od Návštěvník » pon 11. bře 2013 13:07:07
O touze (Jak jsem hledal Boha, 12. díl)Jiří Vacek:
Vše, po čem toužíme celou svou bytostí a stále, obojí zdůrazněme, to se musí dříve či později v našem světě i stát, a to dosáhneme. To je neměnný zákon.
Ale pozor! Veškerý projev se neustále mění v čase i v prostoru a vše, co v něm dosáhneme, dříve či později opět pozbydeme.
Také ne vše, po čem toužíme a co mocí své touhy i dosáhneme, je pro nás skutečně dobré. Je-li naše touha výtvorem ega i její úspěšné dosažení nás poškodí. Když ne jinak, tak tím, že nás k egu a k jeho světu připoutá. Zlé touhy nám samozřejmě přinesou opět jen zlo i když se naplní a výsledkem je jen větší utrpení. Každému přání trvá určitou dobu, než se naplní a vyžaduje vynaložení i zevního úsilí, času a síly. Často se proto stává, když se naše touha naplní, již nás její naplnění netěší a zpravidla také zjistíme, že „to není tak, jak jsme si představovali“. Poznáváme, že jsme se snažili zbytečně. Navíc nás, naše touhy, jsou-li nerozumné a neřízené, znesvobodňují, a to jak zevně tak i vnitřně. Například neštěstí z dosud nenaplněných přání je osudem mnohých.
Moudrý člověk proto touží pouze po tom, co je skutečným a trvalým dobrem, což je jedině sám Bůh a naše pravé Já. Využijme proto zákonitosti, že vše, po čem toužíme celou svou bytostí a stále, se musí jednou naplnit a stát se skutečností. Tužme proto celou svou bytostí po Bohu nebo po uvědomění Já a dříve či později je dosáhneme. Nesmíme však činit nic, co by tuto touhu po Bohu – nebo Boha po sobě – zastiňovalo a překrývalo. Tím bychom naplnění překáželi. Má-li přijít a rychle se naplnit, musíme toužit celou svou bytostí a stále a nechtít nic jiného, než božství, které do našeho nitra vložil sám Bůh „k obrazu svému“, jak praví bible. Proto se nám také říká, že nemáme mít žádná přání, protože, jsou-li z ega a směřují do jeho světa, zaplétají nás do nich a udržují nás v naší nevědomosti, nesvobodě a utrpení. Na druhé straně není pravda, že nemáme toužit ani po Bohu či poznání sebe, což je jedno a totéž. Kdo opravdu netouží po Bohu, po Já, nikdy je nedosáhne ani nenalezne.
Zákon, že vše, po čem toužíme, se musí jednou naplnit, nám dává jednoduchý, každému dostupný a hlavně neselhávající prostředek, jak dosáhnout jistě poznání a vysvobození: Prostě celou svou bytostí a stále, opravdu nepřetržitě po něm toužit.
Samozřejmě musíme pro naplnění této touhy i něco dělat, kráčet stezkou; hlavní je však velikost a stálost této touhy.
To není nic nového. Totéž učí například Ježíš ve svém nejpřednějším přikázání lásky k Bohu: máme jej milovat celí a skrze tuto lásku jej dosáhneme. Kdo něco miluje, tak po tom samovolně i touží a čím víc to miluje, tím je jeho touha větší a dosažení milovaného rychlejší a trvalejší. V moci touhy je také skryta odpověď, proč prostí lidé bez rozvinutého rozumu, ale cele zapálení pro Boha, dosahují jej ve větším počtu a rychleji než ti, co se pyšní svým rozumem, ale chybí jim pravá touha a pokora.
Prostí lidé zřejmě po Bohu touží bez znalosti moci své touhy. Ten, kdo správně zná její moc, je před nimi ve výhodě. Jeho touha je posilována a má být posilována vírou v její moc, která zákonitě přináší i její naplnění.
Usilujme proto o Boha, o poznání svého božství ze všech sil, ale hlavně Jej milujme celou svou bytostí i touhou, a to vědomě s vírou, která vychází z jistoty moci naší touhy. Nenechme svou víru oslabovat tím, že se nám zdá doba jejího naplnění příliš dlouhá. Je tomu tak proto, že v projevu se vždy příčina (touha) uskutečňuje (poznání Boha) s časoprostorovou prodlevou. I odstranění překážek bránících naplnění chce svůj čas. To, že nepozorujeme žádné změny k lepšímu, blížící se naplnění, nás nesmí zmýlit a vyvolat malomyslnost. Síly ducha pracují skrytě, ale spolehlivě. Příčiny vyvolávají nejprve odpovídající změny v oblasti příčinné, které nevidíme. Teprve pak se projevují viditelně.
Pro naší praxi platí plně následující shrnutí pro vědomé využití zákonitosti moci naší touhy.
Každé přání, touha se musí dříve či později naplnit úměrně své síle a trvání, po které je chováme. To je neměnný zákon.
Kdo chce dosáhnout poznání, Boha, svého Já, ten po něm musí toužit s láskou, celou svou bytostí, a to stále. Toto je nutné brát doslova.
Účinek touhy zesiluje, je-li provázena pevnou vírou v její zákonité naplnění. Tato víra je i velmi urychluje.
Touhu po Bohu spolu s vírou v její naplnění musíme neustále prožívat, nikdy na ni nesmíme zapomínat a když ji ztrácíme, musíme ji znovu rozdmychávat.
Touha a víra v ní musí přehlušit a přemoci vše ostatní, co nás odvádí od Boha a poutá k egu a jeho světu.
