Jak se dělá přijetí?

[rosada]

.. hlavně aby mě bylo slyšet a vidět.

Návštěvník.

Přehazování brambor zpátky přes plot.

Tak schválně, kdo tu bramboru přijme.

Ať to zase vrátíme k přijetí (tohle vlákno rozplétat nebudu)

[rosada]

co vidím jako nejúčinnější je, že když se to bere jako dobrodružství ... a formu hravého experimentu ... než příliš tlačit na pilu

třeba velmi přímé a jednoduché jsou experimenty bezhlavé cesty od Richarda Langa, fokusing nebo metoda Katie Byron - posílal jsem něco k tomu Danovi, systematické konstelace ... u sedí

Tydýte,
myslíš, že bys mohl dát pár textů a odkazů k Bezhlavé cestě do sekce Co nám pomáhá - poprosíme Janu ať nám pro to udělá subfórum.
Případně i další z toho co jmenuješ, že bychom tu měli takovou paletu podpůrných technik.
Případně i další jména do Setkávání s bytím.
? - to celé je dotaz / návrh.

[orog]

Přehazování brambor zpátky přes plot.
Tak schválně, kdo tu bramboru přijme.

To se snadno řekne a hůř dělá. Co by zbylo z diskusí bez brambor?

pokus č.1.

Bylo to vlastně "tlačení na pilu."

Nojo, ale co všechno je tlačení na pilu?
"Jedině takhle je to správně, a proto vždycky...aaaaa.../bbbbb.../ccccc!!!" - ?
Nebo: "Takhle ne!...V žádném případě nikdy netlačit na pilu..../bbbbb../ccccc...!!!"

Netlačím na pilu vždycky, když zdůrazňuju to, co je/není podle mě to pravé?

[Návštěvník]

co všechno je tlačení na pilu?

je v něm odmítání, tedy nepřijetí?Je to tedy pocit,který si neuvědomujeme?

[rosada]

co všechno je tlačení na pilu?

Podle mě je v tom strašně moc chtění. Chci to poleno už sakra rozříznout a čím dřív tím líp. A to chtění vytváří ten tlak.
To poleno považuju za překážku. Pokud přijmu fakt, že to poleno tu je a já budu ještě nějakou (blíže neurčenou) dobu řezat, mohu se soustředit na řezání a řežu a řežu a ono to ku podivu jde lehce.

[Návštěvník]

A co když mi to dojde a chci se toho chtění zbavit? Jenže umím jen chtít a nic jiného neznám.A tak se začnu zahlcovat moudrama jako že všechno je Ono a že je tu jen Podstata,abych sám sebe přesvědčil.Abych toho chtění už sakra nechal, protože teprve pak budu šťastný.

Podle mě nechtít chtít je mnohem větší malér než chtít.není to vidět,vypadá to jako nadšení a poznám to jen z naléhavosti s jakou píšu a mluvím.

[Návštěvník]

Koukám že teď nechci,abych nechtěl chtít

[Návštěvník]

Jasně,když uvidím že chci nebo nechci,tím mě to přestalo ovládat.Dá se to poleno o který jde pak řezat bez tlačení na pilu.
Jenže když si vůbec neuvědomuju že něco chci nebo nechci,hm?

[orog]

Jenže když si vůbec neuvědomuju že něco chci nebo nechci,hm?

V tom je celá ta potíž: je to úplně nevědomé.

Je to zájem, snaha, nátlak, aby něco bylo tak, jak by to podle mě mělo správně být.
Připadá mi to jako samozřejmost, neuvědomuju si to. Tlačím na pilu a nevidím to.
Jinak bych toho tlačení pochopitelně nechal, nebo spíš by to v okamžiku rozpoznání samo odpadlo.

[Návštěvník]

aby něco bylo tak, jak by to podle mě mělo správně být.

jo a není to že bych si to přímo myslel,je to jen takový pocit za vším co říkám nebo píšu. tak samozřejmý že o něm vůbec nevím

[tydýt J]

ono je skutečně dobrý ujasnit si co kdo pod jakým pojmem chápe

například u mne "tlačení na pilu" znamená jít násilně
a "přijetí" chápu jako otevřenost - ve smyslu otevřené náruči tomu ... kdežto "odmítání" ve smyslu nepustit to k sobě ...

proto jsem tu už malým vlkovi psal, že v okamžiku, že si něco uvědomím - například odpor k něčemu, tak už je to přijetí - protože neuvědomuji si to co nechci vidět, respektive k sobě pustit ...

a o to co je uvědoměno se postará naprosto přirozeným způsobem sama síla uvědomění - tedy té přítomné pozornosti - takže například konkrétně uvědomím si, že pociťuji odpor a tedy setrvávám s ním v prociťování toho co to obnáší, jak se to zrcadlí v těle, co to dělá ... ono to pak doslova prostupuje hlouběji a hlouběji a objeví se co je pod tím - bývá tam například vztek a dál co je pod tím a tam se může objevit bez-moc a strach z bolesti (z odmítnutí, z manipulace, ze zneužití, z toho že nebudu dost dobrý, abych byl hoden lásky atd.)

píšu pod tím, ale ono je to spíš tak, že jak je prohlubováno uvědomění tak, se ten odpor mění v ty různé formy negativních emocí až do bolesti (tedy toho emočního těla zraněnosti), a když se pozorností neuhne, tak to může "propadnout" do jádra samé přirozenosti - hlubokého klidu, míru, bezčasové Přítomnosti, který není ničím tím co je uvědomováno narušen a kterým ve skutečnosti každý z nás je ...

následným efektem je zjištění, že síla uvědomění rozpouští emoční bolest, což se pozná podle toho, jak slábne potřeba zapojování psychologických sebeobranných mechanismů a že je toho čím dál míň co by člověk vyžadoval tzv. "z venku" a že ubývá toho co vadí a strachu, že člověk je v míru sám se sebou a nedělá si o sobě nějaké představy jaký by měl být či neměl ... více radosti, důvěry, síly, kreativity prostě lehkosti bytí ... pohoda džes ...

takže tomuhle prociťování říkám něžná účast a není to postoj, kroku zpět od toho co je uvědomováno tedy, že se jen dívám neúčastně, s odstupem, na to co probíhá ...

[Návštěvník]

například u mne "tlačení na pilu" znamená jít násilně
a "přijetí" chápu jako otevřenost - ve smyslu otevřené náruči tomu ... kdežto "odmítání" ve smyslu nepustit to k sobě ...

Jasně a mezi těma dvěma je třetí možnost o které tu mluvíme.Jsem pro něco a pod tím je něco jako odpor k tomu opačnému

[Jarda Malej]

Jedna z myšlenek, zvíci celé nauky.
Nebo taky veškerých nauk či náboženských systémů.

..když se pozorností neuhne, tak to může "propadnout" do jádra

[rosada]

A co když mi to dojde a chci se toho chtění zbavit? Jenže umím jen chtít a nic jiného neznám.A tak se začnu zahlcovat moudrama jako že všechno je Ono a že je tu jen Podstata,abych sám sebe přesvědčil.Abych toho chtění už sakra nechal, protože teprve pak budu šťastný.

Podle mě nechtít chtít je mnohem větší malér než chtít.není to vidět,vypadá to jako nadšení a poznám to jen z naléhavosti s jakou píšu a mluvím.

Malér je chtít nechtít. To opravdu babo raď, co s tím. Všímat si ... nechat to být... přestat tlačit i na pilu ne-chtění.

Nechtít chtít je odevzdání, odevzdání kontroly ... ale co pak když budu zase chtít chtít a už to nepude? Co když to pak bude vypadat jen jako nadšení a já už nic nepoznám... děs běs.

[orog]

v okamžiku, že si něco uvědomím - například odpor k něčemu, tak už je to přijetí

Všímat si ... nechat to být...

Ano. Pozorování, plná všímavost k obsahům vědomí.

Jenže k tomu nemůže dojít bez splnění základního předpokladu: uvědomit si i to, co je "mezi" nebo "pod" tím, co si právě pozornost uvědomuje.

například u mne "tlačení na pilu" znamená jít násilně
a "přijetí" chápu jako otevřenost - ve smyslu otevřené náruči tomu ... kdežto "odmítání" ve smyslu nepustit to k sobě ...

Jasně a mezi těma dvěma je třetí možnost o které tu mluvíme.Jsem pro něco a pod tím je něco jako odpor k tomu opačnému

Klíčový moment je, když pod nebo za svým pozitivním popisem např. nějaké nápomocné techniky nebo praxe najednou rozpoznám skrytý neuvědomovaný odpor k opačnému přístupu, který vnímám jako nespásný, nežádoucí, atd. Který je příčinou nadšení pro to spásné.

Co vede k tomu, že k takovému rozpoznání dojde? Za jakých vnitřních okolností?

Mě napadá jen otřepané slovo pokora. Že nikdy nepředpokládám, že by můj bezděčný pocit "Tak to prostě je, a tohle je celý obsah mého vědomí, který si teď jasně uvědomuju" musel nutně odpovídat tomu, jak je to doopravdy. A že počítám jako s faktem, že se můžu nevědomky dál ztotožňovat s neuvědomovaným emočním podtextem něčeho, co si uvědomuju věcně a neosobně. Už se mi totiž párkrát stalo, že nějaký takový "pod-pocit" vstoupil do vědomí v teprve okamžiku, kdy se tahle eventualita vzala (často díky reakcím okolí) v úvahu jako reálná možnost a zaměřila se na ni plná tázavá pozornost.
I když to vždycky začínalo postojem dost opačným

[tydýt J]

A co když mi to dojde a chci se toho chtění zbavit? Jenže umím jen chtít a nic jiného neznám.A tak se začnu zahlcovat moudrama jako že všechno je Ono a že je tu jen Podstata,abych sám sebe přesvědčil.Abych toho chtění už sakra nechal, protože teprve pak budu šťastný.

Podle mě nechtít chtít je mnohem větší malér než chtít.není to vidět,vypadá to jako nadšení a poznám to jen z naléhavosti s jakou píšu a mluvím.

Malér je chtít nechtít. To opravdu babo raď, co s tím. Všímat si ... nechat to být... přestat tlačit i na pilu ne-chtění.

Nechtít chtít je odevzdání, odevzdání kontroly ... ale co pak když budu zase chtít chtít a už to nepude? Co když to pak bude vypadat jen jako nadšení a já už nic nepoznám... děs běs.

babská rada je ta, že ať se děje co se děje, je tu "COSI" přítomného co to vnímá - co si to uvědomuje, tak je fajn si toho všímat co to jde nejvíc ... to je přímá zkratka, která rozřeší všechny problémy v jejich jádru

najít to co si uvědomuje a být s tím je požehnáním

[Návštěvník]

Co když to pak bude vypadat jen jako nadšení a já už nic nepoznám... děs běs.

stržení nadšením že stačí když... tu holt bude dál.Když se to pak nakonec rozpozná,bude to asi spíš ouvej achich než děs běs :-)

[rosada]

Co když to pak bude vypadat jen jako nadšení a já už nic nepoznám... děs běs.

stržení nadšením že stačí když... tu holt bude dál.Když se to pak nakonec rozpozná,bude to asi spíš ouvej achich než děs běs :-)

Tak nějak pořád nevím, kam tím míříš. Ty máš něco proti nadšení? Nebo proti tomu, že se nadšení rozpozná jako nadšení?

Třeba když doplním, jak napovídá tydýt:
Nadšení, že stačí, když se najde to, co si to uvědomuje a je se s tím.
Děs? nebo achich ouvej? nebo Ách?

[rosada]

babská rada je ta, že ať se děje co se děje, je tu "COSI" přítomného co to vnímá - co si to uvědomuje, tak je fajn si toho všímat co to jde nejvíc ... to je přímá zkratka, která rozřeší všechny problémy v jejich jádru

najít to co si uvědomuje a být s tím je požehnáním

To je rada hodná mudrce.
A úlevou je, že to co vnímá, je tu stále,
vždy se dá stáhnout do "místa" odkud je to vnímáno.
Je úlevou vědět, že tohoto "místa", se žádný problém netýká. Je neměnné, nic nelze přidat a nic nelze ubrat. Naprosté bezpečí, domov.

[Návštěvník]

Co když to pak bude vypadat jen jako nadšení a já už nic nepoznám... děs běs.

stržení nadšením že stačí když... tu holt bude dál.Když se to pak nakonec rozpozná,bude to asi spíš ouvej achich než děs běs :-)

Tak nějak pořád nevím, kam tím míříš. Ty máš něco proti nadšení?

Když mě přepadne nadšení,pak si uvědomím že tahle příjemná povzbudivá emoce koření v objevu,kterým se buď něco nepříjemného vyřešilo,nebo otevírá možnost,že s tímhle pochopením všechno bude příště probíhat líp.Nadšení je reakce na povzbudivý rozdíl mezi dřív/horší a od teďka/lepší.Je to osobní reakce na ten lepší protiklad místo přijetí toho co je.udržuje to vnímání v oblasti preferováníxodmítání něčeho.To je velký rozdíl proti spokojenosti,která je prostě jen tady. no a když dodatečně zjistím,že jsem to nevědomé ztotožnění s pocitem nadšení kdovíjakdlouho nevnímal,protože mi připadal ok,může být první reakce i achich ouvej :-))

Nebo proti tomu, že se nadšení rozpozná jako nadšení?

myslím že právě o to jde,uvědomovat si ho a přijmout,stejně jako jiné emoce.