Lehkost bytí

[reseek.]

Martin Bohuš:



Jak na lehkost bytí?

Martine, v čem spočívá ona lehkost bytí? A proč zrovna lehkost?

Lehkost bytí se objeví, když rozpoznám, čím opravdu jsem. Je to odhalení naší nejhlubší esence. Pokud bych to měl zkusit popsat, tak se dá říct, že to je uvědomění si toho, že jsem vědomou přítomností. Jsem naživu, jsem tu a uvědomuji si to. Jsem bytí, které si uvědomuje, že tu je a že si uvědomuje. Je neměnné, je zde neustále, nemá žádný tvar, nelze najít jako objekt, vše se z něj spontánně objevuje, vše je z něj utkáno. Vlastně to jediné čím je možné být - je bytí:) Ale my jsme nějak zapomněli a vtipně si mysleli, že lze BÝT i něčím jiným.

O lehkosti mluvím proto, že při takovém rozpoznání z člověka spadne obrovský balík představ, domněnek, omezení... Je to velká úleva to uvidět, ale zároveň je to zcela obyčejné.

A lehkost přináší i vhled do toho, jak vlastně ten celý život tady funguje, že je v nulové vzdálenosti ode mě. Nic nechybí. Ten svět, který prožívám, jsem vlastně také já. To není nějaký vnější fyzicky existující svět, je to spíš hra mysli. Nebo jinými slovy - je to ten proměnlivý aspekt vědomí.

A co je na tvém způsobu provázení lidí do přítomnosti vlastně netradičního?

Netradiční je na tom možná můj zcela jednoduchý a přátelský přístup, bez zbytečných tajemství. Vše co říkám, si lze ověřit, uvidět v bezprostřední zkušenosti. Ničemu z toho není potřeba jen slepě věřit. Mám jakýsi dar, lidem zprostředkovat velmi jednoduše to, o čem mluví velcí mistři či svaté knihy - dar nechat je to také ochutnat. Umím je tam "vzít".

Je to takový přímý způsob - bez zbytečných fantazií, bez vysněných cílů a tím se to také liší od mainstreamové spirituality či různých náboženství a duchovních cest.

Jaký typ lidí tedy na tvá setkání chodí a co hledají?

Chodí za mnou tři typy lidí. Za prvé to jsou lidé, kteří by tam mohli třeba stát a vykládat místo mě. Přijdou, protože se rádi setkají s někým, kdo to vidí stejně jako oni. Nepotřebují to již ukázat, ale i tak si seminář užijí třeba i díky mému netradičně jednoduchému přístupu. Dále přijdou lidé, kterým je můj pohled blízký, ale potřebují v tom ještě zapátrat, vnést více jasnosti apod. A do třetice jsou to lidé, kteří si myslí, že dostanou jednoduchý recept "jak být tady a teď", ale nemají dost otevřenosti to celé prokouknout. Ještě nechytili ten mechanismus, jak je ta tzv. iluze postavená. Ti se mi snaží nejčastěji vysvětlovat, že to je jinak, než jak to prezentuji:)

Já to poměrně rychle cítím, kdo jak to má a snažím se při semináři věnovat všem tak, aby si z něj každý něco odnesl.

Můžeš dát i teď nějaký tip na jednoduchý způsob, jak si přítomnost více užívat?

Ten nejjednodušší způsob je prostě si toho všimnout. Přítomnost je tu neustále. Vše se odehrává právě teď. Stačí se tedy jen podívat, co se děje. Vždy to je mozaika vjemů, pocitů, myšlenek. Barvy, zvuky, vůně, chutě, hmatové vjemy... Nic víc. A nic z toho nemá mít nějaký speciální tvar, aby to byla ta "správná" přítomnost. To je jedna z překážek, proč lidé mají pocit, že nejsou v přítomnosti - protože mají nějakou (vysněnou) představu, jak by to vypadat mělo.

Ale co když se někdo bojí všechno pustit a trpí obavami z budoucnosti?

V mém pochopení to není o tom, že někdo něco může pustit. Pouštění se buď stane nebo nestane. Takže bát se vše pustit je OK. A obávat se budoucnosti je taky OK. Ale samozřejmě pokud to někoho hodně trápí, že se bojí (domnělou!) kontrolu pustit nebo že se hodně bojí budoucnosti - tak může zkusit nesčetně způsobů, co s tím. Může to prozkoumat - z čeho strach je stvořen, kde je, kdy je apod. Nebo může jít na terapii a pohnout s tím tak (dnes je dostatek různých efektivních metod jak se strachy pracovat.)

Ale pro mě je přítomnost o tom, být s tím co je, tak jak to je čili i strach tu má své místo. Tím je možná můj způsob zkoumání přítomného okamžiku také netradiční, že přiznává vše co tu je.

Jak probíhají procházky, kterým říkáš NOW WALK, a co se při nich děje?

Při NOW WALKU nemám připravený nějaký daný program, takže to bývá poměrně volné. Je to taková ochutnávka toho, co dělám. Pokud dorazí třeba někdo jen individuálně, tak mívá často potřebu něco ze sebe sdílet a já si to poslechnu a lehce do toho vnesu co cítím, že je třeba. Ale pokud dorazí více lidí či skupina, je NOW WALK takovou procházkou, kdy vás provedu jiným pohledem na život. Ozřejmím při tom pro někoho možná netušené mechanismy, z čeho je vlastně život resp. naše prožívání složeno a vždy nás to bere do hodně intenzivního až kouzelného prožitku.

V podstatě je to o tom, že se přesouváme z "myšlenkového světa", ve kterém nevědomě většinu života pozorností trávíme - do světa bezprostřední zkušenosti, dá se říci do světa smyslů.

Zeptám se ještě, jaké hodnoty jsou pro tebe v životě důležité a jaké jsi opustil?

Důležitá je pro mě důvěra v život samotný, přítomnost, svoboda, otevřenost a jasnost. Tyto hodnoty mě poslední roky provází nejsilněji. A čím dál více si cením i jedinečnosti - jako určitého práva žít život jakkoli ho chci žít, protože nikdy jiný ho za mě nežije.

Svoboda a její objevování je pro mě základní linkou života. Otevřenost a přítomnost mi pak otevírá dveře tam, kdy bych je jinak neviděl. A spíš než mlhavé představy a spousty líbivých slov, mi vyhovuje mít jasno, jak to se mnou, světem a životem je - a to na základě vlastní bezprostřední zkušenosti.

Díky těmto hodnotám se přirozeně rozvíjí další a já důvěřuji tomu procesu.

Já už si úplně nepamatuji, jaké hodnoty jsem dříve uznával, ale asi to bylo něco obecného a převzatého, dříve jsem toto neřešil. Co pozoruji, tak opouštím průběžně různé druhy lpění (na penězích, majetku, vztahu, identitě, zážitcích, vysněných představách atd.)

Díky důvěře v život, se učím být "s tím co je", tak jak to je. V tom objevuji svobodu.

Co můžeme udělat pro to, abychom byli „s tím co je“ spokojenější?

Můžeme zkusit cokoli (beztak to již nyní děláme!). Už teď se snažíme dělat vše tak, abychom byli šťastní - akorát třeba neznáme způsob, jak na to, aby to bylo opravdové a do hloubky. Spíše než, abychom se učili skrz vlastní zkušenost, je tendence přejímat názory druhých nebo jít ke spokojenosti skrz obecně známé prostředky jako je zábava, sport, látky ovlivňující vědomí, hromadění peněz, majetku, aut, dovolených, extra zážitků...

Ale trvalou spokojenost nic z toho nepřinese, tak to prostě nefunguje.

Doporučuju život zkoumat, s otevřeností se od něj učit a on nás sám povede k esenci spokojenosti.

Prozkoumat kdo jsem a co to vlastně přesně znamená být spokojený. Co takto ve svém prožitku označuji? Pro mě třeba jeden význam je "být v pokoji, s tím co je";)

Martine, díky moc za rozhovor.

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... kost-byti/

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Všechny tyto pojmy jsou jen rozumovými koncepty, označení mysli, pomocí nichž se snaží realitu uchopit. Jediné, co víte jistě, je, že jste.
Vědomí vlastního bytí nelze popřít. Není to mrtvé, prázdné ticho. Nejde o to mysl umlčet, ale být si vědom toho, že bytí samo mysli předchází. Ten pocit je velice prchavý.
Uvědomění si vlastního bytí provází právě tento prchavý pocit. Pociťujeme jej jako bezdůvodnou radost. Nisargadatta to krásně vyjádřil
v záporu:
„A najednou už není nic špatně.“ Myslíme si, že musíme nějakého
stavu dosáhnout a v něm setrvávat. Uvědomme si, že jsme jej nikdy
neopustili. Není třeba vyvíjet úsilí, snažit se či pachtit, pokoušet se to
nějak uchopit a pak se toho držet. Jste to vy samotní!
Bob Adamson

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Naslouchání v tichu může změnit vaši bytost

"Kdo mě poslouchá? Je to jen tvoje mysl? Pokud je to jen tvoje mysl, tvé bytí se nezmění."

[Návštěvník]

Na jedné ze svých ranních procházek potká Moojibaba studentku, která říká, že se potýká s uspěchaností každodenního života. V reakci na to Moojibaba sdílí toto silné cvičení, aby zůstalo se smyslem bytí.

„Dejte si dar 5 minut ráno, 5 minut v době oběda a 5 minut večer. Stačí sedět 5 minut. Buďte si vědomi bytí. Tento základní pocit „já existence“ a buďte si toho vědomi.

Během těchto 5 minut začnete pociťovat zpomalení všeho a vrátíte se zpět do prostoru bytí. Ten prostor bytí je tou nejdůležitější věcí v celém tvém životě."

[Návštěvník]

BYTÍ
Bytí je jako rozpouštění se ve všem, co je, v současnosti."
"Bytí je nekonečný příliv a odliv, pohyb a stálost v jednom."
"Bytí je věčné, ale přitom vždy nové a nepoznané."
"Bytí je jako měsíční záře, která osvětluje všechno, co je."
"Bytí je neomezený prostor, ve kterém se všechno odehrává."
"Bytí je stav mysli, ve kterém je vše přijímáno bez odporu a předsudků."
"Bytí je nekonečné a neomezené, protože jeho přítomnost je všude."
"Bytí je klidné přijetí všeho, co přichází."
"Bytí je nejhlubší a nejskrytější skutečnost, která je současně nejblíže a nejdále."
"Bytí je největší a nejvznešenější tajemství, které se dá poznat jen vnitřním poznáním a meditací."
"Bytí je jako zrcadlo - odráží vše, co se na něj dívá, ale samo je prázdné."
"Bytí je jako větřík - neviditelné, ale přesto silné a všudypřítomné."
"Bytí je jako cesta - nikdy nekončící a vždy překvapující."
JJŠ

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Na úrovni Bytí je veškeré utrpení rozpoznáno jako iluze.

[Návštěvník]

"Projev může být uspokojivý a skutečně účinný pouze tehdy, když vyvstává ze stavu vědomí Bytí."
— Eckhart Tolle

[Návštěvník]

Neúspěch ani úspěch nemají sílu změnit váš vnitřní stav Bytí.

[Návštěvník]

.

SNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ?

Je život těžký nebo si ho těžký děláme sami? Bylo by možné žít s větší lehkostí? A mohla by lehkost bytí být snesitelná?

1. Musí být život náročný?

Když do sebe trochu nahlédneme, dost možná objevíme část nás samých, které je lehkost bytí trochu podezřelá. Jasně, na druhé straně toužíme po klidu, toužíme po tom, aby problémy konečně ustaly. Pokud se to však na chvíli stane, neobjeví se náhodou myšlenka, že to je podezřelé? Je to ticho před bouří nebo jakési poměrně hluboké přesvědčení, které říká: život přece musí být náročný, aby se věci vyvíjely a abychom se my sami posouvali dál a aby se vlastně něco dělo? A co si budeme nalhávat, těžký život je taky takovým oprávněním točit se kolem sebe a připadat si důležitě. A není nakonec na rostoucích křivkách nakažených nakonec i něco uspokojivého? Není možné, že by nějaká část nás samých měla zálibu v katastrofách? Konečně, nepřipadá nám vlastně ta lehkost bytí nudná? Jaké by to bylo žít život (alespoň na chvíli) bez jakýchkoli dramat? A co by stalo, kdybychom se vzdali přesvědčení, že život musí být náročný?

2. Děláme si život těžší

Někdy si život těžký děláme sami, možná proto, abychom na sebe upozornili, aby na nás museli druzí brát ohledy nebo i jen právě proto, že hladina je klidná a nic se neděje. A my místo, abychom si vychutnali okamžik zastavení, o kterém dobře víme, že dříve nebo později stejně skončí, začneme si sami problémy hledat a vytvářet. Lehkost může být nesnesitelná a my přece chceme něco cítit, a tak se dál točíme v dramatech.

3. Jak dobře trpět?

Zenový mistr Thich Nhat Hanh se ve své knize Bez bahna lotos nevykvete zabývá tím, čemu sám říká umění dobře trpět. Bolest k našemu životu patří, těžko si představit život bez nečekaných nepříjemných situací. S čím však pracovat můžeme je to, jak na ně reagujeme. A naše reakce často místo toho, aby nám pomáhaly tuto bolest dobře zvládnout, naše utrpení jen prohlubují. Můžeme upadat do sebeobviňování, sebelítosti, zoufalství, strachů z toho, co přijde, atd. Naše utrpení je najednou desetinásobné a my ho svými myšlenkami a pocity dál živíme a udržujeme při životě. Jak tedy dobře trpět? V první řadě je potřeba se učit bolest nezesilovat a nenechat se zaplavit strachem, vztekem nebo beznadějí. A aby se nám to dařilo, je třeba mít zásobu energie, která nám pomůže náročné situace zvládnout. K tomu podle Thich Nhat Hanha vede především rozvíjení plného uvědomování přítomného okamžiku a meditace. Uprostřed náročné situaci pak doporučuje mít na paměti, že nic netrvá věčně, a díky plnému uvědomování si všimnout, že v našem životě je i řada krásných a dobrých věcí a konečně že jsme naživu. Tato perspektiva nám pak může pomoct se o naše utrpení dobře postarat a zároveň se jím nenechat úplně pohltit.

4. Bez bahna lotos nevykvete

Thich Nhat Hanh však také říká, že by „nechtěl žít ve světě zcela bez utrpení, protože by v něm nebylo ani soucítění, ani porozumění“. Utrpení, pokud ho dokážeme přetavit v soucítění, se sebou a s druhými, je nakonec cestou ke štěstí. Cestou k tomu cítit, že žijeme a že jsme ve spojení s druhými.

5. Život je utrpení

Thich Nhat Hanh vychází z Buddhova učení. Před dvěma a půl tisíci let Buddha formuloval Čtyři ušlechtilé pravdy, které se staly základem buddhismu a které zkoumají právě utrpení. Podle první pravdy život není lehký, ale naopak ho provází strastiplnost a neuspokojivost: nemoci, stárnutí, zármutek, bolest, nepohodlí, neštěstí atd. U toho však Buddha nezůstal a v druhé pravdě se zabýval vznikem utrpení. Příčinou utrpení je žádostivost, kterou doprovází ulpívání, zaslepenost a nenávist. Jednoduše řečeno, často trpíme prostě proto, že odmítáme přijmout věci takové, jaké jsou, lpíme na minulosti, na svých představách o tom, jak by věci měly být, jací bychom měli být my nebo druzí atd. Neustále něco chceme nebo zase nechceme. Skutečnost odmítáme. Trpíme. To platí jak pro velké životní krize, tak pro zcela běžné každodenní situace. Ráno, když bychom potřebovali být svěží a plní energie, se probudíme unavení, počasí venku neodpovídá naší představě, naše plány naruší něco neočekávaného atd. K těmto situacím dochází dennodenně. Na to všechno nabízí Buddha řešení ve třetí pravdě, utrpení je možné zmírnit nebo mu učinit konec osvobozením se právě od té žádostivosti, která je jeho příčinou: od zaslepenosti, lpění a nenávisti. Jinak řečeno, od toho chtít, aby věci byly nějak jinak, než jak právě teď jsou. A to zase dobře známe, zatímco nad tím, že venku prší, když jsme si přáli slunce, je docela snadné mávnout rukou a jít dál, aniž by nám to muselo zkazit celý den, v případě, kdy nás opustí partner, se kterým jsme si představovali, že jednou zestárneme, tato cesta nelpění, pouštění a přijetí může trvat roky. Ostatně nikdo neříká, že k dosažení osvobození stačí znát Čtyři ušlechtilé pravdy. Výcvik mnichů trvá celý život. Buddha nepřestal meditovat ani po svém osvícení. A tak je čtvrtá pravda věnována tomu, jak tento vhled vnést do všech aspektů života, jak správně myslet, mluvit, jednat, pracovat, žít atd.

6. Uznat, že život je těžký, může být osvobozující

Uznat, že život není lehký a že být člověkem není snadné, nám může pomoct se trochu uvolnit a zbytečně nebojovat s tím, co je, nebo nemít pocit, že někde děláme chybu, pokud náš život neodpovídá životu z romantických filmů. Zároveň, jak to ukazuje Buddha nebo Thich Nhat Hanh, cesta k větší lehkosti začíná pouštěním a odkládáním a větší pozorností k přítomnému okamžiku. Tak může být užitečné se podívat, co nepotřebného bychom mohli odložit. Ať už jsou to věci, činnosti, vztahy nebo naše vlastní představy. Naše představy mohou často být tím, čeho se držíme nejhouževnatěji: našich očekávání, nároků, přesvědčení o tom, co a jak by mělo být nebo co je správné. Žít s lehkostí samozřejmě neznamená na všechno rezignovat, o nic neusilovat a okamžitě opouštět cokoli, co jen trochu zavání obtížemi. Žít s lehkostí znamená v první řadě žít, žít s důvěrou svůj život teď a tady v jeho nejrůznějších výkyvech a pouštět to, co už neslouží, učit se odkládat stranou to, co nám být naplno v přítomnosti brání, a nedělat si to těžší.

7. Život jako dobrodružství

Žít s větší lehkostí a otevřeností vůči neznámému umíme. Například během dovolené nebo prázdnin. Jaké by to bylo, zkusit i k běžnému dni přistoupit, jako kdyby mělo jít o dovolenou, výlet nebo dobrodružství? Možná si říct: „Udělám si výlet a půjdu se dneska podívat do práce.“ „Jsem zvědavý, co mě dneska čeká a co mě překvapí.“ A vyrazit ven tak trochu jako turista. Nic nebrání tomu, abyste udělali to, co je třeba. Ale můžete to dělat s trochu jiným postojem, pustit kontrolu, být otevření a zvědaví. A třeba když si dovolíte svůj postoj trochu změnit, už pak ani nebudete potřebovat jezdit na dovolenou.

8. mysl, mysl začátečníka

Šunrjú Suzuki je další zenový mistr, známý mimo jiné knihou Zenová mysl, mysl začátečníka, která začíná větou: „V mysli začátečníka je mnoho možností, v mysli odborníka jen několik.“ A odborníci jsme všichni. Víceméně víme, jak je to se světem. Nejspíše máme i nějakou svoji představu o zenu. Být v zenu, být v klidu, mít prázdnou mysl… Děti nebývají odborníci, v jejich mysli bývá možností, životních scénářů a představ o světě více a taky se až do zblbnutí nás odborníků dokážou ptát proč? Když Suzuki mluví o mysli začátečníka, nemá tím jen na mysli někoho, kdo s něčím začíná. Mysl začátečníka je pro něj cílem, to je ta zenová mysl, tedy mysl otevřená, svobodná, zvědavá a živá. Mysl, kterou možná mají děti, mysl předtím, než jsme během života obalili vším tím, co jsme nasbírali, mysl, která nelpí na tom, čeho dosáhla. Zen je v tomto ohledu hlavně procesem odnaučováním naučeného, do té doby samozřejmého. Odkládáním všeho, až nezbyde nic. Jen živoucí přítomnost. Tajemství. Co kdybychom se na svůj život podívali touto myslí?

9. Hravost

To, co nás odlišuje od dětí, o kterých, ať nemluvíme jen o buddhismu, Ježíš řekl, že jim patří nebeské království – nebeské království, o kterém Thich Nhat Hanh píše, že se ho můžeme dotknout v přítomném okamžiku, že je tady a teď – to, co nás odlišuje od dětí je, že si málo hrajeme. Žijeme příliš vážně. Ztotožňujeme se svými rolemi. Sami sebe bereme příliš vážně. Jak říká Malý princ: „Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.“ Jaké by to bylo trochu si vzpomenout? Kde by se v našem životě mohl naskytnout prostor pro větší hravost? A bylo by možné brát i život samotný jako takovou radostnou hru? Co se méně starat o výsledky a o více si užívat cestu, uvolnit se a nechat se unášet?

10. Vděčnost za život

Nejkrásnější momenty jsou ty, když ti, které jako učitel meditace doprovázím, znenadání dojdou k tomu, že život je dar. Ať už je zrovna jakýkoli, zakoušejí vděčnost. Vděčnost za prostou skutečnost toho, že jsou naživu, že vnímají a že cítí. Vděčnost dokonce i za to, že mohou prožívat těžkosti. A to je často velmi důležitý okamžik obratu na jejich cestě k větší svobodě, radosti a klidu.

Tento okamžik je zázrak.

Šimon Grimmich

[Návštěvník]

BÝT POHLCEN SAMOTNÝM BYTÍM

'Zeptejte se sami sebe: "Jaký je skutečný motiv všeho, co dělám, na co myslím, co chci?". Uvidíte, že vaše skutečné přání je být bez přání. Vaší skutečnou touhou je klid. Ve všech různých situacích svého života neustále usilujete o spokojenost. Stále přehlížíte, že vytoužený objekt nikdy nedodrží svůj slib.' - Jean Klein

Přišel jsem si vás poslechnout poprvé, můžete mi říct něco o své životní filozofii?

Začněme tím, že se nejdříve podíváme na to, proč jste sem dnes přišel. Když budete hledat důvod, možná v sobě objevíte pocit vnitřního nedostatku, jakýsi hlad, který jste sem přišel zkusit ukojit.

Než ale budeme pokračovat, uvědomme si, že ve skutečnosti není čeho dosáhnout. Ve chvíli, kdy jste o tom zcela přesvědčeni, nastává zastavení.

Veškerá energie dříve vynaložená k nějakému cíli se vrací ke svému zdroji a vy se vracíte zpět do své přítomnosti. Zpočátku to může být přítomnost namířená k něčemu, protože v povaze očí je vidět a uší slyšet. Když se však vidění a slyšení oprostí od motivu, cíle a záměru, nepatří již pouze očím a uším. Nezaujatá pozornost je vícerozměrná: celé tělo slyší a vy můžete cítit, i když ne smyslově, že se slyšení a vidění objevuje ve vás, ve vaší celistvé přítomnosti. Nakonec se i slyšení a vidění rozpustí v této přítomnosti a vy s ní splynete v jedno.

Nakonec již neexistuje subjekt, který vidí, ani objekt, který je viděn. Existuje pouze jednota.

To je to, co vám přicházím sdělit. Ztotožnění se s touto přítomností, s touto celistvostí, s touto plností, to je meditace, ale není zde žádný prostředník ani objekt, na který by se meditovalo. To není filozofie - to je vaše skutečná přirozenost.

Intelektuální pochopení se tomuto nevyrovná?

Ne, protože nikdy nemůžeme vědět, kdo skutečně jsme stejným způsobem, jakým poznáváme jiné věci, protože my jsme poznáváním samotným. Musíme tedy přistoupit k bytí. Cokoli jiného je pouze koncept.

Ale můžeme mít záblesk, který se dotkne jistoty, na kterou pak nemůžeme zapomenout. A pak se k tomu snažíme neustále vracet.

Připadá mi obtížné pochopit myšlenku, že "máme záblesk TOHO", a přesto se vracíme ke svému obvyklému způsobu života. Jak by to mohlo být opravdu TO? Zdá se mi, že je to stále ještě zkušenost svázaná časem a pojmy.


Zážitek patří někomu, nějakému "já". Je chápán ve vztahu k minulosti, k paměti, k tomu, co už známe. Stále má subjekt, prožívajícího, a objekt, něco prožívaného. Ale to, co jsme v podstatě my, nemůže být nikdy zakoušeno, nemůže nikdy existovat ve vztahu subjekt-objekt, takže musíme opustit veškerou touhu po zkušenosti.

Co tedy znamená lépe poznat sám sebe? Znamená to, že se stanete více obeznámeni s tím, co nejste. Nejste svým tělem, smysly, emocemi a myslí.

To je směr diametrálně odlišný od snahy snažit se poznání získat. Musí k vám přijít samo. Musíte naslouchat svému tělu, smyslům a mysli, což je naslouchání, které vyžaduje opustit vše, o čem si myslíte, že víte, všechna podmínění, všechny vzorce. Když v tomto naslouchání setrváte, vynoří se vjemy z toho, co by psychologie nazvala podvědomím a nadvědomím.

Nepřikládejte však těmto vjemům velkou pozornost, protože důraz na vnímaný obsah vás udržuje ve vztahu subjekt-objekt. Nejprve pozornost zaměřujte na vnímajícího a později zjistíte, že do popředí vystoupí samotné naslouchání, až nakonec v tomto naslouchání rozpoznáte sami sebe.

Naslouchání je pozadím všeho, co se objevuje. Je to klid. Vaše tělo, smysly, mysl a všechny stavy přicházejí a odcházejí, ale vy jste touto bezčasou přítomností.

Myšlenka, že existuje něco, čeho lze dosáhnout, je hluboce zakořeněná, a tak stále žijeme v procesu stávání se a vrháme energii do toho, abychom si něco vzali nebo udrželi. Naslouchání bez motivů však prohlubuje přesvědčení, že ve skutečnosti není co získat ani ztratit, a z mysli odpadá podmiňování, ustupuje rozrušení a nastává klid.

Jste pak jako rybář, který neovládá ani ryby, ani vodu. Pouze se dívá. A dojde k pocitu, že vše je obsaženo v tomto dívání, v tomto tichu - mimo něj není nic. V tuto chvíli stojíte na prahu svého skutečného bytí, ale žádná vůle vás přes něj nemůže přenést. Jste pohlceni samotným bytím.

*
Přeloženo z knihy Eas of Being od Jeana Kleina.

[Návštěvník]

"Sebevzdání je jednoduše vzdání se přesvědčení a pocitu, že jsme odděleni od nebo jiní než Boží nekonečné bytí. Je to zůstat tak, jak jsme, aniž bychom dovolili, aby naše bytí bylo kvalifikováno obsahem zkušenosti. To je láska k Bohu.

Bylo by však chybou dospět k závěru, že Boží bytí je pouze podstatou každého z nás a ne podstatou světa. Boží bytí není pouze to, od čeho odvozujeme naše bytí; je to to, od čeho svět půjčuje svou zdánlivou existenci.

– Rupert Spira, Srdce modlitby"