Je to prosté, jako padající třešňové květy. Dívám se na ně jak padají. Možná je to jen sen, protože se na ně dívám ve vzpomínce minulého pohledu, která je pro mne stejně tak skutečná jako byla, když ještě byla přítomností. A tak je to možná sen, který je skutečností. A tak se jen dívám na ty třešňové květy, jak padají...
Nic víc není třeba dělat. Není tu žádné místo pro posuzování. Prostě se to děje. Proč chtít víc? A tak zatímco se třešňové květy snášejí, já se snáším s nimi, protože v nich jsou i ta modrá oblaka, která mohou být stejně dobře i těmi třešňovými květy, jako mohou být i třešňové květy těmi oblaky. Dokonalý okamžik ticha, kdy se to prostě děje. Teď, právě v tuto chvíli, stejně tak, jako dříve, i jako potom, protože pro přítomnost neexistuje minulost, ani budoucnost; a proto to minulé, i to budoucí, je stále stejnou přítomností. Prožijte to a budete se už navždy usmívat v tichu jako Buddha. To je ten známý a kouzelný Buddhův úsměv, který v sobě nese všechno. A to je věčnost. Dokonale se usmívat a být dokonalým v tichu toho úsměvu a dívat se na padající třešňové květy. A jestli se mýlím v tom, co vám tu říkám, tak mě prosím vás někdo práskněte holí do zad, ať se mi zajiskří.
Jestli Vás článek zaujal a chtěli by ste si přečíst další mé články, jste srdečně zváni na můj blog http://www.male-srdce.cz//
