Podle běžných měřítek je Blanka docela obyčejné děvčátko, jakých jsou v Praze tisíce. Čím je však doopravdy? Skutečně přišla na Zem ze vzdálené planety, o které tak často vypráví? Odpověď naleznete v knize, kterou pro Vás toto sotva pětileté děvčátko za pomoci svých velkých přátel stvořilo.
Můžeš odložit svou cestu ke studánce na další den
potom však musíš počítat s mnohem větší žízní
kterou budeš hasit
Říkají mi Blanka a na jaře mi přáli ke čtvrtým narozeninám. Nyní je podzim, stromy odevzdávají své plody. Stačí vzít do dlaně jablko nebo zralou švestku a člověk hned ví, že je tady správně, že věčnost trvá a bere na sebe bezpočet podob.
Uprostřed léta jsem poznala, že umím číst. Seděla jsem v parku pod stromem, starý jírovec mě rád chová ve svém stínu. Ráda se opírám o jeho kmen. V tom kmeni je dutina, do které se dá vlézt, když člověk chce a je dost malý na to, aby se do ní vešel, jako jsem já malá.
Nevstoupila jsem do stromu toho dne. Nevdechla jsem vůni rozpadajícího se dřeva pokrytého pavučinami jako zdi starého hradu. Neodloupla jsem kousek a nepodržela ho v dlani, dokud se nerozpadl v prach, který neodnesl vítr.
Seděla jsem pod stromem a vítr si hrál s mými vlasy. Četla jsem. Podle obrázků a podle toho, co jsem tolikrát slyšela z maminčiných úst, dokud tady ještě byla s námi a usmívala se na svět. Krásná jemná maminčina ústa, kterých je tak příjemné se dotýkat.
Nebyla se mnou toho dne. Jedině stromy šeptaly do větru. Šeptal vítr. Šeptal starý jírovec. Také já jsem šeptala, co bylo v paměti.
Příběh Malého prince, který opustil svoji planetu a přibyl na Zemi. Na Zemi byla poušť, v té poušti studna, ze které se dalo pít kdykoliv člověk pocítil žízeň. Avšak téměř nikdy z ní nepil, protože byla tak malá a poušť byla všude.
V té knize jsem četla. Z obrázků a ze vzpomínek. Na všechno ostatní jsem zapomněla. Na stromy a na vítr. Na maminčina ústa i na malé děvčátko, kterému říkají Blanka.
Pak najednou to bylo tady. Četla jsem. Nepřekvapilo mě to. Uvědomila jsem si, že to umím a že to umím už dávno.
Přečetla jsem celou knihu a začala číst znovu. Četla jsem nahlas, a co jsem četla, bylo živé a bylo Pravda.
Jako je pravdivý každý strom a každá květina, protože roste z vody a ze světla a po ničem jiném netouží, než být květinou, která roste, kvete a uvadá.
To bylo v létě. Listí na stromech bylo zelené, byly prázdniny a maminka byla zdravá. Byly jsme spolu každý den. Byly to živé dny plné radosti, kterou jsme nemusely nikde hledat. Protože byla všude.
Někteří lidé nás měli za blázny, opravdový svět je prý světem smutku a bolesti. Ne snad že by se mýlili. Prostě nahlíželi svět očima svých vlastních zkušeností. Tak jako člověk věří, že všechno ovoce je trpké, když v životě ochutnal jedině pláňata.
Blázny jsme byly hlavně pro našeho tatínka a jeho svět plný násilí. Od toho přepadení skoro nevychází z domu. Jedině když mu dojde pití. Jedině když se napije, se někdy dokáže usmát. Alespoň na malou chvíli je všechna bolest pryč a on je zase doma.
Náš starý dobrý tatínek. Má svoji práci, na kterou je hrdý. Rodinu, pro kterou by udělal všechno na světě. Pro svoji ženu, pro Matěje, který je už velký kluk. A pořád roste.
„Tati, až vyrostu, budu policista jako ty!“ říká hrdě, na hlavě tátovu služební čepici. Tatínek se usmívá a nikdo nepochybuje.
To bylo před tím, než jsem přišla na svět. A ještě chvíli potom. Potom šel jednou tatínek do obchodu, do samoobsluhy u nás v ulici. Jen tak pro pár věcí, že bude hned zpátky. Vrátil se za několik hodin. Bez věcí a od krve.
Zatímco nakupoval, někdo vytáhl pistoli.
Prodavač se nedokázal ani hnout. Zato se pohnul tatínek. Třeskl výstřel, zazněly nadávky. Dvě těla se svezla k zemi. Schytal to od tatínka pořádně.
Ještě ten den ho obvinili z ublížení na zdraví a veřejného ohrožení. Ne toho s pistolí, ale tatínka.
Matěj už nechce být policistou. Největší radost má, když do mě může strkat nebo mě tahat za vlasy. Dokud byla maminka s námi, musel si dávat pozor, aby do mě nestrčil v její přítomnosti, protože to by se maminka zlobila a on by nesměl celý večer k počítači.
Kdybych tatínka s Matějem neznala, snadno bych si mohla myslet, že jsou zlí. Že mě nemají rádi. Že mi snad dokonce chtějí ublížit. Tak tomu není. Prostě zapomněli, to se stává.
Kdo nemůže nikdy zapomenout, je Griz-Li. Můj bratr z planety Nauhir na sebe vzal podobu morčátka, aby se mnou mohl na Zem.
Kamkoliv jdu, všude mě provází. Za maminkou do nemocnice, do parku i do školky.
Ne všude nás vítají s otevřenou náručí. Zvyklo si na to děvčátko i jeho společník.
Jednou jsme museli odejít z kostela. Byl krásný slunný den, v kostele však nebylo světla víc, než kolik se vejde za knot svíce. Všechno bylo cítit rozkladem. Podobně voní nitro starého jírovce, když si do něho vlezu, abych zevnitř pozorovala svět. Ten je však živý.
Prohlížela jsem sochy, obrazy, lidské tváře a nikde jsem neviděla žádný úsměv. Ani jediná památka na dobu, kdy se lidé neuzavírali zdmi a střechami, ale žili společně s větrem,
stromy a květinami. A Bůh byl všude. Nikdo nemusel nikam chodit, aby se mu přiblížil.
Vzpomínka na domov mi vehnala slzy do očí. Cožpak všichni zapomněli?
Vtom do kostela vlétl ptáček. Malá vlaštovka si vystavila hnízdo vysoko pod klenbou chrámu. Začala jsem se smát. Přece jen si život našel cestu!
Několik lidí se po mně ohlédlo. Hlavně jedné paní, která byla moc smutná a opuštěná, nepřišel můj smích vůbec vhod. Křičela, že kostel není žádný holubník, ačkoli jsem v náručí nechovala holoubka, ale morčátko. Vyjmenovala všechny své zásluhy o světové blaho a celý seznam slov, která se běžně před malými děvčátky neříkají. Zařekla se, že do chrámu víckrát nevkročí, pokud někdo neprodleně neztrestá moji troufalost.
Jaký trest měla na mysli, se už asi nikdo nikdy nedozví, protože najednou začala plakat. Nikdo se tomu nedivil.
Stále jsem měla na tváři úsměv, zároveň mi však bylo smutno za tu paní. Vzala jsem ji za ruku a řekla: „Jen plač, po dešti bývá modrá obloha.“
Michal Čagánek: MALÁ. Vázaná, 88 stran formátu 160 x 230 cm. Ilustrace Markéta Kotková, děti z MŠ Sluštice a MŠ Nezdenice. Volná místa označená symbolem pastelky pro vlastní ilustrace. Více...