztráta schopnosti starat se o někoho, běžně přecházející do neuróz, psychóz, či až fyzických onemocnění. Přitom cesta zpět stále ještě existuje.

Zpět... to je dobře... a pak začne zase všechno nanovo.

Je to znovuobjevení a uzdravení vnitřního dítěte.

A společnost vás šoupne do blázince. Neboť to dítě bude vždy omezováno, vždy.

Znamená to vrátit naše pocity zpátky tam, kde naleznou podporu a bezpečí. Naše zraněné vnitřní dítě tak dostane nové rodiče, kterými jsme opět my sami. Vrátí se mu tak zájem a láska, která mu kdysi chyběla, a může tak pokračovat v zanedbaném růstu. To, co nám překáží, není ve skutečnosti naše minulost, jsou to jen naše představy o ní.

Ne. Jsou to sugesce o existenci našeho "já".

Tím, že se staneme vlastními rodiči a přijmeme zraněné vnitřní dítě, odhalí se veškeré vědomé či podvědomé mýty o nás samých a začnou se postupně přehodnocovat a měnit v realistický obraz. Při práci s vnitřními stavy a podvědomím navíc příliš neplatí obvyklé představy o čase - přítomné, minulé a budoucí je tu hned vedle sebe, a proto bývá velice překvapivé, jak snadné je dostat se k naší minulosti a uzdravit tak naše vnitřní dítě. Obvyklým postupem terapie bývá nejprve vysvětlit klientovi, co je vnitřní dítě, pomoci mu rozvinout vlastní životní příběh a postupně na něj navázat a vykročit dál s novou důvěrou a vyrovnaností. Mnohým klientům řekne vnitřní dítě věci, které si vždycky sami přáli, aby jim je někdo řekl. Výsledkem bývá, že klient pak nereaguje na životní situace překotně, ale spíš ustoupí krok zpět a ponechá si prostor na takové jednání, které je prospěšné i druhým. Pod dobrým vedením, s láskou a porozuměním, se tak naučí vytvářet zdravé a láskyplné vztahy a mít se sám rád. Heslem je zde "Nikdy není pozdě prožít šťastné dětství."

Tak se mi zdá že to vše pojednává jen o rozmazleném egu. Odstrčené, nemilované, usílující o vztahy, o lásku o pozornost o přijetí. Tento článek je spíše brzdou a krokem zpět. Blahoslavený ten kdo trpěl neboť nalezl život. Utrpení je růst, tohle je útěk od něj. Utrpení vede k prohlédnutí, že žádné utrpení není. Je třeba zničit vnitřní dítě, protože ono mohlo za utrpení. Ale ne zničit bojem, ale prohlédnutím jeho klamu.

Přesunutím se do sféry nezrozeného. Tedy až za všechny hranice všech "já". Za všechna vědomí. Tento článek mi spíše připomíná, jak se naučit čarovat a zaklít se v žádostivosti vnitřního dítěte. Vede ke schizofrenii.

Láska je nešťastné slovo. Je to vztah mezi egy. Skutečný guru nemůže říct nic o lásce ani o přijetí či odmítnutí, protože kořen iluze existence individualit je vyvrácen. Nejsou tu žádné bytosti, kterým se dá pomoci. Slib Bodhisattvy je slib pekel. Svět je již dávno spasen. Stačí když člověk zlikviduje klam o svém "já". Tím zmizí i všichni ostatní. Ostatní... jsou jen iluzí v mysli. Jen kulisa snu o nějakém "já". Vnitřní dítě, toť další perla do pkladnice vlastnictví ega. Nikomu to neprospěje. Proč lidé nejsou po skutečných příčinách. Tento článek napsal člověk, který se moc daleko nedostal. Ustrnul nevidí dál cestu, protože se omezil na vnitřní dítě a to mu může i něco vynést... tak rozšiřuje své peklo i na jiné.


Obyčejná Nula
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6599
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod Jana » čtv 07. říj 2021 16:01:55

Aha, chápu.

Petr Pavlík nabízí psychologický pohled, obvyklou nikdy nekončící psychologickou léčbu.

Obyčejná nula nabízí léčbu z břehu Moudrosti: "Nejsem nic". Ano, její léčení je účinné, ale není to celé.

Vypadá to na to, že pro ni je druhý břeh, kde Láska je vším, v nedohlednu.

Proto se snaží působit na někoho, kdo o to nestojí.

Osvícená mysl dává všemu prostor. Není v ní žádný tlak.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6599
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod petr vostál » čtv 07. říj 2021 16:25:18

Není v ní žádný tlak.


Tak proč ta tvoje mysl furt tlačí ty hovadiny o lásce ???

Myslíš si že tě kopu do prdele jen z dlouhé chvíle, nebo proto že vidím jak tě to tlačí do prdele ???
petr vostál
 

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod petr vostál » čtv 07. říj 2021 16:28:24

Obyčejná nula nabízí léčbu z břehu Moudrosti: "Nejsem nic".


To je zblblost a ne moudrost,

žádný nic,

to co tady je a vše tvoří je UV a ne žádný pitomý nic...

Že o tom ty nic nevíš neznamená, že je to nějaký nic.....

To je právě to světlo...
petr vostál
 

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod petr vostál » čtv 07. říj 2021 16:30:55

Nejsou tu žádné bytosti, kterým se dá pomoci. Slib Bodhisattvy je slib pekel. Svět je již dávno spasen. Stačí když člověk zlikviduje klam o svém "já". Tím zmizí i všichni ostatní. Ostatní... jsou jen iluzí v mysli. Jen kulisa snu o nějakém "já".


To že tu nejsou individuality neznamená rozhodně že je tu nějaký nic nebo že ty jsi nic...
petr vostál
 

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod Jana » čtv 07. říj 2021 16:33:16

No čistě matematicky vzato: OBYČEJNÁ NULA je přesným vyjádřením významu NIC.

:)
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6599
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod Jana » čtv 07. říj 2021 16:34:06

:D
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6599
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod Jana » čtv 07. říj 2021 16:35:48

petr vostál píše:
Nejsou tu žádné bytosti, kterým se dá pomoci. Slib Bodhisattvy je slib pekel. Svět je již dávno spasen. Stačí když člověk zlikviduje klam o svém "já". Tím zmizí i všichni ostatní. Ostatní... jsou jen iluzí v mysli. Jen kulisa snu o nějakém "já".


To že tu nejsou individuality neznamená rozhodně že je tu nějaký nic nebo že ty jsi nic...


Neber to tak tragicky.

Z pohledu ega mohu být čímkoliv si vzpomeneš. Z pohledu Moudrosti nejsem sice nic, ale z pohledu Lásky jsem vším.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6599
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod Tara » čtv 07. říj 2021 18:02:07

Dáše sem, Jani, odkaz na ten rozhovor s PP? Díky.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1549
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod petr vostál » čtv 07. říj 2021 18:11:27

Z pohledu Moudrosti nejsem sice nic, ale z pohledu Lásky jsem vším.


A z pohledu Světla jsi Temnota...
petr vostál
 

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod petr vostál » čtv 07. říj 2021 18:19:12

Jana píše:No čistě matematicky vzato: OBYČEJNÁ NULA je přesným vyjádřením významu NIC.

:)



Jistě, taková vobyčejná nula ale není nic,

ale neví nic, nic nemá a nic nesere (nechce),

což je přímo vopak tebe coby nic...
petr vostál
 

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod Jana » čtv 07. říj 2021 19:45:28

petr vostál píše:
Z pohledu Moudrosti nejsem sice nic, ale z pohledu Lásky jsem vším.


A z pohledu Světla jsi Temnota...


:D

Světlo nezná temnotu. Už sis někdy posvítil na temnotu a zůstala nehnutě na místě?
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6599
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod Jana » čtv 07. říj 2021 20:09:39

Tara píše:Dáše sem, Jani, odkaz na ten rozhovor s PP? Díky.


http://www.oslikuv.net/mesias/od049.htm
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6599
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Rozhovor Petra Pavlíka s Obyčejnou Nulou

Nový příspěvekod Jana » čtv 07. říj 2021 20:13:59

petr vostál píše:
Není v ní žádný tlak.


Tak proč ta tvoje mysl furt tlačí ty hovadiny o lásce ???

Myslíš si že tě kopu do prdele jen z dlouhé chvíle, nebo proto že vidím jak tě to tlačí do prdele ???


Je v Tobě agrese jen proto, že jsi hlupák,

protože netušíš, že nejsi tím, co by mohlo být někým někam tlačeno, omezeno, nejsi tím, komu by mohlo být ublíženo. Kdybys to tušil, tak v Tobě žádný důvod k agresi není.

:)
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6599
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Další

Zpět na Jana

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník