Já je píše:Moje já-je je také tady a teď, ale kouká se na ten boží svět v jiném tady z jiného těla. Tvé já-jsem je v jiném těle, než v mém, zachycuje jiné vjemy, potkává se s jinými lidmi, zvířaty, rostlinami, technikou, má jiné vzpomínky, jiné zkušenosti, jiné dovednosti. Proč není tvé já-jsem v mém já-je, proč já nejsem ty a ty nejsi já, proč se tolik lišíme?
To se jen tak zdá, že je těch jáček víc, aby se mohla rozehrá ta hra. Ale z každých očí se jívá jen to jediné skutečné. Rozum to nedokáže pochopit, zdá se mu to nelogické, on si přece může porovnávat vjemy (tedy aspoň jejich pojmenování) a vidí, že jsou různé,jiné vzpomínky, jiné zkušenosti, jiné dovednosti. Ano lidé jako osoby (a jiné entity) jsou různí. Ty osoby tu jsou (jeví se tu) a to, co ty nazýváš jáčkama to právě jsou osoby / osobnosti / jednotky tělo-mysl / individua.
Duchovní cesta však není jen zdokonalování těchto individují. Ikdyž mnohé nauky to doporučují (to je to počišťování). Pokročilejší nauky (jak např. advaita) nabízí možnost překonat hranice individuality. Lze nahlédnout, kdo jsem. Zjistit, že nejsem jen jednotka tělo-mysl. Že nemám žádné hranice, Tudíž když nikde nekončím, nemůže někde začít někdo jiný.
Jana píše:Lišíme se jen v tom, co zobrazuje ve vědomí naše mysl, ale v tom, co poznává srdce, není žádný rozdíl.
JSME a to je celé.
Ale to, jak se jako osoby lišíme je taky úžasné, i to že je někdy plné vidění jednoty zastřeno, mohou pak vzniknout úžasné rozhovory jako je třeba tento. vůbec díky tomu je svět, čas, prostor ...
Mooji říká, že se těší na každé setkání, protože je zvědavý, jestli se budou loučit jako jeden.
... dál už se s logikou dojít nedá, ukazateli jsou pouze paradoxy