Bolest a utrpení

[Návštěvník]

Cítíte se lépe, když se odevzdáte svým skutečným pocitům Eckhart Tolle



Tolle: "Jsem nešťastný. Nevadí mi být nešťastný.
Je to v pořádku.

Jsem nešťastný. Tak mi dovolte být nešťastný.
To zní opravdu divně. Takže mi dovolte být nešťastný. Nevadí mi to. Prostě jsem nešťastný.

A teď je otázka: může neštěstí přežít ve stavu úplného odevzdání?
Nebo ke svému přežití potřebuje odpor?

Je se mnou něco špatně.
Se životem je něco špatně.
Někde je něco špatně.

Potřebujete určitý odpor. A když říkám, že mi nevadí být nešťastný, beru to jen jako experiment.
Funguje to. Četl jsem zpětnou vazbu od lidí. U některých to funguje velmi dobře a u jiných ne."

******************************************************************

Tento krátký text ukazuje nenápadně radikální postoj: dovolit si být nešťastný. Ne ve smyslu rezignace, ale ve smyslu úplné upřímnosti k sobě samému. V běžném nastavení mysli máme tendenci s neštěstím bojovat, potlačovat ho, nebo se ho snažit co nejrychleji „opravit“. Právě tím mu však často dodáváme sílu.

Autor klade zásadní otázku: může neštěstí přežít bez odporu? Pokud zmizí vnitřní boj, příběh o tom, že „se mnou je něco špatně“ nebo že „život je špatný“, zůstane vůbec neštěstí tím, čím bylo?

Z duchovního pohledu zde nejde o pasivitu, ale o odevzdání se přítomnému prožívání. Když dovolíme pocitu, aby byl takový, jaký je, bez snahy ho měnit, často se začne přirozeně proměňovat sám. Neštěstí totiž často potřebuje odpor, aby mohlo trvat – potřebuje napětí, soud a identifikaci.

Text také připomíná důležitý fakt: neexistuje univerzální metoda. To, co pro někoho funguje hluboce osvobozujícím způsobem, pro jiného fungovat nemusí. I to je součástí duchovní zralosti – nesnažit se jeden vhled povýšit na dogma.

Možná největší hodnotou tohoto přístupu je jednoduchost:
nic nepřidávat, nic neodstraňovat, jen být s tím, co je.
A právě v tom se může skrývat tichá svoboda.

[Návštěvník]

Kurt Cobain a marnost světa: Když úsměv skrývá volání o pomoc


„Teenage angst has paid off well, now I'm bored and old“ („Pubertální úzkost se dobře vyplatila, teď jsem znuděný a starý“)

„Kdyby mé oči mohly ukázat mou duši, všichni by plakali, když by spatřili můj úsměv.“ Tento slavný citát Kurta Cobaina není jen smutným povzdechem rockové hvězdy. Je to hluboká diagnóza lidského stavu, která odhaluje propast mezi vnější maskou a vnitřním prožíváním. Pro hledající na cestě pravdy může být tento citát klíčem k pochopení toho, proč světský úspěch nikdy nemůže přinést trvalý mír.

Past slávy a bohatství

Většina lidí žije v naději, že „až“ dosáhnou určitého cíle – peněz, uznání, partnera – budou konečně šťastní. Tato naděje je pro ego hnacím motorem. Tragédie lidí jako Kurt Cobain spočívá v tom, že tohoto vrcholu dosáhli velmi brzy. Získali vše, co svět nabízí, a s hrůzou zjistili, že jejich vnitřní prázdnota nezmizela.

Jak učil Nisargadatta Maharadž, utrpení pramení z hledání štěstí v předmětech, které jsou ze své podstaty pomíjivé. Když člověk získá „všechno“ a stále trpí, ztratí poslední iluzi, o kterou se mohl opřít. To vede k hlubokému zoufalství, protože mysl už nemá kam dál upírat svou naději.

Rozpor mezi maskou a Skutečností

Cobainův úsměv byl onou maskou, kterou člověk často nosí jen proto, aby vyhověl společenským konvencím. Je to projev odděleného „já“, které se snaží hrát svou roli v divadle světa (Májá). Cobainův citát však naznačuje, že pod touto maskou probíhala nesnesitelná agónie.

Z pohledu Ramany Maharšiho je toto utrpení důsledkem silného ztotožnění se s trpícím tělem a myslí. Oči, které by „ukázaly duši“, v Cobainově pojetí neodkazovaly na Atman (čisté Vědomí), ale na jeho zmučenou psychiku. Kdyby dokázal obrátit svou pozornost od tohoto trpícího „já“ k Otázce „Kdo trpí?“, mohl by nalézt mír, který není závislý na vnějších okolnostech. On však zůstal uvězněn v dualitě mezi bolestným vnitřkem a lživým vnějškem.

Cesta ven: Poznání marnosti jako brána k Pravdě

Proč někteří lidé na vrcholu slávy skončí tragicky a jiní (jako například George Harrison nebo Leonard Cohen) najdou klid? Rozdíl není v míře jejich talentu, ale v tom, kam obrátili svou pozornost, když zjistili, že svět je „prázdný“.

Zoufalství nastává, když vidíme marnost světa, ale stále věříme, že by nám „měl“ něco dát. Pak cítíme křivdu a prázdnotu.

Osvobození nastává, když marnost světa přijmeme jako fakt a přestaneme v něm hledat to, co v něm není. Jak říkal Nisargadatta: „Štěstí v předmětech neexistuje.“

Ti, kteří to „ustáli“, obvykle pochopili, že jejich pravá podstata není v tom, co si o nich myslí fanoušci, ani v počtu prodaných desek. Našli útočiště v tichu vlastního Bytí, které je stejné u žebráka i u krále.

Cobainův „úsměv“ je připomínkou, že sebedokonalejší vnější kulisy nemohou nahradit vnitřní realizaci Pravdy. Skutečný mír nepřichází z naplnění tužeb ega, ale z pochopení toho, kým skutečně jsme za všemi maskami. Dokud budeme hledat zdroj světla v zrcadlech (ve světě forem), budeme dříve či později zklamáni. Světlo je v nás, v samotném zdroji vidění.

[Návštěvník]

Dvě cesty osudem: Proč někoho utrpení osvobodí a jiného zlomí?

V životě není nikdo ušetřen bolesti. Přichází v podobě ztrát, nemocí, konfliktů, zklamání nebo náhlých zlomů, které převrátí náš svět naruby. Přestože okolnosti mohou být stejné, lidé na ně reagují naprosto odlišně. Jeden projde temnotou a vyjde z ní tišší, moudřejší a svobodnější. Druhý se v ní ztratí, zatvrdí a postupně se rozpadá zevnitř.

Co rozhoduje o tom, jakou cestou se člověk vydá?

Past falešného mučednictví

Staré duchovní tradice říkají, že bolest může být očistná. Když se hroutí vnější jistoty, člověk je nucen hledat jistotu uvnitř sebe. Utrpení může spálit pýchu, iluze a falešné představy o tom, kdo jsme.

Jenže existuje i druhá možnost – bolest se může stát identitou.

Člověk se začne ztotožňovat s rolí oběti. Nevědomě si udržuje staré rány, protože mu dávají pocit významu nebo morální převahy. Místo aby bolest prožil a nechal odejít, začne ji živit. Vytváří nové konflikty, aby potvrdil staré příběhy. A tam, kde se měl otevřít prostor pro uzdravení, roste odpor, hořkost a někdy i nenávist.

Nenávist je jako pití jedu v naději, že zemře ten druhý.

A právě zde se cesta láme.
Utrpení samo o sobě nikoho neosvobozuje. Osvobození nastává jen tehdy, když nezatvrdí srdce.

Když se touha sjednotí

V běžném životě je naše pozornost roztříštěná. Chceme uznání, jistotu, lásku, úspěch, bezpečí… často všechno najednou. Tato roztříštěnost nás vyčerpává a odvádí od podstaty.

Silná životní zkušenost – ať už bolestná nebo transformační – má zvláštní schopnost:
ztiší hluk nepodstatných tužeb.

Pokud člověk nepropadne odporu, začne se v něm rodit něco hlubšího. Přestává mu záležet na tom, kdo má pravdu, kdo vyhrál spor, kdo ho ocenil. Zůstává jediná touha – najít klid, smíření a pravdu.

V takovém okamžiku se vnitřní energie sjednotí.
A právě to je bod obratu, kde bolest přestává ničit a začíná očišťovat.

Síla přijetí: druhá, tišší cesta

Ne každý potřebuje projít dramatickým utrpením, aby dozrál. Existuje i druhá cesta – cesta přijetí.

Postoj „děkuji“ neznamená, že se nám vše líbí. Neznamená to popírání bolesti ani pasivitu. Znamená to, že přestáváme bojovat s tím, co už se stalo. Přestáváme klást odpor realitě.

A právě odpor je tím, co z bolesti vytváří utrpení.

Tento princip nádherně vystihl František Drtikol, když řekl, že začal svou cestu tím, že přijal svět takový, jaký je:
„A viděl Bůh, že je to dobré – tím jsem tedy začal. Já nemám právo Mu kritizovat Jeho Dílo, nebo hanět neb tím opovrhovat. Tím jsem si ohromně zjednodušil celou moji cestu. Tedy jsem začal považovat vše za dobré, neb On to učinil.“

Je to radikální jednoduchost, která mění všechno.
Ne proto, že by svět byl vždy příjemný, ale proto, že přijetí otevírá srdce. A otevřené srdce je schopné projít i těžkými chvílemi bez toho, aby se zlomilo.

Duchovní cesta není abstraktní filozofie. Je to každodenní práce s vlastní myslí. Znamená to:

Přestat bojovat s minulostí. To, co se stalo, už nezměníme. Odpor jen prodlužuje bolest.

Zjednodušit pozornost. Místo tisíce starostí se vracet k tomu podstatnému – k vnitřnímu klidu.

Nenechat vyrůst nenávist. Nenávist ničí především toho, kdo ji nese.

Učit se přijímat. Ne pasivně, ale vědomě. Přijetí není rezignace – je to otevření prostoru pro změnu.

Kde se cesta láme

Osud není ani krutý, ani milosrdný. Je neutrální.
To, co nás formuje, není událost – ale náš postoj k ní.

Čím více lpíme na křivdách, představách a potřebě mít pravdu, tím tvrdší střety zažíváme.
Čím dříve dokážeme uvolnit odpor a říct tiché „ano“ tomu, co je, tím dříve se objeví klid, prostor a svoboda.

Nejde o to vyhledávat utrpení.
Jde o to neztratit se v něm.

A právě v tom je rozdíl mezi tím, kdo se v bolesti rozpadne, a tím, kdo skrze ni dozraje.

.

[Návštěvník]

Cesta z pekla mysli do ticha Boží Lásky

Každý člověk touží po klidu, bezpečí a štěstí. Přesto se zdá, že se nám tyto hodnoty často vyhýbají. Snažíme se utéct před vnitřním neklidem prací, alkoholem, vztahy nebo nekonečnou aktivitou, ale výsledek je vždy jen dočasný. Proč se tedy někteří lidé v těžkých zkouškách zlomí a propadnou nenávisti, zatímco jiní naleznou hluboký mír?

Past „duchovního úniku“

V momentech největšího utrpení se lidé často upínají k duchovním pravdám. Je zde však jedno skryté nebezpečí. Pokud používáme duchovní pojmy jako „láska“ nebo „osud“ jen proto, abychom unikli své bolesti, aniž bychom ji skutečně pochopili, můžeme se ocitnout v pasti sebeoblbování.

Skutečné utrpení nevzniká tím, co se nám děje, ale naším odporem vůči tomu. Pokud někdo říká „čím hůř, tím líp“, ale v hloubi duše cítí jen křivdu a nenávist, jeho ego se pouze „převléklo“ za duchovního člověka. Taková cesta nevede k osvobození, ale k vnitřnímu vězení, které dříve či později vybuchne v podobě negativity vůči světu i nejbližším.

Opojení drogové vs. Opojení Boží Láskou

Mnoho lidí hledá úlevu od tlaku vlastní mysli v „oblbnutí“ – skrze alkohol, drogy nebo fanatické ztotožnění se s nějakou myšlenkou. Tyto cesty mohou na chvíli přinést pocit extáze nebo úlevy, ale vždy končí pádem zpět do „pekla“. Jsou totiž poháněny touhou ega uniknout samo před sebou.

Zcela jinou kvalitou je opojení Boží Láskou. To není útěk z reality, ale návrat k naší pravé podstatě.

Zatímco droga nebo alkohol nás na chvíli „uspí“ a vedou k dalšímu strádání, Láska nás probouzí.

Ve stavu ničím nepodmiňované lásky se hranice mezi námi a Bohem stírají. Přestáváme být těmi, kdo se „snaží“ být svatí, a stáváme se nástrojem vyšší síly.

Jak kdysi řekl jeden moudrý učitel: „Droga umožní setkání s Božím vědomím na chvíli, ale Láska umožňuje trvalé spojení.“

Sjednocení touhy: Síla, která nás vede

Dokud je naše pozornost rozptýlená do stovek malých přání – chceme uznání, chceme mít pravdu, chceme, aby nás lidé viděli v dobrém světle – naše životní síla uniká. Život nás však často „otlouká“ tak dlouho, dokud se všechny tyto drobné touhy nesjednotí v jednu jedinou: touhu po Pravdě a Skutečnosti.

V ten moment se utrpení mění v „oheň“, který nespaluje nás, ale naše falešné představy. Člověk se pak přestává ptát, „proč se mi to děje“, a začíná vnímat osud jako živoucí sílu, která ho vede k odevzdání a vnitřnímu ztišení.

Vše je dobré: Život a smrt v Jednotě

Nejvyšší svoboda přichází s poznáním, že naše pravé „Já“ je neměnné. Jsme tím, co všechno projevené přesahuje. V tomto sjednocení s Božím vědomím vidíme, že vznik a zánik, zrození i smrt, jsou jen tancem na hladině oceánu, kterým jsme.

Zní to možná drsně, ale z pohledu věčnosti není smrt těla koncem milované bytosti. Ti, kteří opustili tělo, jsou stále stejnou živou Boží Láskou jako ti, kteří se nám jeví v těle. V tomto tichu meditace a v ničím nepodmiňované lásce nalézáme Boží království, ve kterém je nám vše ostatní přidáno.

Když přestaneme bojovat s tím, „jak to je“, a upřímně procítíme v tichu srdce své vnitřní „děkuji“, peklo mysli se rozplývá a zůstává jen tichá, radostná Přítomnost.

Všechny mapy, modely a struktury jsou jen pomůcky, které musíme nakonec nechat na břehu, abychom mohli do oceánu Jednoty skutečně vstoupit. Pravda není výsledkem vývoje, ale koncem všech představ o tom, kým bychom měli být.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Nic se tě nemůže dotknout, jakmile tohle poznáš



V tobě je něco, čeho se život nedotkl

V tobě existuje něco, čeho se nikdy nedotklo nic z toho, co se kdy v tvém životě stalo. Ani tvá minulost, ani tvá bolest, dokonce ani tvé nejhlubší rány. Jakmile si to uvědomíš, začne se dít něco zvláštního. Utrpení, o kterém jsi si myslel, že je tak skutečné, začne ztrácet svou moc. Právě teď ti tvá mysl vypráví příběh. Příběh o tom, co se stalo, kdo ti ublížil, co jsi ztratil nebo čeho se bojíš, že ztratíš. A protože tento příběh působí tak živě a osobně, uvěřil jsi, že „toto jsem já“. Ale Ramana Maharši ukazuje na něco radikálně odlišného. Pokládá jednoduchou otázku: „Kdo je ten, komu se to všechno děje?“

Příběh, který jsi zaměnil za sebe sama

Jen se na okamžik zastav a dívej se. Objevují se myšlenky, vyvstávají vzpomínky, tělem procházejí pocity. Jsi však něčím z toho, nebo jsi tím, kdo si je jich vědom? Toto je bod obratu. Protože pokud jsi tím, kdo si je vědom, pak vše, co prožíváš, je něco, co se ti sice ukazuje, ale čím nejsi. Myšlenky přicházejí a odcházejí. Emoce vyvstávají a opadají. Dokonce i bolest přichází, chvíli zůstává a pak odchází. Ale něco neodchází. Něco zůstává. Ta tichá přítomnost, která si uvědomuje každou myšlenku, každý pocit, každý okamžik. Byla tato přítomnost někdy zraněna? Dívej se pozorně.

Nejsi mysl, jsi vědomí

Může se v ní objevit bolestná vzpomínka, ale stává se tato přítomnost samotná poškozenou, nebo se jen stává svědkem, aniž by se jí to dotklo? To je to, co měl Maharši na mysli, když řekl: „Tvá pravá podstata není tělo, není to mysl, ale Já (Self) – čisté vědomí.“ A vědomí nemůže být zraněno. Mysl se tomu brání. Říká: „Ale já cítím ublížení. Cítím bolest. To je skutečné.“ Ano, ten prožitek je skutečný. Ale chybou je ztotožnění (identifikace). Nejsi bouře. Jsi obloha, ve které se bouře objevuje. A bez ohledu na to, jak prudká bouře je, obloha zůstává nedotčena. Jen si toho právě teď všimni. I když posloucháš tato slova, existuje zde vědomí, ve kterém se tato slova objevují. Toto vědomí nebojuje. Nesnaží se ničeho držet ani nic odtlačovat. Prostě je – bezúsilné, tiché, neměnné. A zde je hlubší pravda.

Nic se tě nikdy skutečně nedotklo

Tímto se nemusíš stát. Tím už jsi. Jediné, co musí odpadnout, je falešná představa, že jsi myslí, příběhem, bolestí. Takže místo snahy napravit svůj život, místo snahy kontrolovat každou myšlenku, se obrať dovnitř. Zeptej se: „Kdo jsem já?“ Ne jako mentální otázku, ale jako hluboký vhled. A když se podíváš, nenajdeš zraněnou osobu. Nenajdeš zlomenou identitu. Najdeš ticho, přítomnost, nesmírné otevřené vědomí, kterého se nic nikdy nedotklo. A jakmile to spatříš, byť jen na okamžik, něco se změní. Bolest se může stále objevovat, svět může pokračovat dál takový, jaký je, ale ty už v něm nejsi stejným způsobem uvězněn. Jsi svobodný. Ne proto, že by se změnil svět, ale proto, že jsi objevil, že to, čím skutečně jsi, nebylo od samého počátku ničím ovlivněno.

*****************************************

Toto video velmi srozumitelně shrnuje jádro učení Advaita Védanty, konkrétně metodu Atma Vičára (sebezpytování), kterou učil Ramana Maharši.

Chybná identita: Většina našeho utrpení nepochází z událostí samotných, ale z toho, že se s nimi ztotožňujeme. Nisargadatta Maharadž často říkal: "Všechno se děje, ale vy nejste tím, komu se to děje." Video přesně vystihuje tento moment – myšlenky a emoce jsou jen objekty ve vědomí, nikoliv subjekt (vy).

Metafora oblohy a bouře: Toto je klasický příměr. Obloha (Vědomí/Já) poskytuje prostor pro bouři (myšlenky/problémy), ale bouře nemůže oblohu poškrábat, ušpinit ani zničit. Uvědomění si, že jsme tímto prostorem, a nikoliv tím, co v něm poletuje, je podstatou osvobození.

Otázka "Kdo jsem já?": Ramana nechtěl, abychom na tuto otázku hledali odpověď v knihách nebo v intelektu. Cílem je obrátit pozornost od objektů (toho, co vnímám) k samotnému vnímajícímu. Když pozornost sleduje svůj vlastní zdroj, mysl se utiší a zbude jen čisté Bytí – to, co ve videu nazývají "nepotknutelnou přítomností".

Bezúsilnost: Důležitým postřehem ve videu je, že se tímto vědomím nemusíte stát. Už jím jste. Uzdravení v tomto kontextu neznamená "opravit" ego (příběh o sobě), ale uvědomit si, že naše pravá podstata nikdy opravu nepotřebovala.

Text videa je vynikajícím úvodem pro každého, kdo hledá cestu ven z kolotoče mentálního utrpení, protože nenabízí složitou teorii, ale přímou zkušenost "tady a teď".

[Návštěvník]

Jediný způsob, jak navždy zastavit emocionální bolest



Konec utrpení skrze dotazování „Komu se to děje?“

Většina lidí přistupuje k emocionální bolesti jako k nepříteli, kterého musí porazit, nebo jako k břemenu, které musí nést. Snažíme se ji analyzovat, uklidňovat nebo s ní uzavřít mír. Ramana Maharši však nenabízel techniky pro „zvládání“ bolesti, ale cestu k úplnému osvobození.

Překlad hlavních myšlenek videa

Hlavní omyl spočívá v tom, že věříme lži: věříme, že jsme těmi, kdo trpí. Když se objeví vlna smutku, hněvu nebo úzkosti, okamžitě řekneme: „Já trpím.“ Tímto tvrzením nevědomky vytváříme centrum své identity – stáváme se „zraněným člověkem“ nebo „bojovníkem s úzkostí“. Ve skutečnosti ale nechráníme své srdce, jen chráníme příběh o sobě. [01:26]

Maharši radil radikální obrat. Namísto boje s bolestí se zeptejte: „Komu tato bolest vyvstává?“ [01:15]

Pocity se pohybují tělem, myšlenky je interpretují a emoce přicházejí a odcházejí. To vše se neustále mění. Přesto je v tobě něco, co zůstává neměnné, tiše přítomné a vědomé. Maharši učil, že utrpení přetrvává jen proto, že se identifikujeme s tím, čím nejsme. Nejsi bouří emocí, jsi tichem, ve kterém se tato bouře objevuje a zase mizí. [02:30]

Je to jako cestující ve vlaku, který si ze zdvořilosti k vlaku drží těžké zavazadlo na vlastní hlavě. Trpí bolestí krku a vyčerpáním, přičemž zapomíná, že ať už tašku drží, nebo ji položí na zem, vlak stejně veze jeho i to zavazadlo. Síla, která pohybuje vesmírem, už tě dávno nese. [02:47]

Jak ukončit bolest?

Až příště ucítíš bodnutí bolesti, nepotlačuj ho. Místo toho se s neohroženou upřímností zeptej: „Ke komu tato bolest přišla?“ Odpověď bude: „Ke mně.“ Pak se ptej dál: „Kdo jsem já?“ [03:33]

Nepátrej po slovech. Sleduj pocit „já“ zpět k jeho zdroji. Čím hlouběji půjdeš, tím víc uvidíš, že bolest ztrácí svou moc. Nemůže přežít bez identity, která si ji nárokuje. [03:54]

******************************************************************************************************
Tento přístup je esencí cesty Ramany Maharšiho i Nisargadatty Maharaje. Oba nás neustále vraceli k jedinému bodu: všechny problémy patří entitě, která neexistuje.

Iluze trpícího: Bolest je reálná jako vjem, ale „trpící“ je mentální konstrukt. Jakmile se přestaneme ptát „Jak se zbavit bolesti?“ a začneme se ptát „Kdo je ten, kdo se jí chce zbavit?“, celá struktura ega se začne hroutit.

Odevzdání se vlaku: Podobenství s vlakem je klíčové. Často si myslíme, že naše duchovní úsilí je to, co nás udržuje nad vodou. Ve skutečnosti je to právě toto úsilí (držení zavazadla na hlavě), co nás vyčerpává. Skutečné poznání není o získání něčeho nového, ale o odložení falešného nároku na vlastnictví prožívaných stavů.

Mír, který již je: Jak video uzavírá – nejsi člověk hledající mír, jsi mír sám, jen dočasně rozptýlený příběhem zvaným „já“. Utrpení končí v momentě, kdy je prohlédnuta iluze trpícího. [04:14]

Tento proces není intelektuální cvičení, ale přímá zkušenost. Stačí se zastavit a uvědomit si: To, co si uvědomuje bolest, samo bolestí netrpí.

[Návštěvník]

Trauma jako brána k probouzení



Když mluvíme o pravdě o traumatu... Dříve jsem žertovala o traumatu z narození, ale to je jen začátek. Pak přicházejí skutečné hrůzy toho, co obnáší být vědomou lidskou bytostí – pokud tedy nežijeme v popírání a uvědomujeme si, co se právě v tento okamžik děje. Po celém světě, a možná hned v sousední ulici, se odehrávají nepopsatelná zvěrstva. Člověk je páchá na člověku, na zvířatech i na planetě.

A právě toto trauma se může stát silou, která nás probudí. Často je to právě ten šok ze smrti nebo šok z bolesti, co námi otřese. Neplatí to však vždy. V takovém šoku se totiž ocitáme na rozcestí a máme volbu.

První možností je plně se otevřít a přímo v hloubi svého nitra zjistit, co to skutečně znamená být vědomou lidskou bytostí. Druhá volba, která je možná častější, je cesta cynismu, uzavřenosti a hněvu – spravedlivého hněvu, legitimního vzteku a hlubokého zoufalství. Ale i když tyto pocity prožíváme velmi intenzivně, stále zůstávají jen na povrchu naší existence.

Uznávám ono zoufalství, hněv i strach, které v nás hrůzy světa vyvolávají. Ale zvu nás všechny k tomu, abychom tyto pocity využili jako hnací sílu, která nás dovede hlouběji – abychom se propadli až do samotného jádra, které tohle všechno objímá.

Vzpomínám si na svého tchána. Vyprávěl, jak byl hluboce věřící až do druhé světové války. Po holokaustu ale prohlásil, že s Bohem skončil. Vedli spolu spor, který zůstal až do jeho smrti nevyřešený. Byl to velmi laskavý člověk, ale jeho představa Boha prostě nedokázala unést fakt, že se něco takového mohlo stát. A jakkoli byl holokaust děsivý, v našich společných dějinách se odehrálo nespočet dalších hrůz – na každém kousku země, dávno předtím, než na tento kontinent vstoupil bílý muž.

A přesto zde stále zůstává a přetrvává naše ryzí podstata. Ta ochota zůstat otevřený uprostřed toho všeho, aniž bychom cokoli popírali. Spiritualitě se často vyčítá, že se před hrůzami světa schovává. Přitom stáhnout se do ústraní a bezpečí je v pořádku. Kéž by to mohl udělat každý. Je ale důležité pochopit, že v tomto ústraní neodcházíte ze světa, ale noříte se hlouběji do sebe. Pak se váš ústup stává darem pro svět, nikoli jen dalším zoufalým nářkem.

Jako děti jsme nevinné, a pokud o nás blízcí dobře pečují, tato nevinnost nám chvíli vydrží. Pak ale začneme dostávat rány, které k dospívání patří. Někteří z nás před těmito šoky utečou a snaží se zůstat dětmi navždy. Jiní si myslí, že dospěli, protože jsou cyničtí, naštvaní a znechucení celým tím zmatkem kolem.

Skutečná vnitřní dospělost je ale něco jiného než cynismus nebo dětská naivita. Není to nevinnost z neznalosti. Je to stav, kdy člověk vidí všechno v plném světle, a přesto v hloubi jeho nitra existuje ono nádherné, nezpochybnitelné „ano“ životu.

Už několikrát jsem zmínila, jaké máme štěstí, že tu můžeme být na tomto společném setkání. Tolik lidí by si nic podobného nemohlo dovolit – hladoví, utíkají, skrývají se nebo bojují o život. Takže ať už se ve vašem životě stalo cokoli, ať už jste byli svědky jakýchkoli hrůz nebo jste je cítili skrze zprávy ve světě, stále jste schopni tu být. Je ve vás něco silnějšího.

Pravdou je, že nevíme, jak dlouho se budeme moci takto svobodně scházet. Žijeme v krásném okamžiku historie, kdy můžeme skutečně říkat, co cítíme. Můžeme být kacíři. To v dějinách nebývalo zvykem – světské i náboženské síly se většinou snažily takové projevy potlačit, protože ohrožují zajeté pořádky. Je to v podstatě revoluční postoj, protože uznáváte to, co je v nás trvalé, bez ohledu na přežití jednotlivce, rodiny nebo národa. Uznáváte to, co tu je, bez ohledu na to, co jsme si jako lidé provedli.

Komu patří vaše oddanost? Patří tomu nezničitelnému jádru, které v sobě zahrnuje i bolest a zoufalství, nebo patří jen obraně proti té bolesti?

To jsou otázky, na které si musíte odpovědět sami. Mým úkolem je pouze pozvat vás do vašeho vlastního nitra. Někdy je třeba proniknout skrze noční můry a unést je, abychom se do svého jádra mohli plně propadnout. Můj učitel říkal, že když se člověk začne probouzet, všichni bohové a démoni minulosti se přihlásí o slovo, aby ho získali zpět. Pokud jsme ale ochotni se z té noční můry skutečně probudit, pak nad námi ztratí moc. Jakkoli děsivá se může zdát.