Já je píše:Malý Vlk píše:To samé - prosím o předání vlastní zkušenosti. Jakou cestou ji šel ty? Kam jsi došel? Co jsi poznal a viděl? Kde jsi to Univerzum tedy nakonec našel, jestli jsi jej našel?
Díky za odpovědi!
Já je píše:V krátkosti by se dalo napsat toto – rozpoznání a spatření vnitřního světla a po dlouholeté praxi, i splynutí na nějakou dobu s oním vnitřním světlem, s Univerzem.
Jak to splynutí vypadalo? Jak probíhalo?
Já je píše:Prostě byl to úplně normální postup při zkoumání onoho duchovna (např. v buddhismu).
Netuším, co je "normální postup" při zkoumání duchovna. Zajímala mě tvá zkušenost.
Já je píše:Mé „já“ tyto vjemy pečlivě zaznamenávalo do své paměti. Podotýkám – do své paměti – nikoli třeba do paměti tvého já, nebo do paměti nějakého jiného já..
Promiň, tomu nerozumím. Vzpírá se to logice - MÉ JÁ zaznamenalo něco do SVÉ paměti. Ať počítám jak počítám, v tu chvíli jste na to zaznamenávání vjemů byli minimálně dva. (Odbočka - to mi připomíná Horníčka, jak kdysi vyprávěl o paní ve fontě. Ta říkala o své dceři, která byla na horách: "a vona si mě vám tam zlomila nohu." Horníček se tehdy ptal, kolik že nohou bylo zlámaných. Dospěl k třem.)
Mimochodem - proč jsi napsal já v uvozovkách?
Já je píše:Mé „já“ tyto vjemy pečlivě zaznamenávalo do své paměti. Podotýkám – do své paměti – nikoli třeba do paměti tvého já, nebo do paměti nějakého jiného já..
Z toho ale vyplývá, že to, čemu říkáme já je jakýsi orgán. Se svou vlastní pamětí. Kde se tento orgán nachází? Jak výkonná je jeho paměť? Může toto já zahynout? Může být poškozeno - samo nebo jen jeho paměť?
Já je píše:Takže bezpečně vím, že na té nejhlubší (nebo snad nejvyšší?) rovině, jsem součástí celku, Univerza,
Víš to nebo to vidíš? Je to intelektuální, mentální pochopení, či jde u tebe o přímé nazírání, vidění?
Já je píše:ale i zrovna tak dobře vím, že mé já existuje neustále, i když se při kontemplaci (splynutí s Univerzem) na chvíli ukládá stranou
Kam stranou? Někam odejde? Nebo se vypne i se svou pamětí? Nebo paměť já se nevypíná, aby mohla zaznamenávat jevy?
Nerozumím tomu - říkáš, že já zaznamenává do své paměti všechny ty jevy. Jak to ale dělá, je-li v tu chvíli stranou?
Já je píše:a pak, po návratu z kontemplace, se obohacuje o poznatky z té kontemplace.
Takže bylo stranou, vše zaznamenávalo a pak se z té strany vrátilo a stalo se obohaceným?
Promiň, to mi moje hlava moc nebere. K čemu při té kontemplaci tedy vlastně dochází? Podle toho, co líčíš, to musí být docela mazec... (Bez ironie.)
Já je píše:V kontemplaci jsi totiž stáváš na nějaký čas jiným já, bez vnímání svého já i těla.
Pokusím se popsat, jak jsem to z tvého líčení pochopil: Vlastním orgán, kterému říkáme já. Tento orgán je vybaven pamětí. Při kontemplaci tento orgán jde kamsi stranou, nicméně jeho paměť jede jako fretka - vše zaznamenává. Jelikož toto já jde stranou, na tu dobu se stávám jiným já. Stávám se já, které nemá vnímání svého já, pravděpodobně proto, že je stranou.
Pro mě je však nepřekonatelnou záhadou zůstává, komu že se to všechno děje?
Já je píše:Jsi tím, o čem píšou duchovní mistři:
Kontemplace: Stanutí se pravdou
Skrze koncentraci se stáváme jednobodovými. Skrze meditaci rozšiřujeme své vědomí do Nesmírnosti a vcházíme do jejího vědomí. Ale v kontemplaci vrůstáme do Nesmírnosti samé a toto vědomí se stává naším zcela vlastním. V kontemplaci jsme současně ve své nejhlubší koncentraci i ve své nejvyšší meditaci. Vrůstáme v pravdu, kterou jsme viděli a cítili v meditaci, a v kontemplaci se s ní stáváme naprosto jednotni. Pokud se soustředíme na Boha, můžeme cítit Boha přímo před námi anebo vedle nás. Když meditujeme, můžeme cítit Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost uvnitř nás. Avšak když kontemplujeme, uvidíme, že my sami jsme Bůh, že my sami jsme Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost.
Kontemplace znamená naši vědomou jednotu s nekonečným, věčným Absolutnem. V kontemplaci Stvořitel a stvoření, milující a Milovaný, znalec a poznávané se stávají jedním. V jeden okamžik jsme božským milovníkem a Bůh je Nejvyšším Milovaným. V příští okamžik si vyměníme úlohy. V kontemplaci se stáváme jedním se Stvořitelem a vidíme celý vesmír uvnitř sebe. Když se v tu chvíli podíváme na svou vlastní existenci, nevidíme lidskou bytost. Vidíme cosi jako zdroj světla, míru a blaženosti.
Doufám, že moc nepopudím fanoušky Sri Chinmoye, ale z mého pohledu ten člověk buď neví o čem mluví a jen papuškuje jiné učitele nebo to z jakýchsi záhadných důvodů popisuje tak složitě a tak "přepoetizovaně", že v tom dělá docela zmatek.
Anebo mluví k lidem, kteří jsou na určité úrovni vnímání a mluví k nim jazykem, který znají.
Přikláním se však k názoru, že se jedná o jakési "kecy poučeného".
Já je píše:Kdyby já neexistovalo, nešlo by se pak vrátit zpět ke svým vzpomínkám, ke svým zkušenostem, dovednostem, ke svých citům, pocitům , ke svému tělu, atd., nešlo by si vyměnit úlohy, nebylo by s kým:
Ty vzpomínky, dovednosti, tělo, pocity, atd. vytvořilo a vlastní je to já? Asi muselo, jestliže existence těchto jevů je vázána na existenci toho já.
Ale kdo pak vlastní to já? Píšeš v jiném příspěvku, že každý vlastníme své já...
Malý Vlk