Souzení

[Návštěvník]

Posuď svého bližního

"Katie Byron: Miluji to, co je
(Výňatek z knihy)

ÚVOD

Byron Kathleen Reidová, obchodnice a matka žijící uprostřed pouště v jižní Kalifornii, začala po třicítce trpět těžkými depresemi. Během následujícího desetiletého období se její deprese prohloubily, až nakonec poslední dva roky téměř neopouštěla lůžko a vážně pomýšlela na sebevraždu. Pak jednoho rána dospěla Katie (jak se jí říká) uprostřed nejhlubších depresí k uvědomění, které změnilo její život. Najednou viděla, že přesvědčení, že něco by mělo být jiné, než je ("Můj manžel by mě měl více milovat," "Mé děti by mi měly projevovat více vděku"), jí přináší utrpení, ale že když se podobnými myšlenkami nezaobírá, cítí mír.

Uvědomila si, že zdrojem jejích depresí není svět kolem ní, nýbrž její postoj ke světu kolem sebe. V záblesku pochopení Katie viděla, že naše snaha najít štěstí se ubírá nesprávným směrem - místo abychom beznadějně usilovali o to, aby se svět přizpůsobil našim představám o tom, jaký by "měl" být, můžeme tyto představy podrobit zkoumání a dotazování, jehož výsledkem je, že přijmeme realitu takovou, jaká je, a tak zažijeme nepředstavitelnou svobodu a radost. Katie vymyslela jednoduchou, avšak účinnou metodu dotazování, nazvanou Work, která pomohla uvést tuto transformaci do praxe.

Výsledkem bylo, že žena upoutaná na lůžko a pomýšlející na sebevraždu se proměnila v člověka naplněného láskou ke všemu, co život přináší. Katieino pochopení zákonů mysli odpovídá nejnovějším poznatkům získaným v kognitivní psychologii a její Work je srovnáván se Sókratovými dialogy, učením buddhismu, a programy dvanácti kroků.

Avšak Katie vyvinula svou metodu bez jakýchkoli znalostí náboženství či psychologie. Work je založen pouze na přímé zkušenosti jedné ženy o tom, jak utrpení vzniká a jak je lze ukončit. Je překvapivě jednoduchý a dostupný každému bez rozdílu věku a původu a nepotřebujete k němu nic víc než papír, tužku a otevřenou mysl. Katie si okamžitě uvědomila, že předávat lidem svůj vhled nebo odpovědi má minimální hodnotu. Místo toho jim nabízí proces, který jim může poskytnout jejich vlastní odpovědi.

První zájemci, kteří použili její metodu, se shodovali v tom, že Work transformoval jejich život, a Katie začala brzy dostávat pozvánky, aby jej učila i ostatní veřejnost. Od roku 1986 Katie představila svůj Work statisícům lidí ve více než třiceti zemích po celém světě. Nejen ve veřejných kurzech, ale také ve firmách, na univerzitách, ve školách, v církvích, ve věznicích a v nemocnicích. Díky Katiině radosti a humoru se lidé v její přítomnosti okamžitě cítí uvolněně a zažívají stavy náhlého pochopení a vhledu, které na ně mocně působí (je dobré mít stále při ruce kapesník). Od roku 1998 Katie vede Školu Worku, devítidenní sestavu cvičení, běží na různých místech několikrát za rok.

V březnu roku 2002 vydala Katie v nakladatelství Crown Harmony svou první knihu Loving What Is: Four Questions That Can Change Your Life (Milovat to, co je: Čtyři otázky, které mohou změnit tvůj život), kterou napsala spolu se známým spisovatelem a překladatelem Stephenem Mitchellem. Tato kniha už byla přeložena do 16 jazyků. Objevila se na několika seznamech bestsellerů, například na Amazon.com, kde jedna křesťanská kazatelka napsala, že by ji doporučila více než Bibli.


Tato brožura je výtahem z knihy Milujte to, co je.


Co je, to prostě je

Trpíme pouze tehdy, když jsme přesvědčeni o něčem, co je v rozporu s tím, co existuje. Když je mysl naprosto čistá, pak to, co existuje, je tím, co chceme. Pokud si přejete, aby skutečnost byla jiná, než je, je to něco podobného, jako byste učili kočku štěkat. I kdybyste se třeba rozkrájeli, nakonec na vás kočka nevinně pohlédne a řekne: "Mňau".
Chtít, aby skutečnost byla jiná, než je, k ničemu nevede. Přesto když se budete pozorovat, zjistíte, že podobnými myšlenkami se zaobíráte stokrát denně. "Lidé by k sobě měli být milejší." "Děti by se měly chovat slušně." "Můj manžel (moje manželka) by se mnou měl (měla) souhlasit." "Měla bych být hubenější (hezčí, úspěšnější)."

Skrze tyto myšlenky se různými způsoby projevuje naše touha, aby skutečnost byla jiná, než je. Pokud vás toto zjištění deprimuje, je to v pořádku. Veškerý stres, který pociťujeme, vzniká tím, že se bouříme proti tomu, co je.
Lidé, kteří se s Workem teprve seznamují, mi často říkají: "Kdybych se přestal bouřit proti realitě, ochromilo by mne to. Pokud budu realitu bez odporu přijímat, stanu se pasivním. Mohu dokonce ztratit touhu jednat." Odpovídám jim otázkou: "Jak můžete vědět, že to tak je?" Co je více ochromující? - "Kéž bych nebyl přišel o práci," nebo: "Přišel
jsem o práci; jaké jsou moje další možnosti?"

Work nám ukazuje, že to, o čem si myslíte, že se nemělo stát, se stát mělo. Mělo se to stát prostě proto, že se to stalo, a můžete si myslet, co chcete, stejně to nezměníte. To neznamená, že budete se vším souhlasit a omlouvat to. Znamená to pouze, že dokážete nahlížet na skutečnost bez odporu a beze zmatků, do kterých vás uvrhuje váš
vnitřní boj. Nikdo si nepřeje, aby jeho děti onemocněly, či aby se stal obětí dopravní nehody; když však k něčemu takovému dojde, jak vám pomůže, když se proti tomu budete vnitřně bouřit? A přesto to děláme, protože nevíme, jak se svým odporem skoncovat.

Miluji to, co je, ne proto, že jsem duchovním člověkem, ale protože mě bolí, když odporuji realitě. To, že je skutečnost dobrá taková, jaká je, poznáme podle toho, že když se s ní přeme, jsme v napětí a zažíváme frustraci. Necítíme se ani přirozeně, ani vyrovnaně. Když přestaneme realitě vzdorovat, podnikáme jednoduché kroky, vyplývající jeden ze druhého, jednáme laskavě a beze strachu.


Zůstat ve svém vlastním resortu

Nalézám ve vesmíru pouze tři druhy záležitostí: moje, tvoje a boží. (Slovo Bůh pro mne znamená "realitu". Realita je Bohem, poněvadž mi vládne. Všechno, co nemohu řídit, co nemůžete řídit vy, ani nikdo jiný, nazývám božími záležitostmi.)
Náš stres pochází z větší části z toho, že žijeme mentálně mimo naše záležitosti. Když si říkám: "Potřebuješ získat práci; chci, abys byl šťastný; měl bys chodit včas; měl bys o sebe více pečovat," nacházím se v záležitostech, které patří na území Ty. Když mi dělají starosti zemětřesení, povodně, války, či to, kdy zemřu, nacházím se v záležitostech, náležejících do resortu Bůh. Pokud jsem mentálně přítomna v resortu Ty či resortu Bůh, výsledkem je pocit oddělení.

Všimla jsem si toho v roce 1986. Když jsem například byla mentálně přítomna v resortu mé matky a zaobírala se myšlenkami typu: "Matka by pro mne měla mít více pochopení," okamžitě se dostavil pocit osamění. Uvědomila jsem si, že pokaždé když jsem se ve svém životě cítila zraněná či osamělá, nacházela jsem se v resortu někoho jiného.
Pokud ty žiješ svůj život a já mentálně žiju tvůj život, kdo žije můj život? Oba jsme u tebe. Mentální přítomnost v tvém resortu mi zabraňuje být přítomna ve svém. Jsem oddělena od sebe samé a divím se, proč můj život nefunguje.
Myslet si, že vím, co je pro všechny ostatní nejlepší, znamená vzdálit se ze svého resortu. I pokud tak činím ve jménu lásky, je to projev ryzí arogance a výsledkem je napětí, úzkost a strach. Vím, co je správné pro mne? To je jediná věc, která se mne týká. Dovol mi, abych si nejprve vyřešila toto, než se začnu zabývat tvými problémy.

Pokud pochopíš rozdělení záležitostí na tyto tři resorty, máš možnost osvobodit svůj život víc, než si nyní umíš představit. Příště, až budeš cítit stres či nepohodlí, zeptej se sám sebe, v čím resortu se mentálně nacházíš, a možná vybuchneš smíchy! Ta otázka tě přivede k sobě samému. A možná přijdeš na to, že jsi nebyl nikdy přítomen, že jsi celý život mentálně prožil v resortech jiných lidí. Pouhé uvědomění si, že se nacházíš v resortu někoho jiného, tě může přivést zpátky k tvému nádhernému já.
A pokud to budeš chvíli praktikovat, začneš možná vidět, že nemáš vůbec žádné záležitosti k řešení a že tvůj život dokonale běží sám od sebe.


Přijímání svých myšlenek s porozuměním

Myšlenka je neškodná jen tak dlouho, dokud v ni nevěříme. Zdrojem utrpení nejsou naše myšlenky, nýbrž připoutanost k našim myšlenkám. Připoutanost k myšlence znamená věřit v její pravdivost, aniž byste ji podrobili zkoumání. Víra je myšlenka, ke které jsme se připoutali, často na celá léta.
Většina lidí je přesvědčena, že jsou tím, co jim říkají jejich myšlenky, že jsou. Jednoho dne jsem si všimla, že nedýchám - že jsem dýchána. A pak jsem si ke svému úžasu všimla, že nemyslím - že ve skutečnosti jsem myšlena a že myšlení není nic osobního. Probudíte se jednoho rána a řeknete si: "Myslím, že dnes nebudu myslet."? Pozdě, už jste začali myslet! Myšlenky prostě přicházejí. Rodí se z ničeho a rozplývají se v nic, jako mraky plující prázdnou oblohou. Přicházejí proto, aby pominuly, nikoli aby zůstaly. Není v nich nic špatného, pokud se k nim neupneme tak, jako by byly pravdivé.

Nikdy nikdo nebyl schopen ovládat své myšlení, ať se vám kdo snaží namluvit pravý opak. Nesnažím se uniknout svým myšlenkám - s pochopením je vítám. Potom odejdou samy. Myšlenky jsou jako vánek či jako listy na stromě či padající kapky deště. Vypadají tak a zkoumáním se s nimi můžeme spřátelit. Hádali byste se s dešťovou kapkou? Dešťové kapky nejsou osobní a myšlenky taky ne. Jakmile něco, co se jevilo jako bolestné, přijmete s porozuměním, jeví se to jako zajímavé. Co bývalo noční můrou, je nyní prostě zajímavé. A až se to objeví příště, může vám to připadat legrační. A ještě později si toho možná ani nevšimnete. V tom spočívá síla milování toho, co je.


Svěřit se papíru

Prvním krokem ve Worku je napsání svých soudů o nějaké stresující situaci ve svém životě, minulém, přítomném, či budoucím - o osobě, kterou nemáš rád, nebo vztahu s někým, kdo tě dovádí k vzteku, nahání ti strach, nebo tě skličuje. (Použij čistý list papíru či dotazník Suď svého bližního, který najdeš na http://www.thework.org.)

Tisíce let nás učili nesoudit - ale přiznejme si, že přesto neustále soudíme. Všem nám hlavou běží neustálé soudy. Prostřednictvím Worku dostáváme konečně povolení nechat tyto soudy promluvit nahlas, či dokonce je vykřičet, to vše na papíru. A možná zjistíme, že i ty nejnepříjemnější myšlenky je možno přijmout s bezpodmínečnou láskou.
Doporučuji ti psát o někom, komu jsi ještě zcela neprominul. To je ten nejsilnější začátek. I pokud jsi té osobě odpustil na 99 procent, nejsi svobodný, dokud tvé odpuštění není úplné. To jediné procento, které jsi neodpustil, je místo, na kterém váznou všechny tvoje vztahy (včetně vztahu k sobě samému).

Pokud začneš tím, že ukážeš obviňujícím prstem na někoho mimo sebe, pak v ohnisku pozornosti nebudeš ty. Můžeš dát necenzurovaný průchod všem svým výtkám. Často víme s naprostou jistotou, co mají dělat
ostatní, jak by měli žít, s kým by měli žít. Až budeš dělat Work, poznáš, kdo jsi, podle toho, že uvidíš, kdo myslíš, že jsou ostatní lidé. Nakonec pochopíš, že všechno mimo tebe je odrazem tvého vlastního myšlení. Ty jsi vypravěč, projektor všech příběhů, a svět je projektovaným obrazem tvých myšlenek. Od počátku času se lidé snažili změnit svět, aby byli šťastní. Tento přístup nikdy nefungoval, protože je obrácený. Work ti dává metodu, jak změnit projektor - mysl - nikoli projekci. Je to něco podobného, jako když se na čočce projektoru objeví smítko. Myslíme si, že na plátně je kaz, a snažíme se změnit toho či onoho člověka, který se zrovna dostane do místa kazu. Je však marné snažit se změnit projektované obrazy. Jakmile si uvědomíme, kde je smítko, můžeme si čočku vyčistit sami. To znamená konec utrpení a počátek drobných radostí v ráji.


Jak vyplňovat Dotazník

Neboj se být nespravedlivý, nelítostný, dětinský a malicherný. Piš se spontánností nešťastného, vzteklého, zmateného a vystrašeného dítěte. Nesnaž se být moudrý, spirituální a laskavý. Máš příležitost vyjevit své pocity naprosto upřímně a bez přetvářky. Dovol si vyjádřit, co cítíš, beze strachu z následků a z trestu.

Na následující straně najdeš příklad vyplněného Dotazníku. Psala jsem v něm o svém druhém manželovi Paulovi (dotazník je uveřejněn s jeho svolením); takto jsem o něm smýšlela, než se můj život změnil. Při čtení si můžeš nahradit Paulovo jméno jménem někoho ze svého života.

1. Na koho se zlobíš, kdo tě zklamal, v kom se nevyznáš? Co ti u té osoby vadí?
Zlobím se na Paula, protože mi nenaslouchá. Mám na Paula vztek, protože si mně neváží. U Paula mi vadí, že má námitky proti všemu, co řeknu.

2. Jak chceš, aby se ten člověk změnil? Co chceš, aby dělal?
Chci, aby mi Paul pozorně naslouchal. Chci, aby mě Paul miloval bez výhrad. Chci, aby se mnou Paul souhlasil. Chci, aby Paul víc cvičil.

3. Co by měl nebo neměl dělat? Jaký by měl nebo neměl být? Jak by měl nebo neměl myslet a cítit? Jakou radu bys mu dal(a)?
Paul by měl(a)/ neměl(a) trávit tolik času u televize. Paul by měl přestat kouřit. Paul by mi měl říkat, že mě miluje. Měl by si mě víc všímat.

4. Potřebuješ od něj něco? Co má udělat, abys byl(a) šťastný(á)?
Potřebuji, aby mi Paul naslouchal. Potřebuji, aby mi Paul přestal lhát. Potřebuji, aby se mnou Paul mluvil o svých pocitech a byl přístupný mým emocím. Potřebuji, aby Paul byl něžný, laskavý a trpělivý.

5. Jaký myslíš, že ten člověk je? Napiš seznam jeho vlastností.
Nešetři jej - buď kritický/á a malicherný/á.
Paul je neupřímný. Paul je bezohledný. Paul je dětinský. Myslí si, že pro něj neplatí žádná pravidla. Paul je lhostejný a nevšímavý. Paul je nezodpovědný.

6. Co bys už nechtěla s tím člověkem zažívat?
Nechci už s Paulem žít, jestli se nezmění. Nechci se už nikdy s Paulem znovu hádat. Nechci, aby mi Paul ještě někdy lhal.


Dotazování: čtyři otázky a otočení

1. Je to pravda?
2. Můžeš si být absolutně jist(a), že je to pravda?
3. Jaká je tvá reakce, když na to pomyslíš?
4. Kým bys byl(a) bez oné myšlenky?

a
OTOČENÍ:

Nyní pomocí čtyř otázek prozkoumáme první výrok z otázky 1: Mám na Paula vztek, protože mi nenaslouchá. Zatímco budeš číst následující, představuj si někoho, komu jsi neodpustil.

1. Je to pravda? Ptej se sám sebe "Je pravda, že mi Paul nenaslouchá?"
Ztiš se. Pokud se opravdu chceš dozvědět pravdu, vynoří se odpověď.

2. Můžeš si být absolutně jist(a), že je to pravda? Zamysli se nad těmito otázkami: "Mohu si být absolutně jista tím, že mi Paul nenaslouchá? Jsem doopravdy schopna poznat, kdy mi někdo naslouchá nebo ne? Nestává se mi, že někdy naslouchám, i když se může zdát, že nenaslouchám?"

3. Jaká je tvá reakce, když na to pomyslíš? Jaká je tvá reakce, když pomyslíš na to, že ti Paul nenaslouchá? Jak se k němu chováš? Napiš si seznam.
Například: "Mračím se na něj. Přerušuji ho. Trestám jej tím, že nevěnuji pozornost tomu, co říká. Začnu mluvit rychleji a hlasitěji a snažím se jej donutit, aby mi naslouchal." Jdi stále hlouběji a pokračuj ve svém seznamu. Zaměř se na to, jak zacházíš v té situaci sama se sebou a jaké pocity to v tobě vyvolává. "Uzavírám se. Izoluji se. Hodně jím a spím, pořád se dívám na televizi. Cítím se osamělá a deprimovaná." Všímej si všech účinků, jaké na tebe má myšlenka "Paul mi nenaslouchá."

4. Kým bys byl(a) bez oné myšlenky? Zamysli se nad tím, kým bys byl(a) bez myšlenky "Paul mi nenaslouchá." Zavři oči a představ si, jak ti Paul nenaslouchá. Představ si, že nemáš myšlenku, že ti Paul nenaslouchá (či že by ti měl naslouchat). Nespěchej. Všímej si, co se v tobě odehrává. Co se ti odkrývá? Jaké máš pocity?


Všechno otoč. Původní tvrzení "Nemám Paula ráda, protože minenaslouchá," můžeme otočit na: "Nemám ráda sebe, protože nenaslouchám Paulovi." Připadá ti to stejně pravdivé nebo pravdivější?

Nasloucháš Paulovi, když si myslíš, že ti nenaslouchá? Hledej další příklady toho, jak ti nenaslouchá.

Dalším obrácením tohoto tvrzení, které může být stejně pravdivé nebo pravdivější, je: "Nemám se ráda, protože si nenaslouchám." Když myslíš na to, co by měl dělat Paul, nasloucháš sobě? Jsi pánem svého života, když si přesvědčena, že by ti měl Paul naslouchat? Slyšíš se, jak s Paulem mluvíš, když si myslíš, že by ti měl naslouchat?

Až procítíš všechna obrácená tvrzení, přistup k dalšímu výroku v bodě 1. - Mám na Paula vztek, protože si mě neváží. - a postupně k dalším výrokům.

Nejdříve suď.

Pak to napiš.

Polož si čtyři otázky.

Všechno otoč.


Praktická část: Dotazník

Nyní víš dost, aby sis vyzkoušel Work. Nejprve zapíšeš své myšlenky na papír. Vyber si nějakou osobu nebo situaci a v krátkých, jednoduchých větách vyjádři své názory. Nezapomeň obracet všechny své soudy a všechna svá obvinění směrem ven. Můžeš si zvolit svůj současný pohled či psát z pozice pětiletého dítěte či pětadvacetiletého člověka.
Prosím, nepiš zatím ještě o sobě.

1. Na koho se zlobíš, kdo tě zklamal, v kom se nevyznáš? Co ti u té osoby vadí?
(Pamatuj: Buď nespravedlivý, nelítostný, dětinský a malicherný.) Nemám rád (zlobím se na, mám strach z, jsem smutný kvůli, nevyznám se v, atd.) (jméno), protože …

2. Jak chceš, aby se ten člověk změnil? Co chceš, aby dělal?
Chci, aby (jméno) …

3. Co by měl nebo neměl dělat? Jaký by měl nebo neměl být? Jak by měl nebo neměl myslet a cítit? Jakou radu bys mu dal(a)?
(Jméno) by měl(a), neměl(a) ...

4. Potřebuješ od něj něco? Co má udělat, abys byl(a) šťastný(á)?
(Mysli si, že máš narozeniny a můžeš dostat všechno, na co si vzpomeneš. Jen směle do toho!) Potřebuji, aby (jméno) …

5. Jaký myslíš, že ten člověk je? Napiš seznam jeho vlastností.
Nešetři jej - buď kritický/á a malicherný/á.
(Nesnaž se soudit rozumně a laskavě.) (Jméno) je …

6. Co bys už nechtěla s tím člověkem zažívat?
Nechci už …


Praktická část: Dotazování

Každý výrok z Dotazníku zkoumej s pomocí čtyř otázek a pak výrok, kterým se právě zabýváš, otoč. V průběhu celého procesu zůstaň otevřený všem možnostem, které se nacházejí za tím, co si myslíš, že znáš. Je nesmírně vzrušující objevovat svoji nevědomou mysl.
Podobá se to potápění. Stále znovu opakuj otázku a čekej. Nech odpověď, aby si tě našla. Říkám tomu setkání mysli a srdce: Jemnější polarita mysli (již nazývám srdce) se setkává s polaritou nacházející se ve zmatku, protože ses jí ještě nikdy důkladně nezabýval. Pokud mysl míní svou otázku upřímně, srdce dá odpověď. Budeš prožívat odhalení, která mohou transformovat celý tvůj život, a to už napořád. Podívej se na první tvrzení, které jsi zapsal do Dotazníku.

Pak si polož následující otázku.

1. Je to pravda?
Realita je pro mě tím, co je pravdivé. Pravda je to, co je před tebou, co se skutečně děje. Ať se ti to líbí nebo ne, právě prší. "Nemělo by pršet," je pouhá myšlenka. V realitě neexistují takové věci jako "mělo by" a "nemělo by". Jsou to jen myšlenky, které realitě vnucujeme. Bez oněch "mělo by" a "nemělo by" jsme schopni vidět realitu takovou,
jaká je, a to nám dává svobodu jednat účinně, s jasnou hlavou a logicky.

Při kladení otázek nijak nespěchej s odpověďmi. Work je metodou lovení pravdy z největších hloubek naší bytosti. Nyní nasloucháš svým odpovědím, nikoli odpovědím jiných lidí, nikoli tomu, co ses naučil. Možná budeš pociťovat nervozitu, protože vstupuješ do oblasti neznámého. Zatímco se budeš nořit se stále hlouběji, pravda bude stoupat vzhůru, až se setká s tvojí otázkou. Buď k sobě ohleduplný a něžný a zcela se odevzdej tomuto prožitku.

2. Můžeš si být absolutně jist(a), že je to pravda?
Pokud na první otázku odpovíš Ano, pak se zeptej: "Mohu si být absolutně jist(a), že je to pravda?" V mnoha případech se tvrzení pouze jeví být pravdivým. Je to pochopitelné. Tvé názory stojí na pevných základech celoživotních přesvědčení, nepodrobených žádnému hlubšímu rozboru.
Když jsem se v roce 1986 probudila do reality, mnohokrát jsem si všimla, jak lidé v rozhovorech, v médiích a v knihách s oblibou používají výroků typu: "Na světe není dost porozumění." "Je příliš mnoho násilí." "Měli bychom se mít více rádi." Sama jsem těmto prohlášením také věřila. Připadaly mi citlivé a láskyplné, ale všimla jsem si, že když je slyším a ztotožňuji se s nimi, vzniká ve mně stres, nikoli pocit klidu a míru.

Například když jsem slyšela větu: "Lidé by měli v sobě mít více lásky," zrodila se ve mně otázka: "Mohu si být absolutně jista, že je to pravda? Mohu to skutečně vědět, jsem v hloubi duše přesvědčena, že lidé by měli mít v sobě více lásky? I kdyby mi to říkal celý svět, je to skutečně pravda?" a k svému údivu, když jsem se zaposlouchala do
sebe, viděla jsem, že svět je to, co je - nic míň, nic víc. Realita neznamená žádné "co by mělo být", pouze "co je", takové, jaké to je právě v této chvíli. Pravda je nadřazena každému přání. A každé přání, které nepodrobíme zkoumání, nám zabraňuje vidět pravdu.
A tak jsem se začala při každém výroku, který ve mně vzbuzoval nepohodlí, ptát: "Mohu si být absolutně jista, že je to pravda?" A odpověď, stejně jako otázka, byla novou zkušeností: Ne.
Nezpochybňovala jsem tu odpověď a zůstala jsem při ní - sama, klidná a svobodná.

Jak je možné, že správná odpověď zní Ne? Všichni známí a všechny knihy se shodovaly, že odpověď je Ano. Já však pochopila, že pravda je sama sebou a nikdo ji nemůže nadiktovat. Když se v mém nitru vynořilo Ne, začala jsem vidět, že svět je takový, jaký by měl být, ať s tím souhlasím, či nikoli. Objala jsem realitu celým svým srdcem. Miluji
svět a miluji jej bezpodmínečně.
Pokud tvá odpověď stále zní Ano, pokud si myslíš, že si můžeš být absolutně jist(a), že je to pravda, pak neuškodí, když přikročíš k otázce 3.

3. Jaká je tvá reakce, když na to pomyslíš?
Tato otázka nám pomůže nahlédnout vnitřní příčiny a účinky. Všimni si, že když té myšlence věříš, vzniká v tobě nepříjemný pocit, který může sahat od mírné rozmrzelosti až po panický strach.

Když si mne vyhledaly ony čtyři otázky, všímala jsem si myšlenek typu: "Lidé by měli v sobě mít více lásky," a uvědomila jsem si, že ve mně vzbuzují nepříjemné pocity. Všimla jsem si rovněž, že před onou myšlenkou byl ve mně mír. Má mysl byla klidná a vyrovnaná. Taková jsem bez podobných myšlenek. A pak jsem v tichu uvědomění pozorovala pocity, které se rodily ze ztotožnění se s touto myšlenkou. A můj klid začaly narušovat pocity neklidu a smutku. Když jsem se zeptala: "Jak reaguji, když věřím myšlence, že lidé by v sobě měli mít více lásky?", viděla jsem, že mám nejen nepříjemný pocit (což bylo zjevné), ale začala jsem rovněž vytvářet mentální představy, dokazující, že je to pravda. Odplynula jsem do světa, který neexistoval. Žila jsem ve stresovaném těle, nahlížela svět prizmatem strachu jako náměsíčník žijící v nikdy nekončícím zlém snu. Jediným lékem bylo jít pomocí
otázek hlouběji.

Miluji otázku 3. Jakmile si ji sám za sebe zodpovíš, jakmile pochopíš příčinu a následky dané myšlenky, klubko tvého utrpení se začne rozmotávat.

4. Kým bys byl(a) bez oné myšlenky?
Toto je velice mocná otázka. Představ si sama sebe v přítomnosti osoby, o které jsi psal a která dělá věci, které by podle tvého názoru neměla dělat. Nyní zavři na pár minut oči a představ si, kým bys byl, kdybys nechoval tuto myšlenku. V čem by byl tvůj život v téže situaci bez tohoto přesvědčení jiný? Nech oči zavřené a pozoruj tu osobu bez svého přání. Co vidíš? Jaké jsou tvé pocity? Co ti připadá lepší - mít tu myšlenku, nebo ji nemít? Co je laskavější? Co ti dává více klidu?
Hodně lidí si vůbec neumí představit život bez svých přání. Nemají možnost srovnání. Takže nejčastější odpověď na tuto otázku je: "Nevím." Jiní odpoví: "Byl bych svobodný." "Byl bych více milující." "Měl bych v sobě více klidu.". Můžeš rovněž říct: "Umožní mi to vidět situaci jasněji a jednat účinněji." Bez našich přání jsme nejen schopni jednat s přehledem a beze strachu, ale jako přítel, jako ten, kdo naslouchá. Žijeme šťastně. Vděk a uznání je pro nás stejně
přirozené jako dýchání. Pro člověka, který ví, že nemusí vědět už nic víc, a že má všechno, co potřebuje, už tady a teď, je štěstí přirozeným způsobem existence.


Otočení

Nyní přepiš daný výrok tak, že jej otočíš. Nejprve jej napiš tak, jako by byl napsán o tobě. Jméno jiného člověka nahraď svým jménem. Místo "on" nebo "ona" napiš "já". Například větu: "Paul by měl být ke mně laskavý." otoč na: "Měla bych být k sobě laskavá." a "Měla bych být laskavá k Paulovi." Jiným typem otočení je otočení o 180 stupňů na svůj protiklad. "Paul by ke mně neměl být laskavý." Neměl by být laskavý prostě proto, že (podle mého názoru) není. To je skutečný stav, žádné moralizování.

Jednu větu můžeš takto otočit třikrát, čtyřikrát nebo i vícekrát. Nebo jen jednou, pokud ti to bude stačit. Zamysli se nad tím, zda je každá obrácená výpověď stejně pravdivá nebo pravdivější než výchozí tvrzení. Například obrácené tvrzení: "Měla bych být k sobě laskavá." se mi zdá stejně pravdivé nebo pravdivější než původní výrok, protože když
pomyslím na to, že Paul by měl být ke mně laskavý, cítím vztek a odpor a způsobuji si hodně stresu. Nezacházím se sebou laskavě. Kdybych k sobě byla laskavá, nemusela bych očekávat laskavost od jiných.
Výrok: "Měla bych být k Paulovi laskavá." je rovněž přinejmenším stejně pravdivý jako původní věta. Když pomyslím na to, že Paul by měl být ke mně laskavý, a cítím vztek a odpor, chovám se k Paulovi ve své mysli velmi nelaskavě. Proč nezačít u sebe a nechovat se k Paulovi tak, jak bych chtěla, aby se choval on. Výrok: "Paul by ke mně neměl
být laskavý." je zajisté pravdivější než jeho opak. Neměl by být, protože není. To je realita.

Otočení je velmi působivou součástí Worku. Dokud jsi přesvědčen, že příčina tvého problému je "tam venku" - pokud si myslíš, že někdo jiný nebo něco jiného je příčinou tvého trápení - situace je beznadějná. Odsuzuješ se navždy do role oběti, trpící v ráji. Přiveď tedy pravdu k sobě domů a začni se osvobozovat. Dotazování v kombinaci s otočením je
rychlou cestou k seberealizaci.


Otočení otázky č. 6
Otočení otázky číslo 6 se trochu odlišuje od ostatních. "Nechci už …" změníme na: "Jsem ochoten (ochotna) …" a "Těším se na …". Například "Nechci se už s Paulem nikdy hádat." se otočí na: "Jsem ochotna se s Paulem znovu hádat." a na "Těším se na novou hádku s Paulem."
Toto otočení znamená přijímat život s otevřenou náručí. Když říkáme: "Jsem ochoten (ochotna) …" a myslíme to skutečně vážně, stáváme se otevření, tvořiví a flexibilní. Odpor, který v sobě ještě chováme, má obroušené hrany, situace nám nepřipadá tak skličující, přestaneme se snažit s vynaložením veškeré své vůle odstranit ji ze svého života.
Když říkáme: "Těším se na …", aktivně se otevíráme životu a všemu, co s sebou přináší. Je potřeba vzít na vědomí, že tytéž pocity a situace se mohou vracet, byť třeba jen v myšlenkách. Když si však uvědomíš, že utrpení a neklid jsou podnětem a výzvou k dotazování, začneš se na všechny nepříjemné pocity těšit. Dokonce je možná začneš pokládat za své přátele, kteří přicházejí, aby ti ukázali, co jsi ještě důkladně neprozkoumal. Abys zažíval mír a harmonii, není už nutné čekat, až se lidé a situace změní. Work je přímou cestou k tomu stát se strůjcem svého štěstí.


Otázky a odpovědi

Je pro mne těžké psát o ostatních. Mohu psát o sobě?

Jestliže se chceš něco dozvědět o sobě, je lepší psát o někom jiném. Na začátku zaměř Work směrem ven a pak si uvědomíš, že všechno venku je přímým odrazem tvého myšlení. Vše je o tobě. Většina lidí zaměřuje svou kritiku a odsouzení celá léta na sebe, ale nic tím nevyřeší. Soudit někoho jiného, vystavit své soudy dotazování a pak je otočit je nejrychlejší cestou k pochopení a sebeuvědomění.

Jak můžete tvrdit, že realita je dobrá? Co válka, znásilnění, chudoba, násilí a týrání dětí? Chcete je omlouvat?
Jak je mohu omlouvat?[/b

]Prostě si jen všímám, že když věřím, že by neměly existovat, přestože existují, trpím. Jediné, co mohu udělat, je
ukončit válku v sobě. Přestat znásilňovat sebe a ostatní svými týrajícími myšlenkami a činy. Pokud to neudělám, pak budu pokračovat právě v těch věcech, které si přeji zastavit v celém světě. Mohu začít jedině tím, že ukončím své vlastní utrpení, svou vlastní válku. A to je práce na celý život.

[b]Tvrdíte, že bych měl přijímat realitu takovou, jaká je, a neodporovat jí. Pochopil jsem to správně?

Work netvrdí, co by kdo měl nebo neměl dělat. Jednoduše se ptá: "Jaký účinek má odporování realitě? Jakým pocitům to dává vzniknout?" Work zkoumá příčinu a následky připoutání k bolestným myšlenkám a toto zkoumání je cestou k nalezení své svobody. Tvrzení, že bychom neměli odporovat realitě, dává vzniknout jen další fikci, další filozofii nebo náboženství. Nikdy to nefungovalo.

Milovat to, co je, zní, jako nikdy nic nechtít. Není zajímavější něco chtít?

Mou zkušeností je, že neustále něco chci: Chci to, co je. Není to pouze zajímavé, je to přímo extatické! Když chci to, co mám, myšlenky a činy nejsou od sebe oddělené; pohybují se spolu, není v nich rozpor. Pokud najdeš něco, co ti chybí, pokaždé zapiš své myšlenky a podrob je dotazování. Zjišťuji, že život nikdy nepřichází zkrátka, a nežádám po
něm žádnou konkrétní budoucnost. Vše, co potřebuji, vždy dostanu, a nemusím pro to nic dělat. Není nic více vzrušujícího než milovat to, co je.

Co když nemám s lidmi žádné problémy? Mohu psát o jiných věcech, např. o svém těle?

Ano. Work je možno použít na jakoukoli situaci, která vás stresuje. Až se blíže seznámíte se čtyřmi otázkami a otočením, můžete si vybírat taková témata jako tělo, nemoc, zaměstnání či dokonce Bůh. Při otočení pak používejte na místě subjektu termín "mé myšlení".
Příklad: "Mé tělo by mělo být silné a zdravé." nahradíme "Mé myšlení by mělo být silné a zdravé."
Chceš ve skutečnosti tohle - vyrovnané zdravé tělo? Je tvým problémem nemocné tělo nebo tvé smýšlení o tvém těle? Zkoumej. Přenechej péči o své tělo lékařům a pečuj o svoje myšlení. Mám přítele, který se vůbec nemůže hýbat, a vede milující život. Svoboda nevyžaduje zdravé tělo. Osvoboď svoji mysl.

Jak se mám naučit odpustit někomu, kdo mi velmi ublížil?

Suď svého nepřítele, pak to napiš, polož si čtyři otázky, všechno otoč na sebe. Přesvědč se sám, že odpuštění znamená objevit, že to, co myslíš, že se stalo, se nestalo. Dokud neuvidíš, že není nic, co by se dalo odpustit, neodpustil jsi doopravdy. Nikdo nikdy nikomu neublížil. Nikdo nikdy neudělal nic strašného. Neexistuje nic strašného kromě tvých neprozkoumaných myšlenek o tom, co se stalo.
Takže kdykoli trpíš: dotazuj se, prohlédni si své myšlenky a osvoboď se. Staň se dítětem. Začni myslí, která nic neví. Na cestě ke svobodě se vyzbroj svou nevědomostí.

Je dotazování procesem myšlení? Pokud ne, čím tedy je?

Dotazování vypadá jako proces myšlení, ale ve skutečnosti je to způsob, jak myšlení odstranit. Myšlenky ztrácejí moc, kterou nad námi mají, když si uvědomíme, že se jen prostě objevují v mysli. Není na nich nic osobního.V procesu Worku se je učíme přijímat s otevřenou náručí, nikoli je potlačovat a utíkat před nimi.


"Katie-ismy"

Když se přeš s realitou, prohráváš - ale jenom pokaždé.
Osobnosti nemilují - něco chtějí.
Kdybych měla modlitbu, zněla by takto: "Bože, ušetři mě touhy po lásce, souhlasu nebo ocenění. Amen."
Nepředstírej sám před sebou, že jsi předběhl svůj vývoj.
Jsem strůjcem svého utrpení - avšak pouze všeho.
Netázaná mysl je světem utrpení.
Všechny otázky, které máš ke svému učiteli, pokládej sobě. Pokud skutečně chceš znát pravdu, odpověď na tvoji otázku přijde.
Milovat mne není tvoje věc - je to moje věc.
Nejhorší věc na světě je neprozkoumaná myšlenka.
Zdravý rozum nikdy netrpí.
Učitel, kterého potřebuješ, je ta osoba, se kterou žiješ. Nasloucháš jí?
Neopouštím žádnou ze svých představ - podrobím je zkoumání a ony pak opustí mne.
Realita je vždy laskavější než fikce, kterou si o ní vytvoříme.
V konečném důsledku jsem já vše, co mohu poznat.
Zmatek je jediným utrpením.
To, co je, je. Nemáš žádné hlasovací právo. Nevšiml sis?
Je mi naprosto jasné, že celý svět mne miluje. Pouze nečekám, že si to už uvědomil.
Neexistují fyzické problémy - pouze duševní.
Přímá cesta je: "Bůh je všechno. Bůh je dobrý."
Jediný způsob, jak se na tebe mohu zlobit, je, když si já pomyslím, řeknu nebo udělám něco, co je podle mého názoru nelaskavé.
Realita je Bůh, protože vládne.



http://www.thework.com
http://www.byronkatie.com"

[Jana]

Přestaň posuzovat, začni milovat

Edgar Cayce – Léčivá síla lásky

Jednou z největších překážek, bránících nám být věrný vlastnímu vyššímu já a milovat ostatní, je naše tendence posuzovat a hledat v nich chyby. Dá se říci, že jsme touto činností přímo posedlí.

Naše mysl, přesněji řečeno její méně osvícená část, si libuje ve vytváření názorů o těch, s nimiž přicházíme do styku, na základě jejich oblečení, vnějšího vzhledu, chování, atd.

Máme však možnost dát přednost daleko lepšímu způsobu, jak reagovat.

Vědomi si skutečnosti, že jsme přišli na zem, abychom se naučili milovat, bychom se měli snažit tohoto zažitého způsobu chování zbavit a zvolit podstatně lepší a prospěšnější přístup – každého pokládat za našeho bratra či sestru.

Všichni z nás čelí potížím. Všichni máme daleko více společného, než si uvědomujeme.

Hovořte o druhých jen v dobrém

Nejsme-li schopni o nich povědět něco dobrého, měli bychom raději mlčet.

Je to jednoduché. Kdykoliv jsou naše myšlenky týkající se ostatních kladné, cítíme se dobře a naopak. Pokaždé, když o nich smýšlíme v dobrém, nás k nim automaticky poutá přátelství, zatímco v opačném případě nás odděluje bariéra našich kritických stanovisek.

Soudíme-li jiné, nemůžeme milovat

Jiné buď soudíme anebo je milujeme. Kdykoliv k nim vyšleme lásku, okamžitě se stává také zdrojem našeho štěstí a naopak.

Láska a laskavé postoje léčí. Nesou s sebou pocit vnitřního klidu a bezpečí. Kritické soudy mají opačný účinek. Láska nám umožňuje druhé spatřit v novém světle, více v nich vidět jejich dobré vlastnosti a méně nežádoucí. Pouze láska je schopna přemoci sílu našeho ega a pro něj typické činnosti, kterou je posuzování druhých, a umožnit nám, abychom se namísto hledání jejich chyb zaměřili na naše vlastní.

Je dobré hodnotit věci, je však špatné posuzovat.

Domníváte se, že se vám druhého podaří změnit k lepšímu, budete-li neustále poukazovat na jeho nedostatky?

Tak jak sejete, tak sklízíte.

Hledání chyb je daleko jednodušší, než se snažit jim projevovat lásku. To, co je třeba není kritika,ale láska, tolerance a odpuštění, pouze ty jsou schopny naše vztahy učinit takovými, jakými si je přejeme mít.

Máme dvě možnosti:

Můžeme jiné lidi přijmout se vším všudy, tedy takovými, jací jsou, s jejich nedostatky a špatnými návyky anebo se s nimi rozejít, neboť jediným člověkem, jehož můžeme změnit, jsme my sami. Učiníme-li tak, staneme-li se laskavějšími, méně sobeckými a tolerantnějšími, náš vztah se nezbytně zlepší.

Každý může nalézt chybu. Moudrý člověk však hledá spíše to, co druhého povzbudí.

[Jana]

Pozoruj, aniž bys soudil

Pozorování bez posuzování se někdy říká "bezpodmínečná láska". Všichni lidé jsou spirituální duše. Všechny byly stvořeny v jediném okamžiku. Žádná není starší, chytřejší nebo lepší než druhá. Všechny dostaly tentýž dar, dar svobodné vůle, svobodné volby. Zdroj je dokonalý a vše, co bylo stvořeno Zdrojem, je dokonalé. Byli jsme stvořeni spirituálně dokonalí a zůstali jsme takoví. Náš dar však způsobil, že se chováme jinak, že se vidíme jako nedokonalé bytosti, a tak se chováme hůře, než je v našich možnostech.
V podmínkách Věčnosti neexistují omyly. Nemůžeme udělat chybu, protože jsme to my, kdo dostal dar a kdo prožívá život. Můžeme pozorovat, co se odehrává, a aniž bychom to odsoudili jako špatné, můžeme se rozhodnout, že nám to nechutná ani nevoní. Můžeme také intuitivně vycítit, že to pro naši cestu není dobré. Poděkujeme nebi a jdeme dál. Plníme tak požadavek milovat všechny lidi. Neznamená to, že se nám líbí to, co dělají, nebo jak se chovají. Ty však nikoho neodsuzuj, že se chová špatně. Není zkrátka součástí tvé cesty. Tím směrem žádnou energii nevydávej. Ani ve slovech, ani v myšlenkách, ani v činech.
Když něco posuzuješ, musíš také odpouštět. Odpouštět ostatním, odpouštět okolnostem, odpouštět sám sobě.
Pokud budeš pozorovat, aniž bys soudil, není žádného odpouštění třeba. Pozorování souvisí s pochopením a se znalostí, že všechno plyne v dokonalém Božském Řádu a že jen my lidé jsme si zvolili žít méně dokonale, než bychom mohli. Naší každodenní činností se můžeme přiblížit našim možnostem a tím se i svět stane dokonalejším místem. A na konec budeme svědky, jak se uzavírá nádherný kruh.
http://bim.wz.cz/poselstvi2.htm

[Návštěvník]

Nesoudím, tedy jsem
Jakub Trpiš

Uběhlo už 5 století, co světlo světa spatřil výrok francouzského vědce a filozofa Descarta „Myslím, tedy jsem“, tedy Cogito, ergo sum. Přesto, že mi ještě teče „mlíko po bradě“, dovolte mi tento výrok doplnit.

Descartes měl pravdu. Pokud dokážeme myslet, jsme naživu. Ovšem jde o to, jak moc žijeme, nebo jak moc „kvalitně“. Pokud nervózně sledujeme okolí, porovnáváme, vymezujeme se vůči někomu nebo něčemu, tak dokážeme vnímat jen určitou část tohoto celku. Jenže bůh je ve všem – ve vodě, v atomové hlavici i zavšivených vlasech žebráka. Čím více toho dokážeme odsoudit, tedy říct „takový já nejsem“, tím větší část sami sebe ztrácíme. Protože ostatní lidé jsou jen odrazem nás samotných. Soudíme-li je, soudíme sami sebe. A pokud pořádně šlápneme na plyn a rozjedem to ve velkém, za chvíli nám zbude jen malá smradlavá klícka, ve které nezbude místo pro nikoho, jen nás samotné. Doslova jsme odřezávali jeden kus sebe za druhým, až jsme zbyli jen my a naše výčitky. Proč výčitky? Protože pokud soudíme, musíme najít viníka a toho odsoudit k určitému trestu. Výčitky, jestli jsme ho potrestali dobře nebo špatně, přijdou někdy hned, někdy druhý den nebo třeba za rok.



Od teorie k praxi

Z upoceného závodu, u kterého už vlastně nikdo z nás neví, proč ho běžíme, existuje cesta ven. Můžeme sami se sebou uzavřít dohodu. Třeba, že budeme mířit slovem přesně nebo, že si nebudeme brát věci osobně, případně vytvářet domněnky. Můžeme se také naučit dělat věci nejlépe, jak je umíme. Můžeme se naučit odpouštět nahromaděný stres a výčitky pokaždé, když si uvědomíme, že tam jsou.

Proč bychom vlastně toho závodu nechávali? Co když to ani není závod v běžném slova smyslu. Můžeme zvolnit tempo podle sebe a nepřizpůsobovat se tempu ostatních. Můžeme přestat sledovat naši aktuální pozici a běžet jen ze samotné radosti z běhu, z lásky k pohybu. Můžeme běžet jak nejrychleji dovedeme do úplně neznámých míst. Můžeme přestat posuzovat jednotlivé „závodníky“ (ten je moc velký, tenhle moc tenký, tahle moc černá, tento se divně tváří) a můžeme jim položit otázku:

„Odkud běžíš?“

„Kam máš namířeno?“

„Jak se ti tady líbí?“

Nebo nás to vůbec nezajímá a zeptáme se: „Můžeme běžet chvilku spolu?“

A rozhodně nemusíme jejich odpověď hned posuzovat jako dobrou nebo špatnou. Nemusíme hned podle našich měřítek určit, zda je ten člověk šťastný nebo nešťastný. Existuje jen tenhle okamžik, takže pokud cítíme, že mu máme něco sdělit, tak to sakra udělejme! Za chvíli se od něj třeba vzdálíme a poznáme někoho dalšího. Může to být někdo, koho už jsme jednou viděli, možná někdo úplně nový. A mezi tím vším se můžeme dívat kolem, kochat se krásnou krajinou a ten běh si prostě užívat. Rozšiřovali jsme svoji klícku, až se z ní stal celý neomezený svět. Nasloucháme ostatním, říkáme jim, co cítíme, odpouštíme jim jejich „chyby“, ale nesoudíme je za ně. Čím více tohle dokážeme, tím více jsme člověkem. Tím více jsme!

Osobní zkušenost

Přiznám se, že jsem na tohle všechno na chvíli zapomněl. Jako vždy se v mém životě objevily knihy, lidé a situace, které mi to připomněly. „Přiznám se“, že za to teď vůbec necítím vinu a nestydím se za to. Myslím, že ať už se (vědomě nebo nevědomě) viníte za cokoliv, je čas si to odpustit a začít znovu.

Život je moc krátký na to, abychom o něm pochybovali.

S láskou Jakub Trpiš

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Druhé lidi posuzujeme především podle sebe, zjistili vědci

http://media.rozhlas.cz/_obrazek/2083519--wwwtelegraphcoukjpg--1-950x0p0.jpeg

Šťastní lidé daleko častěji považují za šťastné i lidi okolo sebe.

Lidé, kteří vidí v druhých jen to nejlepší, jsou podle nejnovější studie vědců šťastnější a vyrovnaní sami se sebou. Badatelé podle britského deníku Daily Telegraph zjistili, že způsob, jakým posuzujeme druhé lidi, vypovídá především o kvalitě našeho vlastního života. Čím víc považujeme druhé za šťastné, tím víc jde vlastně jen o odraz toho, jak se sami cítíme. „Náš pohled na druhé lidi vypovídá hodně o nás samotných,“ řekl listu profesor psychologie Dustin Woods z Wake Forest University v americkém státě Severní Karolína.

Badatelé požádali testovanou skupinu, aby sestavila seznam dobrých a špatných charakteristik u tří osob, které všichni dobře znali. Z hodnocení se však vědci dozvěděli daleko více o sebehodnocení testovaných, jejich duševní pohodě a postoji k druhým, než o kvalitách zmíněné trojice. Výsledky studie byly zveřejněny v odborném magazínu Journal of Personality and Social Psychology.

Vědci zjistili, že pokud člověk posuzuje druhé kladně, ukazuje to na jeho vlastní pozitivní zaměření. „Vidíte-li druhé pozitivně, jste sami v pohodě,“ říká profesor Woods. Zajímavé je, že také svému okolí se „pozitivní hodnotitel druhých“ jeví jako srdečný, vyrovnaný a schopný člověk.

Naopak sudiči a ostří kritikové druhých lidí vykázali při hlubším zkoumání výrazný narcismus a sociopatické sklony. „Samotný fakt, že druhé vidíte hyperkriticky, ukazuje, že jste v nebezpečí depresí a nejrůznějších osobnostních poruch,“ tvrdí Woods. „Kdybychom přiměli lidi, aby začali vnímat své okolí kladněji, nepochybně by se to projevilo pozitivně v jejich samotném životě,“ je přesvědčen psycholog.

[Návštěvník]

ZRCADLO

Když si přejeme vidět, jak vypadá náš vnější obraz, uvidíme ho, podíváme-li se do zrcadla. Stejně tak můžeme uvidět obraz svého nitra. Uvidíme ho také v zrcadle, ale ne v klasickém, jaké máme třeba v koupelně, ale v zrcadle, které nám nastavují druzí lidé, především životní partneři. Často se stává, že ukazujeme na druhé: "Oni jsou takoví ...". Máme tendenci kritizovat a poukazovat na chyby a nedostatky druhých lidí. Druzí nás rozčilují a máme potřebu poučovat je o správném chování. Až se zase někdy takto rozčílíte, tak si také uvědomte, že to, co říkáte druhým, patří především vám. Radami, které dáváte druhým, se řiďte hlavně vy sami. Až vás zlost přejde, tak uvidíte, že víte, jak správně jednat a žít, jen jste se tím doposud neřídili a druzí vám to přišli připomenout.

Naše emoce se v podobných situacích rozbouří proto, že naše vlastní energie rezonuje s energií lidí, které kritizujeme. Energeticky jsme naladěni na stejnou frekvenci, protože v sobě neseme stejný nebo velmi podobný problém, který jsme ještě nestačili pochopit a zpracovat. V druhých lidech takto vidíme své vlastní nedostatky, se kterými se nedokážeme smířit a uznat, že toto opravdu ještě neumíme. Proto někdy až nepřiměřeně zareagujeme.

Uvědomění si svých nezpracovaných problémů je také hlavní důvod, proč jsme se s daným člověkem potkali. A jedná-li se o partnera, se kterým jsme v manželském svazku, ukazuje nám to obvykle na problém, který je pro nás velmi obtížné zvládnout a budeme k tomu potřebovat delší čas. Z manželství není snadné odejít, takže nám to také nedovolí "utéct" před svým učebním úkolem, přinutí nás to podívat se pravdě do očí a zapracovat na sobě.

"Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?" To je zbytečná otázka, protože všichni jsme uvnitř stejně krásní. Možná někdy potřebujeme trochu oprášit od toho, co již patří minulosti a nebo přeleštit, když se obraz v zrcadle zamlží vlivem negativních emocí. Jedno přísloví říká, že v každém člověku je diamant, který stačí jen vybrousit, aby mohl zazářit v celé své kráse. A právě o tom broušení je celý náš život.

V každé inkarnaci a s každým člověkem, kterého potkáme, můžeme vybrousit další plošku našeho nádherného diamantu. Tím dovolíme našemu vnitřnímu Světlu, aby se uvolnilo a svítilo na cestu nejen naší, ale i dalším lidem. Protože všichni jdeme stejným směrem a za světlem, které vidíme v dáli před sebou, se jde mnohem lépe, než jít osamoceni a v naprosté tmě.

https://cesta-meho-srdce-clanky.webnode.cz/zrcadlo/

[Návštěvník]

Poslouchej, nesuď lidi.


Když soudíš lidi, nikdy jim nebudeš rozumět,

ale když jim budeš rozumět, nikdy je nebudeš soudit.

[Návštěvník]

Je to posun od způsobu jednání, který je s námi po tisíce let, k novému způsobu jednání, který vzniká teprve nyní, takže jste přechodnými bytostmi mezi starým vědomím a novým vědomím.

Nesuďte sami sebe, pokud ustoupíte občas do starého vědomí. Rychle to poznáte, že začínáte trpět.

[Návštěvník]

Před mnoha lety jsem začal s praxí, ve které stále pokračuji, a je to začít svůj den s prohlášením, že dnes nebudu soudit nic, co se stane.

Proč je považováno nesouzení důležité pro prolomení cyklu utrpení a také pro to, aby mohla být dosažena seberealizace? Zde jsou důvody, proč nám neodsuzování umožňuje prolomit cyklus podmiňování. Nesouzení nám umožňuje vymanit se z cyklu podmíněného myšlení a chování.

.

[Návštěvník]

Citát slouží jako mocná připomínka praxe lásky a nesouzení.

"Bez ohledu na to, jak špatní se mohou zdát ostatní, není správné je nenávidět nebo jimi pohrdat."

.

[miroslav]

"Bez ohledu na to, jak špatní se mohou zdát ostatní, není správné je nenávidět nebo jimi pohrdat."

.

Ano, ano. Spíše jsou hodni našeho soucitu a pomoci.

[miroslav]

Matouš

25Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti.
26Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek.
27Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty.
28Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.

[Návštěvník]

Stejně tak můžeme uvidět obraz svého nitra. Uvidíme ho také v zrcadle, ale ne v klasickém, jaké máme třeba v koupelně, ale v zrcadle, které nám nastavují druzí l

Fakt jo ?

No vzhledem k tomu,

Že každý je ego, kterému tak trošku více a méně hrábe

Lze předpokládat že každej je svým způsobem blbec

Což platí i o mě

I o těch osvícených

Neboť jak známo, ego je odloženo až v mahasadhi,

Což obvykle bývá až při smrti osvíceného mouly...


Tak co, k čemu nějaký to zrcadlo,

Stačí se podívat jak funguje Vesmír a život

A ne žít v nablblych představách že se nemá posuzovat

Rozum není pro srandu králíkům a ani hloupým pocitarům, co mají problémy se sebou a světěm



Samozřejmě,

Říkat blbcům že jsou blbci nemá valného významu,

Pac to přesahuje jejich schopnosti chápat danou informací

A navíc si myslí, že být blbec je ostuda

Jako kdyby nebyl každej blbec

A čím větší blbec, tím více se domnívá že není blbec

A pitomosti co vymyslí jsou boží pravdou...


PS


Od blbců je lépe se držet dále

Neboť blbost je nakažlivá a šíří se nadsvětelnou rychlosti

A nejlepší obranou je říci blbci že je blbec,

Vono ho to vždycky zasáhne přímo do černého...

[Návštěvník]

Každej si samozřejmě může posuzovat cokoliv libo,

Že třeba jsou všichni blbci nebo všichni jsou Já

Takovéto posuzování ovšem nemá valného duchovního významu

Neboť kořenem ega je ztotožnění s tělem

Zatímco ztotožnění s myslí a myšlenkami je až druhotné


Takže posuzování druhých je asi tak spoutavajici,

Jako když posuzují jestli si dám na snídani rohlík nebo chleba

To mě fakt pripota do duality,

Že už nebude úniku...

[Návštěvník]

Radami, které dáváte druhým, se řiďte hlavně vy sami

Protože se tím řídím,

Mohu každýmu dobře poradít aby šel do prdele,

Což znamená že se má především uvolnit od své vůle

A ne blbnout jak ten blbec dle vlastních či převzatých názorů

Voblbovat se jimi a ztoznovat se s nimi

Protože ho tlačí do prdele nějaký chtění nabo nechteni...

[Návštěvník]

Ego je nástroj mysli, skrz který zažíváme svět duality. Snadno ho  rozpoznáváme, proto není potřeba se jím zabývat ani ho  odsuzovat. 

Osvícení není o odložení ega při smrti, ale o překonání iluze, že jste tělem a myslí již teď. Jednota neznamená vidět sebe i ostatní jako nedokonalé, zmatené bytosti.

Když člověk sebe a druhé považuje za "blbce", stále je v pasti duality – odděluje sebe od ostatních tím, že hodnotí. Tento postoj vychází z ega, které se neustále snaží oddělit od zbytku světa prostřednictvím posuzování, kritiky a negativního ztotožnění.

Jednota je stav, kdy člověk vidí za hranice osobního ega,  za iluzi mysli. Znamená pochopení, že na hlubší úrovni jsme všichni jedním vědomím, projeveným ve všech bytostech, bez rozdílu.

A tato jednota není plná nedokonalosti nebo zmatku, ale je základní podstatou klidu, míru a lásky.

Pokud někdo říká, že všechno je blbost a všichni jsou "blbci", je to známka toho, že je stále připoután ke svým mentálním a emocionálním reakcím na svět.

Přesah jednoty znamená, že zanecháváme hodnocení a vnímáme vše jako projev jednoho vědomí, které je ve své podstatě dokonalé, bez chyb.

Tento posun je jemný, ale hluboký.

Když pochopíte svou pravou identitu jako čisté vědomí, uvědomujete si, že všichni jsou touto stejnou podstatou – není tu žádný "blbec", jen jednota v rozmanitosti.

Posuzování, zda někdo je nebo  není blbec, je iluze mysli, která se snaží uchopit své vlastní projevy. I když jsou to  vaše slova, stále pramení z této iluze.

Pravá svoboda je v  rozpoznání, že nejste touto osobou, která posuzuje a hodnotí, ale čisté, neomezené vědomí. Dokud se budete ztotožňovat s touto osobou a jejím názorem, budete bloudit v kruhu, od jednoho soudu k druhému, od jedné myšlenky k dalším myšlenkám.

[Osoba]

Jen tak bokem. Co vím, tak v buddhismu se pojem vědomí ani nepoužívá. Pracuje se s tou myslí, s jejím zprázdňováním.
Skvělý je např. text Chudoba mysli, přeloženo Drtikolem. Možná tu i někde je.
:-)

[miroslav]

Ego je nástroj mysli, skrz který zažíváme svět duality. Snadno ho  rozpoznáváme, proto není potřeba se jím zabývat ani ho  odsuzovat. 

Osvícení není o odložení ega při smrti, ale o překonání iluze, že jste tělem a myslí již teď. Jednota neznamená vidět sebe i ostatní jako nedokonalé, zmatené bytosti.

Když člověk sebe a druhé považuje za "blbce", stále je v pasti duality – odděluje sebe od ostatních tím, že hodnotí. Tento postoj vychází z ega, které se neustále snaží oddělit od zbytku světa prostřednictvím posuzování, kritiky a negativního ztotožnění.

Jednota je stav, kdy člověk vidí za hranice osobního ega,  za iluzi mysli. Znamená pochopení, že na hlubší úrovni jsme všichni jedním vědomím, projeveným ve všech bytostech, bez rozdílu.

A tato jednota není plná nedokonalosti nebo zmatku, ale je základní podstatou klidu, míru a lásky.

Pokud někdo říká, že všechno je blbost a všichni jsou "blbci", je to známka toho, že je stále připoután ke svým mentálním a emocionálním reakcím na svět.

Přesah jednoty znamená, že zanecháváme hodnocení a vnímáme vše jako projev jednoho vědomí, které je ve své podstatě dokonalé, bez chyb.

Tento posun je jemný, ale hluboký.

Když pochopíte svou pravou identitu jako čisté vědomí, uvědomujete si, že všichni jsou touto stejnou podstatou – není tu žádný "blbec", jen jednota v rozmanitosti.

Posuzování, zda někdo je nebo  není blbec, je iluze mysli, která se snaží uchopit své vlastní projevy. I když jsou to  vaše slova, stále pramení z této iluze.

Pravá svoboda je v  rozpoznání, že nejste touto osobou, která posuzuje a hodnotí, ale čisté, neomezené vědomí. Dokud se budete ztotožňovat s touto osobou a jejím názorem, budete bloudit v kruhu, od jednoho soudu k druhému, od jedné myšlenky k dalším myšlenkám.

Tohle jsi napsala ty Jano?

[Návštěvník]

V buddhismu, stejně jako v každé jiné duchovní cestě, existují různé způsoby, jak se dívat na mysl. V některých školách se opravdu klade důraz na zprázdnění mysli, na práci s jejími návyky a tendencemi. Ale to, co nazýváte ‚vědomí', není oddělené od mysli ani v buddhismu, ani v jiných naukách. Vědomí je základem všeho, včetně mysli. Bez vědomí by mysl nemohla existovat. Vědomí je jako prostor, ve kterém se mysl objevuje a mízí.

Zprázdnění mysli neznamená zničení nebo potlačení mysli, ale rozpoznání, že samotná mysl je prázdná. Ať už použije pojem ‚vědomí' nebo ‚mysl', důležité je, zda se rozpoznává základní skutečnost, která je za těmito slovy.

Chudoba mysli, o které mluvíte, není absencí mysli, ale absencí připoutanosti k myšlenkám a konceptům. Skutečná chudoba mysli je bohatstvím v tichu a prostotě.