od michalcag » ned 06. črc 2014 11:57:33
Každý z nás má svůj sen. Nemám na mysli naše lidská přání ani touhy, které přicházejí a odcházejí, ale skutečný, ničím nespoutaný a neomezený Sen, který činí náš život životem, dává mu řád a smysl. Naplnění tohoto Snu se rovná naplnění našeho života.
Darovat to nejlepší ze sebe bez očekávání, co dostaneme nazpět.
Odevzdat to, čím jsme, ve prospěch toho, čím se můžeme stát.
Každý z nás má všechny prostředky k naplnění svého Snu. Každý z nás může uskutečnit to, co chová ve svém srdci. Někdy stačí impulz, drobné povzbuzení, aby všechno zapadlo na své místo. Nic není skutečnější než naše sny. Nenechejme se odradit pochybnostmi. Povzbuzujme se vzájemně na své cestě, pomáhejme si. Nás Sen je zde, i my jsme přítomni. Co může zabránit Uskutečnění?
1.
Zastav se
Do pokoje vlétla sýkorka. Mladý nezkušený pták ztratil při letu za potravou orientaci a otevřeným oknem vlétl do lidského příbytku. Uvědomil si to takřka okamžitě a okamžitě začal hledat cestu ven. Lidský příbytek! Zvenku příhodné místo pro odpočinek plné výklenků pro stavbu hnízd, vždy s něčím dobrým k snědku, zevnitř téměř dokonalá past, ze které není úniku. A skutečně. Čím urputněji se pták snažil najít cestu ven, tím prudší rány dostával, tím tvrdšími údery byl srážen k zemi, tím větší bolest prožíval, větší úzkost a strach. Ať se vydal kterýmkoliv směrem, vždy to bylo stejné. Stejně bolestný náraz do neznámé překážky. Vzlet, pád, vzlet, pád, vzlet a nový pád.
Vyděšenému ptáčkovi začaly docházet síly. Ještě naposledy se vzepjal, aby se pokusil nalézt cestu ze svého vězení. Rozepjal křídla, vyrazil vpřed a vzápětí se polomrtvý zřítil na podlahu sražený stínidlem lampy.
Jak tak ležel na podlaze a vzpamatovával se z tolika bolestných střetů, zvolna se rozhlédl po místnosti. Většinu věcí, které spatřil, neznal a budily v něm strach. V rohu místnosti rozpoznal květiny, i když byly jiné, než jaké rostly v zahradě, ve které žil, přece to považoval za dobré znamení. Klouzal pohledem dál. Najednou ve změti cizorodých předmětů spatřil povědomý obrázek. Koruny stromů pohupované jarním vánkem, nadýchaná oblaka, modré nebe. Hned se mu vrátily všechny síly. Rozepjal křídla a přímou cestou zamířil z místnosti do své milované zahrady.
Je možné, že okno ke splnění našich snů je vždy otevřené? Že ho prostě jenom nevidíme vysilováni neustálým poletováním sem a tam? Z jedné nenaplňující práce do druhé. Z jednoho ubíjejícího vztahu do druhého. Od povinnosti k povinnosti. Z problému do problému.
Ať už chceš vyřešit otázku zaměstnání, svých vztahů nebo financí, ať chceš řešit cokoliv, ze všeho nejdříve se zastav. Právě teď. Na místě, na kterém se nyní nacházíš. Většina z nás je neustále v pohybu. Neustálá aktivita, neustálá činnost, neustálé přemýšlení. Jako by nic jiného neexistovalo, jako by každé zastavení představovalo nenahraditelnou ztrátu, neodpustitelné prodlení na cestě k cíli. Jaký je to ale cíl? Kam vlastně směřujeme? Jak to můžeme vědět, když ani netušíme, kde se nacházíme právě teď.
2.
Urči svoji polohu
Vysoko v horách žil muž, který měl jediného syna. Už od dětství ho vedl k pastevecké práci, která se v jejich rodině předávala z generace na generaci. Chlapec byl dobrý pastýř. Uměl se postarat o ovce i kozy, které měl na starost, měl rád kraj, ve kterém žil, i svého otce. Přesto se nemohl ubránit tomu, aby za dlouhých nocí nevzhlížel k nebi a nepředstavoval si, jak sedí na stěžni zámořského korábu a z hvězd odčítá polohu lodi. Nebo jak se prochází po palubě a vdechuje vůni dálek. Sladký vzduch tropických ostrovů, kam zajíždějí načerpat čerstvou vodu. Pach karavan křižujících vzdálené pouště s nákladem koření. Jinak voněly přístavní putyky, jinak tržnice, kde farmáři prodávali přebytky své úrody. Jinak volné moře, jinak moře u pobřeží.
Zpočátku tyto své představy považoval za výplod mladistvé fantazie, za pouhý sen, který se v noci zdá a ráno zapomene. On však nezapomínal, ale právě naopak. S přibývajícími léty jeho sny vystupovaly stále v barevnějších tónech, získávaly jasnější obrysy a plnily se jemnějšími a jemnějšími detaily. Mnoho nocí proplakal, jak si uvědomoval nesplnitelnost svého snu. Nedělal si iluze, že by ho jeho otec mohl pochopit, a ani on sám si nedokázal dost dobře představit, že by stárnoucího otce nechal samotného starat se o jejich zvířata. Jednoho dne to však přece jenom nevydržel a otci se se svým snem svěřil.
Chlapec s malou dušičkou čekal na otcova slova. Otec s odpovědí nespěchal. Také on měl kdysi sen, protože se s ním ale nikdy nikomu nesvěřil, sen se zvolna rozpadl v prach.
Konečně otec promluvil: „Vidíš tady snad nějaké moře?“
Chlapec se polekal, že mu otec jeho sen vyčítá, a v duchu se proklínal, že se mu s ním kdy svěřil. Sklopil zrak a provinile zašeptal: „Nevidím.“
O to víc ho překvapila otcova odpověď: „Tak co tady proboha ještě děláš?!“
Poté, co ses zastavil, se rozhlédni kolem sebe. Kde se nacházíš? Jaký je to svět? Jací lidé v něm žijí? Jaké věci tě obklopují? Je to svět, jaký sis vysnil? Svět tvých představ a splněných vizí? Co je špatně na obrázku, který vidíš? Co je na něm navíc, co naopak schází?
3.
Pojmenuj své pocity
Jistý šlechtic měl sluhu. Přes dvacet let sloužil ke spokojenosti svého pána, rychle a ochotně vykonával všechny úkoly, bez řečí plnil jeho rozmarná přání. Vždy byl dobře naladěný a každé ráno na pánovu otázku: „Jak se dnes máte, Jeane?“ odpovídal se stejným úsměvem: „Velmi dobře, pane, děkuji za optání.“ Jaké tedy bylo pánovo překvapení, když svého sloužícího jednou v době jeho volna zastihl na městském rynku a on na obligátní otázku, jak se má, neodpověděl úsměvem a tradiční větou. Místo toho se zašklebil a odsekl: „Jak se asi tak můžu mít, když mi teče do světnice, žena umírá na nevyléčitelnou nemoc a moji jedinou dceru svedl největší sukničkář ve městě?“
Další den na zámku čekal pána opět starý známý usmívající se sloužící v přesně padnoucí livreji a s překotnou ochotou plnit svěřené povinnosti. Když se pán poněkud nejistě zeptal, jak se má, hned vesele odpověděl, že velmi dobře. Pán, celý zmatený, si sloužícího bedlivě prohlížel.
„Milý Jeane,“ promluvil konečně, „to bys nevěřil, co se mi stalo. Včera odpoledne jsem na městském rynku potkal muže, který jako by ti z oka vypadl. Ale jaký nezdvořák to byl a hulvát, to si nedokážeš představit.“
„Odpusťte, pane, že vám budu odporovat,“ promluvil sluha se vší pokorou, „já si to představit dokážu. Ten muž jsem byl totiž skutečně já.“
„Opravdu? Jak je ale tedy možné-“
„Abyste tomu rozuměl,“ dal se sloužící do vysvětlování. „Pokud jsem zde na zámku, jsem povinen usmívat se a plnit všechna vaše přání. Za zdmi paláce jsem však svým pánem jenom já sám a nikdo mi nemůže zabránit, abych naplno projevil své pocity. Jinak řečeno, zámek rovná se úsměv, za to jsem placen a to také dělám, jak nejlépe umím. Mimo zámek jsem hlavně manžel a otec. Jenom šílenec by se usmíval, když jeho nejbližší trápí nemoc nebo smutek.“
Jak se cítíš právě na tomto místě? Je ti příjemně? Cítíš se jako doma nebo se naopak cítíš ohrožený? Cítíš radost nebo obavy? Chce se ti smát nebo bys raději plakal?
Prostě a obyčejně pojmenuj své pocity. Bez soudu, bez snahy jakkoliv je měnit.
4.
Pojmenuj sám sebe
„Zlatíčko, skoč prosím tě pro tátu, za chvíli bude oběd.“
Nic, žádná odpověď.
„No tak, andílku, slyšíš?“
„Ale jo,“ zvedl se chlapec neochotně od rozložené stavebnice a zamířil splnit daný úkol.
Po chvíli se vrátil, postavil se vedle maminky dokončující jídlo a řekl: „Mami?“
„Ano.“
„Mami.“
„Copak je, broučku?“
„Mami?“
„Já tě slyším. Vařím, ale poslouchám. Co bys rád?“
„Mami, jak by se ti líbilo, kdybych ti říkal vařečko? Nebo ty moje uklízilko jedna?“
„Prosím tě, jak tě to napadlo?“ podívala se maminka překvapeně na chlapce.
„Strávíš tolik času vařením a uklízením a mě přitom ani nenapadne, abych tvé jméno odvozoval z těchto činností. Dobře vím, že jsi moje maminka a proto ti taky říkám mami. Stejně tak já mám své určení. Jsem tvůj syn, to je můj dar tobě. Jako malé miminko jsem snad mohl být zlatíčko, andílek či brouček, to už je ale dávno pryč. Vždyť už mi je šest, mami! Mám své vlastní kolo i nůž. Chodím sám do školy i do pekařství. Vím, jaké to je být zamilovaný i málem přijít o život. Ochutnal jsem pivo i ovocný likér. Ani se nenaděješ a budu dospělý. To měj prosím na mysli, až mě příště budeš opět chtít zahrnout zdrobnělinami.“
Kdo jsi? Kdo jsi doopravdy? Podívej se sám na sebe. Pocity, které vnímáš, myšlenky, které se rojí v tvé hlavě, slova, která vypouštíš z úst, co z toho jsi ty? S kterými myšlenkami souzníš? S jakými pocity, lidmi, věcmi, místy rezonuješ?
5.
Urči si svůj cíl
V odlehlém kraji bylo objeveno zlato. Stovky mužů opustily své domovy hnány vidinou rychlého zbohatnutí. Byl mezi nimi také mladý řezbář jménem Thory. Strávil v horách mnoho času, a ačkoliv hledal opravdu usilovně, jeho torna i břicho zůstávaly většinou prázdné. Po několika měsících marných pokusů se rozhodl své úsilí vzdát a vrátit se domů.
Na úpatí hor narazil na stavení obklopené pozoruhodnou zahradou plnou květin, ovocných stromů a záhonů zeleniny, jaké by se v těchto místech nenadál. Stejně pozoruhodný byl její majitel. Pozval mladíka dál, vybídl ho, ať se rozhlédne po zahradě a sám šel připravit něco k snědku. Potom se zaujetím vyslechl mladíkům příběh.
„Řezbář říkáš, což o to, dřeva je tu dost,“ začal muž, pozoruje s úsměvem, jak mladíkovi chutná. „S tím zlatem ses ovšem nechal napálit. Řekni, skutečně věříš tomu, že si své štěstí můžeš koupit za něco, co nemáš? Co teprve hledáš? V co pouze doufáš, že to jednoho dne nalezneš?
Když jsem přišel do těchto míst, nebylo tady nic než hustý les. V tom lese jsem vyrubal mýtinu, ze dřeva jsem postavil dům, půdu jsem zoral a osázel obilím a dalšími semeny, ze kterých vyrostla zelenina i květiny. Ta zrnka jsem nenašel nikde v horách, nebyly ukryté mezi kamením, přinesl jsem je s sebou. Proto mohla vzrůst a proto dala úrodu, protože byla zde a proto, že i já jsem byl při tom, když rostla.
Toužíš-li nalézt poklad, ze všeho nejdřív prohledej své vlastní kapsy. Jaká semínka v nich nosíš? V jaké půdě by nejsnáze vzešla? O tom přemýšlej.“
Kam kráčíš na své pouti životem? Jaký je tvůj cíl? Čemu se chceš naučit? Jak bys žil, myslel, choval se, kdybys mohl všechno, kdybys mohl absolutně cokoliv? Jaký jedinečný záměr bys naplnil?
6.
Rozpoznej své dary
Horským průsmykem kráčel muž. Blížila se noc, a tak se začal rozhlížet po vhodném místě, kde by mohl složit hlavu. Vtom si všiml vchodu do jeskyně. Ke své radosti zjistil, že jeskyně není prázdná, ale že si ji k přenocování zvolil mladý mnich. Zaradoval se, že bude mít společnost a že jim tak oběma rychleji uteče čas do svítání. Muž byl po celodenním putování řádně unavený a rozhodl se, že se posilní něčím k snědku. Když však chtěl rozdělat oheň, zjistil, že krabička se zápalkami je prázdná. Obrátil se tedy na mnicha: „Bratříčku milý, můžeš mi prosím půjčit zápalky?“
„Zápalky?“ zašklebil se mnich. „Opravdu si myslíš, kdybych měl zápalky, že bych se choulil potmě v koutu jeskyně a sám nerozdělal oheň, abych se zahřál?“
„Kdo ví,“ usmál se muž tajuplně a rozhlédl se po jeskyni. Jeho pohled padl na mnichův vak.
„Copak máš v tom vaku, bratříčku?“
Mnich zopakoval svůj škleb. „Copak já vím? Chodím od města k městu, od vesnice k vesnici a kážu víru. Lidé si poslechnou mé kázání, načež mě na výraz vděčnosti zahrnou všemožnými dary. Jídlem, penězi a další veteší, já abych se s tím potom tahal a lámal si hlavu, jak se toho co nejdříve zbavit.“
„Hm, hm,“ pokýval muž uznale hlavou. „Mohl bych se do toho vaku podívat?“
„Ale jistě,“ souhlasil mnich. „Když ti to udělá radost.“
Muž vzal vak a vysypal jeho obsah na podlahu jeskyně. Na světlo boží vypadla teplá vlněná přikrývka, jídelní nádobí, petrolejová lampa, bochník chleba, kus sýra… A hned několik krabiček zápalek.
Mnich naprázdno polkl, potom zamlaskal a nebyl schopen slova. Do očí mu vstoupily slzy.
Zato jeho společník se smál.
„Skutečně pěkné krámy, jen co je pravda, nejlíp uděláme, když to všechno naházíme do propasti, ať se s tím nemusíš tahat.“
To už se smál také mnich.
„To bysme tomu dali, bratříčku. Pojď, rozděláme oheň. A zakroj si chleba a sýra, jsi mým hostem.“
Jaké předpoklady máš k tomu, abys uskutečnil svůj cíl? Jaké dary jsi dostal do vínku? Co skutečně umíš? Jaké talenty můžeš dát všanc? Přemýšlej pečlivě, dopřej si čas. Nevíš, co všechno se na tvé cestě může hodit.
7.
Připrav se na cestu
Na jednom ostrově byla pláž, na které žila kolonie krabů poustevníků. Krabů, kteří vyhledávají prázdné mušle a lastury, aby jim v případě ohrožení posloužily jako úkryt. Když krab vyroste a mušle se pro něho stane příliš těsnou, najde si novou, větší, a starou ponechá svému osudu. Všichni krabi, kam až paměť sahá, to tak dělali a dělají to dodnes. Všichni, až na jednoho.
Mladý krab si umínil, že nemůže jen tak odložit něco, co bylo po tak dlouhý čas jeho součástí, a tak všechny mušle, které kdy obýval, neustále tahal s sebou. Zatímco si jeho vrstevníci hráli nebo se spokojeně vyhřívali na pláži, on držel stráž u svých lastur. Kamarádi se mu smáli. Dospělí krabi s úsměvem pokyvovali hlavami: „Jen ho nechte, však on z toho vyroste.“
Nevyrostl. Velký racek ho uchvátil právě ve chvíli zaváhání, do kterého ze svých úkrytů se má skrýt.
K tomu, abys uskutečnil svůj sen, potřebuješ daleko méně než by se na první pohled mohlo zdát. Bez čeho se určitě obejdeš, jsou zavazadla plná starých věcí. Abys ke svému cíli kráčel volně a lehce, potřebuješ se zbavit všeho, co ti skutečně neslouží. Odlož staré soudy, myšlenky a názory, které neslouží tvému záměru. Vzdej se věcí, lidí a míst, které tě zdržují na tvé cestě. Zanechej přemítání o minulosti a nezatěžuj se ani myšlenkami na budoucnost. Plně se odevzdej přítomné chvíli a přípravám výstroje na cestu.
8.
Zkompletuj svá zavazadel
O tom prameni se vyprávěly hotové legendy. O zázračných účincích jeho chladivé vody. O zjeveních andělů a svatých, o náhlých uzdraveních těla i duše.
Dlouho, předlouho toužil Fabián se k prameni vypravit. Jak léta plynula, podobalo se jeho přání stále více mámivému snu, na který je příjemné myslet, který se však nikdy neuskuteční. Přibývalo vrásek, přibývalo šedin a Fabián se stále necítil být připravený, aby vykonal pouť a napil se zázračné vody.
Častokrát se mu o prameni zdálo ve snech, mnoho dní a nocí strávil studováním posvátných knih, pročítáním zpráv o četných zázracích, výpovědí očitých svědků, poutníků a duchovních. Navštívil bezpočet obchodů s obřadnými předměty, shromáždil obdivuhodnou sbírku nádob všech možných velikostí a tvarů, do kterých mínil posvátnou vodu nabrat.
Konečně, na samém sklonku života, se mu naskytla příležitost se k prameni vydat. Všechno proběhlo hladce a on brzy stál nad nenápadnou kalužinou a shlížel do křišťálově čisté vody. Naplnila ho posvátná úcta. Poklekl, otevřel tlumok a zaváhal. Protože se nedokázal rozhodnout, kterou ze svých nádob použít, vzal je s sebou všechny, doufaje, že se na místě dostaví náhlé vnuknutí, které mu napoví, která z nádob je k nabrání posvátné tekutiny nejvhodnější. Teď klečel přímo před jejím zdrojem a nevěděl.
Chvíli si s tím lámal hlavu, když se to stalo. Ne, žádný svatý se nezjevil. Namísto toho se objevil malý chlapec. Přiskotačil vesele, rychle se sklonil nad studánkou a napil se vody. Žádné posvátné nádoby, žádné rituály, obyčejné lidské dlaně. A honem zpátky ke svým hrám.
Muž se začal smát. Vak byl najednou zbytečný, nechal jej být, po vzoru chlapce udělal misku z dlaní a napil se. A skutečně, nikdy v životě mu žádný nápoj nechutnal líp a nepřinesl větší osvěžení jeho duši. Legenda nelhala.
Co doopravdy potřebuješ na cestě ke svému cíli? Jaké myšlenky, pocity, názory ti pomohou k uskutečnění tvého snu? Co je dobré mít po ruce? Jaké věci, jací lidé ti budou nejspíše ku pomoci?
9.
Spolupracuj
Byl starý, s natrženým uchem. Chomáč kostí, kůže a olysaných chlupů. Smrděl. Kdo by stál o takového společníka? Desítky podobných psů potkával ve zdejších horách, většinou nedalo velkou práci je odehnat kamenem nebo kusem větve, tento se ho však držel jako klíště.
„Podívej se, Starochu,“ řekl mu rázně. „Nevím, jestli seš tak slepej nebo blbej, ale vode mě nic nedostaneš, to ti garantuju, jakože se Slim jmenuju. Sám mám sotva na přežití. Tak co kdyby ses laskavě zdekoval a šel somrovat někam jinam?“
A po chvíli: „Tak ty nevypadneš? Mám na tebe vzít klacek?!“
A po chvíli zas: „Dobře, jak chceš. Sám sis to vykoledoval. Tu máš! Táhni, mrcho! Tak padej konečně! Slyšíš?!“
Pes byl asi doopravdy hluchý. Poodešel trochu, lehl si do trávy a s vyplazeným jazykem hlasitě oddechoval.
„Jen se směj,“ odtušil Slim, pevně rozhodnutý, že si ho napříště nebudu všímat.
Zabralo to. Když se vpodvečer zastavil, aby se utábořil, psa nikde neviděl. Spokojeně shodil tlumok na zem, rozdělal oheň a dal se do přípravy jídla. Noc byla jasná, s nebem plným hvězd, a on se natáhl, aby se odevzdal únavě.
Nespal ani hodinu, když ho probudil náhlý zvuk. Sotva pár kroků od něho stál jeho nevítaný společník a temně vrčel, zbytek šedivých chlupů výhružně naježených.
„Tak ty nedáš pokoj?!“ rozlítil se Slim. Už po něm chtěl máchnout větví, když si všiml tmavé siluety na opačné straně palouku. Vlk. A další. Celá smečka.
Rychle sáhl pro svůj revolver a několikrát vypálil do tmy. Staroch vyštěkl a rozběhl se za vlky.
Po chvíli se vrátil a nevzrušeně si lehl opodál do trávy. Usmíval se. Alespoň Slimovi připadalo, že se usmívá. Také se usmál. „Hej, Starej, dobrá práce,“ řekl a hodil před něho kus sušeného masa. Pes se zvedl, sebral maso a začal ho pečlivě žvýkat. Po chvíli dostal ještě kus a ještě jeden. Pak už to přestali počítat.
Neputuj sám. Člověku se vždy lépe putuje, když se má s kým podělit o svoji radost i starost. Když má možnost sdílet. Někdo tě bude provázet dlouhé míle a stane se tvým přítelem na život a na smrt, s někým ujdeš sotva několik kroků. Buď vděčný všem, od všech se uč. Každý si s sebou nese svůj zvláštní talent a rád ho využije ve tvůj prospěch, pokud se tvůj cíl nachází ve směru jeho vlastního cíle.
10.
Vyzařuj radost a vděčnost z dosažení
Přiblížily se Vánoce, nejvyšší čas dát dohromady seznam svých přání, vložit do obálky a vystavit v kuchyni na okenní římsu, tak aby to měl Ježíšek hezky po ruce, až si bude vybírat vánoční poštu. Matěj ještě psát neuměl, byly mu teprve čtyři roky, uměl však krásně malovat, proto mu nedalo velkou práci ztvárnit své přání pomocí obrázků. Protože byl tak malý, bylo dosud všechno možné a on si mohl s čistou duší přát ta nejfantastičtější přání a ani na okamžik nezaváhat, že se vyplní.
Přál si: Houpacího koně, který zvoní rolničkami a umí vyprávět pohádky. Malou duhovou kuličku, ve které je vidět všechno, třeba celý svět anebo co dělají děti ve školce, když on někdy leží doma nemocný. Přál si jablíčko, nebo raději dvě, aby se mohl rozdělit s maminkou. Přál si, aby je Janinčina maminka zase brzy pozvala k nim domů a on si potom mohl s Janinkou hrát celé, ale celičké odpoledne. Přál si, aby tatínek nemusel trávit tolik času v práci, nebo, ještě lépe, aby měl takovou práci, kterou by mohl dělat doma a se kterou by mu on pomáhal. A také si přál sníh. Blížily se totiž Vánoce a po sněhu nebylo ani památky.
To tedy byla jeho přání. Všechno pečlivě zkontroloval, vložil do obálky, do pravého horního rohu nakreslil sněhovou vločku místo známky a pod ni obrázek malého děťátka v kolíbce, aby Ježíšek poznal, že je to psaní skutečně pro něho a ne pro nikoho jiného. Potom psaníčko pečlivě vystavil v kuchyni na okenní římsu.
Samým očekáváním nemohl ani usnout. Kolem hlavy mu tančila všechna jeho přání a naplňovala ho radostí. Radostí, která ještě vzrostla, když ráno otevřel oči a podíval se z okna.
Kam oko dohlédlo, se v mírném ranním vánku pohupovali krásní bílí koně. Z nebe padala sladká jablíčka doprovázená malými duhovými kuličkami, ve kterých byl vidět celý svět, včetně malé Janinky vedoucí na provázku své sáňky a Matýskova tatínka prohrnujícího cestu k jejich domu.
„SNĚŽÍ!!!“
Tvůj cíl se možná stále ještě zdá být vzdálený, už nyní se však můžeš radovat a vyjadřovat vděčnost z dosažení dílčích cílů, z drobných i větších úspěchů, inspirativních setkání a nečekaných darů, které ti život přináší. Děkuj za každý nový den, a když končí, pohlédni, o kolik kroků jsi opět blíže svému snu.
11.
Dělej vše naplno
Ten krámek byl jasná tutovka. Žádné mříže ani jiné zabezpečovací zařízení, stačilo se trochu silněji opřít do dveří a cesta byla volná. Taky si očíhl, kam „starej“ ukládá peníze. Teď pro ně stačilo jenom hmátnout. Žádný sejf, obyčejná krabička od margarínu. Byla na svém místě. Spokojeně ji potěžkal v dlani a strčil do kapsy. Hotovo, akce skončila.
„No, když už sem tady, tak bych si mohl nakoupit,“ řekl si v duchu a sám se tomu nápadu zasmál. Začal tedy nakupovat. Vybíral to nejlepší a nejdražší zboží a sázel je do své brašny. Drahé francouzské sýry, salámy a šunky, víno až z Moravy, kaviár z Kanady. Nakupoval a přitom ochutnával. Tu si zobl, tam si vzal, až se konečně usadil na jedinou židli v krámě a dal se do debužírování. Páni! Že mu ale chutnalo! Mít jenom o trochu větší břicho, snědl by celý krámek i s překvapeným prodavačem a policejní hlídkou. Takhle si mohl nanejvýš hlasitě říhnout a unaveně konstatovat: „Pánové, je to v prdeli. Pardon.“
Ať děláš cokoliv, dělej to naplno. Nerozmělňuj svoji pozornost. Pokud čteš knihu, čti knihu. Pokud jíš, jez. Když odpočíváš, odpočívej. Při tanci nemysli na nic jiného než na tanec. Ten však prožij naplno. Celým svým tělem, celou svou myslí, celou svojí bytostí soustředěný v přítomné chvíli.
12.
Splyň se svým cílem
Když na své pouti dorazíš k místu, kde skupina dělníků pracuje na dostavbě skvostného chrámu, každý z nich ti na otázku, co dělá, poskytne jinou odpověď. Někdo ti odpoví, že tahá kamení sem a tam, další řekne, že tesá sochu. A potom se najde někdo, kdo na stavbě nemá za úkol třeba nic jiného než jen zametat prach a úlomky cihel, avšak na tvůj dotaz bez váhání odpoví: „Co dělám? Cožpak to není dost zjevné?! Vždyť přece stavím chrám!!!“
Každou svojí myšlenkou, každým slovem a činem uskutečňuj svůj jedinečný sen. Žij ho. Buď jím.
Když vaříš jídlo, dělej to proto, že občerstven budeš snáze kráčet ke svému cíli.
Když pereš prádlo, nedělejte to jako povinnost, ale proto, že v pohodlném čistém oděvu se ti bude snadněji pokračovat ve tvé pouti.
Když rozmlouváš s člověkem, nemluv jenom tak, jako by to nemělo žádný zvláštní význam, věř, že to má ten nejhlubší smysl. Nikdy dopředu nevíme, kdo a jakým způsobem se stane průvodcem na naší cestě.
Buď otevřený. Buď připravený. Ať tebou život plyne jako řeka. Nechej se jí unášet. Jsi zde a tvůj cíl je zde. Nikdy jste nebyli odděleni.
Tajemství je se zastavit. Tajemství je kráčet. Neustále se pohybovat vpřed. Klást chodidla na zem a opět je odlepovat od země. Neudělat další krok, dokud není dokončen předchozí. Klást cihlu k cihle.
Dlouho bude možná ostatním připadat, že jenom taháš kamení sem a tam. Jednoho dne však bude tvůj Chrám hotov. Chrám jaký dosud nespatřilo lidské oko. Chrám postavený k obrazu nebe i tebe samého. V ten den nikdo nezapochybuje. Dokázal jsi to.
