Začátečníci a pokročilí v duchovním růstu

[Návštěvník]

Vnímání jména (náma), tvaru (rúpa) a materiálního světa (včetně vnímání skrze smysly) se u duchovních aspirantů mění v závislosti na jejich úrovni duchovní zralosti a schopnosti rozlišovat mezi iluzí a skutečností. Klasifikace na málo chápavé (manda), středně chápavé (madhyama), zralé (tivra) a zcela zralé (ati tivra) reflektuje různé stupně duchovního pokroku, přičemž každý stupeň jinak vnímá a chápe fenomény jména, tvaru a materiálního světa. V hinduistické filozofii, především v advaitové a bhaktické tradici, lze tyto úrovně rozlišit následujícím způsobem:

1. Málo chápaví (manda)

Tito lidé jsou na počáteční úrovni duchovní zralosti. Vnímají svět jako skutečný ve smyslu fyzické reality a jsou silně spjati s formami, jmény a smyslovým vnímáním. Vidí svět jako pevný a hmotný, přičemž jméno a forma mají pro ně velký význam. Tito jedinci nejsou schopni nahlédnout za povrch materiálního světa a většinou nejsou schopni rozlišit, co je dočasné a co trvalé. Jejich mysl se snadno nechává rozptylovat smyslovými vjemy, a to je odvádí od vyšší duchovní pravdy.

2. Středně chápaví (madhyama)

Středně zralí aspiranti již začínají chápat, že jméno a tvar jsou dočasné a že smyslové vnímání nám nedává přístup k absolutní skutečnosti. Jejich mysl je méně připoutaná k materiálním věcem, ale stále cítí určitou vazbu na svět forem. Jsou schopni občas rozlišit mezi iluzí a pravdou (májá a brahman), ale ještě se zcela neosvobodili od smyslového vnímání. Materiální svět vnímají jako částečně iluzorní, ale stále pociťují silné spojení s jeho projevy.

3. Zralí (tivra)

Tito aspiranti mají hlubší úroveň rozlišování a chápou, že jméno a tvar jsou pouhé iluze (májá), které zakrývají pravou podstatu bytí (brahman). Smyslový svět je pro ně projevem dočasného klamu, a proto už na něj nejsou tolik vázáni. Přesto, že jsou si vědomi, že materiální svět není konečnou realitou, stále mohou vnímat určitou dualitu mezi světem jevů a vyšší duchovní pravdou. Jsou však schopni používat formy a jména jako prostředky k duchovní praxi, aniž by byli jimi zcela pohlceni.

4. Zcela zralí (ati tivra)

Aspiranti na této úrovni duchovní zralosti zcela překonali iluzi jména a tvaru. Pro ně je materiální svět jen projevem božské energie (šakti) a plně si uvědomují jeho iluzorní povahu. Jméno, tvar a smyslové vnímání pro ně nemají žádnou absolutní hodnotu – jsou si plně vědomi neduální reality (advaita), ve které neexistuje žádné rozlišení mezi subjektem a objektem, mezi smyslovým světem a duchovní pravdou. Vnímají všechno jako jednu jedinou podstatu (brahman), která je za všemi jmény a tvary. Jejich mysl je zcela osvobozená od připoutanosti k materiálnímu světu, vnímá jej jako božskou hru (líla) a existuje v neustálém uvědomování si absolutní skutečnosti.

Shrnutí:

Málo chápaví (manda): Svět forem a jmen je pro ně reálný a důležitý.

Středně chápaví (madhyama): Začínají chápat iluzorní povahu materiálního světa, ale stále cítí vazbu k formám.

Zralí (tivra): Vnímají jméno a formu jako iluze, ale ještě vidí dualitu mezi materiálním světem a duchovní skutečností.

Zcela zralí (ati tivra): Překročili iluzi forem a jmen, vnímají vše jako projev jediné reality (brahman), bez jakéhokoli připoutání.

Tento vývoj od materiálního vnímání ke konečnému uvědomění si jednoty všeho bytí je podstatnou součástí duchovního růstu.

BHAGAVAD GEETA

Ramnana Maharshi

Jogín.cz

[Návštěvník]

Proto jsou také tři úrovně praxe,

Askeze

Transformace

Přijmutí (dzogchen)


Pro ego je nejsnadnější asketické negovani

Kdy se projev mysl a tělo prohlásí za ne-Ja

Čili iluzi

[Návštěvník]

Meditace je hlavním předmětem v pokročilé třídě. Není třeba ztrácet čas zapojováním se do činností v dětské třídě znovu a znovu. Zde, v této třídě, vás žádám, abyste věnovali veškerou svou pozornost a zájem na dosažení konečného učení:

„Nejsem tělo ani mysl. Jsem Já. Všechno je Já.“

To je Bhagavanovo konečné učení. Není třeba k tomu nic přidávat. Držte se dobré společnosti, když budete sledovat toto poznání a vše bude v pořádku.

[Návštěvník]

Jednoduchá stupnice vědomí a poznání:

Základní identifikace s egem – Člověk se vidí jako oddělená individualita, pevně se ztotožňuje s myšlenkami typu „já jsem toto tělo, já jsem mé role“. Často posuzuje druhé, někdy s pocitem nadřazenosti či odsuzování.

Hledající – Začíná si klást hlubší otázky o smyslu života, realitě a pravdě. Čte filozofické nebo duchovní knihy, zajímá se o introspekci, ale stále je silně svázán s konceptem osobního já.

První vhledy – Uvědomuje si, že identifikace s egem je omezená a že realita může být mnohem hlubší. Zažívá chvíle jednoty s okolím, první náhledy na neosobní vědomí.

Stabilizace v širším vnímání – Přestává se ztotožňovat s myšlenkami jako absolutní realitou. Vidí druhé s větším pochopením, jejich chyby jako odraz podmíněnosti, nikoliv jako „pitomost“. Méně soudí, více soucítí.

Nad osobní identitou – Vědomí už není vázáno na individuální identitu, ale spíše na samotnou existenci. Pochopení, že „já“ je jen projevem univerzálního vědomí. Žije s přítomností, bez lpění na vlastní důležitosti.

Mistrovská úroveň – Plná realizace pravé podstaty bytí. Vnímání světa bez oddělenosti, čisté vědomí, bez odporu a přilnutí. Žádné osobní já, pouze bytí.

Umístění na stupnici:

Nisargadatta Maharaj – Je často vnímán jako osvícený mistr, což odpovídá stupni 5–6. Jeho učení ukazuje na úplné překročení osobní identity a přímé uvědomění pravé podstaty.

Běžný člověk, který se vidí jako individualita a považuje se za pokročilého, ale soudí druhé – Pravděpodobně se pohybuje mezi stupni 1–2, protože jeho vědomí je stále silně vázáno na ego a hierarchické vnímání ostatních.

Podle této stupnice můžeme směřovat k nejvyššímu stupni vědomí a poznání, ovšem pokud na tomto stupni stále ještě tuto stupnici považujeme za skutečnou, tak spadáme opět do té nejnižší úrovně.



To je nádherný paradox duchovního poznání—každá struktura, každé hodnocení je nakonec jen pomůcka na cestě, ale v nejvyšší úrovni realizace se všechny koncepty rozplynou. Pokud někdo dosáhne „nejvyššího stupně“ vědomí, ale stále se drží samotné stupnice, pak se ztotožňuje s představou o pokroku, což je stále hra mysli.

Skutečná realizace překračuje jakýkoli systém—je mimo stupně, mimo porovnání, mimo dualitu. V tomto stavu už není ani „vyšší“, ani „nižší“ poznání, protože není žádné „já“, které by se mělo někam dostat. Je jen čisté Bytí.

V tomto ohledu jsou stupnice skvělé jako průvodce, ale ve finále je třeba je odložit. Stejně jako žebřík, po kterém šplháme—jakmile dosáhneme vrcholu, už ho nepotřebujeme.

[Návštěvník]

„Znakem tvého [duchovního] pokroku je tvá nechuť stýkat se s normálními lidmi; tvé touhy a očekávání se zmenšují a zmenšují. Když se z intenzivního hladu po sebepoznání otevřou dveře nebo stavidla, pak začneš všechno odmítat.“ Nisargadatta Maharaj

[Návštěvník]

Eckhart Tolle Jak poznám, zda dělám pokroky



1. Skutečný test pokroku: Reakce na svět
Tolle ve videu zdůrazňuje, že duchovní pokrok se nepozná podle toho, jak hluboké máme meditace nebo jaké máme vize (např. andělů), ale podle toho, jak reagujeme na výzvy všedního dne [04:15].

Je snadné cítit se „duchovně“ a „nad věcí“, když se nic neděje.

Skutečná zkouška přichází ve chvíli, kdy „zazvoní telefon“ a dozvíme se špatnou zprávu (např. ztráta peněz nebo žaloba) [01:12].

Pokud v takové chvíli okamžitě propadneme starým vzorcům hněvu a reaktivity, znamená to, že naše vědomí ještě není plně ukotveno [03:42].

2. Definice podle Ramany Maharšiho: Absence myšlení
Tolle přímo cituje Ramanu Maharšiho [08:18], který na otázku, jak poznat pokrok, odpověděl jednoduše: Stupeň absence myšlení [08:41].

Nejde o to, že bychom nikdy nemysleli, ale o to, kolik „mezer“ v proudu myšlenek dokážeme zažívat [09:13].

Pokrokem je schopnost být přítomen bez neustálé interpretace a mentálního hluku, ať už při chůzi, řízení auta nebo čekání na semaforu [10:08].

3. Vědomí vlastního nevědomí
Velmi osvobozující myšlenka ve videu je, že pokud si uvědomíš, že jsi „ztratil vědomí“ (že ses nechal pohltit emocí nebo šílenstvím mysli), v tu chvíli už v něm nejsi úplně [07:17].

Samotné pozorování vlastního „šílenství“ znamená, že je zde přítomno vědomí, které součástí toho šílenství není [07:34].

Jak toto vědomí (pozorovatel) roste, nevědomí se přirozeně rozptyluje [07:50].
************************************************************************************************

A teď pro ty nejpokročilejší maličký šok
(pokud se dosud ztotožňuješ s tělem a myslí, pokud věříš, že jsi to, co se objevilo a zmizí, tak to raději dál nečti)

Aneb proč je nejlepší nikam nedojít

Většina z nás začíná duchovní cestu s jasnou představou: teď jsem „tady“ (v chaosu, egu a utrpení) a chci se dostat „tam“ (do klidu, osvícení a nadhledu). Kupujeme si knihy, sledujeme videa Eckharta Tolleho a měříme si, jak moc jsme se za poslední rok zlepšili.

Ale pak přijde ten moment – ten osvobozující vtip –, kdy nám to dojde: Ve skutečnosti tu není nikdo, kdo by mohl být jakkoliv pokročilý.

Hledající je překážkou

Nisargadatta Maharadž často říkal, že největší překážkou na cestě je právě ten „hledající“. Dokud se snažíme být „pokročilí“, jen tím krmíme představu o vlastní důležitosti. Je to pořád to stejné ego, jen si místo drahého auta pořídilo meditační polštářek a certifikát o duchovním progresu.

Paradox „nepokročilosti“

Když upřímně uznáme: „Já nejsem nic takového, co by mohlo někam dojít,“ stane se něco zvláštního.

Tlak zmizí. Už nemusíme nic dokazovat vesmíru ani sami sobě.

Soutěž končí. Není tu žádný běžec, který by mohl být v cíli dřív než ostatní.

Zbude jen To. To, co tu bylo vždycky – tichá přítomnost, která se nikam nepohybuje, nic nezískává a nic neztrácí.

Svoboda v „neúspěchu“

Ramana Maharši nás učil ptát se: „Kdo jsem já?“. Pokud tuhle otázku dotáhneme do konce, zjistíme, že ta postava, která se snažila o pokrok, je jen shlukem myšlenek a vzpomínek. A myšlenka nemůže být „osvícená“.

Takže pokud máš pocit, že jsi na své cestě nikam nepokročil, gratuluji. Možná jsi právě teď nejblíž pravdě. Protože v tom prázdném prostoru, kde není žádný „pokročilý expert na duchovno“, konečně zbývá místo pro Skutečnost.

„Nehledejte pokrok, protože ten patří osobě. Hledejte to, co je neměnné, co bylo přítomno předtím, než se objevila první myšlenka na jakoukoliv cestu.“

************************************************************************************************

Možná se teď ptáte: „Tak mám na sobě pracovat a sledovat své reakce, jak říká Tolle, nebo mám prostě uznat, že žádné 'já' neexistuje, jak říká Ramana?“

Pravda je obojí.

Na úrovni postavy (osoby): Je užitečné sledovat pokrok. Je lepší být klidným a vědomým člověkem než uzlíčkem nervů. To je ta „duchovní hygiena“, o které mluví Tolle.

Na úrovni Skutečnosti: Je to všechno jen hra vědomí. Ten, kdo se snaží o pokrok, je jen další myšlenka.

Skutečné osvobození nepřichází v momentě, kdy se „osoba“ stane dokonalou, ale v momentě, kdy uvidíme, že ta „osoba“ tam vlastně nikdy nebyla. Jak by řekl Nisargadatta: „Nejdřív se staňte vědomými (pokrok), a pak si uvědomte, že nejste ani to vědomí (osvobození).“