Psychologie - Jak začít u sebe

[Linda]

Nalézání vlastního já
http://psychologie.cz/nalezani-vlastniho-ja/

Lidé se brání sami sobě. Není divu. Když se rodí osobnost, tak to prostě bolí. Za starých dobrých bezbolestných časů si člověk myslel, že je tím, za co se vydává. Co to s sebou neslo? Nejen to, že se opíral o ocenění a souhlas druhých, ale také se naučil spoléhat na úsudky druhých a do velké míry se řídil kolektivními názory, rodičovskými přesvědčeními, filosofiemi, společenskými představami a -ismy všeho druhu. Spoléhal na instituce a na pomoc zvenčí. To byla vodítka pro bezbolestný pohyb ve vnějším světě. Jeho hodnota a sebeúcta závisely na hodnocení druhými a na uznání či potvrzení vnějším světem. Dělal to, co měl dělat, a moc o tom nepřemýšlel. Cena, kterou odevzdal za “bezbolestné bezpečí normality” byla příliš vysoká. Zaplatil sám sebou. Duševní život stísněný prázdnotou, obavami a strachem. Díky tomu žil v tiché závislosti na pocitech a názorech druhých osob. Rámec života, ve kterém se realizoval, byl víceméně určen hranicí přijatých rodičovských či konvenčních přesvědčení, atributů citových hodnot a většinových morálních standardů...

Jak nás ovlivňuje to, co nechceme u sebe vidět (co popíráme) a co přitom rozhoduje, jak reagujeme?

Bytosti ukryté ve stínu
http://psychologie.cz/bytosti-ukryte-ve-stinu/

Nevědomost je kořenem všeho zla. Toho, které "se nám děje", i toho, které činíme druhým. Zlo vzešlé z nevědomosti otravuje celou lidskou společnost. Akt přijetí stínu je nedoceněným základem skutečného lidství.

Stinná stránka lidské duše je téma, které nenechává nikoho klidným. Téma stínu má nejen vlastní osobní psychologii, jak se dočtete níže, ale i značný přesah do lidské spirituality.

Otázka stínu je ze všeho nejvíc morální problém. Protože je toto téma tak živé, obsáhlé a téměř nevyčerpatelné, rozdělil jsem článek pro jeho obsáhlost do několika na sebe navazujících částí. Délka byla nutná. Umožnila mi připravit půdu a popsat souvislosti, na které bych ve zkratce nedosáhl. Zároveň jsem obsáhl i hloubku, jež k našemu tématu právem náleží. Jsem rád, že jsem nemusel provádět jelení skoky, kvůli kterým jsou některé mé stati méně srozumitelné zejména těm, kteří ve svém myšlení upřednostňují kauzalitu. Délkou jsem vyšel vstříc těm, kteří nehledají kvapnou úlevu a instantní návody na okamžité štěstí, ale poznání.

Člověk je od nepaměti ovládán potřebou vidět život krásnější, než se mu ve skutečnosti nabízí. Ve všech kulturách panuje stejná hnací síla - touha po krásném životě. Tato touha je však dnem bez noci.

Stín není otázkou vědomí, ale otazníkem přicházejícím z nevědomí. Někdy má na své straně tolik energie, že nás dokáže úplně pohltit.

Na jedné straně staví umělé světy z iluzí, světy našich růžových snů. Na straně druhé cosi skrývá. Tají tvář světa, která má zůstat zahalena bohatstvím, štěstím, krásou a plností, ukrývá podobu, jež nemá být nikdy spatřena. Skrývá utrpení, které Gautama neměl nikdy vidět.

Stejně jako kultura dávného východu před královským průvodem vyhnala všechnu bídu, utrpení a bolest za hradby města, aby se oko královského syna ani nedotklo temné tváře života, tak i dnešní svět si vyrábí masku umělého štěstí.

Pozitivní iluze, jež jsou masově šířeny prostřednictvím médií, nám sice poskytují emocionální úlevu od břemene životních strastí, ale hlubší a konečný smysl lidské existence, osvobození od utrpení, který Gautama už jako Buddha uskutečnil, svou podstatou přímo popírají.

Je v tom stále stejná hnací síla, jakou známe dnes - touha po krásném životě. Člověk je od nepaměti ovládán potřebou vidět život krásnější, než se mu ve skutečnosti nabízí. Tato touha staví umělé světy z iluzí a nutí člověka, aby jim uvěřil. Kdyby pro nic jiného, tak pro krátkodobou emocionální útěchu. Svět se sice svého stínu nezbavil, ale na chvíli je zase dobře.

Tak jako společnost nosí svoji masku, za kterou ukrývá svou stinnou tvář, stejně i člověk obléká na sebe společensky přijatelnou podobu. Vnější osobnost je stavba vytvořená člověkem. Sociálně přijatelná maska, která skrývá méně přijatelnou stránku naší osobnosti, již psychologie souhrnně nazývá stín.

Jsem stejně dobrý jako zlý

Stín ukrýváme za své úctyhodné profese, za společenské postavení, za svůj majetek, tituly, za své sociální postavení, za dokonale zahranou společenskou roli, za zdvořilé úsměvy, za vstřícná gesta, za diplomatické chování a za falešnou morálku, kterou nám od narození vštěpuje rodina a celá společnost. A to všechno jen proto, abychom unikli před sebou samými.

V pohádkách vítězí dobro. Přesto se od začátku modlíme, aby dobra bylo více a mohlo zvítězit. V životě to tak není. Dobra je stejně jako zla.

Před tajemným světem v nás, jenž leží za hranicí obyčejného každodenního světa a vydává se za reálnou skutečnost. Tento lidskému vědomí tak těžko spatřitelný svět, který hlubinná psychologie nazývá nevědomím, je domovem skryté vnitřní stínové osobnosti v nás.

S otázkou stínu však vyvstává i otázka zla, které je jeho integrální součástí. Setkání s osobním zlem je morální zkouškou vědomé lidskosti. Vědomý člověk má strach z toho, co špatného by mohl druhým či sobě učinit. Ten druhý to tak nemá. Čím méně se nevědomý cítí hříšným, o to více vidí hřích na druhých.

Činy našich nepřátel jsou vždycky čitelnější než ty naše. O tom, že nakonec v pohádkách vítězí dobro, všichni víme, přesto se od začátku modlíme, aby dobra bylo o kousek více a mohlo zvítězit. V životě to tak není. Dobra je stejně jako zla. Rozlišit je od sebe je mistrovský kousek lidské citlivosti.

To, co z povrchu vypadá jako dobro, může být zlo. Nikdy totiž nezapomínejme na to, že lidská společnost se opírá především o slova. Slova bez citového obsahu jsou tatáž na obou stranách. Dobrý i zlý mnohdy mluví stejným jazykem, staví na stejné logice, jejich slova stejně dobře zní. Z pouhých slov dobré či zlé nepoznáme.

Překročit hranice temnoty

I když je téma zápasu s lidskou ničemností zviditelněno v mýtech, románech či na filmovém plátně, neznamená to, že není složitou otázkou osobní psychologie a morálky jednotlivce. Naopak. Tím, že moderní člověk hledí upřeně do vnějšího světa a činí ho zodpovědným za to, co všechno nekalého se mu děje, slábne jeho morálně volní vědomí, a tudíž si těžko připouští přítomnost stínů právě v sobě samotném. Neuvědoměle tak vlastní vytěsněné stinné stránky své povahy přenáší do vnějšího světa. Tomuto fenoménu se říká projekce. Se stínem tedy přímo souvisí.

Stín útočí z nevědomí na světlé chvíle života a dělá nám ze života peklo. Proto jej vytěsňujeme, rveme se s ním, odmítáme jej. Ale on se vrací.

Vidět a přijmout pravdivou tvář věcí je pravé umění života. Vědomý život = blažený život. Pojmout skutečnost znamená v první řadě pochopit na straně jedné vlastní duchovní, tedy myšlenkový a citový život, na straně druhé emocionální, instinktivní a tělesný základ, jenž se jako přirozená síla přírody staví na odpor duchu.

Otázka stínu je klíčová v počáteční fázi poznávání sama sebe. Protože si se stíny ve vlastním srdci málokdy víme rady, snažíme se je udržet co nejdále od sebe. Iluze nevinné dobroty svazuje přirozenou dynamiku vývoje člověka a nenechá ho vyzrát k možnosti uvědomit si všechno to, co nosí ve svém srdci. Tedy i vinu, která tíží jeho bedra.

Stín nás nevědomě vede k oddělenosti, kterou všichni prožíváme: že jsme něčím více či méně než ti druzí. Leč temnota má své hranice právě tam, kde začíná vědomí a světlo s ním spojené. Rozhodčím na misce vah je naše odvaha cítit a uvědomovat si sama sebe. To, na čem stín tolik profituje, je naše neschopnost prožívat a poznávat sama sebe. Nevědomost je kořenem všeho zla.

Psychologie stínu

Vědomé osobnosti, za kterou se pokládáme, připadá stín jako nepřátelský. Je to z výše uvedeného snadno pochopitelné. Stín útočí z nevědomí na světlé chvíle života a dělá nám ze života peklo. Proto jej vytěsňujeme, rveme se s ním, odmítáme jej. Ale on se stále sám od sebe vrací.

Člověk s nedostatečně vyzrálým vědomím věří, že stín je problémem slabé vůle či houževnatosti, že je to problém negativního myšlení a nedostatek pozitivního myšlení. Ale není tomu tak. Vědomí si staví racionální obranu proti čemukoliv, co ho ohrožuje. Stín není otázkou vědomí, ale otazníkem přicházejícím z nevědomí. Děje se nám. Někdy má na své straně tolik energie, že nás dokáže úplně pohltit.

Stín je vytěsněná, nepřijatá, méněcenná, pudová stránka člověka. Je to část nás samých, kterou považujeme za nepřijatelnou, ať už z osobních, společenských či kulturních důvodů.

Stín je z mnoha jasných důvodů hlavně morální problém pro osobnost, za kterou se vydáváme, protože iluze jednotné a dobré osobnosti je jeho existencí přímo ohrožena. Proto je přijetí osobního stínu obrovský výkon v sebepoznání. Odhodlání asimilovat stín do vědomé osobnosti však musí mít nějaký skutečný motiv a musí obsahovat i pochopení smyslu, proč to musí být akt vědomé vůle.

Stín utlačující vědomé světlo, tedy vůli, rozhodování a zdánlivou jednotu vnější osobnosti, se může skrývat třeba pod symptomy deprese. Silné poruchy nálad, které k depresi patří, jsou často mocný impulz, který člověka přivádí k psychiatrovi, psychologovi nebo do náruče sekt či církve.

Stín nerovná se zlo

Člověk si pod pojmem stín většinou představí jen samé zlé věci. Prvním krokem terapie není určit hranice stínu, ale poznávat jeho povahu a charakter. Stín není zlý sám o sobě. Jako zlý může být označen v některých svých projevech.

Stín je vytěsněná, nepřijatá, méněcenná, pudová stránka člověka. Je to část nás samých, kterou považujeme za nepřijatelnou, ať už z osobních, společenských či kulturních důvodů. Akt přijetí stínu do celkové osobnosti je nedoceněným základem skutečného lidství. Uznání temných nevědomých aspektů sebe sama za skutečně existující je namáhavá psychologická operace, která netrvá týden. Pokud se dobře zdaří, je vědomá osobnost prožitkovou analýzou sjednocena s osobním nevědomím. To znamená, že člověk se naučí žít ve vědomé reflexi vlastního stínu. Má ho tedy jako takový pod kontrolou.

Avšak stín a jeho přijetí je dynamický a nesmírně fluidní proces. Nepředstavujme si to jako jakousi statickou stavebnici. Některé kostky domina, jež vyplavou na povrch, často znovu upadají do nevědomí, aby se opět vynořily jindy a jinde.

http://psychologie.cz/bytosti-ukryte-ve-stinu/

[Linda]

Další články MUDr. Pavla Špatenky na http://psychologie.cz/od/pavel-spatenka/#articles

např.:
"Jak nakládat s emocemi?" http://psychologie.cz/jak-nakladat-s-emocemi/
"Než začnete vidět rudě" http://psychologie.cz/nez-zacnete-videt-rude/
"Jak se staví mosty k nevědomí" http://psychologie.cz/jak-se-stavi-mosty-k-nevedomi/
"Charakter stínu" - co nám vadí na druhých = náš vlastní problém http://psychologie.cz/charakter-stinu/
"Meditace vhledu a terapie sebe-poznáním" http://psychologie.cz/meditace-vhledu-t ... -poznanim/

nebo

Když medituje ego

Pokud nedokážeme vykročit za hranice ega, prohlubujeme při pokusech o meditaci jen schopnost sebekontroly a sebezapření. Tím se skutečnému poznání vzdalujeme.

Na nedávném semináři jsi zmínil zajímavou věc: že meditace nerovná se sebekontrola. Že ta je vlastně opakem meditace. Většina přítomných znejistěla...
To se týká vztahu ega a meditace. V meditaci se děje totéž co za normálního provozu. Rozdíl je jen ve změněné pozornosti a koncentraci. Když medituje ego, kontroluje, jestli medituje dostatečně správně, jestli se vše děje tak, jak má, tedy dokonale. Ego musí ze své povahy vše moderovat, tedy i meditaci.

Jak vypadá taková meditace ega?

Meditace nám slouží k tomu, abychom vykročili za jeho hranice. Abychom v sobě našli vztažný bod, ze kterého se můžeme poznávat a pozorovat psychologii vlastní osobnosti. Zkrátka poznávat vnitřní realitu takovou, jaká doopravdy je. Bez závojů, filtrů, zbytečných úvah a příkras. Což ego nesnese a vlastně ani neumí. Všemu přikládá vlastní význam, na vše reaguje, vše komentuje a balí do svých úsudků a subjektivních pravd.

Ego je posedlé hledáním štěstí ve vnějším světě. Proto považuje i meditaci za zdroj štěstí, nikoliv za možnost pohlédnout do nitra.

(pokračování... http://psychologie.cz/kdyz-medituje-ego/ )

Anatomie sebeklamu
http://psychologie.cz/anatomie-sebeklamu/

Když nechápeme, co se kolem nás a uvnitř nás děje, stáváme se paranoidními a vytváříme si absurdní vysvětlení, jimiž se snažíme chránit vlastní integritu. Stáváme se slepými a bezmocnými vůči našemu vlastnímu vnitřnímu zlu.

„Úsudky zdravých lidí o sobě samých – to je peklo samo. Většina si myslí, že jsou lepší než ti druzí.“

„I když všichni víme, že nevědomost je kořenem všeho zla, přesto halíme pravdu do mlhy a vytěsňujeme relevantní fakta vlastního i společenského života.“

„Sebeklam vytváří napětí mezi vědomím a nevědomím a vrcholí v životních krizích.“

„Západní kultura je posedlá trendy normality. Jsme posedlí potřebou vypadat před druhými normálně.“

Člověk, který odmítá poznávat relevantní skutečnosti a nechce vidět, že vnější „realita“ je vytvářena v rozporu s mravním ideálem, který nosí ve svém srdci, je člověk, který si volí diktaturu strachu, chaosu a zla, která se rodí pod povrchem jeho vědomí a násilně se zmocňuje jeho duše.

Otázkou pravdy a lži, potažmo hledáním možností a přístupů, jak je od sebe odlišit, se ale naše kultura příliš nezabývá. Pravda je to, co vidím, slyším, na co se dá sáhnout, co mohu vědecky ověřit. Tak jednoduchý je princip rozlišování v království materialismu a v kultuře, kterou plodí.

Mnoho lidí jej pochopitelně v zájmu vlastní pohodlnosti následuje. Svět duševních daností je jim cizí asi tak jako rozumu představa osvícení. To, co je duši vlastní, působí na racionalistického ducha cizorodě. Iracionální, konfliktní a abstraktní danosti jsou rozumem vytěsňovány, až se nakonec zbaví duše dočista.

Běžný člověk ve prospěch snadného života odsunul základní otázku – hledání pravdy - do neznáma, kamsi do dávno zapomenutých časů, kdy žili metafyzičtí filosofové, náboženští mystici či horlivci, jež usilovali o poznání. Že si prý počká, až to za něj někdo vyřeší a dozví se o ní z médií. Je však mnoho těch, kteří nabízený rohlík nekonzumují, natož aby se jím nechali opít.

Normální většina se srážce obou světů – duševního a racionalistického - vyhýbá. Nechtějí nést a řešit konflikty mezi dobrem a zlem, potažmo mezi duchovní a materiální stránkou života. Tady sebeklam nekončí, ale naopak začíná a rozhazuje potichu své sítě.

Pokud se najdou tací, kteří se alespoň trochu přiblíží k otázkám duchovním, setkávají se na své cestě s mnoha bludy, jež pravdu tak nebezpečně překrucují a namlouvají jim, že poznávat duchovní část života je otázka andělů, pozitivních pouček, zázraků či masových církví a jejich náboženství. Ale není to tak. Je to hlavně otázka sebepoznání.

Žijící náboženství a filosofie, nesoucí v sobě zkušenosti našich předchůdců, kteří dokázali nahlédnout na podstatu duševního neznáma, ukazují, že konflikt dobra a zla je základní morální otázkou každého člověka. Každý je povinen ji řešit.

Proto nás většina z nich nabádá k jedinému kroku: rozlišit klamné vidění světa a sebe a nalézat pravdu ve svém nitru a knihu vnějšího života použít jen jako jakési vodítko na cestě za vlastním poznáním.

Takový přístup vede k hluboké osobní proměně. Transformace vědomí není žádný mentální výcvik, který vzniká pozorováním vnějšího světa či vytvářením intelektuálních pouček a názorů, ale hluboká osobní proměna související s poznáním a pochopením tajemného duševního neznáma, jež bytostně vyžaduje rozlišení pravdy a klamu. Proto je prvním úkolem hledajícího otevřít se a rozvinout do vnitřního světa, najít k němu cestu. A právě tento úkol, krok do vlastního nitra, je zatížen iluzemi všeho druhu nejvíce.

Sebeklam určuje hranice poznání. Člověk sabotuje sebepoznání pomocí předsudků, výmluv a pověr.

Přirozená žízeň po poznání je v moderním člověku příliš jednostranná a ukájí ji pouze rozšiřováním znalostí a vědomostí. Intelektuální poznání sice narůstá, ale to, co zůstává v mlze, je jeho duše, jejíž niterná existence a pravda o ní je ničena iluzemi a tabu všeho možného druhu. Sebeklam staví hranice poznání. Člověk sabotuje sebepoznání pomocí předsudků, výmluv a pověr hraničících mnohdy se středověkým tmářstvím.

I když všichni víme, že nevědomost je kořenem všeho zla, přesto halíme pravdu do mlhy a obcházíme či dokonce vytěsňujeme relevantní fakta vlastního i společenského života. A tak mnohdy zcela vědomě sdílíme kolektivně ustálený způsob přehlížení, tabuizování a vytěsňování, jenž vede člověka k odmítání vidět a zjišťovat skutečnost, že realita je vytvářena v rozporu s ověřitelnými skutečnostmi.

Pod tlakem kultu vědomostí a rozumu zapomínáme na to, že pravdivé vidění sebe i druhých je atributem duševního i fyzického zdraví. Jsme přesvědčeni, že máme jen velmi malý nebo žádný vliv na to, co se nám děje, a odmítáme přijmout fakt, že jedinými strážci pravdy jsme ve skutečnosti jen my sami, každý sám za sebe.

Odmítáme připustit, že všechno to, co je ve vnějším světě sociální, je primárně psychické. Proto jsme odmítli převzít zodpovědnost za vlastní duševní stav a za to, čím jsme a čím se staneme. A tak nadáváme na vnější svět a na druhé v něm, nevědomi si základního faktu, že hledíme do hlubin vlastní pokřivené subjektivity.

Každý nosíme v srdci mravní ideál, jemuž se snažíme vědomě či nevědomě přiblížit. Sebeklam a jeho obhajoba však vede proti přirozenému následování takového ideálu, ba dokonce u mnohých i ke ztrátě schopnosti takový ideál v sobě cítit či dokonce věřit tomu, že něco takového skutečně existuje.

Tak málo věříme sami sobě, tak málo věříme tomu, že naše vlastní duše je schopna vyplodit cokoliv dobrého! Pohledem upřeným do vnějšího světa pravdu nepoznáme, protože je manipulativně zastírána: zákonným moralismem či ideologiemi všeho možného druhu, jež vyrůstají ze stejné iluze, z předsudků a rozporuplných přesvědčení o tom, že na jedné straně je člověk pánem všeho dění a na druhé straně naopak nemá vůbec žádný nástroj a vliv na to, co se mu v životě děje.

Sebeklam je schvalovanou a většinovou morální strategií, jak se vyhnout emocionálnímu utrpení a udržet si tzv. pozitivní pohled na svět a sebe v něm.

Člověk se nemůže správně rozhodnout, ba dokonce postrádá schopnost rozhodnout se vůbec, pokud popírá pravdu nebo dobrovolně ignoruje fakta přicházející k němu z vnějšího nebo z vnitřního světa.

Člověk přizpůsobený masovým ideálům doby se uzavírá prožívání, deformuje své myšlení a vědomí ve prospěch norem a přestává být schopný uznat své vlastní chyby a problémy, jež se kupí za zdmi jeho klamného přesvědčení o sobě a o světě, ve kterém žije. Takový člověk se stává nebezpečným sobě i druhým.

Otevřenost vůči vnitřní a vnější realitě ať již příjemné či nepříjemné, je základ morálně dobré povahy, schopnosti vytvářet si vlastní názory, vyrovnaného života a celkově uvést svá vědomá rozhodnutí do souladu s hlubšími záměry duše.

Silná potřeba ignorovat a vytěsňovat nepříjemná fakta vede k překrucování, popírání či přikrášlování. A to všechno jenom proto, abychom uchránili své vědomí před emocionálním napětím, utekli před konflikty a nemuseli řešit v životě nic, co nabourává kolektivní, kulturou a medii podporovanou iluzi šťastného, neměnného, ničím nerušeného konzumního ideálního života. Avšak popírání a ignorace není to, co nás uchrání před bolestí a utrpením.

Uznání vnitřního světa znamená vystavit se vlastní duši, která se člověku jeví zpočátku velmi nepřátelsky, zejména díky všem známým pocitům méněcennosti. Pohled do sebe je mnohdy plný duševní bídy, chudoby ducha, morálních poklesků a vlastních chyb. To vytváří naše sebehodnocení nesnesitelným. Proto se většina z nás svého nitra bojí.

Takový vhled má rozkladný účinek na iluzorní vědomí, tedy na klamný úsudek o nás samých, který se pod vlivem prožívání rozpadá. Takové počínání přináší utrpení a staví jej do konfliktu se starým způsobem života, v němž jsme se utrpení legitimně ve prospěch sociálních výhod vyhýbali. Pravda bolí, protože se vždy rodí v konfliktu se starou iluzí.

Pozitivní iluze

Mnoho současných psychologických i tzv. duchovních přístupů je zaměřeno na podporu tzv. pozitivních iluzí, což je trvalá forma sebeklamu, která se pohodlně zabydlela v naší středoevropské kultuře.

Úsudky zdravých lidí o sobě samých – to je peklo samo. Většina si myslí, že jsou lepší než ti druzí, zastávají přehnané optimistické postoje vůči sobě samým, svým schopnostem, možnostem a vůči vlastní budoucnosti.

Takový klam se může narodit jedině tam, kde se věří, že duše je výplod činnosti mozkových buněk, tedy jedině tam, kde se věří na materiální štěstí. Tento pozitivní sebeklam vytváří nebetyčné napětí mezi vědomím a nevědomím a vrcholí v životních krizích.

Jen někteří z nás přijmou takovou krizi jako východisko pro osobní proměnu a možnost rozlišit konflikt mezi pravdou, ukrytou hluboko v duši člověka, a iluzí, kterou nesou ve svém vědomí.

Pokřivená morálka normality

Západní kultura je posedlá trendy normality. Je posedlá potřebou vypadat před druhými normálně. Odlišnost vyvolává strach, nenávist, ohrožení a motivuje lidi k umění pěstování sebeklamu.

Lidé nevěří věcem a situacím, které v nich vyvolávají negativní pocity. Myslí si, že mají právo na štěstí, tedy na takové, jak si ho sami představují. Když se mají dopátrat vlastního úsudku, narazí mnohdy na vnitřní postoj odlišný od většinového, což věstí konflikt, a tak se dostávají (ve jménu klamné představy souladu s vnějším prostředím nebo pod vlivem iluze, že oni sami nic nezmůžou) zpět do osidel normality. Protože normální je chovat se, myslet, komunikovat a žít stejně, jako to dělá většina lidí.

Sebeklam je postupný rozkladný duševní proces, během něhož je víra plně nahrazena svým opakem - nedůvěrou.

Proto je sebebeklam běžnou součástí života a v jeho prospěch mluví i nedílná ignorace vnitřního světa. Uvnitř nás se rodí zárodek individuality. Nedůvěra k vlastnímu poznání, nedůvěra k vlastním prožitkům, zkušenostem a názorům vychází z klamného přesvědčení, že pravda je tam, kde je většina. Sebeklam je postupný rozkladný duševní proces, během něhož je víra plně nahrazena svým opakem: nedůvěrou.

Sebeklam je příčinou a důsledkem mnoha morálních a psychologických vad.

Odměnou iluze je krátkodobá emocionální úleva. Z dlouhodobého hlediska člověk, který odmítá poznávat pravdu, platí za takový hřích psychickými a fyzickými problémy ústícími v duševní nouzi, nemoci těla, pokřivením vlastního charakteru.

Základním problémem „normálních“ je víra, že popíráním se neblahá skutečnost změní nebo zmizí z jejich života. Živoucí symboly pravdy je tak nervují, že se často uchylují až k úplnému předstírání, že prostě neexistují. Takové lživé návyky uvádějí jejich psychiku do stavu, který je mnohem horší než bolest pravdy.

Dlouhodobým popíráním na sebe berou popírané skutečnosti démonickou podobu a potlačováním získávají nebývalou energií, která dokáže zničit duševní rovnováhu nejen toho, koho iluze destruktivně prorůstá, ale v závislosti na jeho vlivu a moci může mnohdy rozložit i rodiny či celá společenství.

Problémy těch, kdo pěstují sebeklam, narůstají, což je obecná zkušenost. Svět se k nim chová více nepřátelsky, nic se jim nedaří. Každý známe někoho takového ze své rodiny či ze svého okolí.

Lidé si klamně myslí, že když svůj problém popřou, zůstane izolován či ohraničen v jedné sféře jejich života. To je jen další blud. Praxe ukázala, že rozkladný proces prorůstá i do dalších oblastí života, které předtím nebyly iluzí zasaženy. A nejprve do těch, které s problémem úzce souvisí.

Halení pravdy do sebeklamu je rozkladný proces, který se šíří všemi směry, směřující k dobrovolné slepotě, necitlivosti, vnitřní prázdnotě, otupělosti a nevědomosti všeho druhu. V pokročilém stádiu není a nemůže být již kontrolován vědomím, protože se šíří již zcela autonomně skrze nevědomou psyché.

Sebeklam nás dovede do míst, kde se stáváme oběťmi slepých skvrn, jež jsme si dlouho dobrovolně vytvářeli ve vědomí, a stáváme se pak snadnou kořistí vlastních vnitřních komplexů.

Těžko se pak dostáváme k informacím, jež nám mohou pomoci osvobodit se. Poznání osvobozuje, přestože bolí. Každý sebeklam však něco ukrývá. Ukrývá pravdy, které se vymykají běžnému ustanovenému pořádku. Šíření iluze má katastrofální následky, protože démoni pracují kryti iluzí a stín se zmocňuje oblastí života, jež mu dříve nepatřily. Zlo se šíří pod rouškou nevědomosti. Člověk se pak stává lehce paranoidním a vytváří si absurdní vysvětlení, jimiž se snaží chránit svoji domnělou integritu. Stává se slepým a bezmocným vůči svému vlastnímu zlu.

Popírání bolestné pravdy se pokládá za legitimní metodu pro zmírnění strachu, zachování naděje a záchranu cti. Celková strategie života - zastírání bolestivých pravd – zejména těch, jež se týkají důležitých a mnohdy integritu osobnosti udržujících záležitostí (témat smrti, citového života, sexuality, peněz, vztahů či komunikace) vede k povrchnosti, a tím lidé ztrácejí možnost vyzrávat, vyvíjet se a duševně růst kontaktem s bolestnou skutečností.

Proto mnoho lidí postrádá mravní sílu a silné vědomí k průzkumu bolestivých pravd a sebedůvěru k vyrovnání se s nesouhlasem ostatních. Sebeklam, jako řešení problému všeho druhu, se zabydlel v našich krajích a stal se kulturním vzorcem hodným následování.

Pokud si vytvoříme návyk řešit sebeklamem své životní situace, místo abychom usilovali o pravdu a poctivost a používali jich jako nástrojů pro řešení našich problémů, životní události se stanou bolestnějšími. Vyhlídka krátkodobé úlevy neodstraní dlouhodobé škody z duše.

Pravdivost, poctivost a vytrvalost na cestě za pravdou a poznáním je základní atribut pro budoucí šťastný život.

[Linda]

MUDr. Pavel Špatenka (nar. 1964) vystudoval lékařskou fakultu University Karlovy v Praze. Několik let pracoval v klinické praxi jako lékař a poté ve vedoucí pozici farmaceutické společnosti. Od počátku své praxe v lékařství cítil, že ho získaná medicínská odbornost společně s vrozenými schopnostmi porozumět duši a pomoci člověku směruje k psychologickým a duchovním metodám léčby a k práci s lidskou myslí.



Základní kameny k terapeutické praxi položilo studium duchovních filosofií, hlubinné psychologie, vlastní transformační proces, osobní invence a unikátní psychologické přístupy, které jsou aplikovatelné do života každého člověka.

Hlavním smyslem jeho osobního přístupu je především předat člověku praktické nástroje, které mu umožní propojit se s reálným duševním světem a přinesou mu vhled do vlastních intrapsychických procesů. Cílem je pak nejen uvědomění si sama sebe, ale také i poznání soudobého reálného světa a vztahů v něm. Ve svém přístupu nepodává vyčerpávající analýzu lidského duševního života, ani nevytváří intelektuální teorie a nevysvětluje vše, co se v nitru odehrává. Spíše je motivován snahou zpřístupnit každému přímé poznání a plné pochopení skrze vlastní prožitou zkušenost. (viz stránka “Metoda”)

Nedílnou součástí jeho přístupu k sebepoznání jsou praktické způsoby a cesty pro pěstování vnitřního klidu a vyrovnanosti vedoucí ke zdokonalení sebeovládání, či techniky pro získání hlubšího uvědomění a poznání přirozené podstaty sebe sama. (viz stránka “O meditaci” )

Přístup sebepoznání využívá MUDr. Špatenka v individuální práci s klientem, přednáší o něm na odborných seminářích, vede školu sebepoznání a kurzy, kde sebepoznání prakticky vyučuje. Pravidelně spolupracuje s kolegy z oboru. Vyvíjí bohatou publikační činnost v populárně-odborné oblasti, vydal pět knih a nesčetně tematických článků v médiích.

http://www.jogasebepoznani.cz/

MUDr. Pavel Špatenka

O meditaci
"Meditace je nástroj na to, jak všechno proměnit v nic."


Meditace jako praxe sebeuvědomění

Uvědomit si sama sebe a vstoupit do přímého kontaktu s nevědomím vyžaduje určitou dávku trpělivosti a umu. Člověk se často rozumováním brání tom, co uvnitř sama sebe cítí a mnohdy to považuje za nemoc. Meditační praxe po člověku přímo požaduje, aby – když ho přepadne špatná nálada, deprese, lítost či jiný stav – se nenutil k práci či jiným aktivitám, ale naučil se ke svým stavům obrátit pozornost a učil se je poznávat a přijmout. To je však pravý opak toho, co většinou dělá.

Udržet se vědomě v rovině objektivní, tedy nenechat se strhnout emocí, myšlenkami, či jinou jiným stavem, není až tak snadné. Pro necvičené vědomí je to věc téměř neuskutečnitelná. Vědomí je totiž pod neustálou sebekontrolou a klade odpor a vytěsňuje vše nevědomé, vše, s čím má morální konflikt, vše, co jej ohrožuje. Vytěsňování je proces, který začíná v raném dětství pod morálním vlivem okolí a trvá po celý další život. Sebepoznáním se nevědomá vytěsnění ruší a nevědomé obsahy se stávají vědomými.

Sebepoznání však vyžaduje, aby se člověk naučil nevytěsňovat či neoddávat se svým špatným stavům, ale začal je pozorovat. To znamená, aby i přes pokušení zbavit se jich – na jedné straně, nebo se jimi nechat strhnout – na straně druhé, zůstal objektivní a udělal ze svého špatného stavu objekt svého pozorování a nedovolil mu tak stát se dominujícím prvkem ovládajícím jeho úsudek a chování. Musí se pokusit o to, aby k němu jeho emoce, nálady, úzkosti a podráždění hovořily. Dát jim příležitost vyjádřit se obrazem, fantazií, myšlenkou, představou, či jinak.

Právě meditační praxe poskytuje člověku dostatek prostoru k tomu, aby své nevědomí plně prožil, i když se jím bude cítit ohrožen, a učinil ze svých vnitřních stavů objekty pozorování. Analýza, která následuje až po úplném prožití, mu pomůže vnitřní stavy pochopit a integrovat do vědomí.


Meditace v pojetí praktickém

Meditační praxe v pojetí sebepoznání má nesmírný praktický význam pro každodenní životní realitu každého praktikujícího. Nejde tedy o to, jít pouze za pomyslným cílem sjednocení či osvícení, ale také o to získat vnitřní klid a vyrovnanost či jednoduchý otevřený nadhled nad životem, nad sebou. Získat nový otevřený přístup k životním situacím. Otevřený ve smyslu chápat každou situaci jako příležitost k růstu.

Meditace také znamená získat přímý kontakt se životem, s bytím a s přítomnou realitou. Získat pocit skutečné fyzické existence a zůstat ve spojení se svými vlastními pocity. Zkrátka mít jednoduše pocit, že jsem tu.

Nácvik meditace vytváří proud nepřetržitého uvědomění všeho toho, co nás v životě strhává, podmiňuje a ovlivňuje naše jednání a motivuje či demotivuje ve vztahu k životu, k ostatním lidem či k sobě samotnému.

Meditace nás naučí také jinak uchopovat věci a životní situace, jinak s nimi zacházet. Naučí nás nezáměrnému a neusilovnému jednání, jehož opak vždy vychází z potřeb ega.

http://www.jogasebepoznani.cz/o-meditaci/

[Linda]

Než začnete vidět rudě

Emoce si lze těžko zakázat, můžeme se ale naučit dbát o ně dřív, než vybublají na povrch. A pokud přijmeme, že skutečně všechny emoce vyvěrají z našeho nitra, pochopíme nejen to, že je nemůžeme výběrově umrtvovat, ale i to, že v nich máme skvělého pomocníka.

"Jak lépe zvládat negativní myšlenky a emoce? Když mě něco vyvede z míry nebo naštve, mám tendence vidět rudě nebo být protivná. Pak si ale většinou zpětně uvědomím, že mi to nijak nepomohlo a ještě jsem tím rozšířila negativní vlny do okolí. Proto bych velice uvítala článek, který by mi napověděl, jak dát stopku "rudým brýlím", daný problém konstruktivně zpracovat a nenechat se rozhodit," napsala nám do redakce čtenářka D. N.

Příčinou a zdrojem nesnází zacházení s negativními emocemi a myšlenkami je nevědomost. Tento typ neuvědomělosti je osobní a týká se povahy nevědomí. Týká se přístupu k pravdě, který není zprostředkován informacemi z vnějšího světa, ale tím, nakolik jsme si osvojili vědomou schopnost vstoupit do niterného dialogu s vlastní duší. A tady hrají právě emoce mnohdy rozhodující roli.

Problém nakládání s emocemi tedy není na straně emocí, ale na straně člověka. Pokusím se názorně, i když trochu obšírně vysvětlit,

- čím emoce jsou,
- jak, kde, za jakých okolností a proč vznikají,
- ale také s čím se spojují.

Nakonec si ukážeme, jaké jsou možné cesty vnitřní práce s nimi.

Dříve, než se afekt objeví, reaguje nevědomí celou řadou příznaků, které nás na nastupující afektovou reakci předem upozorňují. Tělo přebírá aktivní účast na vyjadřování emocí.

Vše, co je psychické a vychází z nevědomí, zasahuje člověka na mnoha duševních úrovních, projevuje se na těle a trápí jeho rozumového ducha. Proto je vždy to, co nás přesahuje (a to emoce jsou), nutno napřed poznat, pochopit, posléze k tomu najít správný přístup a ten pak vlastní praxí potvrdit. Obejít to nelze. Nelze ani napsat stručný návod v pěti bodech, proto bude tento článek poněkud delší.


Nezvaný host

Emoce (více či méně intenzivně prožívané) buď prostě jsou, nebo nejsou, jak si můžeme všimnout sami na sobě. Emoce jako takové jsou událostí, která se nám stane, něčím, co nás zevnitř zasáhne. Jde o bezděčné mimovolné stavy, které obcházejí vědomou vůli a překonávají záměry našich vědomých rozhodnutí.

Vše, co se děje bez naší vůle – stává se nám – má původ v nevědomí. Emoce jsou tedy nenadálé psychické události, které bez přičinění naší vůle vyvstávají z nevědomí.

Pokud budeme ve svém bádání o něco více bdělejší, můžeme si všimnout, že dříve, než se afekt objeví, reaguje nevědomí celou řadou symptomů (příznaků), které nás na nastupující afektovou reakci předem upozorňují – jde o změny nálad či tělesné reakce nejrůznějšího charakteru.

Emoce jsou hluboce zakořeněné v našem těle, v jeho samotné podstatě. Výskyt emoce je proto vždy doprovázen tělesnou reakcí.

Jinak řečeno, tělo přebírá aktivní účast na vyjadřování emocí. Emoce se mnohdy skrytě vyjadřují právě skrze tělesné symptomy (bolesti hlavy, břicha…). Toho lze využít: povíme si později, jak.

Jak už jsme si řekli, emoce se zmocní vědomí a člověk se od nich po určitou dobu prostě nemůže oddělit. Emocí se nemůžeme zbavit tak jednoduše, jako to děláme třeba s myšlenkami. Bezděčný stav, jakým emoce bezpochyby jsou, má však další charakteristický obraz. Emoce nikdy neexistují samy o sobě, ale jsou spojeny se subjektivními psychickými obsahy. Prakticky to znamená, že zprostředkovávají určitou informaci z nevědomí.

Afektivní stav (emoce) je na jedné straně prožíván subjektivně v nitru, na straně druhé projikován do světa na vhodný vnější objekt (např. jiného člověka) a tak se mezi subjektivním nevědomím a objektem vytváří emocionální vazba, která většinou přesahuje vědomí subjektu. Což znamená, že na čas ochromí vůli a záměr, změní na čas tělesné pocity a reakce, myšlení, cítění, a v konečném důsledku ovládne chování. Jinak řečeno, díky této dynamice emoce vytvářejí vztah mezi vědomím, vnějším světem a nevědomím subjektu.


Emoce a projekce

Emoce jsou neodmyslitelně spojené s mechanismem projekce, tedy s mechanismem, jímž se přenáší subjektivní psychologické obsahy jakéhokoliv druhu na vnější objekt. Projektovány jsou nevědomé psychologické jevy, respektive subjektivní prožitky a psychické obsahy s nimi spojené.

Při projekci jsme přesvědčeni, že se nás dotýká zcela určitý zjevný charakter či vlastnost druhé osoby. Ve skutečnosti se ale jedná jen o obraz našeho nevědomí.

Projekce je proces, který se odehrává mezi subjektem (člověkem, kterému se děje) a fyzickým objektem (člověkem či situací, na kterou se přenáší). Objektem tedy nemusí být nutně jen člověk, ale situace, instituce, celý svět a podobně. Projekce je nevědomý akt, není to volní mechanismus, a odehrává se stále.

Při projekci jsou subjektivní obsahy přenášeny na objekt a jeví se, jako by to byly vlastnosti objektu, jako by k němu patřily. Při projekci jsme přesvědčeni, že se nás dotýká zcela určitý zjevný charakter či vlastnost druhé osoby.

Domníváme se, že to, co na objektu pozorujeme a vidíme, objektivně existuje vně vás samotného a patří tomu druhému. Proč to děláme? To, co pozorujeme při projekci na druhém, je totiž neslučitelné s naším přesvědčením o sobě samém. Ve skutečnosti se ale jedná jen o obraz našeho nevědomí.

Projekci nelze dělat vědomě, protože když víte, že projikujete, už nepřisuzujete projikované obsahy druhým objektům. Víte, že to, co vnímáte, náleží k vám. Projekce je nevědomý mechanismus, a proto ji poznáním vědomí ničí.

Je pochopitelně snadnější najít si správný přístup k emocím, když víme, čím jsou. Že nejsou jen hrubými a neotesanými vetřelci, za něž je mylně považujeme, ale nesou světlo poznání.

O tom, jak využít emoce k poznání, si povíme ve druhé části článku.

http://psychologie.cz/nez-zacnete-videt-rude/

[Linda]

Druhá část článku:

Jak nakládat s emocemi

Často se sami sebe ptáme, jak to, že na emoce prostě někdy nestačíme, jak to, že jsme emocemi tak mocně a snadno pohlceni? Je to intenzitou nevědomé reakce, nebo je problém na straně našeho vědomí?

„Sebeklam je schvalovanou většinovou morální strategií, jak se vyhnout emocionálnímu utrpení, konfliktům a udržet si tzv. pozitivní pohled na svět a sebe v něm.“

V první řadě je potřeba si uvědomit, že ten, kdo má s emocemi problém, je komplex ego-osobnosti. Čím méně jsme si vědomi sami sebe, potažmo čím více jsme ztotožněni s ego-osobností, tím větší problém pro nás emoce znamenají.

Ego se snaží utajit méněcenné stránky osobnosti (stín) nejen před druhými, ale i před tím, abychom si je uvědomili my sami. Proto má ego-osobnost z některých emocí velký strach. A má k tomu dost dobrých důvodů.

Emoce narušují integritu ega tím, že mu strhávají masku domnělé velikosti a dobrotivosti. Neustálá potřeba ega s něčím se identifikovat a něco zase vytěsňovat vybírá i mezi emocemi ty, které má rádo, a ty, které odmítá. Děje se tak ve prospěch názorů, postojů a hodnot, které ego uznává, nikoliv ve prospěch duševní celosti. Ego žije z oddělenosti, spoutáno svými strachy, nikoliv z jednoty, to je třeba si uvědomit. Kdyby se nevnímalo jako oddělené, zaniklo by.

Části naší skutečné osobnosti, které byly násilně odtrženy a drženy v ponuré tmě nevědomí, se tažené emocemi dostávají na světlo vědomí.

A protože emoce přinášejí před vnitřní zrak člověka nevědomé skutečnosti, které ukazují jeho nejhlubší lidskou podstatu, musí před nimi ego, jako hodnota minulosti, nutně padnout. Pod vlivem emocí padají role a obranné masky našich domnělých osobností a části naší skutečné osobnosti, které byly násilně odtrženy a drženy v ponuré tmě nevědomí se tažené emocemi dostávají na světlo vědomí.

Pokud si skutečně s emocemi nevíme rady, znamená to jen jedno jediné. Člověku chybí potřebné vědomí, které by zprostředkovávalo nadhled nad tím, jak afekt vzniká, co přináší a jak na něj reaguje.


(Ne)zvládání emocí – sebeklam

Jak jsme si řekli už v minulém článku, jde o to, abychom se naučili s afekty nakládat již v jejich zárodku, tedy při pohybu emocí naším nitrem. Problém většiny z nás je, že si emoce většinou uvědomíme teprve v okamžiku, když opouští naší psyché rovnou do vnějšího světa, tedy až po výbuchu.

Vybuchujeme a afektům podléháme, navlékáme si kapitánské holínky a vydáváme se na spravedlivá tažení proti zlu těch druhých. Nedostatečná sebereflexe v otázce osobního nevědomí a emocí zakládá nárok na spravedlivý boj s těmi, kdo narušují naše představy a berou nám náš zdánlivý klid.

Silná potřeba ignorovat a vytěsňovat nepříjemné emoce či myšlenky vede k překrucování, popírání, přikrášlování či vyhýbání se situacím, které dotek emocí přináší. A to všechno jenom proto, abychom uchránili své vědomí před emocionálním napětím, utekli před konflikty.

Další běžnou chybou, která nám vždy "dobře" poslouží k akutní úlevě od afektů, je vytváření sebeklamu: něco se nás dotkne, hlava vytvoří kouzelnou racionalizační formuli (třeba: to se mě netýká, nebo: nebudu si to brát osobně), tím opět ošálí už beztak slabé vědomí, nechá nitro mimo oblast pozorování a za chvíli pocítí krátkodobou emocionální úlevu. Afekt je vytěsněn zpět do hloubky nevědomí.

Emoce se sice nakrátko zbavíme, ale ne už tak emočního obsahu, který byl s nimi spojený. A žádné poznání se nekoná. Ego vládne dál, a duch spoutaný iluzí svobodu nenašel. Sebeklam je schvalovanou většinovou morální strategií, jak se vyhnout emocionálnímu utrpení, konfliktům a udržet si "pozitivní" pohled na svět a sebe v něm.

Když nepoznáme své emoce, nepochopíme ani to, co se kolem nás a uvnitř nás děje. Stáváme se paranoidními a podléháme absurdním vysvětlením, jimiž se ego snaží chránit samo sebe. Stáváme se slepými, uzavřenými a bezmocnými vůči našemu vlastnímu vnitřnímu světu. Silná potřeba ignorovat a vytěsňovat nepříjemné emoce či myšlenky vede k překrucování, popírání, přikrášlování či vyhýbání se situacím, které dotek emocí přináší. A to všechno jenom proto, abychom uchránili své vědomí před emocionálním napětím, utekli před konflikty a nemuseli řešit v životě nic, co nabourává iluzi neměnného, ničím nerušeného konzumního ideálního života.

Dlouhodobé vytěsňování emocí vede na jedné straně k emoční a citové oploštělosti, k uzavřenosti a tedy i ke ztrátě schopnosti vztahovat se; navíc se z duše vytrácí schopnost empatie (soucitu) k druhým lidem. Na straně druhé vede vytěsňování emocí k velké výbušnosti, prudké nekontrolovatelné reaktivitě a častým konfliktům s okolím. Nic z toho není východiskem. První z těchto poloh trpí velkou racionalizací, ta druhá zase úplnou ztrátou vědomé kontroly. Oběma chybí něco důležitého: uvědomění. Proto je z dlouhodobého hlediska potřeba s emocemi nakládat úplně jinak. Reflektovat je.


Vědomé prožívání a vhled

Pokud chceme, aby nás emoce nestrhávaly a my se nestávali obětí nečekaných zvratů v chování, musíme je dostat pod vědomou kontrolu v celém jejich průběhu. Mít je pod vědomou kontrolou znamená mít schopnost je pozorovat.

Vědomí faktu, že neneseme osobní zodpovědnost za výskyt toho, co prožíváme, ale za to, jak s tím naložíme, staví emoce do úplně jiného světla. V otázce kontroly afektů neseme zodpovědnost za faktor vědomé pozornosti, bdělosti a rozlišování, které nás zachrání před šířením negativních reakcí do okolí. Všechny tři tvoří dohromady správnou sebereflexi. Otázka tedy zní: Jak nakládat s emocemi dříve než opustí bránu našeho vědomí směrem do vnějšího světa.

Když v pozorování pokračujeme a daří se nám vnímat spojení emočního stavu s tělem, v poli pozornosti nalezneme i obsahy, které vynášejí emoce z nevědomí. Tomu se říká vhled.

Mohou nastat dvě situace odlišující se mírou vědomého prožívání.

1. Buďto si emoce ne zcela jasně konkrétně uvědomujeme,
2. nebo jsou tak silně prožívané a tak alarmující, že je nestíháme zpracovávat, ohrožují nás přímo zevnitř, vyvolávají v nás úzkosti, nervozitu či paniku.

V obou případech je třeba věnovat jim bedlivou vnitřní pozornost. V prvním případě pozorujeme symptomy, jako jsou změny nálad, ospalost, malátnost, změny tělesných pocitů, kolísání energie a tělesné či duševní únavy. Bedlivé pozorování těchto a mnoha a mnoha dalších příznaků nás brzy spolehlivě dovede k emocím samotným a emoce k samotnému nevědomí.

Získat kontrolu nad emocí lze snadno, pokud v pozorování a vhledu do nitra obnovíme vědomé spojení s tělesným prožíváním. Jakmile v tom získáme praxi, můžeme v průběhu afektu pozorováním kontrolovat ty části těla, kde je reakce na emoce nejsilnější. Pokud se nám to daří, afekt nás nestrhne. Když v pozorování pokračujeme a daří se nám vnímat spojení emočního stavu s tělem, v poli pozornosti nalezneme i obsahy, které vynášejí emoce z nevědomí. Tomu se říká vhled. Celistvý obraz je na světě.

Otevřenost vůči vnitřní a vnější realitě, ať již příjemné či nepříjemné, je základ dobrého a svobodného ducha.

Budování vědomé pozornosti a pozorování nitra je praxe nutná pro zachování duševního zdraví a rovnováhy mezi vnitřním a vnějším světem. Pokud se to naučíte, přestanete se vyhýbat situacím a problémům, které se vás dotýkají. Na druhou stranu si přestanete hrát na nedotknutelné.

Tato hra neudělá na emoce žádný dojem. Neubudou. Ego-osobnost je integrální součást psyché a bude vždy reagovat na podněty. Je to jeho podstata. Naším úkolem je tyto reakce svým vědomím přerůst a vymanit své chování a vědomí z podmíněnosti ego-osobnosti.

Otevřenost vůči vnitřní a vnější realitě, ať již příjemné či nepříjemné, je základ dobrého a svobodného ducha. Ten, kdo buduje své vědomí, ví, jak vypadá možnost vědomě naložit s tím, co prožívá. Má schopnost ovlivnit své chování a vytvořit si morálně dobrou povahu, která nenechá vědomí strhnout emocí.

Budovat vědomí pozorováním niterných duševních pochodů znamená také pochopit smysl emocí a bolesti či utrpení s nimi spojených. Učil nás to nejen Buddha a Kristus, ale i mnozí jiní. I když nás emoce vnitřně vyvádějí z míry a mnohdy jsme jimi dlouhou dobu vláčeni, věřme, že problém není na straně emocí. Míček je na naší straně.

http://psychologie.cz/jak-nakladat-s-emocemi/

...............................................................

Kdo je uvnitř?

Pokusil jsem se několikrát mluvit o významu meditace jako o možnosti, jak vykročit z hranic ego-osobnosti a – jednoduše řečeno – uvědomovat si, jak vypadá realita uvnitř i okolo nás samých, bez filtru sebeklamu. Správná meditační praxe je zaměřena na skutečný vhled do momentální situace tohoto přítomného okamžiku a na její plné zvědomování. Každá meditační praxe, která má v zájmu překročit vlastnosti ega, se zaměřuje na přítomný okamžik. Je to účinný způsob, jak si plně uvědomit přítomný stav bytí, nás samotné, reálné vztahy mezi námi a přítomností, aktuální stav prožívání a stav naší mysli.

Ego neumí s realitou zacházet, respektive zachází s ní po svém. Všude tam, kde se ego s realitou setká a kontakt s ní považuje za nepřijatelný nebo velmi bolestivý, vytváří si ego zjednodušenou představu, iluzi reality. Většinu z toho, co reálně prožíváme, nedokážeme přijmout jen tak. Naše ego většinu z toho potlačuje, racionalizuje a obaluje vlastními představami, nebo s tím zcela jednoduše bojuje.

Inteligence ega je velmi talentovaná na to, aby mohla pokřivit vše, s čím se setká. Ego promění v sebeklam cokoliv.

• Jedna jeho část je zajata ve sférách věčného a neutuchajícího mentálního proudění myšlenek, představ, hlasů, obrazů a ideologií.
• Jiná jeho část zase všechno posuzuje a hodnotí a dotváří v "dokonalost" sebeklamu. Krouží jako jestřáb nad územím a pečlivě střeží hranice vlastního odděleného prostoru. Všechno nové, co vstoupí do tohoto pečlivě střeženého prostoru, podrobí přísné kontrole a podle vlastní propagandy si to buď přivlastní, nebo to popře.

Ego netouží vidět věci takové, jaké jsou. Má k tomu své lehce obhajitelné důvody. Mechanismů, jak věci nevidět reálně a jak s nimi manipulovat, má bezpočet. Budeme se jimi zabývat.


Ztraceni sami sobě

Všímám si jedné věci. U těch, kdo nebudují meditační praxi, je jejich vědomé já s ego-osobností ztotožněno. Protože žijí skrze inteligenci ega, plně se ztotožňují s mechanismy, které ego používá k tomu, aby se nevnímali reálně. Udržují pod úzkostlivou kontrolou sami sebe i své okolí, aby zažehnali možná ohrožení v podobě nových vidění.

Takoví lidé nechtějí na sobě nic vidět, ani o sobě nic dalšího vědět. Zracionalizují si prožitky, svůj nezájem o vlastní mysl-psýché si vždycky nějak vysvětlí a doufají, že je realita života třeba nedostihne, že se jednoho dne ztratí. Ovšem nevědí, že tím ztrácejí sami sebe. Ale i to si dokážou dobře sami před sebou obhájit. Koneckonců naše kulturní prostředí jim dává dostatek nástrojů a dost dobré společenské podmínky na to, aby se necítili mezi ostatními hloupě. Dělá to tak většina. Naprostá. Takže nikomu není divné, když se člověk sám sebou nezabývá. Podezřelý je spíše opak. Podezřelý je ten, kdo medituje, a to hned z několika zrad a zločinů na konvenční úmluvě.

Z trochu jiného soudku. Přicházejí za mnou lidé, kteří prošli intenzivní psychoterapii či analýzou a jejich potíže stejně neustávají. I přesto, že si ledacos uvědomili a na mnohé si přišli, jejich nitro je pod povrchem stále stejně chaotické, nervózní, paranoidní a těkavé povahy. Je tomu tak, protože u citově otevřených jedinců s rozvinutým prožíváním a bujným intelektem není jejich vědomí odděleno od nevědomí, jako je tomu u lidí, kteří si své prožívání a své vztahy uvědomují jen velmi málo nebo vůbec.

Tito lidé se často vracejí a hledají u terapeuta pomoc, hledají nástroj pro každodenní vyrovnání a pro nalezení ostrova klidu, ze kterého mohou začít pozorovat neustále se proměňující vnitřní a vnější svět.

A tak právě ti, kdo nemeditují, nemají ve svých rukou nástroj, který by jim pomohl v principu uchopit chaotickou, afektivní, paranoidní a těkavou psyché. Nemají místo, vztažný bod, odkud by mohli poznat psychologii osobnosti a principy, které ji ovládají. A nejen to: potřebují také notnou dávku klidu a uvolnění, nutnou pro každodenní zvládání životních situací, "oživených" vlastní otevřenou emocionalitou.

Proto se tito lidé často vracejí a hledají u terapeuta pomoc, hledají nástroj pro každodenní vyrovnání a pro nalezení ostrova klidu, ze kterého mohou začít pozorovat neustále se proměňující vnitřní a vnější svět. Potřebují mít sami od sebe odstup, jakýsi nadhled, prostor, ve kterém se mohou svobodně rozhodovat, prostor, ze kterého se můžou vidět a pochopit základní povahu nespokojenosti, těkavosti, strachu, napětí, emočních úzkostí, podráždění, věčné podezřívavosti či dalších duševních bolestí, kterými odjakživa a nepřetržitě pod vrstvou sebeklamu trpí.

Zkrátka potřebují nástroj, s nímž mohou operativně zacházet tak, aby se dokázali s každým novým přílivem nevědomí vyrovnat sami, bez cizí pomoci – vyrovnat tak, aby výsledky svého vlastního úsilí sami na sobě pociťovali a rozlišovali jako skutečně praktické a účinné a jim samotným to dávalo hlubší smysl.


Haló, je tam uvnitř někdo?

Proto jsem díky dlouhodobému pozorování došel k celkem jednoduchému závěru. Všichni tito lidé, kteří se intenzivně prožívají a hledají východisko ze svých mnohdy vnitřně složitých životních situací, potřebují životní praxi, způsob života, který jim bude pevnou půdou, o kterou se mohou opřít. Tuto praxi musí pochopitelně rozvíjet podle měnících se potřeb, podle stupně osobní vyzrálosti a podle stavu vědomí. Nicméně jeden její prvek je stabilní a nezastupitelný. Tím je právě meditace. Meditace je jediný nástroj, jak s tím vším pracovat, jak zkrotit psyché, jak se probrat.

Naše já to nemá v životě zkrátka lehké. Je neustále napadáno primitivními emocemi a nutkáními všeho druhu. Na druhé straně na ně naléhají nekonečné neviditelné nároky.

Můžete si klidně pomyslet, že koukat do sebe sama nemusí mít samo o sobě hlubší smysl. Co je na pozorování tak objevného? Přesun vědomé pozornosti do nitra by sám o sobě však nic neznamenal, kdyby se tím nespustilo to, co se tím spouští – probuzení. Vykročit za hranice ego osobnosti znamená začít se probouzet do skutečné reality, jež není zastřena žádným konceptem mysli, ani žádnou z dostupných ego-iluzí.

Člověk celou dobu přehlíží to, co sám je. To je základní povaha nevědomosti.

Co znamená probuzení na samém začátku? Nic jiného než poznání a pochopení povahy vlastního ega. Tedy nejen poznání struktury vlastní osobnosti (jaké povahy ego ve skutečnosti je a jaké jsou principy, které ego ovládají), ale také toho, jak se vyvíjí. Ego-osobnost je zasažena prožíváním. Na jedné straně je to něco naprosto přirozeného, na druhé straně se tomu brání. Jeden věčný konflikt za druhým. A to je to, co nám působí tolik utrpení. Další otázkou tedy je, jak zacházet s konflikty a s bolestí.

• Jak to, že se tak samozřejmě ztotožňujeme s egem?
• V čem leží kořen věčné nespokojenosti se sebou samými?
• Jak si stojíme tváří v tvář vlastním frustracím, ambicím, úzkostem a touhám?
• Jak se vyrovnáváme s plíživou prázdnotou?
• A jak dokáže člověk naložit s břemenem vlastní svobody?
• Proč tolik toužíme po dokonalosti?
• Kde se vzalo tolik iluzí a sebeklamu, a proč jim věříme?
• Proč jsme vsadili na kartu chaotického myšlení a vědomostí namísto toho, abychom poznávali skutečné věci?

Hledejme tedy odpovědi na tyto otázky skrze ústřední otázku v psychologii či psychoterapii. Tato otázka zní: Kdo je uvnitř?

Pokud mluvíme o já, vždycky ukážeme prstem dovnitř. Já je někde tam uvnitř ukryté: nevíme, co to je, známe však určité projevy či charakteristiky, které v nás zdomácněly, tedy ty, s nimiž se bez pochybností identifikujeme, že snadno a lehce řekneme ano, to jsem já. Avšak to naše já to nemá v životě zkrátka lehké. Je neustále napadáno primitivními emocemi a nutkáními všeho druhu. Na druhé straně na ně naléhají nekonečné neviditelné nároky.

Všechny mluví podobným jazykem: musíš být lepší, dosáhnout něčeho, zkrátka musíš být dokonalý. Ego se tedy neustále snaží o zdokonalování. Pod vrstvou neustálého těkavého myšlení, nepředvídatelných představ všeho druhu žije člověk velmi nervózně a ve věčném strachu z odhalení vlastní nedokonalosti a ubohosti. Myšlenky plné strachu, minulosti a budoucnosti mu krouží neustále v hlavě a zdá se, že neberou konce. A to zdaleka není všechno, čím je ego podmíněno.

Velmi pomáhá už jenom ten fakt, když si to člověk o sobě uvědomí. Mnohdy totiž ani necítíme, že trpíme, a neuvědomujeme si to.

Samo ze sebe ještě vyvíjí přirozené aktivity, které jsou mu vlastní, tedy cítění, jímž reaguje na objekty ve svém okolí. Pak vnímání sama sebe. Vztahy, emoce a vášně, které k tomu patří, neuspokojivý pocit ze sebe sama a velká dávka lhostejnosti. Řada nenaplněných ambicí, frustrací, přání a potřeb. Nepřeberné množství informací, představ a vědomostí, které se navzájem překrývají a mnohdy si odporují, ale jsou všechny strašně důležité a dožadují se pozornosti. A to vše se utápí v nekonečném oceánu každodenních úzkostí. To je výchozí bod.

A to je základ, do kterého se každé ráno probouzíme, základ, ze kterého člověk vstupuje do praxe sebepoznání. Zjistil jsem, že velmi pomáhá už jenom ten fakt, když si to člověk o sobě uvědomí. Mnohdy totiž ani necítíme, že trpíme, a neuvědomujeme si to. To je velká lidská hloupost. Když poznáme, že trpíme, když pochopíme, že úzkosti existují a proč, máme možnost se zachránit.

To, co je opravdu důležité, je podívat se reálně na svou vlastní zkušenost. Na to, jak se cítíme, kdo jsme a co jsme. Budeme se tedy držet toho, co doopravdy máme. Pro začátek skutečnosti, že naše tělo, naše prožívání a dokonce i naše mysl jsou bolestivé. Taková je realita. U všech. Bez jediné výjimky. Ať už je naše pojetí sama sebe jakékoliv. Nejlepší bude, když budeme pracovat s realitou namísto s ideály a iluzemi. To je dobré pro samý začátek. Tedy i pro začátek nového seriálu.


http://psychologie.cz/kdo-je-uvnitr/

[Návštěvník]

Je celkem pochopitelné, že lidé věří na jisté "já" anebo "sebe". Je to úplně pochopitelné, protože máme proud dojmů v našich smyslech, myšlenkách, pocitech a tak dále. A ten proud je neustále v pohybu. A potom je tady "já", kde cítím, co se děje tady, ale necítím, co se děje venku. To všechno nám dává představu, že tady je reálná entita, kterou můžeme nazvat "já", která ve své podstatě existuje. Ale, když to začneme pořádně zkoumat, ve skutečnosti se nezdá, že by to tak mělo být. Protože žádná z těch věcí, které jsou osobní: jak vypadá naše tělo, jak rozmýšlíme a cítíme, naše minulost, naše směřování a tak dále, nic z toho není trvalé. A když hledáme, co je trvalé, co se dívá skrz naše oči, poslouchá skrz naše uši, tak je to u každého stejné. Je to zářící vědomý prostor. Můžeme se na to podívat třemi způsoby.

Analytickým způsobem zjisíme, že tady nic není. Tento způsob je příznačný pro Gelugpu, učení dalajlámy.

Pak jsou tady tři staré školy, školy červených čepic, nereformované školy. Ty obvykle řeknou: "ano, je to tak, a současně je tady někdo, kdo si je toho vědomý". Nebo je tu prázdno a to, co si je toho vědomé, je také prázdné, i když to existuje. Je to vědomí."

A potom třetí, je tady samozřejmě zkušenost, že to je plné intenzivní blaženosti.

Hluboká meditace je ve skutečnosti velkou radostí. Právě teď z toho dostávám husí kůži. Je to znamení, že energie se šíří ven do všech směrů a je to velmi velmi radostné. Radostná a nádherná zkušenost. A tato zkušenost radosti je neoddělitelná od prostoru. To je možná ta nejúžasnější věc.