Rehabilitace zájmena „já“
Napsal: pon 14. kvě 2012 11:25:33
Rozhodla jsem se napsat toto pojednání, protože se slůvkem „já“ se v duchovních diskuzích zachází z gramatického hlediska ošklivě. Ale nebude to jen obhajoba gramatiky, gramatika v tom to případě má podle mě hluboký spirituální přesah.
Věty: „já je“ nebo „Já není“ jsou gramaticky špatně. Správně se říká / píše: „Já jsem“, popřípadě „Já nejsem“ – ale druhou variantu jsem nikdy neslyšela nikoho vyslovit.
„Já“ je zájmeno, mluvit o já, jako o nějakém objektu je nesmysl. „Já“, jako zájmeno, značí postoj mluvčího. Takže můžeme říct „já, jako objekt, není“ a kdo ho hledal nikdy ho nenašel. Na druhou stranu „Já, jako označení toho kdo mluví / píše (zkrátka sděluje), je“. Ten kdo mluví, vždy může říct „já jsem“.
A kde je onen spirituální přesah?
Budeme-li hledat já, jako nějaký objekt, jako něco, co lze najít, spatřit, uchopit (byť jen myšlenkově), popsat, nikdy nic takového nenalezneme.
Co tedy hledáme (hledáme-li)? Hledáme toho mluvčího. Otázka tedy nezní „Co je já“, ale „Co / kdo jsem já“. Kdo je ten, který si klade tuto otázku? Nehledám nějaké já, ale hledám sebe sama.
Prémiový dodatek k otázce „Kdo jsem?“ s osobní zkušeností
Zpočátku se může zdát tato otázka, zcela nesmyslná – já jsem přece já.
Pokud však tuto jistotu nemáte, zkuste se toho dopátrat. Zkuste si říct „kdo jsem?“ a mějme napaměti, že nehledáme někoho (nebo něco) někde. Hledá se ten, který si tu otázku klade. Hledáme sami sebe. Hledáme, kdo si klade otázku“ kdo jsem?“. Ta otázka otevírá prostor, který je za představami, které o sobě máme. Ty představy se mohou rozpouštět nebo průhlednět. Mě osobně se při této otázce startoval takový nějaký proces. Jako by jedna moje část někam mizela a padala a druhá část se rozhodovala jestli mám nebo nemám úplně padnout – skočit do neznáma, vlastně to byl docela boj. Naštěstí přišla rada, jak dál: je úplně jedno, co se děje, důležité je uvědomit si, že i toto někdo „vidí“, a je tu pokročilejší otázka „kdo to vidí?“
A jaká přišla nakonec odpověď? No přece „já to všechno vidím“ – tedy tohle je přetlumočení do slovní podoby. Takže i moje zkušenost potvrzuje takové ty řeči o nepopsatelnost a nevyslovitelnosti. Zní to jako klišé, ale je to tak. Bohužel pro ty, kdo chtějí sdělovat i pro ty, co chtějí naslouchat. Ale bohudík za tu originalitu
Ještě si to shrňme: Já nejde najít, nic takového není. Lze zjistit kdo jsem.
Věty: „já je“ nebo „Já není“ jsou gramaticky špatně. Správně se říká / píše: „Já jsem“, popřípadě „Já nejsem“ – ale druhou variantu jsem nikdy neslyšela nikoho vyslovit.
„Já“ je zájmeno, mluvit o já, jako o nějakém objektu je nesmysl. „Já“, jako zájmeno, značí postoj mluvčího. Takže můžeme říct „já, jako objekt, není“ a kdo ho hledal nikdy ho nenašel. Na druhou stranu „Já, jako označení toho kdo mluví / píše (zkrátka sděluje), je“. Ten kdo mluví, vždy může říct „já jsem“.
A kde je onen spirituální přesah?
Budeme-li hledat já, jako nějaký objekt, jako něco, co lze najít, spatřit, uchopit (byť jen myšlenkově), popsat, nikdy nic takového nenalezneme.
Co tedy hledáme (hledáme-li)? Hledáme toho mluvčího. Otázka tedy nezní „Co je já“, ale „Co / kdo jsem já“. Kdo je ten, který si klade tuto otázku? Nehledám nějaké já, ale hledám sebe sama.
Prémiový dodatek k otázce „Kdo jsem?“ s osobní zkušeností
Zpočátku se může zdát tato otázka, zcela nesmyslná – já jsem přece já.
Pokud však tuto jistotu nemáte, zkuste se toho dopátrat. Zkuste si říct „kdo jsem?“ a mějme napaměti, že nehledáme někoho (nebo něco) někde. Hledá se ten, který si tu otázku klade. Hledáme sami sebe. Hledáme, kdo si klade otázku“ kdo jsem?“. Ta otázka otevírá prostor, který je za představami, které o sobě máme. Ty představy se mohou rozpouštět nebo průhlednět. Mě osobně se při této otázce startoval takový nějaký proces. Jako by jedna moje část někam mizela a padala a druhá část se rozhodovala jestli mám nebo nemám úplně padnout – skočit do neznáma, vlastně to byl docela boj. Naštěstí přišla rada, jak dál: je úplně jedno, co se děje, důležité je uvědomit si, že i toto někdo „vidí“, a je tu pokročilejší otázka „kdo to vidí?“
A jaká přišla nakonec odpověď? No přece „já to všechno vidím“ – tedy tohle je přetlumočení do slovní podoby. Takže i moje zkušenost potvrzuje takové ty řeči o nepopsatelnost a nevyslovitelnosti. Zní to jako klišé, ale je to tak. Bohužel pro ty, kdo chtějí sdělovat i pro ty, co chtějí naslouchat. Ale bohudík za tu originalitu
Ještě si to shrňme: Já nejde najít, nic takového není. Lze zjistit kdo jsem.