Poradna zdarma

Mistr taiči radí, jak být štastnější.

Přestaňte bojovat sami se sebou

Museli jste vstávat brzy, nestihli jste se nasnídat, ujel vám spoj do práce a do toho všeho vás šéf ani nepozdraví. Dnešek možná opravdu není vaším nejlepším dnem, ale to vůbec nevadí. Důležité je vědět, jak si s tím poradit a zbytečně se nestresovat. Protože negativní myšlenky přinášejí napětí a tím vzniká úzkost a různé nemoci. Alespoň to tvrdí Andy Mack, mistr bojového umění taiči, který posledních 26 let strávil tréninkem mysli.

„Všichni se stresové situace snažíme zvládnout po svém. Chodíme k psychologovi, do posilovny, k astrologovi, s kamarádem do baru. Zkrátka kamkoliv a to s jediným cílem, aby nám ten dotyčný pomohl. Přitom jediný, kdo nám může pomoct, jsme my sami,“ vysvětluje Australan Andy Mack na semináři Dissolve terapie v Praze.

Andy kromě vlastní školy taiči v australském Melbourne pracoval také pro australskou a thajskou vládu jako poradce ve věcech spojených se sociálně znevýhodněnými skupinami. Pomáhal například vězňům, které přesvědčil, že síla není ve svalech, nýbrž v uvolnění napětí.

Momentálně se Mack věnuje učení Dissolve terapie, taiči, osobnímu a skupinovému koučinku a dlouhodobé osobní terapii. Vede semináře po celém světě a díky mnohaletým zkušenostem s vipassana meditací (intuitivní poznání tří charakteristik bytí – pomíjivosti, neuspokojivosti a neosobnosti) se stal vyhledávaným trenérem učitelů jógy.

Do Prahy se před několika dny přestěhoval se slovenskou manželkou Adélou, která mu asistuje. Věří, že právě u nás má velký prostor pro založení školy a léčebného centra. Češi podle něj stále více experimentují s novými technikami, přitom možnosti u nás stále ještě nejsou na takové úrovni jako ve světě, třeba v Thajsku, kde žil a trénoval pět let. Deset let navštěvoval různé kláštery, kde žil jako mnich. Osm hodin denně meditoval a cvičil za jediným účelem – zdolat svoje tělo a mysl.

Před tím, než ho jeho učitel Sifu Adam Mizner seznámil s taiči, řešil Mack stres tím, že tvrdě trénoval – zvedal těžké váhy, běhal každý den deset kilometrů a zápasil. Tím se jeho tenze zvyšovala a jeho zdravotní stav zhoršoval. Byl alergický na spoustu potravin a nic mu nepomáhalo. Zachránil ho až intenzivní trénink relaxace, který mu změnil život od základu.

Strávil roky praktikováním tradičních buddhistických relaxačních technik vipassany, čchi-kungu, neigongu a vymyslel speciální trénink, který nazval Dissolve terapií. Tato práce s myslí by měla člověka naučit uvolnit fascii (vazivový obal svalů), vnitřní orgány, nervovou soustavu, šlachy a všechny svaly v těle. Dissolve znamá v překladu rozpustit, tedy nechat pomocí terapie vše rozplynout.

Dvaačtyřicetiletý Australan věří, že nepotřebujeme žádné knížky k tomu, abychom se naučili pracovat se svým tělem a myslí. Jediné, co potřebujeme, je naučit se uvolnit ve chvíli, která je nám nepříjemná a nechat vše špatné odejít. Zkrátka nedržet to v sobě a neutíkat před problémy pomocí všelijakých aktivit, které nás ještě více vysilují. Důležitá je podle Macka práce s okamžikem, zůstat v klidu, i když třeba venku prší.

Tohle se můžete na jeho semináři Dissolve terapie naučit



0 1 2 3 4 5

Přesně podle této stupnice si pěstujeme naši úzkost. Začíná to špatnou myšlenkou, pocitem, se kterým jdeme třeba k psychologovi. Ten nám předepíše antidepresiva. Docházíme k němu rok, dva, abychom přišli na to, odkud problém pramení a přitom se uměle uvolňujeme všelijakými léky. Nic nezlepšujeme, naopak, konstantně se udržujeme na bodě 5, namísto toho, abychom se vrátili z jedničky do nuly.

„Neustále hledáme nějaké berličky, kterými bychom si ulevili. Každý po svém. Ať už to je alkohol, marihuana, fyzická aktivita, káva, závislost na partnerovi a dětech, antidepresiva nebo práce. Zkrátka cokoliv, abychom se rozptýlili a pocítili uvolnění. Ulevíme si, ale jen krátkodobě, protože ona tenze, negativní myšlenka se hned vrátí. Naše zlé ráno se proměnilo ve zlé dny, měsíce a roky. Přitom jediné, co stačí udělat, když se nám něco nepříjemného přihodí, je nadechnout-vydechnout a nechat vše zlé odejít hned, jak to přijde – zjemnit náš pohled na svět,“ vysvětluje mistr taiči.

„A když se takové uvolnění naučíme, tak to bude mít efekt i na mysl toho druhého, třeba šéfa, který na vás řve. Vše totiž bude v pořádku, jakmile nebudete v napětí. Jen tak s vámi nic nepohne, budete vidět čistě a najdete prostor a cestu k vašemu cíli. Ať už je to láska, vysněná práce nebo narovnání vztahů s rodinou. To vše se vám najednou bude zdát jednoduché,“ dodává.

Ne nadarmo se říká, že jste to, co jíte. A to samé platí i u vaší hlavy, jste to, co si myslíte. Přesně takovou energii vyzařujete a i tak vás podle Andyho Macka vnímá okolí. Jestliže se bojíte, uvidí to i ostatní. To znamená, že pokud je ve vaší konverzaci nějaké napětí, musíte ho uvolnit a jakkoliv to může znít zvláštně, začněte jazykem. Přes jazyk se totiž podle čínské medicíny uvolňuje i celé tělo a mysl.

„Můžete relaxovat kdekoliv, na tréninku, při pracovní schůzce, když na vás někdo zakřičí. Zkrátka kdekoliv a kdykoliv. Tím pro vás až doposud nepříjemné činnosti nebudou nepříjemné a vy se na ně budete těšit,“ předpovídá Mack.

Není to o tom, že se stanete pasivním vysmátým hipíkem. Podle mistra taiči se stanete člověkem, kterého jen tak něco nerozhodí a který si bude užívat života v jakékoliv situaci. Budete silní, nic vás nezdolá a nikdo s vámi nepohne. „Přitom na vašem životním stylu nebudete měnit vůbec nic, jen se už obejdete bez oněch berliček,“ uzavírá Andy Mack, který se těší na nový život v Praze.

http://www.forbes.cz/mistr-taici-radi-j ... -se-sebou/

Od strachu až k laskavosti



Přemýšlel jsem nad tím, jak lépe zvládat všechny těžké situace a jak být milejší a laskavější k lidem kolem mě.

Přišel jsem na to, že prakticky všechno mé negativní chování vychází ze strachu.

Ve filmu Donnie Darko hlavní hrdina polemizuje s učitelkou, která mu tvrdí, že všechny negativní projevy jsou odrazy strachu a všechny pozitivní projevy odrazy lásky. Souhlasím s Donniem, že nic se nedá zredukovat na prostě dobré nebo prostě špatné. Jednoduše na to neexistuje žádné obecně platné měřítko (i když se o to tuhle a támhle někdo snaží – hezké shrnutí poskytuje Tomáš Sedláček v knize Ekonomie dobra a zla).
Každopádně pohled, že strach nám brání v tom být otevřenými a tvůrčími lidmi, mi dává smysl.

Osobně si celý ten koncept představuji takhle. Člověk má dvě části mozku. Jednu myslící lidskou (logika, víra, abstrakce, dlouhodobé plánování) a jednu pudovou zvířecí (instinkty, reakce, přítomnost). Když nás přepadne strach, naše reakce převezme zvířecí část mozku, která briskně rozhodne mezi dvěma variantami: bojuj, nebo uteč.

V sociálním prostředí našeho lidského světa se to pak projevuje následovně: Pokud mozek přepne na boj, člověk se začne chovat agresivně (arogantně) nebo defenzivně (zuřivě si brání svou lidskou malost). Zvolí-li útěk, začne se osoba omlouvat (podřizovat) nebo litovat (dělá ze sebe oběť). Všechny tyto vlastnosti považuji za slabiny a všechny pramení ze strachu.

Model celebrity, která se chová arogantně, známe asi všichni. Z čeho má takový člověk strach? Že najednou nebude dost dobrý a přijde o jediné, co má, že znehodnotí svou „značku“, díky které má peníze, uznání, přátele. Bojí se, že tím vše ztratí.

Proč se někteří lidé chovají zle ke svým partnerům? Ze strachu, že je ztratí, ať už proto, že je opravdu milují, nebo proto, že onen partner pro ně znamená určitý sociální status. Z obavy, že nejsou dost dobří a potřebují si dokazovat svou nadvládu.

Proč lidé v práci tak hrozně brání svoje nápady? Protože na nich zakládají svou pracovní identitu. Pokud jsou nápady špatné, oni jsou špatní.

Tohle všechno je strach plynoucí ze ztráty ega – identity, kterou jsme si vybudovali pro kontakt s vnějším světem. Ve skutečnosti je ego jen maska, jíž někdy nevědomky zaměňujeme za naši skutečnou osobnost.

Když má člověk tento sice skutečný, ale zároveň nepotřebný strach, pomůže mu polknout svoje ego a přestat o něj bojovat. Lidé se často bojí ustoupit, protože to považují za slabinu. Ego je to co má strach, že bude pokořené, zamazané a zbytečné. Proto potřebuje všem kolem dokazovat, že existuje.

Poslouchat strach má skutečně smysl, jen když jde o zdraví nebo život. Všechno ostatní je jen hra, kde je potřeba hodnotit rizika, ne se řídit instinktivním strachem.

Občas se sám chovám hloupě a tak pak zpětně zkoumám, proč jsem se tak choval a většinou jsem schopen celou tu scénu zredukovat na nějaký konkrétní strach. Jakmile ten strach pojmenuju, dokážu mu čelit. Možná ne hned, ale dřív nebo později podlehne!

Zjistil jsem, že v prostředí, kde se cítím příjemně a bezpečně je pro mě mnohem snazší poslouchat jiné lidi, chápat, to co říkají a být k nim příjemný. Naopak v prostředí, kde existují ať už umělé nebo přirozeně vyvolané tlaky můžu být dost nepříjemný, jízlivý a defenzivní.

Pro mě je ideálem mít koule na to, abych si mohl být jistý, že při napadení uchráním sebe a své blízké, případně hodnoty, které jsem vybudoval. Ale zároveň v období klidu a míru v libovolném prostředí budu moct být příjemný a laskavý.

Vše, co jsem měl možnost zažít nasvědčuje tomu, že klíčem k laskavému a svobodnému chování je podle mě odbourání strachu. Ale jak? Jak odbourat strach?

V prvé řadě je potřeba si uvědomit, že strach je jen informace. Mnohdy velmi užitečná, ale stále jen informace. Můžeme s ní naložit rozumně (vyhnout se opravdu reálnému nebezpečí) nebo ji vyignorovat (v případě neopodstatněného strachu). Kolikrát si stačí představit, co nejhoršího by se nám mohlo stát, a zjistíme, že případný zisk za zkoušku stojí.

Nevyhnutelný je pak trénink, kterým člověk získává spoustu referenčních bodů, díky nimž si zvedá sebevědomí. To je ale jen půlka cesty. Sebevědomí je jen vlastnost ega – ve skutečnosti to znamená, jak věříme své masce.

Ale my musíme jít ještě hloub, ano, ještě hloub až k sebeuvědomění. Ego je to, co se bojí. To skutečné, přirozené, opravdové já se nemá čeho bát, protože je tím, čím je. Dan Millman v knize Cesta pokojného bojovníka (natočili podle toho i film) píše, že skutečná síla není v neporazitelnosti (která je nedosažitelná), ale v uvědomění si své naprosté zranitelnosti. A tam, tam není žádný strach, jen radost ze života a laskavost.

Celé si to představuju jako bublinu. Rozpažte, jako byste chtěli někoho obejmout a pořádně se nadechněte. Tohle je pocit, kdy máte velkou bublinu – hluboké sebeuvědomění. Teď vydechněte, nahrbte se a dejte si pěsti k bradě, jakoby vás chtěl někdo praštit. To máte malou bublinu – strach.

Když nějaká obtíž dolehne na bedra člověka s velkou bublinou, ten ztěžka vydechne a prohne se pod ní. Pak se ale znova nadechne a rozpřáhne ruce. Zasáhne-li totéž člověka s malou bublinou, vyrazí si zuby.

Člověk s rozpaženýma rukama dokáže přehrabovat problémy v klidu, plnými hrstmi a s úsměvem s nimi nakládat. Člověku, jenž si kryje bradu, nezbude než bušit kolem sebe nebo se vzdát.

Když nemáme prostor, jednáme zkratkovitě. Proto bojujme za velké bubliny!

RAW MEAT

ČLOVĚČE, VSTUP DO MÉHO SRDCE VE SVÉM NITRU

♥♥♥

ČLOVĚČE,
VSTUP DO MÉHO SRDCE VE SVÉM NITRU.
NENÍ MÍSTA, NENÍ STAVU VĚTŠÍ LÁSKY, KRÁSY A RADOSTI!

HLEDÁŠ CESTU ZA MNOU A CÍTÍŠ SE SÁM
A PŘESTO JSEM V TOBĚ A JSEM TEBOU.

NENÍ SAMOTA, NENÍ SMUTEK, NENÍ BOLEST, KDE "JÁ JSEM"
HLEDÁTE MĚ, VYDÁVÁTE SE PO CESTÁCH ZA MNOU.

NIKAM NECHOĎTE, NIKDE MĚ NEHLEDEJTE.
JSEM VODOU VAŠÍ VLASTNÍ STUDNY.
JSEM PRAMENEM Z NĚHOŽ TRYSKÁ VODA VAŠEHO VLASTNÍHO SRDCE.
JSEM MLÉKEM Z NĚHOŽ ŽIJETE.

NENÍ MEZI NÁMI VZDÁLENOST.
JSEM JEDNO S VÁMI . JSEM ŽIVOTEM VAŠÍM.
MÁM SRDCE STÁLE OTEVŘENÉ A RUCE LÁSKY VZTAŽENÉ K OBJETÍ.

NEVYDÁVEJTE SE NA CESTU OD JEDNOHO KE DRUHÉMU.
BUDETE ZNAVENI, PROTOŽE ČLOVĚK ZE SVÉ LIDSKÉ PODSTATY,
BYŤ JEHO LIDSKÁ LÁSKA BYLA VELIKÁ, NEMŮŽE NAPLNIT VAŠE NITRO.

TO JE MŮJ CHRÁM - DŮM OTCE MÉHO,
KAM SE NAVRACÍ "SYN" Z MARNÝCH CEST,
ABY POZNAL, ŽE TO, CO HLEDAL, NALEZL TAM,
ODKUD ODEŠEL.

...DÁM TI PROŽÍT JEDNOTU SE MNOU.
VRAŤ SE DO MÉHO SRDCE, KTERÉ JE TVÝM VLASTNÍM.
DARUJ MNĚ SÁM SEBE PRO DRUHÉ.
BUDEŠ ROZDÁVAT A NEBUDE UBÝVAT.

VYPRÁZDNÍŠ VŠAK DŽBÁN SVÉHO EGA.
AŽ BUDE PRÁZDNÝ, NAPLNÍM JEJ PO OKRAJ SÁM SEBOU, A BUDEŠ MOCI TĚŠIT A NAPÁJET OSTATNÍ.

UKÁŽEŠ JIM SÁM NA SOBĚ ZDROJ UZDRAVENÍ A RADOSTI.
STANEŠ SE UZDRAVENÍM A RADOSTÍ PRO SVÉ BLIŽNÍ.

JSEM S TEBOU PO VŠECHNY DNY DO PŘEMĚNY TMY VE SVĚTLO BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ.

MILOVAL JSEM TĚ DŘÍV, NEŽ JSI SE NARODIL,

DŘÍV, NEŽ SE ZRODILA HMOTA.

MILUJI TĚ A NEPŘESTANU MILOVAT...

JSEM ONLINE

AMEN

http://www.informaceodjinud.estranky.cz ... itru..html

Probuzení vědomí uvnitř vás, které je založené na srdci, motivováno láskou a svobodou; pomáhání druhým v přeměně. Nyní budeme mluvit o poslední, čtvrté fázi: otevření se Duchu. Když jste vstoupili do čtvrté fáze, našli jste uvnitř sebe místo klidu a míru. Často se spojujete s klidem ve vašem srdci, který je, jak víte, věčný. Vše, co prožíváte, je reaktivní ve srovnání s tímto neomezeným a vše-objímajícím Bytím. Toto místo klidu a míru uvnitř vás je také nazýváno Duchem.

Ve vašich esoterických zvyklostech byl učiněn rozdíl mezi duchem, duší a tělem. Tělo je fyzické bydliště duše na omezený čas. Duše je ne-fyzické, duševní ukotvení prožitku. Nese prožitky z mnoha životů. V průběhu času se duše vyvíjí a pomalu roste v mnohostranné kameny krásy, kde každý aspekt odráží různý typ prožitku a na něm založenou znalost. Duch se nemění a neroste v čase. Duch je mimo čas a prostor. Duch je věčnou a nadčasovou částí vás samých, jenž je za Jedno s Bohem, který vás stvořil. Je to božské vědomí, které je základem vašeho vyjádření v čase a prostoru. Narodili jste se z říše čistého vědomí a nesli jste uvnitř část tohoto vědomí skrze všechny vaše manifestace ve hmotné formě. Duše se podílí na dualitě. Je ovlivněna a transformována svými prožitky v dualitě. Duch je mimo dualitu. Je to pozadí, na kterém se vše zdokonaluje a vyvíjí. Je to Alfa a Omega, kterou můžete jednoduše nazvat Bytí či Zdroj. Ticho, vně ale především uvnitř, je nejlepším vstupem k prožití této všudypřítomné energie, kterou jste v nejhlubším jádru Vy sami. V tichu se můžete dostat do spojení s nejzázračnější a s nejvíce samozřejmou věcí, která existuje: Duch, Bůh, Zdroj, Bytí. Duše nese vzpomínky z mnoha inkarnací. Ví a chápe mnohem více než vaše pozemská osobnost. Duše je napojena na mimosmyslové zdroje vědění, jako jsou vaše minulé pozemské osobnosti a průvodci či známosti na astrálních planetách. Navzdory tomuto napojení může být duše ve fázi zmatení, nevědomá si své skutečné podstaty. Duše může být traumatizována jistými prožitky a tak zůstává po nějakou dobu v místě temnoty. Duše se postupně vyvíjí a získává pochopení pro dualitu vězící v pozemském životě. Duch je během tohoto vývoje nehybným bodem. Duše může být ve stádiu temnoty či osvícení. Duch ovšem nikoli. Duch je čisté Bytí, čisté vědomí. Je stejně tak v temnotě jako ve světle. Je to jednota tvořící základ celé duality. Když dosáhnete čtvrté fáze přeměny od ega k srdci, spojíte se s Duchem. Spojíte se se svým Božstvím. Spojení s Bohem uvnitř vás je jako být vynesen z duality, zatímco zůstáváte plně přítomni a zakotveni. V této fázi je vaše vědomí naplněno hlubokou, ale tichou extází: mixem míru a radosti. Uvědomujete si, že nejste závislí na ničem mimo vás. Jste osvobozeni. Jste doopravdy ve světě, ale nejste z něj stvořeni. Spojení se s Duchem uvnitř není nic, co se děje jednou provždy. Je to pomalý a postupný proces, ve kterém se spojíte, odpojíte, znovu spojíte?. Postupně se ohnisko vašeho vědomí pohybuje z duality k jednotě. Přeorientovává samo sebe nalézajíc, že nakonec je taženo spíše k tichosti než k myšlenkám a emocím. Tichostí myslíme být plně ve středu a přítomnosti, ve stádiu ne-soudícího vědomí. Neexistují žádné dané metody či prostředky, jak se tam dostat. Klíč ke spojení se s vaším Duchem není o tom, následovat nějakou disciplínu (jako meditování, půst atd.), jde o skutečné pochopení ? pochopení, že právě ticho vás přivádí domů, ne vaše myšlenky a emoce. Tohle pochopení pomalu roste, jak jste si stále více vědomi mechanismu svých myšlenek a emocí. Propouštíte staré návyky a otevíráte se nové realitě vědomí založené na srdci. Vědomí založené na egu uvnitř vás vadne a pomalu umírá. Umírání není něco, co děláte; je to něco, čemu dovolíte, aby se stalo. Vzdáte se procesu umírání. Smrt je dalším světem pro změnu, transformaci. Tak je to vždy. Smrt je vždy uvolnění starého a otevření se novému. Během tohoto procesu není jediný moment, ve kterém ?nejste?, tj. ve kterém jste dle své definice mrtví. Smrt tak, jak ji definujete, je iluze. Je to jen váš strach ze změny, který činí to, že se smrti bojíte. Nebojíte se jen fyzického umírání, bojíte se také emocionálního a mentálního umírání v průběhu vašeho života. Ale bez smrti by se věci staly stálými strnulými. Stali byste se zajatcem svých starých zvyků: opotřebené tělo, zastaralé vzorce myšlení, omezující emocionální reakce. Dusivé, že? Smrt je osvoboditelem. Smrt je vodopádem čerstvé vody, která prolamuje staré, sešlé brány a pohání vás k novým oblastem prožitků. Nebojte se smrti. Žádná smrt není, jen změna. Přechod od vědomí založeného na egu k vědomí založenému na srdci je v mnoha způsobech prožití smrti. Čím více se identifikujete s Duchem, s Bohem uvnitř vás, tím více propustíte věci, které vás dříve znepokojovaly či do kterých jste vkládaly mnoho energie. Na hlubších a hlubších úrovních si uvědomíte, že není skutečně nic, co dělat, jen být. Když se ztotožníte se svým bytím, namísto prchavých myšlenek a emocí, které skrze vás prochází, váš život to okamžitě ovlivní. Duch není nic abstraktního. Je to realita, kterou můžete přinést do svého života. Bytí v souladu s jeho nejčistšími zdroji nakonec změní ve vašem životě vše. Bůh či Zdroj či Duch je ve své podstatě tvořivý, ovšem způsoby, které jsou vám těžko uchopitelné. Duch je tichý a věčný a přesto tvořivý. Realita božského nemůže být skutečně uchopena myslí. Může být pouze pociťována. Když jí pustíte do svého života a poznáte ji jako šeptání svého srdce, vše pomalu začne zapadat na místo. Když jste naladěni na realitu Ducha, na tiché uvědomění, jenž je za všemi vašimi prožitky, přestanete tlačit či nutit realitu svou vůlí. Dovolujete věcem, aby se vrátily zpět do svého přirozeného stavu bytí. Stáváte se svým přirozeným, skutečným Já. To vše nastane harmonickým a smysluplným způsobem. Zažíváte, že se věci spojují způsobem, který má přirozený rytmus a tok. Vše, co musíte udělat je, zůstat naladěni na tento božský rytmus a propustit strachy a nedorozumění, které vás chtějí zasáhnout. Pomáhání druhým z úrovně Ducha Kdy jste učinili přeměnu z vědomí založeného na egu k vědomí založenému na srdci, uvnitř jste více či méně stále ve spojení s božským proudem bytí. V tomto stavu bytí není potřeba či touha pomoct druhým, ale zcela přirozeně k vám přichází. Přitahujete ji k sobě, ale ne skrze vůli. Energeticky nyní vyzařujete jisté vibrace. Ve vašem energetickém poli je přítomno něco, co k vám lidi přitahuje. Není to něco, co jste učinili, ale něco, čím jste. Je to vibrace dostupná ve vaší energii, která jim pomůže, spojit se s jejich vlastním božským Já. Můžete být jejich zrcadlem, ve kterém mohou vidět těžký problém či stav, který je v tu chvíli uvolňován a transformován do energie jeho vyřešení. Mohou cítit energii osvobození, která je vždy založena na kontaktu s božským Já ve vašem bytí. Jste schopni je něco naučit a učení probíhá tak, že jste sami sebou. Není to tím, že přenášíte vědomosti či používáte jisté metody, kterými učíte či léčíte. Je to tím, že dovolíte sami sobě být skutečně tím, kým jste a tím, že vyjadřujete sami sebe tak, jak nejradostněji dokážete, pak vaše přítomnost začne být skutečně nápomocná. Tím, že sami sebe sdílíte s ostatními, vytváříte místo pro jejich léčení, do kterého mohou anebo nemusí vstoupit. To je jen na nich. Jako léčitel či terapeut potřebujete jediné, být spojen se svým božským vnitřním proudem, s tichým uvědoměním Ducha. Je to ono opravdové spojení, které lidi posouvá a pozvedá je do vyšších, volnějších stavů uvědomění, pakliže si ho zvolí. Pokud ano, nastane v jejich vlastním rytmu a proudu. Být tu v tomto ohledu pro druhé vytváří velmi neutrální pocit. Znázorňuje úroveň oddělenosti, ve které uvolňujete svoji osobní touhu ke změně či ?léčbě? druhých. Taková touha, která je na jistém stupni zobrazována všemi Pracovníky Světla, nepramení ze skutečného pochopení vnitřní cesty, po které lidé chtějí kráčet, aby našli svou vlastní pravdu. Mnoho lidí potřebuje jít na dno jistých otázek předtím, než jsou je skutečně připraveni uvolnit. Když tak učiní, skutečně ?vlastní? řešení problému a to jim dává hluboké uspokojení. Možná si to uvědomujete i ze svého života a rozpoznáváte problémy, se kterými bojujete. Prosím, buďte si toho vědomi a nesnažte se uchránit lidi od ?pádu na dno?. Jestliže jsou rozhodnuti tam jít, půjdou tam navzdory všemu, co uděláte či řeknete. Je lepší nebýt emocionálně spojen s ostatními lidmi, kterým pomáháte. Emocionální zapletení používá osobní vůli k léčení či k transformaci druhých. Tato osobní touha druhým nepomáhá; může dokonce způsobit bloky v jejich léčebném procesu. Kdykoli chcete měnit lidi, nejste v prostoru lásky a připuštění. Oni tohle cítí. Můžete si myslet, že je pozorujete a čtete, ale oni jsou bystrými čtenáři stejně tak! Čtvrtá fáze přeměny od ega k srdci je o překračování úrovně duše a vystoupání k úrovni Ducha. Nechceme tím samozřejmě říci, že duše je v jakémkoli ohledu ?méně? než Duch. Jde o to, že: vy jste větší a zahrnujete více než vaše duše. Duše je prostředek k prožívání. Tím, že se identifikujete s Duchem ve vás, s vaším božským Já, všechny věci, které jste prožili v mnoha a mnoha životech, zapadnou na místo. Povznášíte se nad prožitky tím, že se s žádným z nich neidentifikujete. Tohle má na duši léčivý efekt.
Bhaktijoga cvičení – Eduard Tomáš

Dualita ~ iluze oddělenosti

Vše začíná rolemi, které hrajeme. Dualita a pocit oddělenosti ale nevzniká samotnou hrou, ale ztotožněním se s touto hrou, s jedním nebo s druhým herním polem (skupinou) nebo ztotožněním se s těmito rolemi. Je to například moment, kdy v tom čemu věříme, začneme hledat sebe samu/samého. Ráda bych se s Vámi podělila o jeden z nejznámějších příběhů, jde o poslední momenty Ježíše Krista a jeho prožívání jednoty až do posledních okamžiků jeho vlastního života..

Role jsou smyšlené, ve skutečnosti neexistují a tato iluze způsobuje nejvíce utrpení

Ježíš Kristus se nenazýval nikdy spasitelem, naopak tvrdil, že je jedním z nás všech. Necítil být obětí, dokonce ani v momentě ukřižování nebyl oběť, a nikoho neobviňoval, nikomu neříkal, že druhému odpouští. Kdyby totiž někomu řekl, že mu odpouští, musel by to říkat z pozice oběti, pouze oběť může někomu cokoli odpustit. Není-li oběti, není ani odpuštění. Ježíš ale jen zvolal „otče odpusť jim, neboť nevědí co činí“ a tak se nestavil sám do role oběti, viníka, soudce ani zachránce. Stejně tak ale necítil vinu, jelikož se neomluvil za své konání ani kázání, při celém procesu mlčel a nikdy nevyjádřil žádnou lítost. Zrovna tak, ale nikoho sám neobvinil, neukázal na žádného viníka. Tedy Ježíš nebyl ani v okamžiku své smrti v žádné z těchto rolí a prožíval jednotu do posledních okamžiků.

Tomu se dnes říká bod nula – nebýt v žádných rolích, být jen pozorovatelem okolního dění. Nic neupřednostňovat a nic neodporovat. Přijímat vše tak, jak přichází a ničemu nedávat přednost, ani se ničemu nebránit, nebojovat. Každý boj vně je vždy bojem vnitřním se sebou samým. Nic nehodnotit, neposuzovat, neodsuzovat. Kde je souzení a hodnocení, tam je oddělenost. Jakékoli vymezení se a ukázání na cokoli nebo kohokoli způsobí naše umělé oddělení se od celku, od sebe a tedy i od boha. Všichni jsme součástí stejného zdroje, původ máme stejný a proto jsme současně v každé bytosti a v každé situaci. Pokud hodnotíme, oddělujeme se o jádra tohoto stvoření a od celku jako takového. A v bodě oddělení začíná utrpení a veškerá bolest.

Je důležité nechávat skrze sebe vše projít, bez upřednostňování nebo odporování čehokoli, bez definic, bez hranic a omezení, bez vymezování se proti tomu a tomu a naopak ztotožňování se s tím a tím. Občas se setkávám s duchovními lidmi, kteří stále hrají hru duality. Hra duality může vypadat jako hra na dobro/zlo, krásné/ošklivé, vědomí/nevědomí, probuzený/spící, tohle chci/nechci, tohle potřebuji/nepotřebuji atd. Je to možná z vlastního strachu, z velké touhy někam patřit, patřit k jedné nebo druhé skupině lidí, snad ze strachu, že bez toho bychom nebyli ničím a nikam bychom nepatřili. Ale touha patřit do určité skupiny není svoboda, stejně tak jako něco/někoho hodnotit, tak aby nám to dalo větší pocit vlastní důležitosti. Přesně v tomto bodě začíná utrpení. Utrpení není v kulisách vně – nevzniká tím, že patříme přirozeně do určité skupiny, národnosti, náboženství aj., ale vzniká v té touze a ve vnitřním vymezení se. Ve vnitřní reakci.

Neznamená to tedy nemít vlastní názor, postoje, vnímání nebo nestát před žádným rozhodnutím a jen se tzv. nechat vést bez převzetí zodpovědnosti. Znamená to, tohle vše dělat bez vnitřního odporu, vymezení se nebo hodnocení. V praxi to znamená umět říci „tohle se mi nelíbí“, „s tímto nesouhlasím“, a klidně i „nyní se zlobím“, ale bez vnitřní emocionální reakce. Zlobit se tzv. bez zlobení se. Pokud to situace bude vyžadovat, nechat konat jen tělo, ale bez otisku v našich srdcích a v podvědomí.. protože mi se můžeme rozhodovat a jít si zcela svou vlastní cestou a současně se nevytvářet utrpení v oddělenosti (v dualitě) a nevzdalovat se tím sobě ani bohu. Neříkám, že je to vždy snadné, ale vyplatí se o to snažit, pokud chceme tvořit vlastní svět a tím i ten vnější svět v přirozeném obrazu lásky a jednoty, v bytí a žití bez hranic a omezení, v obraze v jakém byl tento svět stvořen.

Zkoumání vztahu subjekt-objekt

Jak může vědomí směřovat k něčemu, když vědomí je vším, co tvoří ten objekt? Mary usne v Garrisonu a sní, že je Jane v Paříži. Vědomí, s nímž Jane v Paříži zažívá své zážitky, skutečně patří do mysli Mary, která spí v Garrisonu. Z pohledu Maryiny mysli nic, co se děje ve snu, není od ní vzdálené, stejně jako v kině není nic vzdálené od plátna. Mary tedy nemusí nikam směřovat.

Nicméně, Jane v Paříži vnímá vše jako vztah subjekt-objekt, kde je vzdálenost mezi ní a domy na druhé straně ulice. Jane musí svou pozornost zaměřit na objekty, které se zdají být vzdálené. Z jejího pohledu tedy existuje nutnost rozšiřovat své vědomí směrem k těmto objektům.

Když se Mary probudí, uvědomí si, že ve skutečnosti nebylo třeba nikam směřovat, protože nic nebylo od ní vzdálené. Jane však ve snu vnímá nutnost směřovat svou pozornost na věci, které se zdají být vzdálené.

Absolutně vzato není žádná vzdálenost, ale z pohledu subjekt-objektového vztahu existuje. Jane nikdy plně nepozná, že je Mary; pro Jane to vždy bude úsilí. Mary, na druhé straně, zažívá vše bez námahy.

Když Jane zkoumá svou mysl a uvědomí si svou pravou podstatu, cestuje zpět k Mary. V konečném důsledku se uvědomění Mary projeví skrze Jane.

Lucidní snění znamená, že Mary zůstane vědomá i ve snu a vidí celý sen ve své mysli, což je cíl, ke kterému směřujeme. Lucidní bdění znamená, že pokračujeme ve vnímání světa z našich lokalizovaných perspektiv, ale uvědomujeme si, že nejsme tělem, ale vědomím.

Stav lásky nastává, když se iluze oddělenosti rozpustí a Maryiny mysl prosvítí skrze Janeino srdce, což je zkušenost lásky.