Nedualita

[Jana]

[Jana]

[Jana]

[Jana]

[Návštěvník]

"Je to tak zřejmé a jednoduché, že to jakýkoliv pokus o uchopení zatemňuje. Nikdy nenalezeno, nikdy neztraceno, je to dokonalá nepřítomnost a nepoznatelnost, která je mimo jakákoliv měřítka."

Zdá se, že v té bezmezné energii, která je jednotou, může také vzniknout stažená energie, která přináší zdánlivé sebeuvědomění. Zdá se, že silný a přesvědčivý pocit vlastní identity vzniká spolu s vírou v osobní svobodnou vůli a volbu v tom, co je prožíváno jako skutečný životní příběh. Všechny tyto osobní zkušenosti mohou jen zdánlivě vyvstat v tom, co se zdá být velmi reálnou, ale dualistickou realitou, ve které se vše jeví jako oddělené. Tento pocit odloučení s sebou může přinést pocit ztráty a potřebu hledat vedení, porozumění nebo cestu či proces, který může slibovat naplnění. Existují pokusy hledat jednotu, které jsou zcela marné, protože ten zdánlivě oddělený hledající je právě tím dualismem, z něhož se snaží uniknout.

"Hledat bytí znamená věřit, že je ztraceno. Ztratilo se něco, nebo je to jednoduše tím, že pohled sám to zatemňuje? Tančí snad milované neustále těsně mimo naši pozornost?"

Toto dilema je osvětleno v této jedinečné komunikaci, která neklade žádné požadavky, nemá žádná očekávání a v žádném případě neuspokojuje potřebu hledajícího po odpovědích, procesech nebo nějaké cestě k následování. Toto nekompromisní sdělení může být konfrontační i osvobozující.

"Život není úkol. Není zde absolutně čeho dosáhnout, kromě uvědomění, že zde není absolutně čeho dosáhnout."

Celá osobní investice do duchovního pokroku, stávání se vědomějším, klidnějším, otevřenějším nebo více či méně čehokoli se může v tomto radikálním odhalení jednoduše rozpustit. Celé vnímání „já“ nebo „světa“, ve kterém se zdá, že žije, může být transformováno a nenechává nic, co by podporovalo iluzi osobního oddělení, kontroly a pokračování.

Najednou, ta obávaná nepřítomnost, která je nepoznatelná, je paradoxně i tou vytouženou plností a svobodou.

— Tony Parsons

[Návštěvník]

Nepoznatelný Div

Jak se zdánlivý příběh lidského života na Zemi posouvá do nové éry, je zajímavé, že také vzniklo jedinečné a překvapivé vnímání lidského stavu.

Když se na Zemi objevily lidské bytosti, byly jako každé jiné zvíře, ale měly k tomu ještě složitější a sofistikovanější mozek. Tento mozek se vyvíjel takovým způsobem, že jeho část předpokládala, že svět, který obýval, je samostatná realita subjektu a objektu, která ohrožuje jeho vlastní přežití. V důsledku toho vybudovalo centrum, neboli sebevědomou identitu, jako další investici do svého přežití a možný vliv na manipulaci toho, co považovalo za dualistickou realitu. Toto je zdánlivě stažená energie vznikající v bezmezné energii.

Proto se zrodil pocit já, spolu s vírou, že to bylo skutečné, stejně jako všechno ostatní, co se dělo. Z této zkušenosti odloučení vyvstala potřeba pochopit a poznat smysl a účel života.

Tato poptávka po vedení nebo smyslu nevyhnutelně přilákala množství reakcí v podobě náboženství, filozofií, učení a disciplín, které by mohly nasytit tento osobní, neukojitelný hlad.

V rámci celé této dualistické komunikace došlo také k pokusu prozkoumat možnost neosobního vysvětlení existence, která by mohla být viděna ze singulární nebo tzv. „neduální“ perspektivy. Zdá se, že tento druh komunikace má svůj původ na Východě v Advaita Védantě, učení Lao Tzu, Long Chempy, Huang Po, zen buddhismusu a na Západě v křesťanské mystice.

Všechna tato sdělení však bezesporu nasměrovala své poselství k osobní volbě a podpořila je osobními radami a učeními nebo procesy, které měly vést následovníka po cestě k transformaci. Bylo to, jako by takzvaná nedualita byla stále vnímána jako stav nebo „něco“, co lze získat a osobně zažít.

V poslední době se objevila také řada moderních sdělení, založených na vědeckých a psychologických důkazech, logice a rozumu. Jsou bohaté na složitá a spletitá vysvětlení, často doprovázená souborem přikázání. To vše je zaměřeno na „já“ a spoutáno na omezení dualistické perspektivy, stejně jako vše, co zde kdy bylo předtím.

Zdá se však, že velmi nedávno se objevila jedinečná a radikální komunikace. Protože uznává pojem já jako iluzorní a myšlenku hledání jako marnou, zdánlivé energii hledání nenabízí nic užitečného ani hodnotného. Celý dualistický příběh člověka, o kterém se věří, že je skutečný a má smysl a účel, je pouze zdáním ničeho. Nezůstal nikdo a nic než jedinečná bezprostřednost toho zdánlivě dějícího se nic.

Zdá se, že toto je jediné zjevení bezpodmínečné lásky,
které vyvolává rezonanci, přičemž je zároveň nepoznatelné.

— Tony Parsons

[Návštěvník]

Nedualita - Mýtus

Jak se zdá . . .

Ačkoli nic jako nedualita neexistuje, zdá se, že existuje mnoho různých představ o tom, co by to mohlo být.

Protože oddělený hledající zažívá vše jako realitu rozdělenou na subjekt a objekt, je nevyhnutelné, že bude vidět nedualitu jako něco, čeho lze osobně dosáhnout a co lze zažít. Bude to také viděno jako stav ne-já, který lze učit nebo energeticky přenášet.

Jsou činěny pokusy využít myšlenku neduality jako popisu neznámého. Mluví se o tom často jako o něčem, co je třeba integrovat, živit a podporovat. Pořádají se dokonce konference o jeho evolučním vývoji a jeho možném vyústění v něco, čemu se říká budoucnost.

Je úžasné, kolik různých přesvědčení a teorií může vzniknout o ničem!

Termín nedualita je právě to. Je to termín podobný Advaitě a odkazuje na koncept „ne dva“. Ta myšlenka, že zde existuje nějaká „ne dvojnost“ je pokusem definovat záhadu. Tajemství samozřejmě nelze pojmenovat ani poznat, ale existují určité popisy, které se dostávají docela blízko, jako: beztvará forma, relativní absolutno, prázdná plnost nebo to, co je a není, které všechny vzdorují definici a nedávají žádný smysl.

Všechny tyto myšlenky jsou okamžitě odmítnuty odděleným hledajícím, který je zcela zainvestován do svého vlastního přežití a hledá odpověď, která uspokojí jeho vlastní zkušenost reality.

Prázdná plnost se nedá naučit ani zažít, protože jak a kde by se našla, když už je to všechno, co existuje? Kde by mohlo být místo, kam se postavit a vědět nebo si být vědom všeho a ničeho?

Není však úžasné, že duální zmatek, který obklopuje něco, čemu se říká nedualita, je již prázdnou plností..

— Tony Parsons

[Návštěvník]

Vědomí - spoluviník oddělení

V tomto zdánlivém světě je stav individuality přijímán jako normální. Pro jednotlivce je sebeuvědomění neustálým potvrzením osobní existence.

„Jsem si vědom toho, že jsem, a jsem si vědom toho, že ty jsi, spolu se vším ostatním, co se děje. Jsem si také vědom toho, že jsem v příběhu, ve kterém mám svobodnou vůli a volbu“.

Zdá se, že tohle je ustálená realita jednotlivce. Zdá se však také, že v této době se již dávno zavedené názory na realitu začínají rozpadat.

Ukryto v tom, co se zdá být historií duchovního hledání, lze nalézt odkaz na možnost, že oddělené já je klamné a iluzorní.

V nedávné době výzkumy neurovědců a dalších prokázaly, že myšlenka existence samostatného jedince se svobodnou vůlí a volbou je iluzorní, ale je udržována funkcí sebeuvědomění. O těchto radikálních a překvapivých objevech bylo v médiích hodně zpráv, ale vyvolaly jen minimální zájem a reakce široké veřejnosti.

V tom, co je v příběhu viděno jako součást evolučního procesu, mozek vytvořil pocit sebe sama, aby vytvořil společenství, které může zjevně vytvořit primární zvíře, dostatečně silné a inteligentní, aby kontrolovalo a ovládalo to, co se považuje za dualistické a svět ohrožující.

Pro tento proces vzniku dominantního já se zdá velmi důležité shromažďování znalostí, a proto by osobní uvědomění bylo instinktivní funkcí. Aby vědomí fungovalo, potřebuje něco od sebe odlišného, čeho si může být vědomo, např. „vím, že sedím na židli“ nebo „vím, že štěpím atom“. Tato individuální schopnost být si vědom a vědět s sebou zjevně přináší možnost manipulovat a ovládat svět, ve kterém žije, a také možná uspokojovat své potřeby. Zdá se však, že žádná z těchto individuálních činností a snah o zlepšení života nepřináší sebeuspokojení nebo spokojenost, které by byly stálé. V důsledku toho vyvstává hledání nějakého hlubšího smyslu života a nachází vyjádření mnoha způsoby. Opět platí, že falešný předpoklad, že osobní poznání musí být přístupem ke všemu, včetně dosahování neustálého naplnění, nevyhnutelně omezuje hledajícího po limity jeho vlastní zkušenosti.

Osobní uvědomění iniciuje zkušenost rozdělenou na subjekt a objekt, ve které se vše, co se děje, jeví jako skutečné. Tato zkušenost vytváří hluboký pocit něčeho chybějícího nebo ztraceného.

Toto já, tato individualita, je energie vzniklá zdánlivým oddělením od jednoty. Existují pokusy v hledání jednoty, které jsou marné, protože oddělený hledající je právě ten dualismus, z něhož se snaží uniknout.

Nicméně, objeví se myšlenka neduality, a přestože nic takového neexistuje, hledající nevyhnutelně doufá, že je to něco, čeho si může být vědom nebo čeho může dosáhnout. K uspokojení této naděje vznikají učení, a dokonce se pořádají i konference, kde se diskutuje o tom, jak lze „nedualitu“ pochopit a uskutečnit. Je zajímavé, že velká část těchto konferencí je soustředěna na zkoumání uvědomění a vědomí, protože tyto funkce jsou považovány za prostředky, kterými lze dosáhnout seberealizace. Nevědění je stěží kdy zmíněno.

Vědci jsou také zapojeni do těchto konferencí a pokoušejí se popsat, co objevili o tom, co nazývají „povahou reality“. Ale o čí realitě to mluví? Pokud je to realita, kterou osobně prožívají, pak by byla jistě dualistická. Je to důvod, proč se jejich závěry zdají být tak složité a protichůdné, protože se snaží najít jednotu v rámci nějaké polarizované zkušenosti.

Nedílnou součástí osobní potřeby k přežití je vlastní investice do smyslu a účelu, které posilují příběh minulosti a budoucnosti, a tím zaručují pokračování a pokrok v čase. Osobní vědomí nebo uvědomění je poznání zdánlivého smyslu a účelu uvnitř vlastního příběhu o mě. Je to toto osobní vědomí, které neustále udržuje pocit sebe sama, ale také posiluje pocit oddělení od toho, co vlastně nebylo nikdy ztraceno, a nemůže být nikdy ani poznáno.

— Tony Parsons

[Návštěvník]

Co je to, co je?

Vše, co je - je to, co je . . . ale co je to, co je?

No, na tuto otázku neexistuje skutečná odpověď. Zdá se však, že to, co je, může být právě to, co se děje . . . jako čtení těchto slov, sezení na sedadle, růst stromů, zvuky, pocity, mraky nebo myšlenky procházející kolem a tak dále. Jednoduše řečeno, tyto události se zdají být tím, co se děje. Ale perspektiva je taková, že podstata toho, co se děje, je otevřeným tajemstvím.

Předpokládá se, že to, co je, je jednota, která se jeví jako dvojnost, přičemž absolutní je relativní. Je to poklad, po kterém toužíme a kterého se nejvíce bojíme . . . dokonalý milenec a smrtka zároveň. Je to samozřejmě paradox, být současně ničím a vším.

Neexistuje žádná možnost podstaty toho, co je popisováno, uchopováno nebo poznáváno.

Hledající se snaží být si vědom toho, co je – a okamžitě tato funkce odděluje, objektivizuje a zpevňuje to, co je nádherně plovoucí, šumivé a neuchopitelné.

Podstata toho, co je, nemůže být viděna, a tak se já nikdy necítí naplněné, protože se zdá, že jeho zážitkům něco chybí.

V tom, co je, je i to, co není. To je ten zázrak celistvosti, protože se jeví jako obojí současně. Všechno, co je něčím, je také již ničím . . . nejsou tady dva! Všechno je tedy skutečné a neskutečné, ale „já“ vše prožívá pouze jako skutečné. V rámci této iluze se „já“ pokouší transformovat tuto dualistickou a neuspokojivou zkušenost do procesů, jako je „žít v přítomném okamžiku“ nebo „být tady a teď“ nebo přijímat vše jako „vědomí“.

Nicméně, a opět, úžasným paradoxem hry celistvosti je, že příběh o „já“ je také to, co je. Všechny sny a naděje, procesy a náboženské touhy jsou pouze celistvost, která se jeví jako samostatná entita pobíhající kolem – hledající sama sebe a také se před sebou skrývající tím, že už je vším. A v bytí všechno, dokonce i vyhýbání se nebo odmítání toho, co je – je to, co je..

Takže to, po čem se touží, neustále zpívá jedinou píseň svobody, kterou nelze nikdy ztratit ani najít, protože už je vším, co existuje.

— Tony Parsons

[Návštěvník]

Příběh o "mně"

Vše, co existuje, je celistvost - bezmezná energie objevující se jako všechno - nebe, stromy, pocity, myšlenky, cokoliv.

Je to záhada, že nic je zároveň vším.

Neexistuje nic kromě všeho, a přesto, že je to bezmezné a svobodné, se to může jevit jako oddělené od sebe - může se zdát, že je to příběh o „mně“.

Není nic správného ani špatného v tom projevu, který je zdánlivě se odehrávající celistvostí.

Zdá se, že v lidské bytosti vzniká stažená energie, která vytváří pocit oddělení, z něhož vzniká jedinečný pocit identity - sebevědomí. "Já" je narozeno a zdá se, že začíná příběh o „mně“. „Já“ je příběh a příběh je „já“. Jedno nemůže existovat bez druhého. Obojí se pouze jeví a funguje v dualistické realitě subjektu a objektu. Všechno se zdá být osobně prožíváno v reálném čase, jako série událostí, které se dějí skutečnému "já". V tomto příběhu se čas, cesta, účel, svobodná vůle a volba zdají být skutečné.

Tento pocit oddělení není jen nápad, myšlenka nebo přesvědčení. Je to stažená energie ztělesněná v celém organismu, která ovlivňuje každou zkušenost. Jako důsledek pak toto „já“ zažívá strom, nebe, jinou osobu, myšlenku nebo pocit skrze závoj oddělení. Je to, jako by „já“ bylo něco a všechno ostatní by byla spousta jiných oddělených věcí, které se pak tomuto „já“ dějí. To, co vyvstává z tohoto jednou odstraněného smyslu, je jemný pocit nespokojenosti. Pocit, že je něco ztraceno nebo skryto.

Pro většinu lidí není tento pocit nespokojenosti tak zřejmý, a protože věří, že jsou jednotlivci se svobodnou vůlí a volbou, zdá se, že jsou motivováni pokusit se vytvořit vlastní úspěšný příběh - dobré vztahy, dobré zdraví, bohatství, osobní moc nebo cokoli jiného.

...

„Já“ může například zajít za terapeutem nebo učitelem osvícení proto, aby našlo, co si myslí, že potřebuje.

Často proto, že to „já“ cítí, že něco ztratilo, může mít pocit nedostatečnosti, a tak je sledováno učení, které uspokojuje potřebu udělat něco, co přinese osobní proměnu a učiní "já" hodným naplnění. Veškerá tato činnost se zjevně odehrává v rámci příběhu o „mně“, který funguje v uměle dualistické realitě. Takže „já“ hledá v konečnosti to, co je nekonečné. Je to něco, co hledá jiné něco, a to, po čem skutečně touží, zůstává nedosažitelné tím, že už je vším. Je to jako snažit se chytit vzduch sítí na motýly. Není to těžké, je to úžasně nemožné. Ta zásadní marnost tohoto hledání nevyhnutelně podněcuje pocit „já“, které se cítí ještě nehodnější a oddělenější.

Během hledání se však mohou objevit zkušenosti, které povzbudí „já“ k dalšímu hledání – dále a usilovněji. Osobní terapie může vnést do příběhu přechodný pocit osobní rovnováhy. Praktiky jako meditace mohou přinést stav klidu nebo ticha. Sebedotazování může přinést zdánlivě progresivní zkušenost porozumění a posílené uvědomění. Ale aby vědomí fungovalo, potřebuje něco odděleného, čeho si může být vědomo. Uvědomění jednoduše živí oddělení a může nastat i stav odpoutanosti, který může být zaměněn za osvícení. Všechny tyto stavy přicházejí a odcházejí v rámci příběhu o „mně“.

Základem veškerého učení o stávání se osvíceným je myšlenka, že změna víry nebo zkušenosti může vést k osobnímu poznání jednoty, seberealizaci nebo objevení své vlastní pravé podstaty. Celá investice do progresivní cesty pokračuje v živení příběhu, že jsem něčeho dosáhl. Dokonce i návrh osobního odevzdání nebo přijetí může být zpočátku atraktivní a přinést uspokojující stav - na chvíli. Existuje mnoho takzvaných neduálních „učení“, které živí příběh o „já“ stávající se osvobozeným.

Ale ta jednota, po které se touží, je bezmezná a svobodná. Nelze ji uchopit a ani se k ní přiblížit. Neexistuje ani nic, co by bylo potřeba udělat nebo změnit nebo zlepšit to, co je již vším.

Zážitek "já" může být velmi přesvědčivý, protože „ten svět“, ve kterém žije, se zdá být ovládán mnoha dalšími „já“ v mnoha příbězích. Ale konstrukce „já“ je nekonstantní a nemá žádný základ. Celý příběh o „já“ je pouze tancem celistvosti, která je bez významu a účelu.

Hluboké a nekompromisní odhalení umělého konstruktu oddělení a příběhu o „já“ může uvolnit všechna omezení, která jej drží na místě, a odhalit způsob, ve kterém hledání může jen posilovat rozpaky. Zdánlivý pocit oddělenosti je však ve své podstatě energeticky staženou energií, kterou nikdy nezruší jakékoliv množství pojmové jasnosti.

Když zde existuje otevřenost možnosti toho, co je mimo sebehledání, pak se zdá, že ta stažená energie se může vypařit do bezmezné svobody, kterou již je. A přesto je to jen další příběh, který se pokouší poukázat a popsat totální paradox - zdánlivý konec něčeho, co nebylo nikdy skutečné - příběh o „mně“.

Vše, co existuje, je neomezená svoboda.

— Tony Parsons

[Návštěvník]

Zdánlivě

Komunikace otevřeného tajemství může pouze poukázat na prostý zázrak bytí a pokusit se osvětlit marnost jeho hledání.

Nepřijímá ani neodmítá učení o duchovní cestě nebo procesu, ale bez kompromisů odhalí ojedinělou a základní mylnou představu, která pohání víru, že existuje něco jako hledající, který je schopen najít něco, co se nazývá osvícení.

Život není úkol.

Neexistuje absolutně nic k dosažení kromě uvědomění, že není absolutně nic k dosažení.

To hledané, zůstává hledajícímu skryto tím, že už je to vším!

Jednotná realita, ve které „nejsou dva“ nebo ve které není „nic jiného“, jistě potvrzuje iluzorní povahu oddělení.

Je-li oddělení iluzorní, pak jakýkoli pokus nebýt oddělený má kořeny v dualistické perspektivě.

Takže základní princip jakéhokoli učení, které se pokouší přeměnit iluzorní stav odděleného bytí na stav „v jednotě“, je založen na víře v rozdělenou realitu, a proto nemůže tvrdit, že je neduální.

Měl by tedy hledající lézt na duchovní horu nebo se prostě pustit a odevzdat se životu? Je tohle ta otázka? Nebo je možné, že neexistuje žádná otázka a žádná odpověď?

Možná, že to, co se hledá, je již vše, co existuje. Možná se to, po čem toužíme, neustále děje.

Nikdy to nezmizelo, ztratil se jen hledající, v hledání samotném.

Hledat bytí znamená věřit, že je ztraceno. Ztratilo se něco, nebo je to jednoduše tak, že dívání samotné to drží pryč? Tančí milovaný vždy a neustále mimo naši pozornost?

Už ten samotný záměr hledat poklad v životě nevyhnutelně zatemňuje skutečnost, že život jako takový už pokladem je.

„Já“ hledá mír a naplnění; „já“ hledá sebezdokonalení, čistotu, přítomnost nebo odpoutanost.

„Já“ hledá jasnost nebo jakýkoli vzorec, který dá „já“ to, co si myslí, že chce nebo potřebuje.

Ale to, že „já“ nedostává, co chce, není dilema. Dilema je zdánlivé „já“.

Jak se může hledající „přímo přiblížit“ k tomu, co je již vším?

Když přecházíme od jednoho vzorce k druhému, zdá se, že nejsme schopni vidět, že svoboda nebydlí tady nebo tam, prostě proto, že svoboda ze své podstaty nemůže být vyloučena a nemůže být výlučná.

Zdá se, že nevidíme, že když pochodujeme směrem k dalšímu očekávanému duchovnímu vrcholu, poklad, který hledáme, má být objeven ne tam, kam jdeme, ale v prosté povaze samotných kroků, které děláme.

Mnozí toto poselství odmítnou a vrátí se k uklidňujícímu příběhu o poznání a konání. Ale může dojít k rezonanci, ve které se iluze oddělení zhroutí a zůstane jen nic, které je vším.

Progresivní nauky osvícení, které doporučují metody, jako je meditace, sebezkoumání nebo myšlenka poznání či odevzdání, jsou založeny na víře, že existuje nějaké „já“, které se může rozhodnout dělat tyto věci.

Tento předpoklad je vyvrácen nedávným objevem neurovědců, že existence jedince se svobodnou vůlí a volbou je klamná a neskutečná.

Život je prostě život a nesnaží se vůbec nic dokazovat. Letošní jaro se nebude snažit být lepší než jaro minulé a ani jasan se nebude snažit stát dubem.

— Tony Parsons

[Návštěvník]

Osobní nebo neosobní

Pojmy jako "Neduální" a "Advaita" se pokoušejí popsat princip celistvosti, jednotnosti nebo toho, co je již "v jednom".

Během poslední dekády se zdá, že roste zájem o to, čemu se říká "advaita" nebo "neduální komunikace" o osvícení.

Nedávné rozhovory na tato témata představují slušný průřez lidmi takzvaného "nedvojího" přesvědčení, ale jejich vnímání se značně liší.

Na stejné téma vyšly miliony knih s naprosto odlišnými pohledy. V dnešní době se termín "neduální" používá pro všechny druhy aktivit pro hledající.

Můžete chodit na neduální konference nebo si dopřát "dvanáctiměsíční kurz neduálního osvícení". K dispozici je neduální terapie a dokonce existuje i on-line "neduální" klub, do kterého se ale "nikdo" nemůže připojit! (tohle byl asi vtip) haha..

Pro kohokoliv, kdo se o tato témata zajímá nebo je nově zkoumá, to může být velmi matoucí.

Zde je však vnímání takové, že existují dva výrazně odlišné typy komunikace o povaze osvícení:

Ten první je osobní a ten druhý je neosobní.

Ten první nabízí "hledající osobě" pomoc a směr k nalezení něčeho, čemu se říká osvícení.

Druhý typ nenabízí nic.

První přichází v mnoha podobách a má širokou sledovanost, protože se zdá, že odpovídá "osobním" potřebám.

Druhý typ je neobvyklý a energeticky konfrontující.

To první osobní sdělení je založeno na přesvědčení, že existuje něco, čemu se říká oddělený hledající, který může dosáhnout něčeho, čemu se říká osvícení.

To druhé neosobní sdělení vidí ztělesněný pocit oddělenosti a nenaplněnosti jako iluzorní stav, který žene zdánlivého hledajícího k hledání další iluze zvané osobní osvícení.

Jakákoli komunikace, která podporuje a povzbuzuje víru hledajícího, že může najít něco, co cítí, že ztratil, pouze posiluje a udržuje dualistickou iluzi.

Není to ani správné ani špatné . . . je to jen to, co se zdánlivě děje.

Neosobní vnímání spočívá v tom, že všechny koncepty, nápady, přesvědčení nebo myšlenky o oddělení nebo osvícení mohou být vždy pouze odrazem jejich opaku, a tak jsou vždy pouze ukazateli směrem k tomu nebo pryč od toho, co nelze vyjádřit nebo poznat.

Zdánlivé oddělení je v podstatě vnímáno jako ztělesněná stažená energie, která se může jednoduše a náhle uvolnit do té bezmezné živosti, která je nepoznatelná a neosobní.

Okolnosti jsou zcela nepodstatné.

Žádné množství jasných nebo zmatených pojmů se nikdy nemůže ani dotknout natož ovlivnit ten energeticky udržovaný pocit oddělenosti.

Hluboce pociťovaný "duchovní zážitek" může některým lidem připadat jako událost osobního osvícení.

Může se objevit přání pomoci jiným lidem nebo touha je učit, jak mít podobnou zkušenost.

Tato komunikace se někdy může zdát jako "neduální", když učitel popisuje povahu jednoty, ale odporuje si tím, že doporučuje proces, který může hledajícímu pomoci dosáhnout této jednoty prostřednictvím sebedotazování, meditace nebo očisty, atd.

Může zde být povzbuzení k "žití v přítomném okamžiku" nebo "být tady a teď" nebo "přijmout strach", aby člověk mohl najít "svou vlastní pravou podstatu".

Tyto osobní předpisy jsou často doprovázeny opakováním inspirativních, ale vždy pouze pozitivních ideálů, které mohou pozvednout city hledajícího a dát mu novou naději a smysl.

Zdá se, že tento druh výměny mezi dvěma lidmi se ze své podstaty odehrává v rámci příběhu v čase, a tak je jeho vliv přechodný.

Naplňuje jen nějakou potřebu . . . na chvíli.

Neosobní komunikace rozpoznává a osvětluje tyto zjevné rozpaky hledajícího v jeho zdánlivém uvěznění v tělesné zkušenosti oddělení.

Popíše povahu neomezené živosti a pocitu nespokojenosti a touhy, která může vzniknout ze zdánlivého odloučení od ní.

Odhalí také, bez jakéhokoli kompromisu, absolutní nevyhnutelnost a beznaděj hledání a dar svobody, který se v této beznaději skrývá.

Nikdo si nemůže nárokovat vlastnictví tohoto neosobního sdělení, a tak zde není ani žádná motivace ke chvalozpěvům. Není zde ani žádná osobní agenda, která by potěšila, pomohla nebo změnila jakoukoliv "osobu".

Pro "osobu" tu není nic kromě té hrozné možnosti, že všechno, o čem sní, by mohlo být ztraceno..

Kdykoli se osobní identita, její hledání, naděje a sny zdají být ohroženy, může dojít k odmítnutí tohoto poselství a návratu k tomu, co zdánlivě slouží a podporuje tu jedinečně lidskou iluzi sebe-autonomie vedoucí k seberealizaci.

Neosobní sdělení pak může být vnímáno jako odsuzující nebo nihilistické a může být dokonce pociťováno jako „nemilující“, protože „osobě“ nic nenechává...

— Tony Parsons

[Návštěvník]

Je to již vším

To, co je hledáno, zůstává hledajícímu skryto tím, že je to již vším.

Je to tak zřejmé a jednoduché, že samotný pokus o uchopení to zatemňuje. Nikdy nenalezené, nikdy nepoznatelné. Bytí je dokonalá nepřítomnost, která je mimo jakákoliv měřítka.

Hledat bytí znamená věřit, že je ztraceno. Ztratilo se něco, nebo je to jen tím, že hledání samotné to drží pryč? Tančí snad to milované neustále mimo naše vážné soustředění?

Ten samotný záměr hledat v životě mýtický poklad nevyhnutelně zatemňuje skutečnost, že život už pokladem je.

Hledáním mýtu, o kterém sní, že ho může dosáhnout, se ten hledající efektivně vyhýbá tomu, čeho se nejvíce obává… jeho vlastní nepřítomnosti.

Osvobození je jako elektrická pojistka, která náhle vybuchne, všechna malá světýlka zhasnou a je jen světlo.

Toto není zpráva o vás, o mně nebo o někom, kdo něco získal. Je to o uvědomění si, že není co získat... a že to, co bylo hledáno, se nikdy neztratilo.

Tohle není o hledání nebo nehledání. Je to mimo koncepty advaity a nedualismu a je to i mimo myšlenku na dosažení nějakých stavů uvědomění nebo všímavosti. Neexistuje žádný cíl. V nabídce nic není. Tohle je zcela mimo poznání.

Toto je skutečně jen popis – je to společné sdílení popisu něčeho, co je mimo dosažení. Nelze to ztratit, uchopit ani získat.

Po celou dobu zdánlivého oddělení je zde pocit ztráty, je tu pocit, že je zde něco, co není celistvé. A tak se hledající pokouší zaplnit tu prázdnotu, naplnit ji něčím – čímkoliv. A někteří hledají něco, čemu se říká „osvícení“, protože mají pocit, že osvícení může být to, co naplní tento pocit ztráty; mohla by to být odpověď na nějaké tajemství, které tak docela nechápeme.

A když čteme o osvícení, zní to, jako by to tajemství našel někdo jiný. Ale to tajemství nikdo nikdy nenašel!

Nic takového jako osvícený člověk neexistuje. Je to naprosto mylná představa. Ale ta potíž v hledání je v tom, že ta energie hledání nás tlačí k tomu, abychom byli přitahováni myšlenkou, že někdo jiný našel něco, co můžeme najít i my. Vyrůstáme přece ve víře, že úsilí přináší výsledky. Takže, pokud úsilí přináší výsledky a slyšeli jsme o něčem, čemu se říká osvícení nebo osvobození, můžeme přece vynaložit úsilí a pak se můžeme stát osvícenými nebo osvobozenými… jako ten chlap na duchovní cestě, o kterém jsme slyšeli, nebo ta žena, která dává satsangy. Mají něco, co chci i já. Když tam půjdu, naučím se, jak to získat.

Ve snu stále existuje představa, že osvícení nebo osvobození je něco, čeho lze dosáhnout. A tak existují učení, která posilují myšlenku, že jste jednotlivec, který má na výběr, takže nyní si jako jednotlivec můžete vybrat, zda budete meditovat, sebedotazovat se nebo cokoli jiného, abyste se nakonec mohli stát osvícenými.

Můžete obejít svět a najdete spoustu učení nabízející něco, co můžete získat. Málokdy se však najde nekompromisní komunikace, která hledajícímu nenabízí vůbec nic.

Tato živost je nic, které je vším. Je to jen odehrávající se život sám. Neděje se to nikomu. Odehrává se zde celá řada zkušeností a odehrávají se v prázdnotě... dějí se ve volném pádu. Jsou prostě tím, co se děje. Vše, co existuje, je život. Vše, co existuje, je bytí. Není zde nikdo, kdo by to měl nebo neměl. Není nikdo, kdo má život a někdo jiný, kdo život nemá. Je zde pouze život, který je životem.

Tato zpráva je tak jednoduchá, že totálně mate mysl. Tato zpráva je příliš jednoduchá. Vaše mysl si už říká: „Ano, ale no tak... co úrovně osvícení a copak moje emocionální bloky a co moje čakry, nejsou všechny plně otevřené? A co můj klid a moje ego? Někdo mi řekl, že mám stále ego… je trochu menší, ale stále tam je.“

Ale to všechno, všechny tyhle myšlenky jsou převzaté lekce o tom, jak by to mělo být. Ego je to, co se děje. Ego je prostě být egem. Myšlení je jen být myšlením. Existuje pouze bytí. Existuje jen bytí. Nic jiného neexistuje. Není zde nikdo, kdo by to provozoval. Není tu žádný osud, není tu žádný Bůh, neexistuje žádný plán, neexistuje žádný scénář, není kam jít, protože existuje pouze bezčasé bytí. Bytí je zcela úplné bytí. A je to živé a masité a sexy a šťavnaté a okamžitě tohle; není to nějaký koncept o tom, že „tady nikdo není“. Není to nějaký koncept o tom, že „není kam jít“. Je to živost, která je v tom těle právě teď. Existuje jen čisté bytí, čistá živost.

A je to. Konec příběhu.

— Tony Parsons

[Návštěvník]

Vědění a nevědění

Příběh Adama a Evy je alegorií popisující ztrátu „ráje“ díky vzniku sebe-poznání (sebe-uvědomění). Zdá se tedy, že existuje celistvost (nebo ráj) a v této bezbřehé, volně se vznášející, bezpříčinné energii se objevuje něco, co se prožívá jako oddělené od této celistvosti (nebo ráje).

Je to metafora poukazující na to, co vypadá jako „příběh“ sebe-vědomí, z něhož se zjevně rodí vědění a zkušenost svobodné vůle, volby, času a prostoru, účelu a směru.

Jak se „příběh“ odvíjí, já se učí poznávat „svět tam venku“ a pokouší se pro sebe vyjednat nejlepší možnou dohodu... Zjevně to vyžaduje konání, aby „já“ nalezlo potěšení a vyhnulo se bolesti. Jak se zdá, tak čím větší má znalosti, tím efektivnější jsou činy, výsledky a zdánlivý pocit osobní kontroly..

Všechny tyto snahy přinášejí různé výsledky, a tak jedinec poznává kolísavé stavy uspokojení a zklamání. Lze si však povšimnout, že se zdá, že existuje skrytý pocit nespokojenosti, který pohání „já“ k nalezení hlubšího smyslu.

Protože zdánlivé já může existovat pouze prostřednictvím svého vlastního poznání, jeho hledání hlubšího smyslu bude omezeno na to, co může poznat a zažít pro sebe. V rámci tohoto omezení existuje množství doktrín, terapií, ideologií, duchovních učení a systémů víry, které může hledající poznat. Může také dojít k poznání a prožívání stavů ticha, stálosti, blaženosti, uvědomění a odpoutanosti, které zdánlivě všechny přichází a odchází jako noc a den.

Všechna tato učení, doporučení a předpisy se snaží poskytnout hledajícímu odpovědi na to, co je nepoznatelné, a způsoby, jak najít to, co se nikdy neztratilo.

Takže „já“ je oddělený hledající, který usiluje o vše, co si myslí, že může poznat a zjistit, s výjimkou nepřítomnosti sebe sama. Tou nepřítomností je ta prázdnota, která je nepoznatelná, ale paradoxně je to i samotná plnost, celistvost (nebo ráj), po kterém toužíme.

Pokud se zdánlivý hledající setká s vjemem, který do velké hloubky odhaluje skutečnou povahu oddělení a také bez kompromisů odhalí tu fantastickou marnost hledání, může dojít ke zhroucení celé konstrukce odděleného já. Tohle zcela neosobní sdělení s sebou nese neomezenou energii, do které se ta zdánlivě stažená energie já rozvine. Může se objevit rezonance, která je mimo sebeuvědomění.. Lze vycítit něco nevyslovitelného... Může se objevit vůně a otevřenost toho úžasu nevědění.

Najednou jako by došlo k posunu a neosobnímu uvědomění si, že toto je již celistvost. Bezmezná, nahá, nevinná, volně se vznášející a úžasná jednoduchost bytí je již vším, co existuje...

Je to mimořádné svou všedností a přesto to nelze popsat.

— Tony Parsons

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

JIM NEWMAN je americký řečník neduality žijící v Brevard, NC, USA. Ve svých "náctinách" měl neduální probuzení, ale tato zkušenost byla v kontextu učení. Zkušenost se pak považovala za něco, čeho lze dosáhnout. Poté, co se setkal s učením Open Secret od Tonyho Parsonse, se to změnilo. Hovoří spontánně a ve stejném duchu jako ostatní řečníci o nedualitě - např. Tony Parsons a Andreas Müller.

"V rámci tohoto zdánlivého paradoxu vzniká zkušenost. Tou zkušeností je, že toto zdání se děje ‘mně‘. Tato zkušenost není paradoxní; je to velmi reálné. Není tu žádný prostor, žádná možnost pro realitu, že ‘tohle‘ se neděje ‘mě‘. Tato zkušenost duality je neuspokojivá. Je to nepříjemné. Z této zkušenosti vyvstává potřeba navodit celistvost, zakrýt pocit, že to, co je, není úplné, vytvořit pocit, že ‘to není v pořádku‘ – je v pořádku. Z toho pramení potřeba dobrého a špatného. Takže toto zdání se pak změní v ‘můj život‘ a můj život je potřeba udělat ‘toto‘ lepším, ‘toto‘ dobrým, zjistit nebo vyřešit problém, proč nemám pocit, že je to v pořádku, proč cítím, že je něco špatně, proč mám pocit, že musím hledat, najít něco jiného." — Jim Newman

"Toto sdílení nemá žádné oprávnění. Takže tohle tady nikomu nic neříká. Není třeba nic říkat. To je odpověď na zdánlivou otázku zkušenosti, že se něco musí stát. Odpověď zní: ‘Ne, nic se nemusí stát‘. Řešením nebo koncem hledání není nález. Tato potřeba něco najít není nikdy uspokojena; nikdy se to nestane. Pokud ano, je to velmi dočasné. Něco najdu a bojím se, že to ztratím; Něco najdu a snažím se toho držet; Něco zkouším a snažím se to udržet. Nikdy to není spokojené. Konec hledání je koncem hledajícího, je koncem zkušenosti, že ‘toto‘ je skutečné. Zbývá to, co je již zjevně vším: TOTO. Tohle nepotřebuje nic jiného, tohle už je vše. Cokoli se děje – ať se dějí jakékoli pocity, myšlenky, zážitky – to je celistvost, která je hledána. Není to celistvost, kterou jedinec hledá. Není to celistvost, kterou ‘já jsem‘ hledá. S tím bude vždy nespokojen. Je to celistvost, která je mimo osobní hledání, mimo osobní potřebu něčeho víc nebo něčeho jiného." — Jim Newman

[miroslav]

"Čekal jsem, že vybuchnou hlavy po tom, co jsem řekl"

No, to je ono. Ta potřeba něčím zaujmout a představa jak druzí budou čumět, jaká to bude pro ně "ledová sprcha"
Chudák Veil by evidentně taky rád hrál takovou roli.

To je ta "nedualita" v praxi

[Jana]

To je ta "nedualita" v praxi

Nedualita v praxi je nepřítomnost ega, které by zažívalo něco jiného, než chce, a chtělo by něco jiného, než je.

[Návštěvník]

Jakmile je tady zkušenost "být někým", tak je tady hledání.

Jim Newman