Jana píše:rosada píše:Jana píše:Mooji procházel cestou, kterou popisuje Ježíš. Nejdřív realizoval První největší přikázání, kdy opustil svět, zanechal myšlenky na své blízké, opustil je i s jejich problémy a jeho pozornost byla ze vší síly upnutá jen k Bohu.
Papadži mu pomohl zakusit to, co tady v tom videu Mooji ukázal onomu člověku. Ukázal mu, jaké je to být Jedním, být Bohem.
Pak mohlo dojít k realizaci Druhého přikázání a mohl milovat bližního svého jako sebe sama, protože sebe i bližního poznává jako Boha. Mohl se vrátit mezi lidi a už ho nic od Boha nemohlo oddělit.
Cesta do ráje jinudy nevede.
Tohle je ta konstrukce. Každého s kým se bavíš se snažíš do toho mustru nacpat. Setkání je pak těžké.
A život je při tom barvitější. Jak se říká cíl je jeden, cest je mnoho.
Zákonitostí je, že cesta do ráje vede jen skrz lásku k tomu věčnému, pak pomíjivé nezraňuje.
Nejprve je potřeba poznat to věčné v sobě a pak je teprve možné poznávat to věčné i ve všech ostatních.
Láska k pomíjivému bez poznávání věčného je zdrojem utrpení, proto se mnozí snaží žít bez lásky, čímž se život stává těžký, k nežití.
Hezky ilustruješ, co jsem psala výše.
Já píšu: cest je mnoho cíl je jeden.
Ty odpovídáš nějakou zákonitostí...konstrukcí...konceptem.
Nepředkládáš ho tu po prvé. Ale já nechci do ráje a nikdy jsem tam ani nechtěla. Nevím, co je to cítit lásku k tomu věčnému. Pro mě (jak správně píše Pavla cokoliv vyřčeného je individuální pohled), aby pomíjivé nezraňovalo, stačí si uvědomit koho pomíjivé zraňuje a kdo/co je pomíjivým nezraněn. To je zase koncept, který nabízí Mooji (na jeho satsanzích se mluví nepoměrně víc o poznání než o lásce, a proto je mi třaba bližší než Vischwananda) a já ho plně převzala. Ano můžu každému, koho potkám a je jen trochu otevřený, klást otázku, "kdo jsi?" a nadšeně vykládat o Moojim. Ale já vím, že je to ten jedna z mnoha cest.
Láska k pomíjivému bez poznávání věčného je zdrojem utrpení, proto se mnozí snaží žít bez lásky, čímž se život stává těžký, k nežití.
Zase koncept k jehož rozluštění musíš znát pocit lásky k pomíjivému, pocit života bez lásky, pocit těžkého života.
Okej, pocit těžkého života znám, ale nikdy jsem moc nepřemýšlela o své lásce či nelásce k pomíjivému či nepomíjivému, dobře po chvíli diskuze bys asi ze mě vymámila, že tedy asi tuším co je to ta láska (že jsem určitě něco takového někdy cítila), ale pro mě je přemýšlení v těchto pojmech krajně nepohodlné, takže odpusť na další tvé rekce výše, už odpovědi "vymýšlet" nebudu. Zkusme zůstat pouze u jednoho tématu. (pokud tě reakce na něco z toho opravdu zajímá, založ nové vlákno, piš SZ, mail ...)
Ale asi pokud neznáš rozmanitost duchovního prožívání a vyjádření tohoto prožívání, tak asi ta diskuze nemá pro mě smysl.
Ještě něco, když kladeš tu otázku jestli to může mít někdo jinak než ty, tak na osobní úrovni ano. Nerozdílné je to až za úrovní konceptů (viz odstavec výš - tam jsem tvůj a můj koncept popsala).
Jenomže to nerozdílné je prožíváno různě. A to různé prožívání ty osobně, pak vydáváš za zákonitost. K tomu je pak obtížné se nějak vyjádřit. Pro mě zvlášť, protože všechny "zákonitosti" chápu jako proměnlivé jevy.