OTÁZKY A ODPOVĚDI

[rosada]

V kontemplaci jsi totiž stáváš na nějaký čas jiným já, bez vnímání svého já i těla.

Kdo se tím stává?

Jsi tím, o čem píšou duchovní mistři:

...

A pak už tím zase nejsi?

[Malý Vlk]

To samé - prosím o předání vlastní zkušenosti. Jakou cestou ji šel ty? Kam jsi došel? Co jsi poznal a viděl? Kde jsi to Univerzum tedy nakonec našel, jestli jsi jej našel?

Díky za odpovědi!

V krátkosti by se dalo napsat toto – rozpoznání a spatření vnitřního světla a po dlouholeté praxi, i splynutí na nějakou dobu s oním vnitřním světlem, s Univerzem.

Jak to splynutí vypadalo? Jak probíhalo?

Prostě byl to úplně normální postup při zkoumání onoho duchovna (např. v buddhismu).

Netuším, co je "normální postup" při zkoumání duchovna. Zajímala mě tvá zkušenost.

Mé „já“ tyto vjemy pečlivě zaznamenávalo do své paměti. Podotýkám – do své paměti – nikoli třeba do paměti tvého já, nebo do paměti nějakého jiného já..

Promiň, tomu nerozumím. Vzpírá se to logice - MÉ JÁ zaznamenalo něco do SVÉ paměti. Ať počítám jak počítám, v tu chvíli jste na to zaznamenávání vjemů byli minimálně dva. (Odbočka - to mi připomíná Horníčka, jak kdysi vyprávěl o paní ve fontě. Ta říkala o své dceři, která byla na horách: "a vona si mě vám tam zlomila nohu." Horníček se tehdy ptal, kolik že nohou bylo zlámaných. Dospěl k třem.)
Mimochodem - proč jsi napsal já v uvozovkách?

Mé „já“ tyto vjemy pečlivě zaznamenávalo do své paměti. Podotýkám – do své paměti – nikoli třeba do paměti tvého já, nebo do paměti nějakého jiného já..

Z toho ale vyplývá, že to, čemu říkáme já je jakýsi orgán. Se svou vlastní pamětí. Kde se tento orgán nachází? Jak výkonná je jeho paměť? Může toto já zahynout? Může být poškozeno - samo nebo jen jeho paměť?

Takže bezpečně vím, že na té nejhlubší (nebo snad nejvyšší?) rovině, jsem součástí celku, Univerza,

Víš to nebo to vidíš? Je to intelektuální, mentální pochopení, či jde u tebe o přímé nazírání, vidění?

ale i zrovna tak dobře vím, že mé já existuje neustále, i když se při kontemplaci (splynutí s Univerzem) na chvíli ukládá stranou

Kam stranou? Někam odejde? Nebo se vypne i se svou pamětí? Nebo paměť já se nevypíná, aby mohla zaznamenávat jevy?
Nerozumím tomu - říkáš, že já zaznamenává do své paměti všechny ty jevy. Jak to ale dělá, je-li v tu chvíli stranou?

a pak, po návratu z kontemplace, se obohacuje o poznatky z té kontemplace.

Takže bylo stranou, vše zaznamenávalo a pak se z té strany vrátilo a stalo se obohaceným?
Promiň, to mi moje hlava moc nebere. K čemu při té kontemplaci tedy vlastně dochází? Podle toho, co líčíš, to musí být docela mazec... (Bez ironie.)

V kontemplaci jsi totiž stáváš na nějaký čas jiným já, bez vnímání svého já i těla.

Pokusím se popsat, jak jsem to z tvého líčení pochopil: Vlastním orgán, kterému říkáme já. Tento orgán je vybaven pamětí. Při kontemplaci tento orgán jde kamsi stranou, nicméně jeho paměť jede jako fretka - vše zaznamenává. Jelikož toto já jde stranou, na tu dobu se stávám jiným já. Stávám se já, které nemá vnímání svého já, pravděpodobně proto, že je stranou.
Pro mě je však nepřekonatelnou záhadou zůstává, komu že se to všechno děje?

Jsi tím, o čem píšou duchovní mistři:
Kontemplace: Stanutí se pravdou
Skrze koncentraci se stáváme jednobodovými. Skrze meditaci rozšiřujeme své vědomí do Nesmírnosti a vcházíme do jejího vědomí. Ale v kontemplaci vrůstáme do Nesmírnosti samé a toto vědomí se stává naším zcela vlastním. V kontemplaci jsme současně ve své nejhlubší koncentraci i ve své nejvyšší meditaci. Vrůstáme v pravdu, kterou jsme viděli a cítili v meditaci, a v kontemplaci se s ní stáváme naprosto jednotni. Pokud se soustředíme na Boha, můžeme cítit Boha přímo před námi anebo vedle nás. Když meditujeme, můžeme cítit Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost uvnitř nás. Avšak když kontemplujeme, uvidíme, že my sami jsme Bůh, že my sami jsme Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost.
Kontemplace znamená naši vědomou jednotu s nekonečným, věčným Absolutnem. V kontemplaci Stvořitel a stvoření, milující a Milovaný, znalec a poznávané se stávají jedním. V jeden okamžik jsme božským milovníkem a Bůh je Nejvyšším Milovaným. V příští okamžik si vyměníme úlohy. V kontemplaci se stáváme jedním se Stvořitelem a vidíme celý vesmír uvnitř sebe. Když se v tu chvíli podíváme na svou vlastní existenci, nevidíme lidskou bytost. Vidíme cosi jako zdroj světla, míru a blaženosti.

Doufám, že moc nepopudím fanoušky Sri Chinmoye, ale z mého pohledu ten člověk buď neví o čem mluví a jen papuškuje jiné učitele nebo to z jakýchsi záhadných důvodů popisuje tak složitě a tak "přepoetizovaně", že v tom dělá docela zmatek.
Anebo mluví k lidem, kteří jsou na určité úrovni vnímání a mluví k nim jazykem, který znají.
Přikláním se však k názoru, že se jedná o jakési "kecy poučeného".

Kdyby já neexistovalo, nešlo by se pak vrátit zpět ke svým vzpomínkám, ke svým zkušenostem, dovednostem, ke svých citům, pocitům , ke svému tělu, atd., nešlo by si vyměnit úlohy, nebylo by s kým:

Ty vzpomínky, dovednosti, tělo, pocity, atd. vytvořilo a vlastní je to já? Asi muselo, jestliže existence těchto jevů je vázána na existenci toho já.

Ale kdo pak vlastní to já? Píšeš v jiném příspěvku, že každý vlastníme své já...

Malý Vlk

[návštěvník J]

tady k tomu něco od Marty Jansen

"Tvé já nemůže být nikdy osvíceno, naopak náhle
zmizí v okamžiku Probuzení, otřeseno pravým
vnitřním poznáním, že neexistuješ.
Že nikdo neexistuje a tedy nemůže být nikoho,
kdo by se mohl probudit.
- M.-

Co je podle tebe Probuzení a jak ho může člověk dosáhnout? Jaké jsou tvé zkušenosti a co doporučuješ?

Fenomén "Probuzení" jako takový z absolutního hlediska neexistuje, protože ve skutečnosti není nikdo, kdo by se mohl probudit. Můžeme se ale přesto podívat na tento Paradox z různých pohledů.

Dá se říci, že se Bůh jako univerzální energie a nekonečný prostor vědomí ztotožňuje s určitým objektem a váže se jako individuální vědomí, za účelem poznání sama sebe. Protože Bůh sám toto omezení vytvořil, je zároveň také jediný, který má schopnost toto nesprávné ztotožnění ukončit a poznat sám sebe jako Absolutní Bytí. Když Bůh sám ukončí tuto chybnou identifikaci poznáním své vlastní Totality, mluví se pak o takzvaném Probuzení nebo Poznání Reality.

Probuzení z osobního, individuálního pohledu znamená náhlé, vnitřní (nikoli intelektuální) a jasné poznání imaginární podstaty světa a skutečnosti, že nic a nikdo neexistuje. Člověk objeví svoji fiktivní existenci a realizuje, že nikdy neexistoval jako nezávislá bytost. Pozná, že je jen instrumentem vyšší moci a nemá žádnou svobodnou vůli. Veškeré myšlenky, emoce a impulsy, které považoval za své vlastní, jsou produktem Bytí-Vědomí. Najednou je jasné, že všechny bytosti jsou pouze vysněné objekty Vědomí, které mají zdánlivou samostatnou osobně-individuální existenci, a že "ten kdo sní" a "to co je vysněné" je jedno a totéž. Zároveň dochází k poznání, že člověk sám nikdy nebyl vůbec schopen existovat jako na Bohu nezávislý jedinec a že vše a zároveň jediné, co existuje, je absolutní Bytí-Vědomí.

Při Probuzení dochází zcela znenadání k radikálnímu překročení, v mém případě můžu říci spíše proražení horizontální roviny jevové existence vertikální Realitou, symbolizující Bytí-Vědomí. Tento náhlý průlom pro mne znamenal zdrcující a zároveň nemilosrdnou kolizi s nekonečnou dálkou vědomí. V tomto šokujícím poznání své nepravé existence zkolabovalo Ego pádem do nekonečné prázdnoty vědomí a rozplynulo se v absolutním Bytí.

Pokud se na Probuzení díváme z absolutního hlediska neduality, má náš svět pouze imaginární existenci a je jen odrazem světla ve vědomí. Pokud nikdo neexistuje a vše je Absolutno, kdo by se mohl probudit a kdo by mohl usnout? Z pohledu Totality tedy nemůže probuzení v žádném případě existovat. Jediné, co existuje, je To, Absolutno, Átman, Jednota neboli nekonečný prostor Bytí-Vědomí. Z hlediska podstaty naší existence se dá říci, že není také nic, co by se dalo dosáhnout nebo získat, a zároveň není nic, co by se dalo ztratit. Žádné tvé činy nemůžou vylepšit, zkrášlit nebo zúžit TO, co jsi, Teď a Nyní - Absolutní Vědomí.

Probuzení je projevem Milosti a není nikoho, kdo by si tuto Milost mohl nějakým způsobem zasloužit. Probuzení je poznání naší vlastní přirozenosti. Jedná se o naše vlastní dědictví. Kdyby bylo Probuzení na něčem závislé, nebo se dalo něčím vyvolat, nebylo by to žádné Probuzení, nýbrž Vzbuzení. Probuzení může tedy nastat jen samo od sebe a není v našich rukách.

Z relativního hlediska individuality můžeme říci, že skutečnost, že Probuzení v nynějším životě nastane, má své kořeny již v předešlých inkarnacích, kdy jedinec sklízí zrající ovoce svých skutků z minulých životů. Žádné techniky, metody a meditace nemohou Probuzení docílit nebo vyvolat. Stejně tak, jako není možné se k němu žádným způsobem dopracovat. Jedná se tedy čistě o čin Milosti. Pokud Probuzení v kombinaci s různými duchovními technikami a metodami nastane, nenastane proto, že člověk tyto techniky používal, ale nastane přesto.

Kromě bytí v klidu a tichosti existují další přípravné metody, jako je meditace, jóga, Tai Chi, zpěv bhadžanů a manter, nebo práce s energií. Tyto metody prováděné z pozice oddělenosti od božského zdroje nevedou sice k probuzení, ale zato nám mohou pomoci vézt zdravý a disciplinovaný život. Naši cestu k probuzení můžeme podpořit, budeme-li se cvičit v provádění těchto metod z perspektivy samotného a jediného Subjektu. To znamená tedy ze stanoviska absolutního Bytí-Vědomí, které je vším, a s vědomím žádného žijícího. Potom se netrénuješ v tichosti a nemedituješ. Ty JSI Tichost, ty JSI meditace.

Jediný způsob, jak poznat Boha, je být Bohem. Bůh je naše vnitřní jádro, naše nejbližší a nejbezprostřednější přítomnost. Této transcendentální přítomnosti si můžeme být neustále vědomi a můžeme ji vnímat jako absolutní bezprostředno v srdci našeho prožívání. Touha po poznání naší pravé přirozenosti bývá většinou vyslyšena v podobě kontaktu se seberealizovaným učitelem, který není nic jiného než naše nejvyšší JÁ. Toto spojení, které je spíše duchovního než osobního charakteru, vtahuje mysl do srdce a pomáhá tím odkrývat víc a víc jádro našeho absolutního Bytí. Z tohoto důvodu hraje spojení s bytostí, která realizovala Pravdu, důležitou roli na cestě k Probuzení. Mudrc přispívá k oslabení pocitu osobního konatelství a k porozumění, že neexistuje ani připoutanost, ani osvobození. Utvrzuje Tě v přesvědčení, že jsi "Teď" volný a to, co jsi, je Svoboda sama.

Jednou z dalších možností, jak oslabit nenechavou mysl a pobývat častěji ve svém nejvyšším Já, je transformace naší vázané energie, nacházející se ve formě negativních emocí. Po většinu života potlačujeme automaticky nepříjemné pocity jako je strach, bolest, vina, odmítnutí nebo zármutek. Jestliže neblokujeme tyto pocity a jsme-li ochotni cítit vše, co život přináší, nalezneme uprostřed každé emoce nekonečný prostor Klidu a Míru, naše Univerzální Bytí. Splyneme-li s jakoukoliv emocí, se žalem, hněvem, smutkem, akceptujeme-li a obejmeme naší bezmocnost, odhalíme tímto nekonečnou prázdnotu našeho Bytí, naše universální JÁ. Moje rada tedy je nebojujte, buďte připraveni přijmout nejen Nebe, ale i Peklo, které je stejně tak částí Polarity. Usmiřte se se vším. To je cesta Buddhy. Tímto způsobem se z vás stanou alchymisté, kteří dělají z olova zlato. Každá vaše emoce vám může sloužit jako brána ke svobodě.

Za nejdůležitější metodu, jak dosáhnut klidné, satvické mysli, pokládám Ramanovu metodu "rozlišujícího pátrání", která odpoutává od identifikace s tělem, myslí a emocemi, a stabilizuje pozici Svědka. Prostřednictvím tohoto obezřelého pozorování se dostáváme víc a víc do Klidu a Míru a celý den se může stát nepřetržitou meditací.

Na závěr bych chtěla říci, že život je věčné mystérium, ve kterém každý jedinec prochází jako božský unikát svým individuálním a jedinečným procesem poznání. Z tohoto důvodu není možné aplikovat všeobecné rady a techniky na všechny jedince, protože každá bytost je zároveň projevem nekonečných možností těch nejrůznějších cest k seberealizaci a jejímu prožití. Není tedy "ta" cesta k Probuzení, stejně tak jako není "ta" metoda nebo "ten" guru, vhodný pro všechny.

Guru se nachází venku i vevnitř a v mnoha případech dochází k Probuzení bez podpory vnějšího gurua. Náš vnitřní guru se nachází v našem srdci a toho si můžeme být neustále vědomi. Na cestě, která nikam nevede, směřuje každá bytost svoji vlastní stezkou k poznání, že je sama Pravdou. Toto poznání je jediné možné, budeme-li naslouchat našemu srdci. Jestliže někdy dojde ke konfliktu mezi srdcem a hlavou, buďte si jisti, že srdce je pravdou a hlava je lží. Sloužit pravdě neznamená tedy sloužit vnějšímu guruovi, ale vnitřnímu. To znamená sloužit a důvěřovat svému vlastnímu srdci. Život je ten nejvyšší guru a bůh žije v našich srdcích jako naše nejvlastnější JÁ.

Naučíme-li se milovat to, co je, jako momentální projev Totality, vede tato cesta k rozplynutí veškerých představ, přání a ambicí mysli v blaženosti našeho Bytí. V této blaženosti Srdce se jako poslední rozplyne touha po Probuzení. Když tato touha zmizí, tak už Probuzení klepe na dveře."

[návštěvník J]

ten pocit samostatně oddělného a nezávislého já - zmizí ...

jinak samozřejmě zůstává dál (až do smrti) ten organismu s centrální nervovou soustavou, prostřednictvím kterého je vnímáno a činěna zkušenost ...

včera jsem ještě někdo dával video s Tollem, který tam o tom také hovoří

[Já je]

Kdo se tím stává?

A pak už tím zase nejsi?

Máš možnost si na tu otázku odpovědět sama. Už jsi zažila nirvikalpa samadhi? Jestliže ano, prozkoumej údaje, které si z toho samadhi pamatuješ.

[Návštěvník]

Jak to splynutí vypadalo? Jak probíhalo?

Probíhalo to tak, jako když se topíš. Čisté průzračné univerzum pohltilo mé vědomí a při tom oddělilo to, co tvoří mou osobnost a zaplnil uvolněné místo svým vnímáním, svými pocity, svými emocemi. Z mého já zůstal jen neutrální pozorovatel, který to vše pozoroval a pamatoval si to.

Víš to nebo to vidíš? Je to intelektuální, mentální pochopení, či jde u tebe o přímé nazírání, vidění?

Bylo to viděno vnitřním zrakem, jasně a zřetelně.

Promiň, tomu nerozumím. Vzpírá se to logice - MÉ JÁ zaznamenalo něco do SVÉ paměti. Ať počítám jak počítám, v tu chvíli jste na to zaznamenávání vjemů byli minimálně dva. (Odbočka - to mi připomíná Horníčka, jak kdysi vyprávěl o paní ve fontě. Ta říkala o své dceři, která byla na horách: "a vona si mě vám tam zlomila nohu." Horníček se tehdy ptal, kolik že nohou bylo zlámaných. Dospěl k třem.)
quote]

Z toho ale vyplývá, že to, čemu říkáme já je jakýsi orgán. Se svou vlastní pamětí. Kde se tento orgán nachází? Jak výkonná je jeho paměť? Může toto já zahynout? Může být poškozeno - samo nebo jen jeho paměť?

Kam stranou? Někam odejde? Nebo se vypne i se svou pamětí? Nebo paměť já se nevypíná, aby mohla zaznamenávat jevy?
Nerozumím tomu - říkáš, že já zaznamenává do své paměti všechny ty jevy. Jak to ale dělá, je-li v tu chvíli stranou?

Takže bylo stranou, vše zaznamenávalo a pak se z té strany vrátilo a stalo se obohaceným?
Promiň, to mi moje hlava moc nebere. K čemu při té kontemplaci tedy vlastně dochází? Podle toho, co líčíš, to musí být docela mazec... (Bez ironie.)

Doufám, že moc nepopudím fanoušky Sri Chinmoye, ale z mého pohledu ten člověk buď neví o čem mluví a jen papuškuje jiné učitele nebo to z jakýchsi záhadných důvodů popisuje tak složitě a tak "přepoetizovaně", že v tom dělá docela zmatek.
Anebo mluví k lidem, kteří jsou na určité úrovni vnímání a mluví k nim jazykem, který znají.
Přikláním se však k názoru, že se jedná o jakési "kecy poučeného".

Ty vzpomínky, dovednosti, tělo, pocity, atd. vytvořilo a vlastní je to já? Asi muselo, jestliže existence těchto jevů je vázána na existenci toho já.

Ale kdo pak vlastní to já? Píšeš v jiném příspěvku, že každý vlastníme své já...

Trochu moc otázek.

Třeba na některé najdeš odpovědi v dílech Sheldraka, tady je inspirace:

http://www.velkaepocha.sk/2012041519402 ... ast-2.html

Malý vlku, proč si to tedy nepřečteš rovnou z mé mysli, z mé paměti, proč k získání oněch informací od jiných já musíš používat humpolácký internet?
Všechna já jsou přece kompaktibilní.

[Já je]

Tady máš první díl oné inspirace:

Biolog, publicista a výzkumník Dr. Rupert Sheldrake

http://www.velkaepocha.sk/2012041219390 ... ast-1.html

[rosada]

Jak to splynutí vypadalo? Jak probíhalo?

Probíhalo to tak, jako když se topíš. Čisté průzračné univerzum pohltilo mé vědomí a při tom oddělilo to, co tvoří mou osobnost a zaplnil uvolněné místo svým vnímáním, svými pocity, svými emocemi. Z mého já zůstal jen neutrální pozorovatel, který to vše pozoroval a pamatoval si to.

No ty ale nejsi osoba, která se topí v průzračném univerzu, ze které zůstává nestranný pozorovatel.
Ty jsi čisté průzračné univerzum, ve kterém se topí nějaká osoba, ze kterého povstává nestranný pozorovatel a který opět vstupuje do role osoby.

Zkus to někdy prožít v tomto obráceném pohledu. Jen doporučení, nic ve zlém.

[Já je]

No ty ale nejsi osoba, která se topí v průzračném univerzu, ze které zůstává nestranný pozorovatel.
Ty jsi čisté průzračné univerzum, ve kterém se topí nějaká osoba, ze kterého povstává nestranný pozorovatel a který opět vstupuje do role osoby.

Zkus to někdy prožít v tomto obráceném pohledu. Jen doporučení, nic ve zlém.

A co se na výsledku změní?

Ty jsi už nějaké nirvikalpa samadhi prožila -i když třeba v "obráceném pohledu"?
A jak jsi věděla, kam se máš vrátit, do kterého těla, do které osoby? Vrátila jsi se tam, kde jsi byla předtím, nebo jsi vklouzla do jiného těla?
A proč se vůbec z nirvikalpa samadhi vracet do těla, když v tom samadhi už nic nechceš, po ničem netoužíš, jsi jen blažený, čas stojí, o žádné osobě nic nevíš, o hmotném těle také ne?

[Návštěvník]

No ty ale nejsi osoba, která se topí v průzračném univerzu, ze které zůstává nestranný pozorovatel.
Ty jsi čisté průzračné univerzum, ve kterém se topí nějaká osoba, ze kterého povstává nestranný pozorovatel a který opět vstupuje do role osoby.

Zkus to někdy prožít v tomto obráceném pohledu. Jen doporučení, nic ve zlém.

A co se na výsledku změní?

Ty jsi už nějaké nirvikalpa samadhi prožila -i když třeba v "obráceném pohledu"?
A jak jsi věděla, kam se máš vrátit, do kterého těla, do které osoby? Vrátila jsi se tam, kde jsi byla předtím, nebo jsi vklouzla do jiného těla?
A proč se vůbec z nirvikalpa samadhi vracet do těla, když v tom samadhi už nic nechceš, po ničem netoužíš, jsi jen blažený, čas stojí, o žádné osobě nic nevíš, o hmotném těle také ne?

protože to tak prostě je, že nirvikalpa je stav uvědomění bez světa a pak se to zase tak nějak, nikdo neví proč, ale stane se, zase zvrátí ... přirozený proces ...

tady taky nejde o nirvikalpa, ale sahadža, návrat k plné přirozenosti, ale vědomé úrovně ... neztrácí se vědomí světa ani uvědomění samotného Zdroje ... hory jsou zase horama ... stav pátý ve kterém jsou všechny stavy obsaženy a nevadí nic ...

[Já je]

protože to tak prostě je, že nirvikalpa je stav uvědomění bez světa a pak se to zase tak nějak, nikdo neví proč, ale stane se, zase zvrátí ... přirozený proces ...

tady taky nejde o nirvikalpa, ale sahadža, návrat k plné přirozenosti, ale vědomé úrovně ... neztrácí se vědomí světa ani uvědomění samotného Zdroje ... hory jsou zase horama ... stav pátý ve kterém jsou všechny stavy obsaženy a nevadí nic ...

Milejší je mi radža joga, než sahadža joga, ani nevím proč.
http://www.yogaindailylife.org/esystem/ ... radzajoga/

[Návštěvník]

protože to tak prostě je, že nirvikalpa je stav uvědomění bez světa a pak se to zase tak nějak, nikdo neví proč, ale stane se, zase zvrátí ... přirozený proces ...

tady taky nejde o nirvikalpa, ale sahadža, návrat k plné přirozenosti, ale vědomé úrovně ... neztrácí se vědomí světa ani uvědomění samotného Zdroje ... hory jsou zase horama ... stav pátý ve kterém jsou všechny stavy obsaženy a nevadí nic ...

Milejší je mi radža joga, než sahadža joga, ani nevím proč.
http://www.yogaindailylife.org/esystem/ ... radzajoga/

to je v pořádku, jestli je ti blíže radža joga, tak to s tebou rezonuje a je to pro tebe to nejlepší co můžeš

ovšem já psal o přirozeném stavu - sahadža, kdy je zde integrace "pohledu ven", aniž by se ztrácelo vědomé spojení s vlastní podstatou ...

[Návštěvník]

psal jsem o životě, běžném provozu, ve vědomém spojení esence sebe sama

[Malý Vlk]

Jak to splynutí vypadalo? Jak probíhalo?

Probíhalo to tak, jako když se topíš. Čisté průzračné univerzum pohltilo mé vědomí a při tom oddělilo to, co tvoří mou osobnost a zaplnil uvolněné místo svým vnímáním, svými pocity, svými emocemi. Z mého já zůstal jen neutrální pozorovatel, který to vše pozoroval a pamatoval si to.

Univerzum zaplňuje uvolněné místo svým vnímáním a svými pocity? Kde je potom - jak píšeš - jeho průzračnost?

Víš to nebo to vidíš? Je to intelektuální, mentální pochopení, či jde u tebe o přímé nazírání, vidění?

Bylo to viděno vnitřním zrakem, jasně a zřetelně.

Hm.

Trochu moc otázek.

Ano, je jich dost. Máš-li onu zkušenost, jak říkáš, neměl by být vůbec problém na ně odpovědět.

Třeba na některé najdeš odpovědi v dílech Sheldraka, tady je inspirace:
http://www.velkaepocha.sk/2012041519402 ... ast-2.html

Zajímala mě tvá zkušenost. Jestli se neobejdeš bez toho, abys svou zkušenost popsal bez pomoci někoho dalšího, ponechám si svůj názor na tvé povídání.

Malý vlku, proč si to tedy nepřečteš rovnou z mé mysli, z mé paměti, proč k získání oněch informací od jiných já musíš používat humpolácký internet?
Všechna já jsou přece kompaktibilní.

Vůbec nevím, co tím myslíš. Chtěl jsem jen znát tvou zkušenost. Z důvodů, které jsem uvedl.

No nic. Zapomeň na to. Měj se.

Malý Vlk

[rosada]

No ty ale nejsi osoba, která se topí v průzračném univerzu, ze které zůstává nestranný pozorovatel.
Ty jsi čisté průzračné univerzum, ve kterém se topí nějaká osoba, ze kterého povstává nestranný pozorovatel a který opět vstupuje do role osoby.

Zkus to někdy prožít v tomto obráceném pohledu. Jen doporučení, nic ve zlém.

A co se na výsledku změní?

Změní se jen úhel pohledu

Ty jsi už nějaké nirvikalpa samadhi prožila -i když třeba v "obráceném pohledu"?

A jak jsi věděla, kam se máš vrátit, do kterého těla, do které osoby? Vrátila jsi se tam, kde jsi byla předtím, nebo jsi vklouzla do jiného těla?

Jediné o čem lze říct, že jsem zažila je probuzení z toho stavu.
A byla jsem v tom těle, kde před tím. Ale už jsem věděla kdo jsem, tj. vím kdo se probudil zpět do těla a je fajn to vědět
Jsem v každém těle, i když je toto vědomí opět přikryto jakoby individuálním vědomím osoby - to je součást "hry". A v této hře nelze být bez masky.

A proč se vůbec z nirvikalpa samadhi vracet do těla, když v tom samadhi už nic nechceš, po ničem netoužíš, jsi jen blažený, čas stojí, o žádné osobě nic nevíš, o hmotném těle také ne?

Proč se vůbec tahle hra hraje? Proč se život žije? ....
V jedné písni bylo: Proč derviši víří - protože v klidu nelze dát najevo lásku.

[Já je]

Díky návštěvníku, Malý Vlku, Rosado,

svými příspěvky do této debaty o neexistenci či existenci já, jste více méně potvrdili, že existuje jedno obrovské JÁ, které se uvnitř sebe sama rozdělilo do nesčíslných malých útvarů, která si říkají „já“. Podstatu mají všechna stejnou, ano – je to průzračná svítící esence (z které je složeno Univerzum), a na této úrovni jsou všechna „já“ propojitelná, kompatibilní (jedno si může „přečíst“ druhé, třeba). Odlišují se ale tím „já“, ve kterém jsou obsaženy všechny osobní záležitosti, osobní vzpomínky, myšlenky, touhy, emoce, city, vášně, dovednosti, talenty atd. – každé „já“ má tohle jiné.

Tyhle osobní záležitosti se v čase vyvíjejí, vylepšují (nebo někdy i zhoršují) poznáváním, zkušenostmi světa kolem sebe a hlavně konfrontací s jinými „já“. „Já“ má i jisté neviditelné příruční zavazadlo, ve kterém si přenáší z jednoho vtělení do dalšího zápisy ze všech dosud prožitých životů v těle a i ze života mezi těmito zrozeními. Jen před dalším zrozením do těla, je na záznamu o minulých prožitých životech pořádný zámek, aby tato data neovlivňovala další roli, kterou „já“ bude hrát v současném životě. Třeba je nyní úspěšný muž a data o tom, že byl v minulém životě ženou, by mu mohly zkazit radost ze svého současného prožívání mužského života, nebo v jiném případě údaje o zvěrstvech, která kdysi páchal, by mu znemožňovaly vést nyní čistý duchovní život, dosahovat spirituálních výšin a učit tomu jiné, výčitky svědomí a pošramocená pýcha na svůj perfektně žitý současný svatý život, by ho z těch duchovních výšin strhávaly zpět do bolavého „já“.

Malý Vlku, klidně se do toho dej, setři mne za to, že tu není plné mé vyprávění o tom, jak to bylo se mnou, jak k tomu došlo, co se při tom myslelo, cítilo, vnímalo, že tu nejsou má osobní data, abys se měl čeho chytit. Ale jak už bylo kdesi výše napsané – můžeš si to na té naší společné úrovni z mého „já“ přečíst. Nic ti tomu přece nebrání – jsme přece jedné Podstaty, nebo jak by řekl Mauglí – Jsme jedné krve, ty i já.
Páá

[rosada]

No asi jsme ti tu pohádku potvrdili. I takto se dá popsat příběh člověčenství.
Pokud jsi s tím (popisem a tím jak je prožíván) spokojený/á tak je vše OK.

[Malý Vlk]

Malý Vlku, klidně se do toho dej, setři mne za to, že tu není plné mé vyprávění o tom, jak to bylo se mnou, jak k tomu došlo, co se při tom myslelo, cítilo, vnímalo, že tu nejsou má osobní data, abys se měl čeho chytit.

Nemám potřebu tě stírat. Ani se nechci ničeho chytat.
Pouze vyjadřuji názor, že zaměňuješ mentální pochopení za přímé nazírání.

Taky díky!

Malý Vlk

[Já je]

Malý Vlku, klidně se do toho dej, setři mne za to, že tu není plné mé vyprávění o tom, jak to bylo se mnou, jak k tomu došlo, co se při tom myslelo, cítilo, vnímalo, že tu nejsou má osobní data, abys se měl čeho chytit.

Nemám potřebu tě stírat. Ani se nechci ničeho chytat.
Pouze vyjadřuji názor, že zaměňuješ mentální pochopení za přímé nazírání.

Taky díky!

Malý Vlk

Tvůj názor je tvůj názor. Je sice velmi ovlivněn mým rozhodnutím, neuvádět tu příliš konkrétní data o tom, jak mé "já" poznávalo Univerzum, ale tvůj názor plně odpovídá tvým zkušenostem. Tak to má být.
Ale, že se nechceš chopit onoho přímého nazírání a podívat se přímo do mého "já" a na dálku si to tam prolistovat, prohlédnout, ověřit, to mne opravdu mrzí.
Tak nic.
S pozdravem Já je.

[rosada]

Ale, že se nechceš chopit onoho přímého nazírání a podívat se přímo do mého "já" a na dálku si to tam prolistovat, prohlédnout, ověřit, to mne opravdu mrzí.
Tak nic.
S pozdravem Já je.

Asi bych se neměla komentovat vyjádření, která nejsou adresována mně. Ale tak nějak cítím, že stejně jsou adresována Mně.
Mně totiž zase mrzí, že se nechceš chopit přímého nazírání sebe sama.

Tak nic
S pozdraven Já jsem